„Začátkem roku 1990 jsem se začal zabývat rehabilitací strýce. Napsal jsem sérii článků o strýci a uspořádal výstavu o jeho činnosti. K tomu mi pomohly materiály s kufrem, který strýc při své emigraci nechal u své sestry. Ta potom předala kufr s činností strýce v Anglii mému dědovi, pak ho opatroval můj otec a nakonec já. Zároveň jsem napsal žádost prezidentu republiky o navrácení hodnosti strýcovi, kterou mu komunisti odňali. Hodnost mu byla navrácena in memoriam a byl 9. 5. 1991 vyznamenán Řádem Rastislava Štefánika. Strýcova rodina se bohužel vyznamenání nedočkala. To se na velvyslanectví v USA ztratilo. Po dlouhé snaze a pomoci mluvčího prezidenta republiky pana Ladislava Špačka po šesti letech, v roce 1997, dostala teta ke svým 96. narozeninám duplikát Řádové listiny.“
„Perspektivy učiliště ve Vrdech nebyly valné, a proto jsme spolu s manželkou využili možnost přejít na učiliště státních pracovních záloh 24 v Čáslavi, kde byla výuka automechaniků. Tam jsme vydrželi spolu až do důchodu. Škola byla umístěna v dřevěném baráku, v prostoru závodu. Po dokončení výstavby internátu jsme učili na jeho rozšířených chodbách. Samotná škola byla ukončena, až když jsme šli do důchodu. Ředitelem učiliště byl nejdelší dobu Blažek. Vyučený zedník, především komunista. Funkce pro něj byla zřejmě za to, že jako zemědělský referent ONV po únoru 48 likvidoval kulaky a zakládal JZD. Ráno, před nástupem na učiliště, se stavěl v hospodě na pivo, další piva musel mít připravený v kanceláři. Sáhl vždycky pod stůl pro flašku, bez ohledu na to, zda jednal s někým jiným. Do výuky se nijak nepletl, měl jen zájem, aby se každý vyučil. Když jsme upozornili na to, že některý učeň není schopen učivo zvládnout, ředitel si ho zavolal a žádal, aby zazpíval nějakou písničku. Nám pak řekl, že když umí zpívat, musí se naučit i učební látku. Jednou svolal na Štědrý den dopoledne poradu všech zaměstnanců. Když začal řečnit, zapálil jsem mu pod stolem františka a postavil na stůl. Když to Blažek uviděl, začal se smát a řekl: ‚Máte pravdu, a běžte domů.‘ Při společenských akcích se snadno opil a požádal hrát a zpívat Strahováčka.“
„Ministerstvo školství zavádělo v Egyptě a Sýrii náš systém výuky učňů. Inspektor Němec, který byl tím pověřen, mě několikrát přesvědčoval, abych se této akce zúčastnil a jel s ním. To jsem vždy odmítl, protože jsem věděl, že vzhledem ke strýci generálovi Moravcovi by to neprošlo. Na jaře 1964 se na mě obrátila Státní bezpečnost. Navštívili učiliště, že ode mě potřebují nějaké informace na učně. Dali si se mnou schůzku za několik dnů na silnici k Vrdům. Když na mě čekali s autem, dozvěděl jsem se, že chtějí, abych šel na Západ, navázal kontakt se strýcem, generálem Moravcem, a podával jim o jeho činnosti zprávy. To jsem odmítl, že mám rodinu a neumím řeči. Dali mi čas na rozmyšlenou, že o rodinu se postarají a řeči že se do půl roku naučím. Pak po dvou až třech týdnech došlo k dalšímu setkání. Střídalo se to různým způsobem: někdy to byl tvrdý nátlak, podruhé jsme jeli do kavárny v Kutné Hoře, kde mě nutili, abych si dal něco k jídlu, že mě pohostí. Poslední setkání bylo potom s velmi tvrdým nátlakem na mě, kde mně vyhrožovali, že když s nima budu spolupracovat, že zachráním někoho z rodiny, který má být zavřený. To jsem odmítl a dostal mě pak na starost pan Šolta z Čáslavi. Poslední půldenní setkání bylo na stanici Státní bezpečnosti, kde mě zkoušeli a přesvědčovali, abych skutečně spolupracoval. Protože jsem odmítl vykonávat s nimi spolupráci, ani když v roce 1977 obnovil žádost o spolupráci pan Vašek a neuspěl, myslel jsem, že budu mít pokoj. Ovšem pokoj jsem měl, ale nedostal jsem platový postup, takže jsem odcházel do důchodu s nižším důchodem, než měla například moje manželka, se kterou jsme učili stejnou dobu.“
Celé nahrávky
1
V domě pamětníka v Chotusicích u Čáslavi, 19.10.2016
Václav Moravec se narodil 4. dubna 1926 v Čáslavi. Jeho otec, také Václav, bratr generála Františka Moravce, byl lékárníkem v místní lékárně a členem strany národně socialistické. Za války poskytoval léky rodinám vězněných a jako člen Obrany národa byl v dubnu 1942 zatčen. Zbytek války prožil v českých a německých vězeních, vrátil se až v květnu 1945. Pamětník byl roku 1943 povolán na práci do Německa, za šest měsíců se vrátil, odmaturoval a začal učit. Celý svůj profesní život byl učitelem na různých učňovských školách, pracoval jako metodik odborných předmětů a psal učebnice. Jako synovec generála Moravce nesměl zastávat důležité posty, nicméně vykonával prakticky veškerou práci spojenou s vedením školy. Několikrát se na něj v 60. a 70. letech obrátila StB s žádostí o spolupráci, ale vždy odmítl. V roce 1990 začal cíleně pracovat na rehabilitaci generála Moravce. V roce 1991 pro něj získal Řád Milana Rastislava Štefánika in memoriam. Po šest následujících let se snažil dopátrat, kam se ztratila příslušná Řádová listina. Konečně v roce 1997 ji na českém velvyslanectví v USA převzala dcera generála Moravce, Tatiana. Václav Moravec zemřel 21. května roku 2021.
Rubínová svatba Marty a Pavla Šenkapounových, Chotusice 31.7.2016, zleva: Jan Řezníček, Veronika a Pavel Šenkapounovi, Václav Moravec, Jana Řezníčková, Martin, Irena, Jiří Řezníček
Rubínová svatba Marty a Pavla Šenkapounových, Chotusice 31.7.2016, zleva: Jan Řezníček, Veronika a Pavel Šenkapounovi, Václav Moravec, Jana Řezníčková, Martin, Irena, Jiří Řezníček
Dům Aloise a Albíny Moravcových, rodičů generála Moravce a Václava st., po jejich smrti zde žil Václav Moravec ml., dnes jeho vnučka Irena, Formanova 551, Čáslav
Dům Aloise a Albíny Moravcových, rodičů generála Moravce a Václava st., po jejich smrti zde žil Václav Moravec ml., dnes jeho vnučka Irena, Formanova 551, Čáslav
Výstava na počest generála Františka Moravce, zprava Václav Moravec, Vlasta Moravcová (manželka), Tatiana Moravec Gard (dcera), Marta Moravcová, Čáslav 1990
Výstava na počest generála Františka Moravce, zprava Václav Moravec, Vlasta Moravcová (manželka), Tatiana Moravec Gard (dcera), Marta Moravcová, Čáslav 1990
