Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Adriena Morávková (* 1940)

• narozena 21. července 1940 v Chrudimi

• vystudovala obchodní akademii v Chrudimi

• pracovala v Jednotě, Početnické a organizační službě, ČSAD, ale nejdelší část svého života vyučovala tanec – po tři desetiletí v ZUŠ, později soukromě

• sourozenci Aglaia, Ferdinand a Consuela

• dědeček Emanuel Morávek byl zlatníkem, vynikajícím zcestovalým violoncellistou a významným představitelem regionálního kulturního života

• rodiče byli uznávanými lektory společenské výchovy a tance, v roce 1949 vystoupili z KSČ

• otec Ferdinand Morávek byl rovněž zlatníkem

• v roce 1951 byl odveden k PTP ve Strašicích, po čtyřech měsících zproštěn služby pro invaliditu

• za údajnou spekulaci s drahými kovy byl v roce 1959 odsouzen ke třem a půl letům odnětí svobody, trest si odpykával mimo jiné ve Valdicích u Jičína

• sestra Aglaia, herečka, emigrovala v roce 1968 do Švédska

• druhá sestra Consuela, rovněž herečka, emigrovala v roce 1979 do USA

• v roce 2022 žila pamětnice v Chrudimi a měla jednu dceru Veroniku, narozenou v roce 1964

Narození do vážené rodiny, dědeček jako významný představitel místního kulturního života, zlatnické řemeslo předávané v rodině po generace a v neposlední řadě schopní a vřelí rodiče – to vše se jeví jako výtečné vstupní předpoklady do života. Adriena Morávková se však namísto idyly setkala s represáliemi a šikanou lidově demokratického, později socialistického státu.

Odvedení otce k Pomocným technickým praporům (PTP), jeho uvěznění na základě vykonstruovaného soudního procesu, psychický kolaps matky či útěk obou sester za hranice – to jsou některé z podnětů, které pamětnice shrnuje ve svém životním krédu: „Co mě nezabije, to mě posílí.“

Nejhorším obdobím svého života prošla v roce 1959, kdy policisté zatkli jejího otce a ten šel na tři a půl roku do vězení. Kvůli vylhanému obvinění, že spekuluje s drahými kovy, mu vybrali celý zlatnický krámek. „Odnesli vzácné hodiny, které tloukly i čtvrtky. Nakonec jsem je viděla u soudu, tam je předali. Rodinné šperky, co nám sebrali, jsme viděli na některých komunistkách. Prohlíželi si můj deník, což bylo také hrozně potupné. Vzali nám dům, vzali nám auto, vzali nám všechno,“ vzpomíná Adriena Morávková.

Životem se protančila

Narodila se necelý rok po začátku druhé světové války do významné chrudimské rodiny Morávků, rodičům – učitelům společenského tance a výchovy. Dědeček Emanuel (*1861) byl chrudimský zlatník, obchodník a vynikající hudebník, který jezdil s orchestrem po celém světě. Absolvent solnohradské konzervatoře a výtečný violoncellista získal bohaté zkušenosti za svého více než osmiletého působení u vojenské hudby v Mostaru, Praze, Štýrském Hradci či Rivě, kde založil smyčcové kvarteto, které účinkovalo v mnoha zemích Evropy, například v Německu, Itálii, Dánsku, Anglii či na Kanárských ostrovech a Islandu.

Přestože Adrienin otec Ferdinand (*1906) kromě zlatnického řemesla podědil po svém otci i hudební nadání, nemohl jej rozvíjet, jelikož na následky spály trpěl od dětství nedoslýchavostí. Uplatnil se tedy v odlišném odvětví. Taneční lekce začala vést již v roce 1934 Adrienina matka Růžena (*1909). „Tatínek byl její partner, on tancoval výborně, dodneška vzpomínám na waltz, jenom jsme pluli po parketu,“ zasněně dodává pamětnice. Brzy začala kráčet ve šlépějích svých rodičů a první taneční lekce pro mladší děti vedla v chrudimském pionýrském domě již ve svých 15 letech.

Říkal mi Mandličko

Dětství prožila Adriena Morávková v malém domku po dědečkovi nedaleko centra Chrudimi spolu se svými třemi sourozenci. Nejstarší je sestra Aglaia (*1936), po čtyřech letech se narodila Adriena, poté bratr Ferdinand (*1942) a posledním dítětem byla Consuela (*1944). Poměrně exotická jména se v rodině opakovala a má je na svědomí dědeček Emanuel. „Jezdil po světě, tak je tam posbíral,“ dodává Adriena Morávková. Na rané dětství má již jen několik velmi mlhavých vzpomínek. Kromě sirén ohlašujících nálety a ukrývání ve sklepení zmiňuje zejména vyloučení z dětského kolektivu, za což mohla jejich neobyčejná jména. „Moji rodiče byli pro okolí komedianti, když učili tancovat,“ dodává pamětnice.

Rodiče se však Adrieně i jejím sourozencům zjevně snažili mnohé vynahradit a předat. Pamětnice vřele vzpomíná na otce, který jí říkal Mandlička a úspěšně se snažil nejen jí, ale i ostatním dětem předat lásku k přírodě, hudbě, tanci a v počátcích i k zlatnickému řemeslu. To vše alespoň do doby, než si ho začal komunistický režim všímat jako drobného živnostníka a zároveň představitele „starých pořádků“ – učitele tance ve fraku.

Opustil KSČ a ve Strašicích mu bylo strašně

Tak jako mnozí další i rodiče Adrieny vstoupili v poválečném období do Komunistické strany Československa (KSČ). Po poměrně brzké ztrátě iluzí však již v srpnu 1949 odevzdali své členské legitimace. „V té době si lidi mysleli, že komunistická strana bude něco dobrého, něco nového. Pak z ní vystoupili, když viděli, jak všechno vypadá,“ vysvětluje Adriena Morávková.

Po odchodu z KSČ začaly pro Morávkovy krušné časy. Vedle obstrukcí souvisejících s vyučováním tance musel Ferdinand Morávek nastoupit ve svých 45 letech v prosinci 1951 k Pomocnému technickému praporu ve Strašicích. Otřesné podmínky pracovního tábora se však velmi brzy projevily na jeho již tak podlomeném zdraví. Mrazivé prostředí dřevěných baráků poznala i Adriena při návštěvě otce. „Tam jsem viděla veliké škvíry mezi prkny a tam mu začala hnít kost za uchem. O sluch přišel skoro úplně.“

Oboustranný ušní zánět, zánět spánkové kosti a žaludeční vřed byly důvody, proč Ferdinanda Morávka zprostila armáda v dubnu 1952 služby a poslala ho domů jako vojenského invalidu. Trvalo však ještě mnoho měsíců, než se po operaci a rekonvalescenci mohl vrátit ke svému řemeslu. Obživu rodiny a péči o čtyři děti tak musela i nadále zajišťovat sama maminka pamětnice.

Jednou nepřišel domů. Zavřeli ho a nic nám neřekli

Během padesátých let zájem komunistického režimu o rodinu Morávků opadl. Otec se mohl po zotavení nadále živit zejména drobnými opravami šperků ve své dílně, oba rodiče pokračovali v lektorování společenského tance v blízkém okolí Chrudimi a Adriena dokonce směla vystudovat střední hospodářskou školu. Po maturitě dostala umístěnku do Jednoty v Holicích, kde však kvůli špatnému dopravnímu spojení setrvala jen velmi krátce a přestoupila do Početnické a organizační služby v Pardubicích. Pracovala v ní pak i v Chrudimi a Praze.

V březnu roku 1959 slavila matka pamětnice padesáté narozeniny a při této příležitosti se rozhodla spolu s manželem navštívit Adrienu v Praze. „Tehdy jsem viděla tátu na dlouhou dobu naposledy,“ vzpomíná Adriena Morávková. Jen několik dnů po návratu do Chrudimi zatkli Ferdinanda Morávka policisté v jeho dílně a převezli ho do vazební věznice v Pardubicích. „Prostě jednou nepřišel domů, nic nám neřekli,“ upozorňuje pamětnice. Po zatčení a uvěznění manžela se Růžena Morávková psychicky zhroutila, drasticky zhubla, trápily ji dlouho přetrvávající záchvaty pláče a skončila na psychiatrickém oddělení. Děti tak zůstaly se svým strachem samy.

Jménem republiky! Ve vězení přišel o dvě třetiny žaludku

Ferdinand Morávek na konci padesátých let skončil ve vězení kvůli údajné spekulaci s drahými kovy. Podle obžaloby šlo o hromadění zlatých a stříbrných předmětů k vlastní potřebě. Po rozsudku lidového soudu v Chrudimi ze dne 30. dubna 1959 šel na tři a půl roku do vězení, trest obsahoval rovněž propadnutí majetku a ztrátu čestných práv občanských. „Bylo to strašně smutné,“ vzpomíná Adriena Morávková na soudní přelíčení. „Mně bylo 19, Consuele 15 a bráchovi 17 let. Já jsem je měla na starost, protože maminka byla na psychiatrii.“

O vylhanosti celého procesu i o porušení tehdejších zákonů svědčí rozsudek Nejvyššího soudu v Praze z 25. února 1992. Ferdinanda Morávka označil za nevinného.

Otec pamětnice si trest odpykával zejména ve Valdicích u Jičína, v jednom z nejhorších vězení v Československu. „Tam mu praskl žaludeční vřed a museli mu vzít dvě třetiny žaludku. Hůř slyšel, pak už měl naslouchátka,“ dodává Adriena Morávková. Po odsouzení otce byla jako nespolehlivá propuštěna ze zaměstnání, její sestra Consuela se mohla vyučit soustružnicí, maminka již nesměla vyučovat. Zlatnická dílna předávaná v rodině Morávků po tři generace nenávratně zanikla. Po odpykání trestu sháněl Ferdinand Morávek velmi těžko práci a nakonec „se uchytil“ jako dělník ve spalovně chrudimské nemocnice, kde pracoval až do své smrti v roce 1980.

Z totality utekly obě její sestry

Adriena Morávková si po propuštění z předchozího zaměstnání našla místo jako fakturantka v ČSAD, kde setrvala celkem 12 let a kde také poznala budoucího manžela. Vdávala se v roce 1963 a o rok později se jí narodila jediná dcera. S malou Veronikou navštěvovala lekce tance v místní Základní umělecké škole a velmi brzy jí byla nabídnuta spolupráce při výuce. Absolvovala doplňkové studium taneční pedagogiky při AMU v Praze a poté se své vášni mohla věnovat více než 30 let. „Kdopak má koníčka jako své zaměstnání?“ vysvětluje pamětnice.

Tanec se pro ni stal oporou i v dalších nelehkých chvílích. Nedlouho po srpnové invazi vojsk Varšavské smlouvy do Československa se pro emigraci rozhodla Adrienina starší sestra Aglaia, divadelní herečka. Díky pozvání režiséra Alfréda Radoka vycestovala se svým mužem, scénografem Jindřichem Duškem, do švédského Göteborgu. O 11 let později, tedy v roce 1979, odešla do Spojených států mladší sestra pamětnice, slavná filmová a divadelní herečka Consuela Morávková. V obou případech nesla Adriena Morávková velmi těžké břímě. Kromě toho, že se sama musela vyrovnat s odloučením, věděla na rozdíl od rodičů o záměrech sester předem. „Bylo pro mě hrozné, jak jim to říct, abych jim neublížila. Dlouho jsem to odkládala,“ konstatuje pamětnice.

Ve Švédsku si připadala jako Alenka v říši divů

Se sestrami si Adriena i její maminka dlouhé roky pouze psaly, později i telefonovaly. Nakonec se pamětnici podařilo v roli doprovodu stařičké matky ještě před rokem 1989 své sestry navštívit. S oběma se potkaly ve Švédsku. A jaké to tehdy bylo? „Připadala jsem si jako Alenka v říši divů. Když jsem tam přijela z naší ubohé země, byl to šok,“ vzpomíná.

Jako pedagožka tance v chrudimské ZUŠ působila Adriena Morávková až do roku 1997. Poté začala vyučovat soukromě country a později zejména orientální tance. Tak jako kdysi její rodiče odvedla ve východních Čechách nespočet kurzů. V roce 2022 se stále věnovala tanci a bydlela na venkově nedaleko Chrudimi se svými dvěma pejsky. Své vyprávění uzavírá slovy: „Děkuju za všechno, co jsem prožila, ať to bylo zlé, nebo dobré, protože všechno mě někam posunulo a jsem za všechno ráda.“

A na úplný závěr dodejme, že její vnučka se stala zlatnicí.