Josef Morkus

„Pak už byl rok 89. To už bylo úplně ke konci. Podepsal jsem Několik vět, jenže to nebylo žádný hrdinství. To byla petice za propuštění Havla. Několik vět se podepisovalo v létě roku 89. V listopadu 89 komunisti odešli. Nehledě k tomu, že Několik vět podepsalo asi 50 tisíc lidí, takže to bylo takhle. Tady v Jihlavě ten rok 89… naše děťátka na průmce a z gymplu asi třetí nebo čtvrtej nebo pátej, bylo to zpoždění, v Praze to začalo 17. listopadu, tady to bylo dýl. Přišli teda s tím, že je to něco strašnýho, jak sem potom začaly docházet zprávy, co se vůbec děje v Praze, takže budou stávkovat a udělají průvod. Takže sešli se před gymplem a povídají mi: ‚Tak půjdete?‘ A já: ‚Jo, půjdu s váma.‘ A šli jsme od gymplu takhle Křížovou na náměstí a zase zpátky a svíčku jsme každej měli.“

„Když potom zestárl a bylo mu skutečně přes osmdesát, tak byly v podstatě tři možnosti. Buď ty pole dát do JZD, ale pak by tam musel někdo dělat z tý rodiny. Nebo soukromě hospodařit dál, to, co udělal děda, anebo ty pole darovat státu. Takže oni nutili dědu, aby ty pole, když už byl starej a nemohl dělat, aby je daroval státu, což teda, že v životě ne, protože to jsou jeho pole a nebude to nikam dávat. V roce 57, děda umřel 59, bylo mu v tý době 88, je tady odbor zemědělství a lesního hospodářství v Třešti. Píšou panu Marešovi, on se jmenoval Mareš, o přidělení náhradních pozemků. Oni, aby mohli to JZD tam hospodařit, tak chtěli mít ty pole zcelený. Čili dědovi dali pozemek za vesnicí, dva tři kilometry od jeho baráku, kde bydlel. Bylo mu osmdesát osm.“