Josef Morkus

„Když potom zestárl a bylo mu skutečně přes osmdesát, tak byly v podstatě tři možnosti. Buď ty pole dát do JZD, ale pak by tam musel někdo dělat z tý rodiny. Nebo soukromě hospodařit dál, to, co udělal děda, anebo ty pole darovat státu. Takže oni nutili dědu, aby ty pole, když už byl starej a nemohl dělat, aby je daroval státu, což teda, že v životě ne, protože to jsou jeho pole a nebude to nikam dávat. V roce 57, děda umřel 59, bylo mu v tý době 88, je tady odbor zemědělství a lesního hospodářství v Třešti. Píšou panu Marešovi, on se jmenoval Mareš, o přidělení náhradních pozemků. Oni, aby mohli to JZD tam hospodařit, tak chtěli mít ty pole zcelený. Čili dědovi dali pozemek za vesnicí, dva tři kilometry od jeho baráku, kde bydlel. Bylo mu osmdesát osm.“

„Ten pocit tý svobody, ona to byla jakoby hra. Ne že by to byla skutečná svoboda, ona to byla hra na svobodu nebo hra na kamarádství. Procestoval jsem celou republiku stopem. Půlku Maďarska. Tenkrát se dalo jezdit, vylezli jste na silnici, mávli jste a někdo vás svezl. Buď na traktoru, buď na nějakým náklaďáku. Dneska náklaďák… Nebo jezdily motorky, nemusely být helmy, takže tohle byla velice krásná věc. A hlavně to dodávalo alespoň mně, že někde jeden den jsem mezi lidma, kde se můžu chovat nebo mám pocit, že jsem jsem svobodnej.“