Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Ivan Mošna (* 1942)

• narozen 26. července 1942 v Praze-Liboci

• v roce 1961 nastoupil jako laborant do Výzkumného ústavu rozhlasu a televize

• ve stejné době začal dálkově studovat elektrotechnickou fakultu

• po škole v březnu 1969 nastoupil takzvanou vědeckou aspiranturu

• ve výzkumném ústavu se podílel na vývoji a výrobě barevné kamery

• byl členem komunistické strany

• v rámci politických prověrek dostal podmínku, měl se zdržet veřejné prezentace svých názorů

• v roce 1977 odevzdal disertační práci, k její obhajobě však nedostal doporučení

• disertační práci obhájil v roce 1990

• krátce nato opustil Výzkumný ústav rozhlasu a televize

• dva roky pracoval v soukromé česko-rakouské firmě Epass

• se synem a kolegou založili vlastní podnikání, věnují se vývoji softwaru na podporu podnikových procesů

• v roce 2024 žil v Praze

“Moje dětství bylo v různých etapách různé,” říká na úvod svého vyprávění Ivan Mošna, který se narodil v Praze Liboci. Na svět přišel za druhé světové války, konkrétně 26. července roku 1942, tedy po heydrichiádě. Liboc, kde jeho rodina bydlela, se mu vryla do paměti. Jak říká, bylo to atypické bydlení poblíž hlavního města, které mělo charakter vesnice – všichni se znali a vzájemně si vypomáhali. “Bylo to tam velmi hezké, měli jsme všechno ke hraní, prostory, byl tam rybník, kam se chodilo koupat a bruslit. Tam jsem víceméně považoval svět za idylický,” vypráví pamětník. V roce 1948, když bylo Ivanu Mošnovi šest let, se rodina odstěhovala do pražských Dejvic. “Nebylo to tam špatné, ale už to mělo charakter města,” dodává.

Dopad komunistického režimu na studium

Po základní škole absolvoval Ivan Mošna takzvanou jedenáctiletou střední školu, což je ekvivalent dnešního gymnázia. Poté musel nastoupit na povinnou základní vojenskou službu a následně v roce 1961 nastoupil jako laborant do Výzkumného ústavu rozhlasu a televize, kde pracoval až do Sametové revoluce. 

Po nástupu do výzkumného ústavu se také rozhodl, že vystuduje vysokou školu. “Dálkově jsem začal studovat elektrotechnickou fakultu a po jejím absolvování jsem nastoupil takzvanou vědeckou aspiranturu,” popisuje pamětník. “Když člověk nevykřikoval protistátní hesla, mohl chodit do školy a nic se mu nestalo, ale bylo to v různých etapách různé. V padesátých letech to byl nejen vnější teror, ale i takové to vnitřní sevření, které bylo cítit na každém kroku,” popisuje Ivan Mošna, jaké bylo studovat a žít v dobách komunistického režimu.

Jednou, to už byl na jedenáctiletce, například škola vyšetřovala, kdo a proč napsal na nástěnku k chystanému divadelnímu představení “Jen pro silné nervy”. “Stalo se předmětem rozsáhlého vyšetřování, co tím autor myslel a z jakých pozic to vůbec psal. Takové drobnosti jsme museli nějak opomenout a potom později v šedesátých letech nastalo uvolnění, na první pohled zdánlivé, čili strukturálně se nic neměnilo, ti správní lidé zůstávali ve funkcích strany, ale přece jen se navenek uvolňovaly třeba kulturní bariéry. Občas se promítaly i zahraniční filmy, které nebyly jen o Velké říjnové revoluci. Také na divadelních scénách se objevovaly velmi zajímavé projekty,” popisuje pamětník tehdejší dobu.

Výzkum a vývoj barevné kamery

Ve výzkumném ústavu rozhlasu a televize, kde začal Ivan Mošna hned po škole pracovat, se podílel na výzkumu a výrobě barevné kamery. Toto oddělení tehdy v ústavu, instituci, která stála u zrodu Československé televize jako takové, teprve vznikalo. “Téměř nic jsem neuměl, na vojně jsme se učili nějaké chabé základy elektrotechniky. Byl jsem tam přijat jako odborný laborant, proto jsem začal hned studovat vysokou školu,” vysvětluje pamětník.

Výzkumný ústav měl své začátky v organizaci, která vznikla v Tanvaldu. Tam působila německá skupina zabývající se vývojem televize. Z tohoto období zůstala celá řada již dokončených vědeckých projektů, nicméně pak přišli sovětští vojáci a vše odvezli. Začalo se tedy od nuly.

V roce 1953 se tato skupina rozrostla a pracovala na televizní technice. V rámci svého výzkumu tak Ivan Mošna pracoval na kameře, která měla za úkol rozdělit barevné spektrum do tří oblastí a samostatně je zpracovat v červeném, zeleném a modrém kanále. Společně s kolegy například chodil obstarávat a měřit barevné kamery. Vylepšovali i ty sovětské, kterým dodávali barevnou korekci.

Komunistický režim Ivan Mošna podle svých slov výrazněji nevnímal, a to až do roku 1968. Věděl, že například vedoucí laboratoří většinou bývají politicky angažovaní, a s kolegy to brali tak, že to je kolorit doby a nic zvláštního se nedělo. Navíc, jak říká, v roce 1961, kdy do ústavu nastoupil, se už pomalu začalo projevovat jakési mírné tání politického klimatu. “Nebylo to doprovázeno strukturálně, že by se měnily postoje představitelů, ale sem tam upouštěli páru tím, že občas nechali působit i umělce, kteří předtím nemohli, jako byl Škvorecký a podobně,” vysvětluje pamětník.

Do roku 1968 problém s režimem neměl, tedy alespoň nikterak víc než každý jiný, například že nemohl jezdit do zahraničí. Byl to režim, kde – jak říká – strana a vláda ovlivňovala všechno. A to se projevovalo i ve výzkumném ústavu. “Strana samozřejmě detailně ovlivňovala, co má být. Tehdy to ovšem nebyla jenom ideologická základna, bylo to i ekonomické,” popisuje vliv režimu na jeho tehdejšího zaměstnavatele. Režim tak v ústavu řídil, co se smí utratit, za co se to smí utratit či kolik lidí tam může být. “To byly tabulkové hodnoty, které stále vzrůstaly. V nějakém roce jsme měli mít 190 zaměstnanců, poté 197, poté 203 a tak dále. To se muselo splnit bez ohledu na to, jaké úkoly se řešily,” vysvětluje Ivan Mošna.

“Režim se rozhodl, že bude ovládat všechno včetně myšlení lidí. A když byl někdo – podle nich – nepřátelsky zaměřen, dokázali ho likvidovat po všech stránkách, až do té ekonomické, tedy že ho vyhodili ze všech zaměstnání, ale přitom mu nedali žádnou šanci se živit. O soukromničení nemohla být řeč,” vzpomíná na tehdejší poměry. Navzdory podobným peripetiím režimu se nakonec ústavu podařilo dát kameru dohromady, a to i přesto, že například součástky, které už byly k dispozici, nemohli objednat ze zahraničí, nýbrž je musel ústav sám vyvinout.

Jeho dědeček byl už za první republiky levicového smýšlení a byl ve straně. Jeho tatínek se živil jako učitel a působil na periferii. Do strany, jak Ivan Mošna vzpomíná, vstoupil on sám ve snaze napravovat nespravedlnosti, které kolem sebe viděl. “Řekl bych, že jsem byl v podstatě neustále takříkajíc pod vlivem rodičů, kteří měli s tím takzvaně kapitalismem zkušenosti. Říkali, že negativní, že byla velká bída, a všichni se domnívali, že bída je dána špatným uspořádáním výrobních prostředků. Neměli jsme tolik přísun relevantních informací,” říká dnes pamětník.

Zlom roku 1968

Zlom, a to nejen politický, ale i osobní, přišel podle Ivana Mošny v roce 1966, kdy chtěl ze strany vystoupit, podle svých slov tak chtěl učinit kvůli chování režimu k lidem. Došlo mu prý, že je to zločinecký režim. Jeho odchod ale nebyl schválen. A pak přišel srpen roku 1968, invaze vojsk Varšavské smlouvy a následné prověrky. “Přestože jsem nebyl člověk, který byl na pulsu dějin a informací, bylo mi jasné, že sem Rusové nepřijeli proto, abychom pokračovali v původním projektu demokratizace,” říká k tomu dnes. V roce 1968, popisuje, nadto napsal ve výzkumném ústavu většinu rezolucí právě na podporu demokratizačního procesu.

“Každý se musel nějak přihlásit k novému kurzu strany a vlády, a kdo se dostatečně nepřihlásil, většinou ho čekalo buď nějaké snížení funkcí nebo vyhazov z práce. Já čekal v řadě lidí, kteří měli jít na prověrku. A první šel ředitel našeho výzkumného ústavu. Po osmihodinovém souboji s komisí byl vyhozen. Pak šel předseda ROH, který byl ve funkci v roce 1968, taktéž byl vyhozen. Stačil za mnou ještě zajít a řekl: ‘Mají seznam lidí a na prvních místech jsou ti, co mají být vyhozeni. A ty jsi třetí’,” vypráví Ivan Mošna, který sám byl po roce 1968 předsedou ROH a tak přemýšlel, jak to udělat. Na radu kolegy si proto vzal volno. “Bylo to dva dny před vánočními svátky a vzal jsem si dovolenou,” popisuje.

Tím se mu podařilo, jak říká, uniknout, ale jen na chvíli. Když se musel prověrek zúčastnit později a dostal otázku, jaký je jeho názor na vstup vojsk v roce 1968 do země, řekl, že už ho odsoudil. “Řekl jsem, že nevidím důvod, proč bych ho neodsoudil znovu. Slova se ujal ředitel našeho ústavu, byl to slušný člověk a věděl, že když mu vyhodí polovinu lidí, nebude mít z čeho výzkumný ústav držet pohromadě. Tak se vždy tu moji odpověď snažil interpretovat tak, aby nevyzněla tak zle,” vypráví pamětník.

Nakonec dostal roční podmínku, tedy že může zůstat pracovat, ale má se zdržet publikace svých názorů. “Tak jsem jim to slíbil a hned večer jsem to flagrantně porušil, když jsme se opili při oslavě mého zachování v pracovním poměru a opil jsem se tak, že jsem obtěžoval lidi v tramvaji a nadával na režim.”

(Ne)obhajoba disertační práce

Svou disertační práci sice odevzdal v roce 1977, obhajoval ji však až v červnu roku 1990, tedy po pádu komunistického režimu. Nedostal totiž doporučení místního výboru strany, aby mohl práci obhájit a školu tak absolvovat. Když se tak v roce 1990 stalo, za necelé dva týdny z výzkumného ústavu nakonec odešel.

Svou manželku Danu poznal už za studií jedenáctileté střední školy. Když přišel z vojny a byl osamocen, obvolával své staré známé, a právě takto se oba znovu potkali. Sametovou revoluci, říká, vnímal z bezprostřední blízkosti, protože jeho syn byl studentem elektrotechnické fakulty v posledním ročníku a zúčastnil se studentských protestů nejen na Albertově, ale poté i na Národní třídě. Po odchodu z výzkumného ústavu pracoval dva roky v soukromé firmě Epass, nakonec si se svým synem a kolegou založili vlastní podnikání. V roce 2024 žil v Praze.