Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Dalibor Motejlek (* 1942)

• narozen 17. dubna 1942 ve Vysokém nad Jizerou

• vyrůstal v Harrachově

• od dětství lyžoval

• vyučil se obráběčem kovů v Tanvaldu

• od roku 1959 závodníkem ve skocích na lyžích za Duklu Liberec

• reprezentoval na OH v Innsbrucku (1964), kde skončil 10. na velkém můstku

• v roce 1964 byl držitelem světového rekordu ve skoku na lyžích (142 m), který dosáhl v německém Oberstdorfu

• po úrazu v roce 1969 již nezávodil

• vystudoval trenérství na FTVS

• působil jako trenér Dukly Liberec a československé reprezentace

• se svými svěřenci získal na olympiádách a mistrovstvích světa jedno zlato, dvě stříbra a čtyři bronzy

• po olympiádě v Sarajevu 1984 ho sledovala Vojenská kontrarozvědka

• vyšetřován kriminálkou kvůli údajnému nelegálnímu obchodování se sportovním vybavením

• skoro rok nesměl cestovat do demokratické západní Evropy

• zbavili ho funkce hlavního trenéra národního týmu

• obvinění se ukázala jako neopodstatněná a k československé reprezentaci se vrátil

• po návratech z kapitalistické ciziny musel chodit podávat hlášení na Vojenskou kontrarozvědku, jež ho vedla jako důvěrníka

• v jeho spise s krycím názvem Rogalo nejsou žádné důkazy, že by s Vojenskou kontrarozvědkou spolupracoval a udával lidi ze svého okolí

• v roce 1988 se stal trenérem reprezentačního týmu skokanů v USA, kde zůstal až do roku 1992

• od konce 70. let do druhé poloviny 80. let byl členem KSČ

• byl průkopníkem skoků na lyžích v Jižní Koreji

• věnoval se mládežnickému týmu skoků na lyžích Jiskra Harrachov

• v roce 2022 žil střídavě v Karlštejně a v Harrachově

„Skokani byli vždycky elegáni. Krásné šponovky, ponožtičky nad botama, košilka, svetr pěknej… Elegance ke skoku na lyžích patří,“ říká Dalibor Motejlek, bývalý československý reprezentant ve skoku na lyžích a držitel světového rekordu z velkého můstku v Oberstdorfu v roce 1964. Tento sport mu na celý život učaroval svou krásou, ale i adrenalinem spojeným se střemhlavým nájezdem a skokem do propasti mnoha desítek metrů.  

Dalibor Motejlek se narodil 17. dubna 1942 na cestě mezi Roprachticemi a Vysokým nad Jizerou. „Vyskočil jsem u silnice a už mi to zůstalo,“ usmívá se. Jeho otec po válce v Harrachově založil první český hostinec U Motejlků. Po měnové reformě roku 1953 rodiče hospodu zavřeli, otec pracoval jako skladník a matka dělala uklízečku. 

Lyžování patřilo k životu krkonošských dětí stejně jako chůze, bylo dokonce součástí školní výuky. A Dalibor už jako dítě našel zálibu ve skocích: „Začínal jsem na sněhových můstcích a rychle jsem se dostal na takovou úroveň, že ve dvanácti letech už jsem vyhrával závody mezi patnácti- a šestnáctiletými.“ Na sjezd, skákání i běh děti tehdy měly jen jedny lyže, obvykle z jasanového dřeva. „Později byly skokanské lyže širší, dvojžlábkové nebo trojžlábkové,“ dodává Dalibor Motejlek. V té době se malým sportovcům nevěnovali žádní profesionální trenéři, učili se navzájem jeden od druhého nebo od starších. Ve čtrnácti letech si Dalibora vybrali do širšího reprezentačního družstva mládeže, které jako trenér vedl Miroslav Bělonožník. „Byla tam trochu volnější morálka, ale já jako nejmladší jsem to jen pozoroval. Skokani byli oblíbení, líbili se děvčatům. Kolikrát, když přišli ze zábavy, mi dali peřinu a spal jsem na chodbě,“ vzpomíná Dalibor Motejlek. 

Záhy bylo jasné, že sport je Daliborovou prioritou. Chtěl sice studovat střední průmyslovku v Jablonci, ale nakonec se rozhodl vyučit se obráběčem kovů v Tanvaldu, protože tamní učiliště vycházelo svým žákům vstříc ohledně rozvrhu a pouštělo je ze školy na tréninky i závody. Následující tři roky tak musel vstávat každé všední ráno už ve čtvrt na pět, aby stihl autobus do Tanvaldu. 

 

Podporovali jsme se navzájem

Po vyučení v roce 1959 nastoupil do armádního oddílu Dukla Liberec, který vedl trenér Zdeněk Remsa. Spolu s ním zde trénoval Zbyněk Hubač, Josef Matouš či legendární Jiří Raška. „Poměřovali jsme se navzájem, ani bez trenéra jsme trénink nikdy neošidili,“ říká Dalibor Motejlek. Kondiční trénink zahrnoval atletiku, posilování s činkami, dřepy, přes léto také sprinty a cvičení vytrvalosti. V té době ještě nebyly na horách všude běžné lanovky a vleky, takže na můstek bylo potřeba vystoupat po svých a nepřipravit se přitom o veškeré síly. Také sníh na můstku museli závodníci s pomocí fanoušků sešlapat sami, vlastními lyžemi. 

Dalibor Motejlek na tehdejším tréninkovém systému oceňoval mimo jiné i to, že dával sportovcům čas rozvinout své schopnosti. „V družstvu zůstávali i slabší skokani, kteří neměli na závodech dobrá umístění. Kdo nezaskáče dva roky po sobě, může zaskákat třetí rok. Talent se může projevit až později,“ vysvětluje. Například Jiří Raška se do své životní formy dostal až po osmi letech. 

„Podporovali jsme se navzájem, nezáviděli jsme si. Naším cílem bylo začít porážet Nory a Finy, dostat se do první světové desítky,“ říká Dalibor Motejlek. Skandinávci ovšem oproti českým závodníkům měli tu výhodu, že ve své vlasti mohli trénovat na sněhu mnohem déle. 

 

Cítil jsem, jak mě vzduch nadzvedává

Čeští skokani s nadějí vyhlíželi olympiádu v Innsbrucku roku 1964. Zúčastnit se mohli jen tři závodníci, vybrán byl Josef Matouš, Zbyněk Hubač a Dalibor Motejlek. „Výhled z velkého skokanského můstku v Innsbrucku končí pohledem na hřbitov, což může na někoho působit negativně,“ usmívá se. „Ale ten strach, řekl bych spíše respekt z výšky na můstku, se u každého skokana už od mládí odstraňuje a posouvá. Je to úplně jiné než u běžného lyžaře. Definitivně se ztratí ve chvíli, kdy se rozjede a koncentruje se na nájezdové a odrazové postavení. Poslední čtyři metry můstku jsou sešikmeny v úhlu jedenácti stupňů, je tedy potřeba se odrazit kolmo nahoru, aby nabral správnou letovou křivku,“ vysvětluje. 

Při skoku na lyžích se hodnotí nejen vzdálenost, ale i umělecký dojem. Dalibor Motejlek se domnívá, že tehdejší rozhodčí mírně nadržovali sportovcům ze západních zemí. I přesto byl po prvním kole na velkém můstku třetí, pak šestý a nakonec desátý. Při slavnostním zakončení her nesl československou vlajku. 

Rovnou z olympiády skokani odjížděli na Intersportturné, sérii závodů Světového poháru ve skocích na lyžích, která se koná ve čtyřech alpských letoviscích. V Oberstdorfu je očekával mamutí můstek, na jakém doposud nikdy neskákali. „Noc předtím jsme moc nespali, mysleli jsme na velikost toho můstku a jeho prudký rozjezd,“ říká Dalibor Motejlek. Přesto hned v prvním kole skočil 133 metrů, čímž překonal tehdejší československý rekord. Před druhým kolem si ho trenér Remsa vzal stranou a řekl mu: „Dalibore, ty máš formu na svěťák.“ „Odrazil jsem se, a jak jsem letěl, cítil jsem, jak mě tlak teplého vzduchu stoupajícího z masy šedesáti tisíc diváků nadzvedává. Už jsem myslel, že půjdu k doskoku, ale znovu mě to nadzvedlo. Když jsem nakonec doskočil do telemarku, bylo takové ticho, že jsem slyšel šustění svých lyží. Pak ohlásili světový rekord. Diváci mě přes bariéru objímali, byl to báječný, nádherný pocit.“ Dalibor Motejlek tehdy skočil 142 metrů a celkově skončil druhý. 

 

Závodní kariéra pro mě skončila

Následující rok se zařadil na třetí místo ve světové špičce, na závodech v Rakousku si ale vážně zranil kotník. Pár měsíců nato ještě vyhrál mistrovství republiky, ale jeho forma se postupně zhoršovala. Zhoršily se také možnosti tréninku: „Začalo se s výstavbou můstku na Ještědu, takže z 840 tréninkových hodin jsme měli 600 brigádnických. Kopali jsme základy pro lanovku a podobně. Brali jsme to jako udržování kondice, ale ochuzovalo to náš speciální trénink,“ konstatuje Dalibor Motejlek. To všechno vedlo k tomu, že v roce 1967 již nebyl ve světové špičce, zatímco jeho kolega Jiří Raška se dostal do své nejlepší formy a na následující zimní olympiádě v Grenoblu získal pro Československo zlatou medaili. 

V srpnu 1968 byl Dalibor Motejlek s dalšími sportovci na zájezdu u moře v Jugoslávii. „Nikdo z nás tomu nechtěl věřit,“ říká o invazi vojsk Varšavské smlouvy 21. srpna. Zatímco někteří jiní sportovci se rozhodli zůstat v zahraničí, on se vrátil do Československa, už proto, že ho zde čekala manželka. 

O tom, jak bude pokračovat jeho sportovní kariéra, rozhodl v roce 1969 další úraz: během tréninku v Tatrách Dalibor Motejlek upadl na záda a naštípl si dva obratle. „Bylo vymalováno. Závodní kariéra pro mě skončila,“ konstatuje. To se pro něj ale stalo impulzem ke studiu trenérství na Fakultě tělesné výchovy a sportu, která tehdy sídlila v Tyršově domě na Malé Straně. 

Záhy v sobě objevil výrazný trenérský talent a v této práci našel naplnění: chápal individuální potřeby sportovců, jeden musí více trénovat dynamiku, jiný zase výbušnost a rychlost. Snažil se závodníkům upravovat i stravovací režim a zavedl jídelníček založený na větším množství zeleniny, což tehdy ještě nebylo úplně obvyklé. 

 

Měl jsem podepsat, že to už nikdy neudělám

Atmosféra v Dukle se s počátkem normalizace změnila. „Začal se klást větší důraz na politickovýchovnou práci a věci, které se sportem nesouvisí,“ říká Dalibor Motejlek. Byl překvapený, když zjistil, že někteří z jeho kolegů, kteří v srpnu 1968 mluvili o emigraci, najednou zasedají v prověrkových komisích. 

V druhé polovině sedmdesátých let na něj nadřízení začali vyvíjet nátlak, aby vstoupil do KSČ. Dalibor Motejlek se doposud o politiku vůbec nezajímal: když se na závodech v Rakousku setkal s českými emigranty, domníval se, že jsou to turisté na zájezdu ROH. „Asi si o mně museli myslet, že jsem úplně pitomej,“ směje se. Se vstupem do komunistické strany nakonec souhlasil proto, že v tom viděl způsob, jak získat pro své sportovce určité materiální výhody. „Přes politickovýchovnou práci se dalo například zdůvodnit, aby nám strana umožnila za valuty koupit kombinézy od rakouské firmy Ender,“ vysvětluje. Kombinézy z nových materiálů skokanům umožňovaly lepší aerodynamiku, která se tehdy v technice skoků dostávala do popředí. 

Na počátku osmdesátých let se Dalibor Motejlek stal trenérem státní reprezentace. V roce 1984 však najednou přišel zlom: odebrali mu cestovní pas a zakázali mu vyjíždět do zahraničí. Jeho manželka byla 48 hodin zadržována na policii v Semilech. Byl obviněn, že ve skokanských vacích na lyže převážel lidi za hranice a načerno obchodoval s lyžařským vybavením, které měl jako trenér k dispozici. Vážně mu hrozilo vězení. 

Všechna obvinění byla posléze stažena, ale – jak to v takových případech často bývá – pachuť podezření zůstala. „Na ČSTV mi dali podepsat papír, že to už nikdy neudělám,“ říká s ironií. 

Později pochopil, že pravou příčinou této šikany byl patrně jeho rodinný dům, který si krátce předtím s manželkou postavili v Anenském údolí. Pozemek koupil od souseda, jehož švagr utekl do zahraničí. Ale jakožto nemovitost patřící emigrantovi měl tento pozemek propadnout státu a dělal si na něj zálusk předseda Krajského výboru KSČ v Hradci Králové. 

 

Amerika, Asie, Harrachov

Ve druhé polovině osmdesátých let dostal Dalibor Motejlek nabídku pracovat jako trenér ve Švýcarsku. Vedení Dukly ho nepustilo, ale když krátce nato přišla další nabídka ze Spojených států amerických, dosáhl toho, že ho uvolnili. Zvítězil v konkurzu mezi šesti uchazeči, byl v tom ale háček: problémem bylo jeho členství v komunistické straně. „V té přihlášce bylo členství v KSČ ve stejné rubrice jako nakažlivé nemoci, třeba zarděnky,“ poznamenává. Nechtěl Američanům lhát, a tak se rozhodl pokusit se o zrušení svého členství. Podařilo se mu to zařídit ve vší tichosti prostřednictvím svého známého jménem Šeda, který pracoval na ÚV KSČ. „Prostě to skartovali, zrušili mi členství,“ krčí rameny Dalibor Motejlek. Nešlo tedy o klasické vystoupení ze strany, po kterém by v totalitním Československu nutně následovaly postihy všeho druhu.

Do Spojených států mohl původně vycestovat jen on sám, po třech měsících za ním ale díky intervenci Červeného kříže pustili i manželku. Syn se za ním ovšem poprvé podíval až po listopadové revoluci. Do Ameriky odcházel Dalibor Motejlek téměř bez znalosti angličtiny. „Pomáhali mi Holanďané, kteří uměli německy a všechno mi překládali. Později už jsem zvládal i angličtinu,“ říká. Ačkoliv původně podepsal smlouvu jenom na rok, nakonec pracoval v USA až do roku 1992.

Jeho další zahraniční „štací“ v devadesátých letech se stala Jižní Korea, kde byly skoky na lyžích v té době téměř neznámým sportem. Trénoval skupinu místní mládeže. „Ti kluci mají výhodu, že jsou akrobaticky nadaní. Co jsem u nás učil dva nebo tři roky, to se oni naučili za půl roku,“ říká. 

Zároveň se však těšil, až se vrátí do Harrachova, kde začal působit také jako trenér začínajících dětských skokanů. „Domluvil jsem se s rodiči, vyzvedával jsem děti z družiny a vozil je na tréninky a pak jsem je rodičům dovezl domů. Mnohé z těch dětí jsem naučil samostatně chodit na toaletu, jíst příborem v restauracích,“ vypráví a hrdě dodává, že na olympiádě ve Vancouveru i v Soči startovali závodníci z jeho bývalé dětské party. 

 

Zpátky mezi špičku 

Posledních devět let tráví Dalibor Motejlek s manželkou v Karlštejně, kde jeho syn vlastní rodinný dům. Stará se o synovu sbírku historických hodin a sám rozšiřuje svou sbírku hodinek Prim podepsaných celebritami. I zde je aktivní v místní tělovýchovné jednotě. 

Co podle něj dnešnímu sportu chybí? „Jednotný tréninkový systém od malých dětí až po vrcholové sportovce. Tak, aby ti nejlepší i ti průměrně dobří mohli soustavně postupovat. Díky tomu by se čeští skokani na lyžích mohli znovu dostat mezi světovou špičku.“