Antonín Moťovič

„Jednu noc najednou slyšíme, že je nějaká razie. Sbírají Židy, ale jenom ty z Maďarska, zatím. Je tam veliké město Kamenec Podolsk. Mimochodem, české ministerstvo obrany nevědělo, že to existovalo, já jsem jim to potom řekl, když jsme žádali dvě stě pětapadesátku a to, že jsme tam byli. Pak mi dali za pravdu, že to opravdu tam tak bylo. Za pár nocí zastřelili Němci s pomocí Maďarů, protože oni nás sbírali, a s pomocí místních obyvatel 28 000 lidí. Kamenec Podolsk. O tom nikdo nebo moc lidí neví, ale my jsme tam byli mezi nimi, na ulici připraveni už do toho transportu do Kamenec Podolsku. Nikdy v životě nezapomenu, jak to bylo. Najednou nás vytáhli z řady, celou rodinu.“ – „Kdo vás vytáhl?“ – „Nevím, nevím. Je pravda, že ještě byli v té době v maďarské armádě řidiči nákladních aut Židé. V maďarské uniformě s bílým páskem.“

„My – moje maminka, tři děti, ještě tam byla maminčina švagrová a švagr – jsme se vydali nejbližší den v noci nejdřív na jedné straně Dněstru, tam, kam nám říkal, že máme jít. Kilo cukru a převezli nás na lodičkách. Dněstr byl právě rozvodněný, sestru to odvezlo někam daleko a trvalo nám několik hodin, než jsme ji našli, ale nějakým způsobem se dostala ven. Do jedné lodičky jsme se všichni nevešli. V noci nás přepadli zase místní obyvatelé, sestra má dosud velikou jizvu, jak nás napadli, a to všechno, co jsme tam měli, pár cukrů, všechno nám ukradli. Ale to, co vzali, vzali a odešli. Tak jsme se dostali do nejbližšího města, Nadworna se jmenovalo, k nějaké rodině a to, co nám ještě zůstalo, jsme všechno dali člověku, který nás přes Karpaty převede zpátky na Podkarpatskou Rus.“

„My jsme tam šli. Byli jsme tam asi dva nebo tři týdny. Byli jsme mezi posledními, kteří ještě v ghettu byli. Můj bratr mezitím – jeho už nepřijali ke studiu na gymnáziu – se vyučil automechanikem a gestapo v Chustu ho vzalo pečovat o jejich auta. Z toho důvodu jsme my byli mezi posledními, v posledním transportu. Na zvláštní koleji přistavěli vagony pro dobytek, nacpali tam 45–50 lidí, sud veliký na čurání a kakání a jeli jsme. Viděli jsme jen zadrátovaným okénkem seshora, vůbec jsme ho nikdy neotevřeli. Ale ještě předtím, jeli jsme směrem na Slovensko, přes Slovensko do Polska, do Auschwitzu, do Osvětimi. Na Slovensku v Košicích na nádraží ajznboňáci, kteří klepají na kola, nám říkali: ‚Nebojte se, dneska začala druhá fronta, Američané překročili moře, začínají zabírat Německo.‘ Ale my už jsme byli mezitím v těch vagonech.“

„Musím říct, že bez násilností a bez ničeho, my jsme se taky nebránili, nás posadili do aut zase a převezli nás na hranice. To si pamatuji jako dítě, v jednačtyřicátém roce mně bylo čtrnáct let. To si pamatuji jako nejhnusnější zážitek, ne v koncentráku, ale takový šok jsem nezažil jako v té době. Můj bratr měl ale nějaký rozum, on s námi na seník nešel. Ráno byly povozy se senem nebo se zemědělskými produkty, co jely do Chustu. Ten den byl trh v Chustu. On se k nim připojil a odešel s nimi a s námi už nebyl. Pak se ukázalo, že se nic nestalo, přišel tam, začal tam žít a hotovo. My, když jsme podruhé vyšli ven, tak jsme si řekli: ‚Počkáme do noci, tentokrát budeme rozumnější, nebudeme říkat ahoj všem dělníkům, ne do nějaké rodiny, ale také po silnici, nějakým povozem…‘ Neměli jsme co dávat, ale snad bude někdo, kdo nás doveze do Chustu. A my jsme se dostali zpátky do Chustu.“