Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Horst Moudrý (* 1928  †︎ 2021)

• narodil se 9. května 1928 ve Frýdlantu německých rodičům jako šestý z deseti dětí

• v září 1938 utekl s maminkou a sourozenci do Görlitz za otcem, který zde pracoval, z obav před válkou

• měsíc strávil u Berlína, domů se vrátili po záboru pohraničí, kdy se Frýdlant ocitl v Německé říši

• po ukončení měšťanky pamětník krátce pracoval u sedláka a od roku 1943 ve velkoobchodu ve Frýdlantě

• na konci války zažil bombardování Frýdlantu Rudou armádou

• ve velkoobchodu zůstal pracovat i po jeho převzetí českým národním správcem, jeho rodina se nemusela vysídlit, protože patřili mezi potřebnou pracovní sílu

• v roce 1947 musel v rámci rozptylu Němců do vnitrozemí nastoupit jako horník do dolu v Kladně

• do Frýdlantu se vrátil téměř po pěti letech a záhy přišel při měnové reformě v roce 1953 o veškeré vydělané peníze

• nastoupil do továrny na výrobu nábytku Interiér ve Frýdlantu, kde pracoval padesát let – nejdříve jako pomocný dělník, později jako technický kontrolor

• od 60. let pomáhal Němcům s dobrovolným vystěhováním

• po roce 1989 vypomáhal s hledáním kořenů v matrikách díky znalosti německého písma a provázel výpravy německých rodáků po Frýdlantsku

• shromáždil jména zavražděných či zemřelých Němců po konci války

• dožil se 93 let, zemřel ve Frýdlantu 15. září 2021

Horst Moudrý patřil k neodsunutým Němcům z Frýdlantu, proto jeho vyprávění nabízí jinou perspektivu na události roku 1938 a poválečné vysídlení Němců z pohraničí. Zajímal se o historii, a tak při svém vyprávění zasadil příběh své rodiny do historického kontextu. V září 1938 utíkali z Frýdlantu, protože se obávali války v pohraničí, domů se vrátili po měsíci, když už Frýdlant zabralo Německo. V květnu 1945 neutíkali, protože se ničím neprovinili. Jen díky náhodě se vyhnuli násilnému vysídlení a do pozdějších organizovaných transportů nebyli zařazeni, protože patřili mezi potřebnou pracovní sílu.

„A teď se zjistilo: Ježišmarja, vždyť je ještě hromada Němců v pohraničí! Právě ti, co tady mohli zůstat – specialisti, mistři a tak dále. A tak vyšel zákon o rozptylu Němců v pohraničí. Celé rodiny naložili do vnitrozemí do zemědělství a nás mladé chlapy poslali do dolů. Tak jsem se dostal z kanceláře do Kladna a tam jsem byl pět roků pod zemí,“ popisuje pamětník, který se nedočkal z české strany odškodnění ani omluvy.

Doma nás bylo deset dětí

Horst Moudrý se narodil 9. května 1928 ve Frýdlantu německým rodičům, kteří do města přišli ze severozápadního pohraničí – otec pocházel z Duchcova a matka ze Sokolova. V té době žilo ve Frýdlantu 29 tisíc obyvatel německé národnosti a 1 600 obyvatel československé národnosti. [1]

Rodiče pamětníka se zde usadili, protože tu jeho otec dostal práci cvičitele tělesné výchovy pro děti. Pamětník se narodil jako šestý z deseti dětí a vzpomíná na to, že žili velice skromně. „Při tolika dětech neexistovalo, že bych něco nechtěl,“ poznamenává pamětník.

Jeho tatínek začal pracovat jako truhlář a pamětník chodil do německé obecné školy. [2] Říká, že se jeho ročník jako jediný učil koedukovaně, tedy chlapci chodili do společné třídy s dívkami. Psát a číst se učil v kurentu, německém novogotickém kurzívním písmu. „S kurentem jsme přestali, jakmile se Frýdlant stal součástí Německé říše. Za Hitlera jsme psali latinkou,“ poznamenává ke školní výuce a dodává, že se ve škole učil česky jen pár hodin v páté třídě na začátku září 1938.

Maminka se bála války, a tak s dětmi z Frýdlantu utekla

Jeho školní výuku tehdy přerušila napjatá politická situace, která v Československu panovala od jara 1938. Vůdce Sudetoněmecké strany Konrad Henlein požadoval úplnou autonomii pohraničí obývaného většinou Němci podle instrukcí německého kancléře Adolfa Hitlera, který měl připravený plán vojenského úderu proti Československu (Fall Grün).

Československo na něj v květnu 1938 odpovědělo částečnou mobilizací a v srpnu 1938 kvůli hrozbě válečného konfliktu přijel do Československa bývalý britský ministr lord Walter Runciman, který chtěl zprostředkovat jednání mezi československou vládou a Sudetoněmeckou stranou. Jeho delegace navštívila na začátku září i Liberec, kde si vyslechla Němce i Čechy.

Výbušnou atmosféru rozdmýchal 12. září 1938 Adolf Hitler zuřivým projevem o utlačování německé menšiny v tehdejším Československu, po kterém začali příslušníci sudetoněmecké polovojenské organizace složené z dobrovolníků Sudetendeutsches Freikorps přepadat československé úřady v blízkosti hranic s Německem.

Dne 22. září 1938 zastřelili učitele české školy a knihovníka ve Frýdlantě Otakara Kodeše, který se jako dobrovolník Stráže obrany státu vydal bojovat do sousední obce Heřmanice. Sudetoněmecký pokus o puč překazili českoslovenští vojáci, kteří dorazili do Frýdlantu z Liberce.

Maminka pamětníka, která zůstala ve Frýdlantu sama s šesti dětmi, protože její manžel pracoval jako truhlář v nedalekém německém městě Görlitz, dostala strach a utekla za manželem. „Tady se to pořád víc a víc chystalo k válce, a tak nás máma sebrala i s kočárkem, ve kterém byl čtyřměsíční bratr Honza, a jeli jsme za tátou do Görlitz. Když jsme se u něj objevili, tak jsme se k němu nevešli. Měl jen jeden pokoj s jednou postelí, ale kolem byli ochotní lidé, kteří si nás rozebrali.“

Domů se vrátili po záboru pohraničí

V Görlitz ale dlouho nezůstali, protože Němci v očekávání vojenského konfliktu přemístili uprchlíky ze Sudet dále do německého vnitrozemí. „Jeli jsme vlakem do Berlína, kde nás naložili do autobusu a odvezli do Königs Wusterhausen asi dvacet kilometrů od Berlína. Bylo tam rekreační středisko u jezera, kde jsme bydleli a dostávali najíst. Ale ne že by vám hned dali jídlo, nejdříve jsme museli nastoupit, vytáhl se prapor a museli jsme zpívat píseň, kterou jsme nikdy neslyšeli a neuměli. Tak jsem se poprvé setkal s národním socialismem,“ říká pamětník, který tento přesun považuje za důkaz toho, že Německo tehdy počítalo s boji s československou armádou o pohraničí.

K vojenskému střetu nakonec nedošlo, protože československá vláda 21. září 1938 po zveřejnění zprávy z mise lorda Runcimana souhlasila s postoupením pohraničních území s převahou německého obyvatelstva Německu, aby se předešlo eskalaci násilí. [3] S tímto ústupkem se Češi ale smířit nechtěli a 22. září 1938 na velké demonstraci v Praze před Rudolfinem (tehdejším sídlem parlamentu) požadovali demisi vlády Milana Hodžy. Vláda odstoupila a nahradila ji úřednická vláda v čele s Janem Syrovým, hrdinou první světové války, který v bitvě u Zborova přišel o oko.

Nově vytvořená vláda okamžitě rozhodla o vyhlášení mobilizace. Výzvu oznámil rozhlas 23. září 1938 ve 22.15 hodin, kdy byli k obraně republiky povoláni všichni bojeschopní muži mladší 40 let. Do 24 hodin se přihlásily u svých vojenských útvarů tři čtvrtiny záložníků. Navzdory rozkazu vůdce Sudetoněmecké strany Konrada Henleina narukovalo asi 40 procent sudetských Němců, panovaly však obavy, jestli se na ně může armáda spolehnout.

Přípravy na boje o pohraničí definitivně ukončila mnichovská dohoda podepsaná 30. září 1938, podle níž mělo Československo do 10. října postoupit pohraničí Německu. Do Frýdlantu při záboru pohraničí přijel 6. října 1938 sám Adolf Hitler. Této „slávy“ pamětník být svědkem nemohl, protože se jeho rodina vrátila do Frýdlantu po záboru pohraničí, kdy už patřil do Německé říše. Ta pro své nové občany ze Sudet připravila pomocné sociální akce.

Němci poslali děti ze Sudet k moři

Pamětník patřil mezi 880 školních dětí, které jely zvláštním vlakem z Frýdlantska do německých rodin k Baltskému moři na ozdravný pobyt. Pamětník strávil šest týdnů v rodině majitele mlékárny, jeho maminka zase dostala rekreaci v Krkonoších.

Péče o sudetské Němce skončila, když 1. září 1939 Německo rozpoutalo v Polsku druhou světovou válku. Pamětník popsal nadšení, s nímž v září 1939 odcházeli první frýdlantští muži bojovat za Německou říši do války, která nakonec vypukla nikoli v Československu, ale v Polsku.

„Na náměstí byl koberec, byla to paráda s koňmi, na kterých jeli důstojníci, a kanóny,“ popisuje pamětník a říká, že ve Frýdlantě na hřbitově je pomník prvního padlého Němce v bleskové válce v Polsku – dvacetiletého Hermanna Schneidera. „Byl to jediný syn majitele knihkupectví a papírnictví ve Frýdlantu, který měl v Bogatyni [do roku 1945 Reichenau] dětské nakladatelství. Na tom pomníku je nápis ‚Německo musí žít, i kdybychom měli zemřít.‘ To nechápete, jak pitomý musel být, když to byl jediný syn.“ [4]

Do německé armády museli narukovat dva starší bratři pamětníka. Nejstarší Georg, který před válkou pracoval jako fotograf, natáčel na frontě záběry pro německé týdeníky o tažení německé armády. Druhý bratr narukoval v roce 1942 a se 4. armádou wehrmachtu se po napadení Sovětského svazu dostal až k Baltskému moři. „Koncem války se dostal do ruského zajetí do Leningradu a čekal, že budou mít na Němce vztek kvůli blokádě, ale prý dostal od Rusů kolikrát kousek chleba,“ říká pamětník a dodává, že domů se vrátil až poté, co kancléř Spolkové republiky Německo Konrad Adenauer vyjednal v roce 1955 v Moskvě návrat německých vojenských zajatců.

Do wehrmachtu na rozdíl od starších bratrů nemusel

Pamětníkovi bylo na začátku války dvanáct let a chodil do německé měšťanky. Po škole chodil pomáhat k místnímu sedlákovi, kde dostával najíst. Pro jeho rodiče bylo těžké sehnat dostatek jídla pro početnou rodinu. Práce v zemědělství se mu zalíbila, a chtěl proto po měšťance pokračovat ve studiu na střední zemědělské škole v Kadani. Nejdříve si ale musel odpracovat povinnou praxi u sedláka v Proseči u Jablonce (tehdy Proschwitz an der Neiße).

„Práce mi nevadila, ale v komůrce, kde jsem spal, byly štěnice. Když za mnou rodiče přijeli na návštěvu a viděli, jak jsem pokousaný, tak mne vzali s sebou domů,“ říká a dodává, že ve Frýdlantu pak dostal práci ve velkoobchodu, který vedl jeho kmotr.

Když jeho ročník 1928 musel v listopadu 1944 narukovat do wehrmachtu, tak ho u odvodu odmítli, protože byl moc hubený. „Dali mi potravinové lístky a poslali mě domů. Na jaře 1945 ale už brali na frontu všechny – i ty, co kulhali. Vzali i mě a už jsem vyfasoval výstroj, když si pro mne přišel můj zaměstnavatel a odvedl mne do práce.“

Před koncem války proudily přes Frýdlant vlaky s raněnými vojáky z nedaleké fronty na linii Jelení Hora (Hirschberg) – Görlitz, přes Frýdlant vedla hlavní trať do Slezska. Poslední den války si pamětník dobře zapamatoval: „Osmého května Frýdlant bombardovali Rusové. Jel jsem domů na kole na oběd a najednou vidím tři letadla a za nimi zase tři a už padaly bomby do míst, kde byla stará plovárna. Jel jsem do práce, pak přišla druhá fáze, celkem bylo asi osmdesát mrtvých. Na předměstí stál vlak se zraněnými z fronty, mám dojem, že chtěli trefit ten vlak, protože letěli nízko. V noci byl konec války a nikdo nevěděl, co bude dál. Jako hodně lidí jsme se sebrali a šli jsme se schovat do Větrova. Ruští vojáci ráno ještě stříleli, a přitom byl konec války.“

Když pro ně přišly Revoluční gardy, byli v práci

Když se vrátili do Frýdlantu, byli svědkem chaosu, protože mnoho Němců z okolí prchalo přes Frýdlant. Rodina pamětníka se rozhodla zůstat, protože se ničím neprovinili. Pamětník dál chodil do práce ve velkoobchodu, který na základě dekretu prezidenta Beneše z 19. května 1945 převzal československý národní správce. „Seděl jsem v kanceláři s bílou páskou na ruce, kterou dávali Němcům, a nikomu to nevadilo, protože potřebovali někoho, kdo tu práci umí. A to jsem tehdy ještě neuměl česky.“

Práce ho zachránila před divokým odsunem, během něhož v prvních týdnech po válce ozbrojené hlídky českých Revolučních gard odváděly z domů a bytů všechny Němce, na nádraží je posadily do vlaků, které je odvážely do rozbombardovaného Německa.

„Sousedy z našeho domu už odtáhli na nádraží s ozbrojeným doprovodem, ale protože jsme z naší rodiny měli čtyři povolení pracovat, tak jsme nebyli doma, když pro nás přišli. Když jsme se vrátili z práce, tak máma seděla na škarpě před barákem s nejmenšími sourozenci a čekala, až přijdeme. Barák už byl zapečetěný, ale máma měla prádlo k bělení na zahradě, to bylo štěstí. Sebrali jsme ho, dali jsme ho na náš žebřiňák a jen s tím jsme šli čtyři kilometry do Minkovic, kde žila sestra provdaná za antifašistu. Když nás uviděli, tak dostali strach, že nás nemohou ubytovat. Nakonec se o nás postarala fabrika, ve které táta pracoval jako truhlář. Celkem jsme se po válce stěhovali sedmkrát, protože vždycky, když jsme našli nějaký byt, tak přišel někdo, že ho chce.“

Divoký odsun ukončila Postupimská konference, na které mocnosti vyzvaly československou vládu, aby zajistila přepravu německého obyvatelstva ze svého území spořádaným a humánním způsobem. Od srpna 1945 byli Němci shromažďováni ve sběrných táborech, kde čekali na organizované transporty. Na Frýdlantsku byl jeden ve Frýdlantu, další v Novém Městě pod Smrkem a dílčí v Černousech. Kruté podmínky ve sběrných táborech se staly terčem ostré kritiky západních spojenců.

Pamětník vysvětluje, kteří Němci tehdy do táborů nemuseli: „Komunisté a antifašisté, Němci ze smíšených manželství, ale i u nich se posuzovalo, zda za války drželi s Němci, a dále specialisté ve fabrikách. O jejich povolení zůstat museli žádat zaměstnavatelé v Praze.“ [5]

Po ukončení odsunu přišel rozptyl Němců

Rodina pamětníka spadala do kategorie německých specialistů, ale i ti se časem stali trnem v oku československým úřadům. Národní správce proto neustále vyzývaly, aby v práci nechávali jen skutečně nenahraditelné odborníky. Když ministerstvo vnitra podle počtu vydaných potravinových lístků zjistilo, že v českých zemích na konci března, tedy po ukončení organizovaného odsunu, zůstalo 192 tisíc Němců, rozhodlo se jednat. Němce považovalo za nebezpečí pro národní bezpečnost a v květnu vydalo výnos o rozptylu německého obyvatelstva na práce v hornictví nebo v zemědělství do vnitrozemí. [6]

„Když jsem přišel z kanceláře, našel jsem doma papír, že mám být druhý den v jedenáct hodin na náměstí, s sebou jídlo na dva dny s sebou. Tak jsem se dostal z kanceláře do Kladna a tam jsem byl pět roků pod zemí,“ vypráví pamětník.

Spolu s dalšími 70 Němci z Frýdlantska a Liberecka žil v pracovním táboře, v dole pracoval i s Čechy. Pod zemí prý mezi nimi neexistovala nenávist, protože život každého závisel na pomoci ostatních, zejména v případě závalu. Poslední tři roky pracoval s českým havířem, který mu nabídl svou dceru k sňatku, aby se nevracel do Frýdlantu a zůstal na Kladně. I když si díky tvrdé a nebezpečné práci vydělal slušné peníze, chtěl se po téměř pěti letech, když už mohl, vrátit za rodiči. „Za první výplatu jsem koupil mámě pračku, aby už nemusela prát ručně,“ vzpomíná Horst Moudrý.

Peníze vydělané v dolech mu vzala měnová reforma

Po návratu navíc přišel povolávací rozkaz. „Vojenské komisi jsem tehdy řekl, že rodiče měli občanství Rakouska-Uherska, a aniž by se jich někdo ptal, dostali v roce 1918 československé občanství. V roce 1938 německé a po válce neměli žádné. Řekl jsem jim, že jsem v roce 1945 přišel o domov a musel na pět let na šachtu. Pak přišla měnová reforma. Vyhodili mne, ale později si mě zavolali a řekli, že by bylo kruté, kdybych měl jít ještě na dva roky na vojnu. Navrhli mi, abych chodil jen na vojenská cvičení.“

Velkoobchod, ve kterém Horst Moudrý pracoval, přemístili z Frýdlantu do Liberce, a tak nastoupil jako pomocný dělník do továrny na nábytek, v níž pracoval jeho otec jako truhlář. Postupně prošel všechna pracoviště ve výrobě, až se stal nakonec technickým kontrolorem, který zodpovídal za nákup materiálu a výstupní kvalitu. V národním podniku Interiér, který měl ředitelství v Praze a po republice 29 provozoven, pracoval padesát let až do odchodu do důchodu.

Oženil se, vzal si Němku Eriku, jejíž rodina zůstala ve Frýdlantu také díky náhodě. „Po válce už celá rodina stála připravená k odjezdu před domem a tchán se zeptal českého četníka, co bude s jejich dobytkem, který zůstal ve stájích. Ten mu řekl, ať se tedy do domu vrátí. Mezitím přišla parta, která jejich dům zapečetila. Oni byli uvnitř, tak už zůstali. Měli štěstí, že o jejich dům neměl nikdo zájem, protože nebyl opravený.“

S manželkou měli tři děti, které jim bohužel všechny zemřely – první syn v šesti měsících, druhá dcera v šesti letech a třetí syn ve 14 letech. Trpěly cystickou fibrózou, nevyléčitelným dědičným onemocněním, které postihuje především dýchací systém. „Poslední syn mi zemřel v náručí v motolské nemocnici. Jel jsem pak domů v noci autem, ani nevím jak. Přemýšlel jsem, jak to řeknu manželce,“ vypráví s pohnutím a ukazuje jedničky z češtiny v písance svého syna. „Doma jsme mluvili německy, ale on se naučil česky ve škole na výbornou.“

Od Čechů se odškodnění nedočkal

Horst Moudrý se se ztrátou vyrovnal díky své optimistické povaze. Ve volném čase pomáhal Němcům s dobrovolným vystěhováním do Německa, které bylo možné od 60. let 20. století. „Bylo s tím hodně papírování. Když se chtěli vystěhovat, mohli si vzít všechno, ale celý majetek se musel sepsat, každý hrneček, kolikrát jsem na tom seděl celou noc. Pak se vše vyčíslilo a z celkové částky museli zaplatit vývozní clo.“

Po pádu železné opony se zúčastnil prvních pokusů o smíření Čechů a Němců. „Měli jsme udělat kruh, ve kterém by se střídali Němci a Češi. Přišlo mi to nenormální, tak jsem na další setkání nešel. Začal jsem chodit, až když mne pozvali jako posledního žijícího neodsunutého Němce z Frýdlantu. Jeli jsme na společný výlet, to už se mi líbilo,“ popisuje a dodává, že pokaždé ale jezdil do Hejnic, kde se po pádu komunismu vždy na začátku července koná slavnost, na kterou jezdí němečtí rodáci z Frýdlantska. Německým výpravám dělal průvodce a díky znalosti starého německého písma jim pomáhal s hledáním kořenů v matrikách. Za tuto pomoc dostal medaili Adalberta Stiftera.

Také se snažil získat odškodnění za nucenou práci v dole. „Všichni, kterým bylo za komunistického režimu ukřivděno, měli dostat za každý měsíc šest set korun. Pracoval jsem v dole nedobrovolně padesát pět měsíců, ale napsali mi, že se na to odškodnění nevztahuje. Pak se Německo zavázalo odškodnit nuceně nasazené Němce v Reichu, ale ty v Československu nikdo nezmínil. Napsal jsem pak kancléřce Merkelové, jen jsem jí to chtěl dát vědět, nečekal jsem, že mi odepíše. Za měsíc přišel dopis od ministerstva vnitra v Berlíně, ve kterém mi psali, že mi doktorka Merkelová děkuje a že Německo odškodní i mne. Něco jsem dostal, ale mrzí mě, že od Čechů odškodnění nepřišlo.“

V posledních letech zaznamenal pozitivní posun ve vztazích mezi Čechy a Němci. „Češi se stali k Němcům vstřícnější, dnes je pozvou do domu, ve kterém Němci dříve žili, a třeba jim i dají fotky, které našli. To by se před patnácti lety nestalo,“ hodnotil česko-německé vztahy Horst Moudrý, který zemřel necelé tři měsíce po svém vyprávění pro Paměť národa. Nedožil tak chvíle, kdy by Češi oficiálně přijali odpovědnost za desítky poválečných vražd Němců na Frýdlantsku, jejichž seznam opatroval a předal svým českým přátelům – rodině Vítových.

Poznámky

[1] Podle sčítání lidu v roce 1930 žilo ve Frýdlantu žilo celkem 6314 obyvatel, z toho 5514 bylo národnosti německé a 563 československé. Zdroj: Statistický lexikon obcí v zemi České, Praha: Orbis, 1934

[2] První dvě české třídy byly ve Frýdlantě otevřeny v září 1919 v prostorách německé měšťanky (dnes budova ZŠ v Husově ulici) díky úsilí železničáře Václava Bělíka z Větrova. Po něm je dnes pojmenována ulice, ve které sídlí budova ZŠ, tzv. „Bělíkovka“ – budova první české školy ve Frýdlantě. Budova české školy (obecné a měšťanské) byla slavnostně otevřena 13. září 1925. Zdroj: Naše hory 25. září 1925

[3] Runcimanova zpráva sice uváděla, že česká správa „není otevřeně utlačovatelská a zcela jistě ani ‚teroristická‘“, avšak dodávala „vyznačuje se netaktností, nepochopením, malichernou netolerancí a diskriminací“. V reakci na Runcimanovu zprávu československá vláda ustoupila a v podstatě přijala požadavky Henleinova Karlovarského programu, ale sudetoněmečtí vyjednávači mezitím přišli s novými, tvrdšími požadavky. Zdroj: Wikipedie

[4] Autorem mezi Němci oblíbeného sloganu „Deutschland muß leben, und wenn wir sterben müssen“ – „Německo musí žít, i když my musíme zemřít“ byl Heinrich Lersch (1889–1936), německý básník – autor válečných básní, básní o těžkém životě dělnické třídy a později obdivovatel národního socialismu. Refrén jeho básně Sbohem vojáka, kterou napsal na začátku první světové války, se objevil na mnoha pomnících, v Hamburku se stal mottem válečného hřbitova. Zdroj: Wikipedie

[5] Úlevy pro Němce shrnují Předpisy z oboru působnosti osidlovacího úřadu a Fondu národní obnovy.

[6] O přesídlení většího počtu Němců do vnitrozemí rozhodla československá vláda v létě roku 1947 ze státně bezpečnostních zájmů a hospodářských potřeb. Podmínky pro přidělování Němců z pohraničí na zemědělské práce do vnitrozemí stanovil výnos ministra vnitra z 21. 5. 1947. Požadovalo se uvolnění „pokud možno co největšího počtu Němců“, přičemž (a) odsunovou jednotkou měla být rodina. Výnosem ministerstva ochrany práce a sociální péče z 9. 8. 1947 se rozšířilo přidělování německých pracovních sil také na hornictví. Zdroj: Franz Chocholatý-Gröger: Rozptyl německého obyvatelstva po zakončení hlavní etapy hromadného nuceného vysídlení (vyhnání) v období let 1947–1949, 2005