„Tady to stravování bylo skutečně perfektní, protože oni měli zájem o výkon, a když chtěli výkon… Když ze začátku neuvědomělí lampasáci si na nás chtěli zgustnout a udělali jeden, dva noční poplachy, tak druhý den měli utrum. Protože přišli chlapi ospalí a to chlap si nemůže na dole dovolit. Štajgr: ‚Pane veliteli...!‘ A už to jelo. Sprdnul velitele až na půdu, co si to dovolujou. Hvězda nad dolem přestala svítit a bylo zle. Takže to zase byla pro nás výhoda, že nás nemuseli tak moc buzerovat, a když chtěli výkon, museli dát žrádlo a museli dát taky určité volno.“ – „Tam nad dolem byla nějaká hvězda?“ – „Hvězda svítila, nebo nesvítila. A když nesvítila, to pan vedoucí: ‚Prémie nikde, to nejde. Pánové, to musíte nějak zařídit!‘ A už to jelo. Takže my jsme nemohli být příliš buzerovaní. On se někdy naštval některý velitel a udělal čepobití. Tak se tam kluci vyřvali, když museli pochodovat dokola. Ale moc dlouho to nemohl dělat, protože to nešlo.“ – „A ta hvězda, to byl signál, že se rube?“ – „Hvězda když svítila, tak se plnil plán. Jak se neplnil plán, tak zhasla. A už penězovody zavřeli.“
„Bylo to v noci ze 14. na 15. [dubna], protože jsme nástup měli o půlnoci na nádraží v Brně. Šel jsem nočním vlakem do Brna a tam už jsme se scházeli s klukama, už tam byli i ze Slavkova pétépáci budoucí. Setkali jsme se na tom nádraží a říkáme: ‚Jedeme do Komárna. Tak to je jasný, to tam budeme stavět pontony a tak dál.‘ Jak se říká těm, jak dělají pontony a montují mosty? Tak jsme přijeli do Komárna ráno o šesti hodinách. Přistavili auta, zavezli nás do kasáren. Ta kasárna, najednou jsme viděli obrovské ležení a to byla bývalá pevnost Komárno s kazetama a vším možným. Tam jsme narukovali do prvního přijímače. První, co s náma udělali, tak: ‚Sedněte si. Hadru kolem krku a dohola.‘ Dohola omydlení jak trestanci. A už nám to bylo podezřelý. No tak jsme si říkali: ‚Odvšivovat takovým způsobem? No tak dobře.‘ Teď byl nástup před velitelem a ten nám to vysvětlil: ‚Tak abyste to věděli, co jste zač, jste banda vrahů a všelijakých kriminálníků a my vás teď pořádně přeškolíme.‘ Takhle na nás najeli hned, abychom věděli, o co jde. Naštěstí ti poddůstojníci nebyli moc vzdělaní. To byli většinou z Vihorlatu, z té východní strany, od oveček a tak dále. To jsme se s tím museli smířit, to jinak nešlo. Nafasovali jsme svoje mundúry a tak dál. Některý ty mundúry byly ještě zarudlé od těch předchozích uživatelů. Oni nám ještě nedali pořádné obleky, oni nám dali jenom letní uniformy, zatím, a to, co jsme měli jako pracovní, tak to byly trofejní mundúry po Němcích a Maďarech a tak dál, ještě pokecané od krve.“
„Začala se blížit fronta. Patnáctého dubna bylo vyhlášeno, že je zákaz pobytu venku. Tak jsme od 15. dubna do 26., protože 26. dubna jsme byli osvobozeni ve Slavkově i v Brně, celou tu dobu jsme museli být ve sklepě. Otec tam dal trámy, když se to zbortí, aby se nám nepřivřel východ. My jsme to museli zabezpečit po stránce bezpečnostní a měli jsme napečený všelijaký perníčky a trvanlivý ovoce, trvanlivé pečivo. A bylo to nebezpečí, jak začali útočit na Brno, na Slavkov, tak lítali, protože tam byl cukrovar u nádraží, ale to bylo mimo město. My jsme se koukali, když potom lítaly iljušiny a bombardovaly, jak lítaly nad letištěm. Za poledne jsem říkal mamince: ‚Já se půjdu najíst.‘ Sotva jsem přišel do kuchyně, prásk! Doprostředka stodoly dopadla bomba z jednoho letadla. Oni tam bombardovali, hned za náma, za mlatem, byly v parku protiletadlový flaky. Tak oni ho netrefili, ale trefili náš barák v prostředku. Teď se začalo hulit, já jsem myslel, že bude hořet. Ten prach, co tam zbyl po trámech, se rozvířil a jenom se zakouřilo, nehořelo to. Já jsem se zachránil tím, že jsem šel na ten oběd, jinak jsem to pozoroval z ořechu před tím mlatem.“
František Možný se narodil 23. dubna 1930 ve Slavkově u Brna. Od dětství mu rodiče předávali svou katolickou víru, která ho provázela po celý život. Vyrůstal a dospíval ve válce, která na svém konci zasáhla i Slavkov. Po válce vystudoval obchodní akademii v Brně. V té době se angažoval v mládeži Československé strany lidové a také cvičil v katolické tělovýchovné organizaci Orel. To však skončilo, když komunisté v roce 1948 převzali moc. Po maturitě pracoval pamětník jako účetní v Pozemních stavbách Brno, ale za dva roky mu přišel povolávací rozkaz. V květnu 1951 nastoupil do Pomocných technických praporů (PTP), protože ho komunisté považovali za politicky nespolehlivého. Prvních osm měsíců střídal různá pracoviště, než ho přemístili do IV. PTP Orlová, kde pracoval další dva roky v Dole Ludvík v Ostravě-Radvanicích. Když byl z této nucené práce propuštěn do civilu, vrátil se do předchozího zaměstnání. V roce 1966 přestoupil do Průmyslového stavitelství, Generálního ředitelství Brno a dálkově vystudoval Vysokou školu ekonomickou v Praze. Dále žil svoji katolickou víru, ke které se přihlásil i účastí na pouti na Velehrad v roce 1985. Po roce 1990 se aktivně zapojil do Československé strany lidové a osm let zastával funkci zastupitele městské části Brno-sever. Vstoupil do Svazu PTP a od roku 2001 se v různých funkcích aktivně podílel na jeho organizaci.
Pamětník František Možný na schůzi Zemského výboru a předsedů územních organizací Moravskoslezského svazu VTNP - PTP v Brně v roce 2005.
Pamětník František Možný na schůzi Zemského výboru a předsedů územních organizací Moravskoslezského svazu VTNP - PTP v Brně v roce 2005.
