Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Ing. Arch. Milan Možný (* 1944)

• narozen 17. února 1944 v Prostějově

• prarodiče donuceni vstoupit v roce 1953 do JZD

• 1961–1967 vystudoval fakultu architektury a pozemního stavitelství v Brně

• 1968–1993 pracoval v Centroprojektu Gottwaldově

• pamatuje invazi vojsk Varšavské smlouvy v Gottwaldově

• sestra Marie se roku 1969 provdala do Rakouska

• 1980 získal 1. místo v Národní přehlídce architektonických prací za závod Trikota Vrbové

• za tutéž stavbu obdržel v roce 1981 ocenění na bienále v Sofii

• v roce 1993 založil vlastní projektové studio MM Ateliér

Z dětství pamatuje těžkosti, které následovaly po komunistickým puči v roce 1948. Rodinu zasáhla kolektivizace zemědělství i měnová reforma, on sám měl později problém dostat se na školu. Po jejím úspěšném absolvování však coby architekt dosáhl řady úspěchů, čímž se mu dařilo politickou šikanu upozadit. „Architekti byli v takovém postavení, že si projekty museli řídit sami. A pokud byl člověk schopen, ukočíroval si všechny ty související profese a vykazoval pracovní výsledky, tak něj nějaký enormní tlak činěn nebyl. Povedlo se mi získat několik ocenění a díky tomu jsem proplouval tím systémem jaksi bez úhony, dá se říct.“ Vzpomíná Milan Možný.  

Odolával, nakonec ho stejně zlomili

Milan Možný se narodil 17. února 1944 v Prostějově. Tatínek Theodor pracoval jako bankovní úředník, v roce 1937 jej přeložili do Vyškova, kde vedl spořitelnu. Matka Marie byla v domácnosti, později pracovala jako prodavačka textilu a poté jako vedoucí skladu vyškovského pivovaru. Pocházela z Brodku u Prostějova, kde měli její rodiče hospodářství. Než začal být statek režimu trnem v oku, jezdívalo se každé léto k babičce a dědečkovi vypomáhat. V roce 1953 komunisté hospodářství prarodičům násilím připojili do Jednotného zemědělského družstva, ti o rok později z JZD vystoupili. Když už ale v JZD byli i všichni nádeníci a jejich bývalí pomocníci, nezbylo jim než tam nakonec vstoupit také, protože na jejich polích už zkrátka neměl kdo pracovat: „Děda patřil do skupiny asi pěti odolávajících, ale nakonec ho stejně zlomili.“

1. září 1950 nastoupil Milan Možný do obecné školy ve Vyškově, kam chodil i Klement Gottwald, což připomínala i pamětní deska u vchodu. O to velkolepější tryzny se po Gottwaldově smrti v roce 1953 ve škole držely. „Byl jsem ve třetí třídě, ale vzpomínám si na to dost barvitě. Před školou byly podpisové archy a lidi podepisovali, že vyjadřují soustrast nad úmrtím soudruha prezidenta Gottwalda. No a pak jsem zažil velkou tryznu v Dědicích u Vyškova, což bylo domnělé rodiště Klementa Gottwalda, a tam se za účasti armády odehrávaly velice pompézní tryzny, to si vzpomínám.“ V tomtéž roce se rodiny citelně dotkla i měnová reforma. „V řadách rolníků a zemědělců panovaly obavy, že to minimum peněz, které mají, že o ně přijdou. A skutečně se to naplnilo. Babička z matčiny strany k nám přišla 1. června 1953 s vkladní knížkou řádově na 400 tisíc, což na tehdejší dobu bylo hodně peněz, na nějaká ta osiva a tak. Samozřejmě, že o ty peníze přišla.“

Nevhodný uchazeč 

Základní školu dokončil roku 1958 a poté pokračoval na tzv. jedenáctiletce. Když v roce 1961 maturoval, byla škola už přejmenovaná na Střední všeobecně vzdělávací. Tehdy bylo pamětníkovi 17 let a „tlaky na nás doléhaly ze všech stran. Jak se říká zlatá šedesátá, tak na naší okresní úrovni, ve Vyškově, já o žádných zlatých šedesátých hovořit vůbec nemohu. To byl tuhý komunismus.“ Již na základní škole navštěvoval kurzy kreslení, po skončení střední školy se rozhodl pro věnovat architektuře a po vzoru bratrance, který studoval v Praze ČVUT, podal přihlášku na Fakultu architektury do Prahy, která sídlila ve vedlejší budově. „Když to ředitel střední školy zjistil, důrazně mi Prahu rozmluvil a já si podal přihlášku do Brna. Tam jsem se ale nedostal kvůli kádrovému posudku. Řekli mi, že maminka je nábožensky založená a pochází ze selského rodu, tudíž dali přednost vhodnějším uchazečům. Nakonec mě vzali na odvolání po přímluvě jednoho mého učitele.“ 

V září 1961 začal Milan Možný studovat na fakultě architektury a pozemního stavitelství v Brně. První dva ročníky byly společné pro více oborů, následovaly talentové zkoušky, a po jejich úspěšném složení následovaly další čtyři roky studia architektury. V roce 1967 úspěšně promoval. O rok dříve se oženil s Boženou Klementovou. Společně vychovali dceru Gabrielu a syna Tomáše. Obě děti šly v otcových šlépějích – dnes jsou úspěšnými architekty. Po dokončení studií zprvu nastoupil jako zaměstnanec do Ústavu architektury v Brně, sekce průmyslové architektury. Otec spolužáka z vysoké školy tou dobou pracoval v Centroprojektu v Gottwaldově (v roce 1949 Zlín přejmenován na Gottwaldov) jako technický náměstek a oběma absolventům, kteří vystudovali specializaci na průmyslovou architekturu, v Centroprojektu následně domluvil pracovní místo, to se psal rok 1968. 

Přebírali jsme koberec a přijely tanky 

Začátkem srpna 1968 Milan Možný i s rodinou stěhoval do podnikového bytu Centroprojektu na sídlišti v Malenovicích v Gottwaldově. Čtrnáct dní nato slyšel nepřetržitý hukot. „Zprávy z rozhlasu jsem neměl, ale zaznamenával jsem přelety těch Antonovů, které přistávaly tady někde v blízkosti. Dozvěděl jsem se to až v práci a musím říct, že první moment, když mi spolužačka a spolupracovnice říkala, že nás obsazujou Rusi, tak moje první reakce byla, že snad Němci – to už měl člověk tak zakódováno v povědomí. Pak se začaly psát na okna nápisy a nějaké transparenty jsme vyráběli: ,Ivane, jdi domů!’ A takové spontánní věci se odehrávaly. Den předtím jsem se díval na televizi, kde měl vystoupení Werich se Škutinou. Werich tenkrát prohlásil osudovou myšlenku: ,Doufejme, že pravda zvítězí, ale ne ta psaná azbukou.’ Vím, že jsme potom na druhý den, dvaadvacátého, přebírali koberec u pana Vejmoly na rohu náměstí. Vezli jsme ten koberec v trolejbusu a ten byl úplně prázdný. A ten den přišli Rusi do Zlína.“ 

Ještě před vpádem vojsk Varšavské smlouvy odsloužil povinný vojenský výcvik v Olomouci. „Vojna byla, musím říct, trošku veselejší, byla vedena v duchu pražského jara. Vzpomínám si, že jako výraz největšího vzdoru jsem v rádiu poslouchal vysílání Svobodné Evropy. A major Starosta pořád kouřil, klepal to na zem a říkal mi, proč takové kraviny pořád poslouchám.“ Na vojně sloužil mimo jiného i ve spisovně kádrovými posudky. Díky tomu se dostal i posudku svému: „V mezičase, když [důstojníci] odešli na oběd, tak jsem si dovolil nahlédnout do těch materiálů a přečetl jsem si tam všechny ty hlouposti.“ Nutno dodat, že za svůj život nikdy nebyl členem komunistické strany. 

Za sestrou na Západ 

V rámci práce pro Centroprojekt, který vznikl z Baťova návrhového oddělení a specializoval se na projektování závodů spotřebního průmyslu, musel koordinovat i spoluúčastné profese, jako byli elektrikáři nebo vzduchotechnici. „Člověk se držel svojí vize, ale ve výrobních objektech tehdy zaměstnávali třeba dva tisíce lidí a na to musel při projektování myslet. Udělat dost velké šatny, jídelnu, kuřárnu, odpočívárny, nezbytnou součástí byly i kryty civilní obrany. Neprojektoval jsem tudíž jenom průmyslové objekty, které byly vždy do jisté míry podmíněné tím samotným výrobním procesem. Ale mohl jsem se projevit tvarově, urbanisticky i prostorově.“ O poznání hůře na tom údajně byli kolegové, kteří pracovali ve státních projektových ústavech a projektovali sídliště a bytovou zástavbu. To tehdy znamenalo skládat stále stejné tvary z betonových panelů.

V roce 1969 se sestra Marie provdala do Rakouska. Se svým budoucím manželem se seznámila v rámci výjezdů basketbalového týmu Slavoj Vyškov, za který hrála druhou ligu. Ačkoliv měl Milan Možný skrze sňatek své sestry k západnímu světu poměrně blízko, emigraci reálně nikdy nezvažoval. A to i přesto, že ovládá německý jazyk a jak sám uvádí, jakožto architekt by tehdy v Rakousku pravděpodobně uplatnění nalezl. „Samozřejmě Rakousko bylo krásný, ale pokud člověk reálně uvažoval a měl by tam odejít s rodinou a pověsit se na hřbet sestře, která tam byla regulérně vdaná, tak takovou úvahu jsem neměl. Ale Rakousko se mi líbilo a líbí se mi do dneška. Na dovolenou nebo na návštěvu tam jezdím rád. Jezdím tam padesát tři let a mám tam stále spoustu přátel.“

Za sestrou do Rakouska tak jezdíval jednou ročně i před rokem 1989. Tyto návštěvy však byly značně komplikované. „Aby mě za ní pustili, tak ten princip byl následovný: První souhlas musel udělit vedoucí pracovní skupiny, což byla sešlost asi dvaceti lidí, byli tam architekti, kresličky atd. S tímto souhlasem jsem šel za vedoucím střediska, což byl vedoucí asi osmdesáti až sta lidí, na základě jeho doporučení jsem šel do účtárny, kde mě potvrdili, jestli jsem v závazku finančním, to znamená půjčka ano nebo ne. Pak jsem šel na osobní oddělení a na základě těchto doporučení osobní oddělení vystavilo doporučení, se kterým jsem šel na sekretariát ředitele. Ještě, než jsem šel na sekretariát ředitele, tak jsem musel mít souhlas od vedoucího zvláštních úkolů, že nepřicházím do styku se státním tajemstvím. Jakmile jsem měl tohle všechno s kladným vyjádřením, tak jsem mohl jít na oddělení pasů a víz, a na základě všech těchto dobrozdání mě byla buď udělena nebo neudělena možnost návštěvy přímého rodinného příslušníka. Před odjezdem jsem musel odevzdat vojenskou knížku na okresní vojenské správě.“ 

Velká chvíle, velká úleva

V roce 1979 projektoval Milan Možný řadové domy v Gottwaldově a do jednoho z nich se s rodinou o tři roky později nastěhoval. Mimo jiného za svou kariéru projektoval i továrnu Svit Havířov, leteckou továrnu Moravan Otrokovice, smuteční síň v Osvětimanech nebo hotel Zálesí v Luhačovicích. Za svá díla získal také řadu ocenění. Českoslovenští architekti byli před rokem 1989 sdruženi ve Svazu architektů, který každoročně pořádal národní přehlídky různých prací. V roce 1980 na ní získal první cenu za realizaci továrny Trikota Vrbové, o rok později se se stejným projektem umístil na prvním místě také na světovém bienále architektury v Sofii. Dostal dokonce zvláštní cenu ministra kultury Bulharské republiky a finanční odměnu. Osobně si ji ale vyzvednout nejel. Do Sofie se vypravili jiní, v hierarchii Svazu architektů výše postavení. 

Ještě za totality absolvoval také řadu zahraničních cest a odborných stáží, a to nejen v zemích východního bloku, ale také například ve Skandinávii, Portugalsku, Itálii, Západním Německu, Angole nebo Zairu. Z jedné takové služební cesty, tentokrát v Rakousku, se vracel 17. listopadu 1989: „Třináctého listopadu [1989] jsem s kolegy slavnostně vycestoval do Vídně, kde se měla dohodnout dodávka technologií. Já jsem tam byl jediný, který uměl německy. Přijeli jsme domů v pátek [17. listopadu 1989] odpoledne, takže já jsem to prožil pracovní cestou z Vídně. Ale ten páteční moment jsem samozřejmě sledoval v televizi.“ Když se pak po sametové revoluci uskutečnily první svobodné volby, „to byla velká chvíle. I když ty kandidáty člověk osobně neznal, tak ta možnost volby byla úplně osvobozující. Pro mě to byla velká úleva.“ V roce 1993 založil Milan Možný vlastní projektovou kancelář MM Ateliér. Profesní dráhu architekta oficiálně ukončil na jaře 2020, kdy přerušil svou autorizaci u České komory architektů. V době natáčení rozhovoru (2020) žil ve Zlíně.

 

Se souhlasem autorky byl původní text v roce 2020 rozšířen v rámci projektu Příběhy regionu. Rozhovor natáčel František Vrba, zpracoval Václav Kovář