Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

prof. MUDr., DrSc. Zdeněk Mraček (* 1930  †︎ 2022)

• narozen 6. ledna 1930 v Plzni, dětství na Podkarpatské Rusi

• otec důstojník československé armády

• září 1948 - tryzna studentů za zesnulého Edvarda Beneše zhodnocena jako protikomunistická demonstrace, Zdeněk Mraček byl zatčen, 14 dní vězněn a poté vyloučen ze všech škol republiky

• v květnu 1949 nakonec povolena maturita, studium Lékařské fakulty UK v Plzni

• 1951-1953 - PTP Libavá, Rajhrad

• 1957-1964 - působil na neurochirurgickém ordinariátu chirurgické kliniky v Plzni u dr. Ledinského

• 1964-1966 - Ústřední vojenská nemocnice v Praze, prof. Z. Kunc

• 1966-1995 - vedl neurochirurgický ordinariát, od roku 1983 Neurochirurgické oddělení Fakultní nemocnice v Plzni, přednášel na Lékařské fakultě UK

• mezinárodně uznávaný neurochirurg

• 1990 - jmenován docentem, r. 1992 profesorem

• 1990-1994 - primátorem města Plzně

• do roku 2003 přednášel na Lékařské fakultě UK v Plzni, poté odchod do důchodu

• čestná ocenění, 2008 - čestné občanství města Plzně, 2010 - Dvorana slávy Plzeňského kraje

• zemřel 17. srpna 2022

Zdeněk Mraček se narodil 6. ledna 1930 v Plzni. Hned po skončení šestinedělí s ním ale matka nasedla do vlaku a odjela na Podkarpatskou Rus do Chustu, kde otec sloužil jako důstojník československé armády. Když byly pamětníkovi čtyři roky, rodina se přestěhovala do hlavního města Podkarpatské Rusi Užhorodu, kde otec sloužil na velitelství divize jako mobilizační důstojník. V té době již bylo patrné nebezpečí ze strany Německa a armáda připravovala mobilizační plány. Pocit ohrožení vnímal i malý chlapec.

Jinak měl Zdeněk dětství na Podkarpatské Rusi hezké. Užhorod bylo pěkné město, rodina se vydávala na výlety do Karpat, chlapec hrál fotbal a jeho idolem byl slavný užhorodský brankář Alexa Bokšay. Na Podkarpatskou Rus vzpomíná prof. Mraček jako na krásnou divokou zemi s nespoutanou přírodou. Pro chlapce bylo zážitkem jarní tání ledu a praskání ker v řece Už, kruté byly studené zimy, kdy byly teploty i -40° C.

V Užhorodě chodil pamětník do obecné školy, navštěvoval tam první, druhou a třetí třídu. Na škole se vyučovalo česky, chodily tam především děti českých vojáků a úředníků. Na Podkarpatské Rusi žilo také hodně Židů, pamětník vzpomíná na své židovské kamarády ze školy Hirsche – Tanka a Lölicka – Kulomečníka. V dětských bitkách byl jejich protivníkem další židovský spolužák Herschkowicz.

Třetí třídu v Užhorodu Zdeněk Mraček kvůli mnichovské krizi na podzim 1938 nedokončil. Dne 2. listopadu 1938 připadl vídeňskou arbitráží Užhorod a celý jih Slovenska a Podkarpatské Rusi Maďarsku. Češi, zvláště českoslovenští vojáci a jejich rodiny, se rázem stali nevítanými a museli utíkat. Mezi posledními uprchlíky z Užhorodu byl také Zdeněk Mraček s matkou. Otec byl totiž za zářijové mobilizace převelen na Moravu a jeho rodina zůstala v Užhorodu sama. „S matkou jsme zůstali v bytě sami, měli jsme všechno sbaleno do beden a čekali jsme. Otec říkal: ‚Já se o vás postarám.‘ Ale stále jsme o něm nevěděli. Bylo to napínavé, už jsme v Užhorodu zůstali skoro sami, ve městě se začínali objevovat různí vandráci, kteří chodili vykrádat opuštěné byty. Když jsme slyšeli, že se Maďaři chystají překročit hranice do Čopu, což bylo pár kilometrů, tak pro nás otec konečně zařídil velké vojenské nákladní auto, které naložilo náš nábytek a bedny a odvezlo je. Já s matkou jsem pak jel s jedním majorem a jedním plukovníkem osobním autem z Užhorodu na Slovensko.“

Ani na Slovensku však problémy neskončily, večer přijela skupina uprchlíků do obce Sobrance. Byla již tma. „Maďarská baronka nám odmítla poskytnout nocleh na zámečku. Pamatuji si, že plukovník vytáhl pistoli a pod hrozbou použití zbraně jsme byli vpuštěni do zámečku. Spal jsem tam ve velikém sále na lenošce. To byl takový dětský zážitek.“ Další cesta vedla do Humného, kde byla postavena nová kasárna, v nichž byli Zdeněk Mraček a jeho matka provizorně ubytováni až do prosince, kdy se vrátili do Plzně k pamětníkově babičce, která přijala uprchlíky do svého bytu. V té době se otec stále pohyboval po republice.

První totalitní režim – poprvé jsem pochopil, co dokáže strach a kolaboranti

Asi v lednu 1939 se pak přestěhovali do bytu v Plzni v Husově ulici. „Bydleli jsme v prvním patře. Pamatuji si, že z okna jsme 15. března 1939 pozorovali valící se německou armádu, která jela od západu, od Skvrňan, Husovou ulicí. Jejich slavné motorky a sajdkáry. Tehdy jsem je viděl poprvé. Vedle mne se na to dívala i matka a brečela.“

Otec okamžitě po okupaci opustil armádu, nechtěl sloužit ve Vládním vojsku, vnímal je jako formu kolaborace s německými okupanty. Protože měl zemědělské vzdělání, vystudoval hospodářskou školu, začal pracovat na zemědělském referátu Okresního úřadu v Plzni.

Zdeněk Mraček nastoupil do základní školy na Husově náměstí. Za války chodili do škol často inspektoři kontrolovat učitele. Jeden z nich byl kolaborant a nutil učitele i žáky hajlovat. Učitelé byli z inspekce vyděšení a prosili děti, aby nedělaly hlouposti, a když začne inspektor hajlovat, aby také zvedly pravici. „To byl první totalitní režim, nacistická diktatura. Tehdy jsem začal chápat, co dokáže strach a co dokáží kolaboranti.“

Husova třída, kde rodina bydlela, byla nedaleko Škodových závodů. Proto rodina velmi intenzivně prožívala nálety na Škodovku na konci války. „To byl šílený stav, kdy jsme všichni měli sbalený nějaký kufr, a když byl hlášený nálet, běželi jsme s kufrem do sklepa. Tam jsme čekali a poslouchali hučení leteckých svazů, které hučely a shazovaly bomby. Za chvíli se otočily a znovu hučely. To slyšíte svištění bomb, výbuchy. Tlaková vlna rozbije skleněná okna, shazuje tašky ze střechy – opakovaně se nám to stalo. Vyrazí i dveře, dokonce i dveře šatníku. Jak vznikají aktivní a pasivní tlaky, tak to otevřelo i dveře šatníku. Ale hrůza dole v krytu, když slyšíte, jak puma sviští a říkáte si: ‚Ježíši, kam to spadne? Jen ať to padne někde jinde.‘ To je hrozná představa, že si přejete, abyste to nebyl vy, komu to spadne na hlavu, aby to byl někdo jiný.“

Zdeněk Mraček se s leteckými pumami setkal i mnohem blíže. „Na konci dubna 1945 jsme šli Husovou ulicí domů. Byl krásný den, modrá obloha, jaro. A letěla tři letadla, na modré obloze se třpytily tři stříbrné křížky. Tenkrát se pořád hlásilo: ‚Letecké nebezpečí, letecký nálet.‘ Už jsme to nebrali vážně, protože to bylo stále. Jak jsme šli Husovou ulicí, byla letadla přímo nad námi a kolem nich začala vybuchovat střelba z protiletadlové obrany, kterou měli Němci rozestavěnou kolem Škodovky. Začala kanonáda z protiletadlových děl na Pokusném ústavu Škodovky, který byl na rohu Husova náměstí a Tylovy ulice. Na střeše Pokusňáku měli plošinu, na níž byly rychlopalné kanony. Příšerná kanonáda vyděsila moje rodiče, a tak jsme běželi do sklepa. V Husově ulici byla Němci zabraná tělocvična, Turnhalle. Tam jsme vběhli do sklepa, ve kterém bylo spoustu Němců, hlavně uprchlíci z Východu, kteří na konci války utíkali z východních oblastí – ze Slezska a Pruska. Ve sklepě si rodiče sedli na lavici a já coby zvědavý patnáctiletý kluk jsem se šel kouknout ze sklepního okénka, jak to vypadá u Němců na zahradě. Byly tam kopřivy, nic pozoruhodného. A otec říkal: ‚Nečum do toho okýnka, něco sem spadne a vyrazí ti to oči.‘ Já jsem naštěstí poslechl a udělal jsem dva kroky pryč od okýnka. A v tu vteřinu spadla puma pět metrů před sklepní okýnko a vybuchla. Puma nic neudělá, když spadne do hlíny, vybuchne, udělá obrovskou ránu a obrovský tlak vzduchu. Lítá hlína, kamení, popel... Šílený zážitek.“

Národ byl pozdvižen

V centru dění se Zdeněk Mraček ocitl také 5. a 6. května 1945, kdy byla Plzeň osvobozena. Jeho matka totiž pracovala jako úřednice na plzeňské radnici, měla na starosti výběr daně z nemovitostí. Pracovala v přízemí radnice. Protože byla bombardovaná Škodovka a doma se necítili bezpečně, rozhodli se někteří úředníci, včetně paní Mračkové, že budou přespávat v kanceláři. Radnice měla totiž velké hluboké sklepy, které byly v případě náletu bezpečnější než sklepy obytných domů. Poslední tři týdny války přespávali tajně i se svými blízkými v kancelářích na kancelářských stolech. „Nikdo o nás nevěděl, to by nám netrpěli. Byli jsme tam tajně. Měl jsem tam dokonce i klec s kanárkem, aby nezahynul.“

Dne 5. května 1945 vypuklo v Plzni povstání, došlo k bojům a střetům s Němci. Dopoledne se nově utvořenému Národnímu revolučnímu výboru podařilo získat radnici a sesadili německého starostu dr. Waltera Sturma. Členy Národního revolučního výboru byli Jindřich Krejčík, dr. Karel Křepinský, dr. Hrbek a další. Po celý den probíhaly potyčky. Národní revoluční výbor se pokoušel vyjednávat s vojenským velitelem Plzně generálem Georgem von Majewski o německé kapitulaci, v té době ještě povstalci neměli ani spojení na postupující americkou armádu. Bylo dojednáno dočasné příměří, během něhož ale Němci posilovali své pozice. Noc měla rozhodnout. Naštěstí ráno došly do Plzně jednotky americké, a ne německé. Boje s Němci ale pokračovaly ještě 6. května, kdy Američané čistili město od nacistů a fanatických příslušníků SS.¹

„Národní revoluční výbor potřeboval při svých akcích někoho, kdo umí psát na stroji a ovládá administrativu, tak si vybrali moji matku. Matka byla vlastně pomocníkem těchto revolucionářů na radnici. 5. květen a noc na 6. května, kdy přišli Američané, jsme prožívali na radnici v obrovském napětí, poněvadž jsme měli všechny zprávy o plzeňském dění a činnosti Národního revolučního výboru. Dozvěděli jsme se, jaké mají revolucionáři starosti, obavy, úmysly a strachy. Vidíte, jak vypadá revoluce z druhé strany. (...) Probíhalo vyjednávání mezi revolucionáři a německým velitelem. Radnice se zamkla a my jsme přemýšleli, jestli by ji Němci dobyli, kdyby zaútočili. Bylo to absurdní. I revolucionáři měli strach, večer posílali výzvy po celé Plzni, aby lidé nestříleli, protože německý velitel řekl: ‚Já nebudu proti vám dělat žádné akce, ale nesmí vaši lidi střílet mé vojáky.‘ Což bylo z jeho strany korektní, jako velitel měl povinnost chránit své vojáky. Ale národ byl pozdvižen a byl šťasten, když mohl vytáhnout schovanou puštičku nebo revolver, jistě by se našlo hodně bláznivých střelců, kteří by si rádi vystřelili na německého vojáka. Hlavní obava revolucionářů tedy byla, aby někdo nevyprovokoval konflikt, na který by německý velitel tvrdě zareagoval. Naštěstí noc proběhla klidně a ráno v osm hodin se objevili na plzeňském náměstí američtí vojáci a vstoupili na radnici.“

Zdeněk Mraček se do vítání Američanů nezapojil. Na radnici byla telefonní ústředna a telefonistky se běžely objímat s vojáky a obsluhou ústředny pověřily mladého chlapce, který jim tam jíž dříve asistoval. Příjezd Američanů do Plzně ale neprovázelo jen radostné vítání a polibky dívek, museli ještě bojovat. Ve městě byla řada německých fanatických střelců, kteří z domů ostřelovali ulice, jeden střílel z věže kostela, další na okresním úřadě. Vojáci je zneškodňovali. Pamětník vzpomíná, jak pozoroval z okna okresního úřadu statečného amerického vojáka, který seděl nekrytě v džípu v místech dnešního kruhového objezdu na Americké třídě, před budovou Mrakodrapu, zatímco na něj z okolních domů stříleli němečtí fanatici. Chvilku sledoval, odkud střelba vychází, potom klidně zamířil svůj kulomet a vystřelil. A bylo ticho.

Stali jsme se gubernií ruské říše

Po válce nastoupil Zdeněk Mraček studium na klasickém gymnáziu v Husově ulici v Plzni. Studium tam bylo velmi náročné, zvláště pro žáka, který přicházel z měšťanské školy a neabsolvoval první ročníky gymnázia. Žáci měli i latinu, řečtinu, ruštinu. Zajímavé je, že ruštinu učil starý legionář. V septimě a oktávě byl Zdeněk Mraček zvolen starostou třídy, řada aktivit třídy vznikla z jeho iniciativy (např. shánění finančních prostředků na maturitní ples organizováním filmových představení), proto byl také při události v září 1948 spolu s Otou Röschem považován za vůdce studentské demonstrace.

Gymnazisté byli velmi vlastenecky zaměření, zajímali se o politiku. Svědčí o tom vzpomínka pamětníka na první poválečné volby v roce 1946. Tehdy byly povoleny čtyři strany: národní socialisté, sociální demokraté, komunisté a lidovci. „Každá strana měla své volební číslo. A my jsme si ve třídě vyvěsili na lavice tato čísla. Neměl jsem rád komunisty, neměl jsem rád socialisty, tak jsem si na lavici vylepil jediné možné číslo, a to byli lidovci. Měli číslo dvě. Byli jsme malá třída a čtyři z nás byli národní socialisté, čtyři lidovci, tři byli komunisti a tři byli sociální demokrati.“ Vybral si lidovce, přestože nebyl nábožensky zaměřený, byli totiž jedinou politickou stranou, která tehdy nepropagovala socialismus a dovolila si kritizovat komunismus. Ze čtyř sympatizantů lidové strany ve třídě tři emigrovali na Západ, jen prof. Mraček zůstal v Československu.

V rodině Zdeňka Mračka nepanovalo nadšení z poválečného vývoje a iluze o světlé budoucnosti. „Byl jsem pod vlivem svého otce, který byl velmi kritický a bystrý a měl dokonalý odhad. Okamžitě po skončení války otec prohlásil: ‚Tak jsme se stali další gubernií ruské říše.‘“

Odpor vůči komunismu a demokratické smýšlení projevil mladý student se spolužáky v době únorového převratu v roce 1948. „Pětadvacátého února byla generální stávka. Já jako starosta třídy jsem šel do sborovny oznámit profesorskému sboru: ‚My nestávkujeme. My chceme vyučování.‘ Ve sborovně zavládlo zděšení. Samozřejmě kantoři věděli, o co jde, a teď viděli bláznivého fantastu, mladého kluka, který jim jde říct, že se staví proti režimu, jenž právě násilně nastupoval. Zůstali jsme ve třídě, jen jedna blbá holka byla ráda, že nemusí být ve škole, a šla domů k mamince.“

Otec se po válce vrátil do armády, pracoval v Plzni na velitelství divize, ale už v březnu 1948 byl z armády vyhozen.

Prezidente Beneši, vaší demokracii věrni zůstaneme

V Plzni se v roce 1948 uskutečnily dvě demonstrace nesouhlasu s komunistickým režimem. První byla v květnu na výročí osvobození Plzně. ² „V oblasti, kde se nyní říká U Práce, byl základní kámen pomníku Američanům, který se stále nestavěl. A 5. a 6. května 1948 se tam najednou objevily stovky kytiček a amerických praporků. Zasahovala tam policie a StB, koho přistihli, zatkli, zavřeli, vyhodili ze zaměstnání.“

K druhé došlo 8. září 1948, kdy byl pohřeb prezidenta Edvarda Beneše, údajná demonstrace byla činem asi patnácti studentů a studentek gymnázia. Mezi její iniciátory patřil i Zdeněk Mraček. „Naše třída na gymnáziu byla zvyklá, že při státních svátcích a mimořádných událostech jsme chodili položit kytici k Masarykovu pomníku, kterému se říkalo pomník Národního osvobození. Také když byla tryzna za zesnulého prezidenta Beneše, koupili jsme v květinářství pod divadlem smuteční věnec se stuhami a šli jsme ho položit k pomníku. Bylo 8. září odpoledne. U pomníku ale stáli policajti a řekli, že je zakázáno tam cokoliv dávat. Do té doby nesl věnec na rameni spolužák Ota Rösch, který byl trochu provokatér a prudina, chtěl se s policajty dohadovat. Tak jsem mu věnec vzal a řekl jsem: ‚Teď je jen otázka, kam ten věnec dáme, když ho nesmíme položit sem.‘ Uvědomili jsme si, že máme v gymnáziu pamětní desku lidí, kteří zahynuli za protektorátu německou perzekuční aktivitou. Co s věncem? Půjdeme do školy a dáme věnec tam. Ale po cestě ke gymnáziu jsme byli přepadeni komunistickou hordou a policajty. Naložili nás do antonu, zatkli a odvezli na nábřeží do budovy, které se říkalo Gestapo.“

V hlášení Státní bezpečnosti v Plzni je událost popisována takto: „(…) Skutečně po skončení tryzny na plzeňském náměstí Republiky odebrala se skupina asi 20-25 studentů a studentek (většinou ze 7. a 8. třídy státního gymnasia v Plzni) ku květinářství firmy Šimice v Plzni, v Nejedlého sadech, kde vedoucí skupiny student Rösch vyzvedl velký věnec se třemi stuhami. Stuhy měly tyto nápisy: ‚Presidentu Dr. E. Benešovi‘, ‚Vaší demokracii‘ a ‚Věrni zůstaneme.‘ Jak šetřením bylo zjištěno, nechal student 8. třídy státního gymnasia v Plzni Oto Rösch zhotoviti zmíněný věnec i stuhy u jmenované firmy téhož dne dopoledně. Po převzetí věnce nesl jej Rösch střídavě s několika studenty, kteří byli oblečeni v tmavé obleky, k pomníku prezidenta T. G. Masaryka na Masarykově náměstí. Když jim nedaleko pomníku bylo příslušníkem SNB naznačeno, že bude vhodnější, dají-li věnec na náměstí Republiky k místu, které pro konání tryzny bylo zvláště upraveno, odebrali se studenti a studentky stejnou cestou po Benešově třídě [dnes Klatovská třída] zpět. Cestou se radili, kam mají věnec položiti, a posléze se rozhodli, že jej položí do budovy státního gymnasia v Plzni, Leninově třídě [dnes Husova](jde o ústav, který vesměs navštěvují) k desce padlých, neb k obrazu prezidenta Dr. Beneše, který se v ústavu nacházel. Z Benešovy třídy odbočili studenti do třídy Leninovy, ve které se nachází zmíněný ústav, byli však u Leninova domu nedaleko krajského sekretariátu KSČ zastaveni dělníky (jednalo se částečně o členy milice, vracející se z tryzny) a na to došlo k potyčce, vádám a půtkám mezi studenty a druhými občany. Někteří ze studentů se dali na útěk, při čemž byli zadržováni.“3

Kladení věnce k pomníku T. G. Masaryka bylo pojímáno jako protikomunistická provokace, protože nedaleko něj došlo již v květnu 1948 k proamerickým demonstracím a k protestu proti komunistické vládě. Pomník T. G. Masaryka představoval symbol předchozího demokratického státu a také odporu ke komunistickému systému. Důležitou symbolickou roli sehrál i v plzeňském povstání 1. června 1953, kdy byl nakonec komunisty stržen a zničen. Obnoven byl až po roce 1989.

Státní bezpečnost studentům vytýkala, že se neúčastnili oficiální organizované tryzny za prezidenta Beneše na náměstí Republiky, ale místo toho nesli věnec právě na místo, které symbolizovalo opozici ke komunistickému systému. „Podotýkám, že nedaleko zmíněného pomníku T. G. Masaryka došlo již ve dnech 5. a 6. května 1948 k demonstracím a že snad právě proto bylo dne 8. 9. 1948 dělnictvo rozhořčeno, domnívajíc se právem, že se účastníkům akce nejedná o pietní akt, nýbrž o novou demonstraci proti lidově demokratickému režimu. K tomuto rozhořčení dělnictva přispěla i skutečnost, že studenti, vracející se s věncem od pomníku T. G. Masaryka a údajně rozhodnutí položiti věnec k desce v ústavě státního gymnasia, mohli se tam odebrati bližší cestou, Tylovou třídou⁴; okolnost, že studenti volili cestu kolem Leninova domu, kde se dělnictvo často sdružuje, byla považována za provokaci a přispěla nesporně k vyvolání půtek.“⁵

Zdeněk Mraček byl 14 dní vězněn v budově Státní bezpečnosti a později ve věznici Krajského soudu v Plzni. Na rozhodnutí soudce bylo nakonec trestní stíhání studentů zastaveno, ale postihu stejně neušli. Rozhodnutím Akčního výboru Národní fronty byli vyloučeni ze všech škol v republice. Proto Zdeněk Mraček s kamarády nastoupili na práci do sladovny Plzeňského Prazdroje. Měli obrovské štěstí, že k incidentu i jeho vyšetřování došlo již v září 1948, 6. října 1948 byl totiž vydán zákon č. 231/1948 Sb. na ochranu lidově demokratické republiky, který definoval politické trestné činy a podle něhož byla souzena většina politických vězňů k mnohaletým trestům vězení. Podle tohoto zákona by čin mladých lidí mohl být hodnocen jako trestný čin sdružování proti státu nebo pobuřování proti republice s trestní sazbou až tří let vězení.⁶

„Zatčených a vězněných nás bylo celkem osm. Pro pořádek i pro budoucí historiografii považuji za nutné uvést jména: tři studentky po maturitě připravující se k zápisu na medicínu: Dana Bystřická, Jindra Hrušková a Helena Linertová, tři oktaváni: Josef Baudyš, Zdeněk Mraček, Ota Rösch, septimán Pavel Naxera a sextán Karel Voleník. Odpoledne a večer jsme byli jednotlivě podrobeni výslechům. Zřetelná byla snaha vyšetřujících vykonstruovat z naší činnosti demonstrativní akci skupiny pochodující po ulici za vyvolávání protistátních hesel. Dalším zájmem bylo pátrání po případné existenci nějaké organizace ve škole. Výslechy probíhaly bez fyzického násilí, jen na počátku se mne důrazně zeptali, zda vím, co je to rána na solar plexus. Pár facek, myslím, dostal Ota Rösch, jemuž se podařilo na chvíli vyhecovat vyšetřovatele přiznáním, že na gymnáziu vznikla v poslední době tajná organizace, která má asi dvacet členů v čele se studentem Herinkem, a výpověď uzavřel udáním, že jde o SČM.“⁷

Studenti dostali policejní trest za pobuřování. Zdeněk Mraček dostal nejvyšší trest deset dnů vězení. Poté byl eskortován do věznice Krajského soudu v Dominikánské ulici v Plzni, kde byl držen další tři dny. Naštěstí soudce usoudil, že nedošlo ke spáchání trestného činu, a mladík byl propuštěn. Ve vězení se setkal se zadrženými emigranty, tzv. kopečkáři, ale také jugoslávským partyzánem, který měl velmi složitý osud. V cele potkal i zasloužilého člena KSČ, který byl zatčen, protože u amerického pomníku napomínal spoluobčana, aby nevedl protistátní řeči, a tato hesla po něm zopakoval. Slyšeli ho tajní policisté a skončil v cele na StB. Již v noci se na policii dostavil tajemník KSČ a zařídil soudruhovo propuštění.

V době věznění gymnazistů sháněli jejich rodiče podporu a přímluvu u různých známých. O tehdejší atmosféře mezi lidmi svědčí tyto reakce: Rodiče Oty Rösche se z mládí dobře znali s významným a slavným hercem té doby, který byl dokonce přítelem Klementa Gottwalda. Obrátili se na něj s prosbou o přímluvu za zatčeného syna. Herec jim odpověděl dopisem, jehož kopii má i prof. Mraček. Psal: „Milý příteli Oto, abychom si řekli pravdu, přiznám se ti, že celý tvůj, vlastně případ tvého syna, mne překvapil rozdílem, jak jej vypisuješ ty ve svém dopise, a jak je zapsán v úředních listech bezpečnostních orgánů. Řekněme, že ty se svým okolím se přesvědčujete, že to tak zlé nebylo, že se vlastně nic nestalo. Ale jaká jsou fakta? Tvůj chlapec byl původcem samostatné akce, která, když by se byla podařila, a ona se částečně podařila, byla protestem proti našemu státu ve prospěch Londýna. Oto, ten mladý člověk to nemá v sobě z ničeho, to do něj někdo ukládal. Nenávist k socialistickému uspořádání života, to je dneska nenávist k nám všem v národě, kteří máme radost, že jsme přežili Hitlerův rozsudek smrti. Mne překvapuje, že ty z vaší rodiny, přece jenom chlap, vidíš nynější následky jako soukromou záležitost. Podívej se skutečnosti skutečně do očí. Zatím koupil tvůj chlapec pohřební věnec, protože lepší zbraň proti dělnické vládě nesehnal. Uvědomuješ si, že tato mladá generace bude muset zítra a pozítří, až my tu nebudem, s tím dělníkem žít, hospodařit a bojovat za lepší podmínky? Jakpak má pracující člověk věřit inteligenci, když ta inteligence a její děti se od něho odtahují, a tak po něm plivá? Naprosto s tebou nesouhlasím, když myslíš, že to, co ti kluci spískali, může odklidit jednotlivá osoba. Ani pan prezident sám nemá právo vlastizradu odpouštět a pokus o něco takového tenhle případ je. Dnes je to záležitost nás všech, kteří chceme, abychom se co nejdříve dostali z hospodářské a duchovní krize. Váš syn není jen vaše dítě, ale dítě nás všech, kteří tu republiku tvoříme. A v dnešní společnosti nejde, aby člověka lámala, ale aby mu dala větší odvahu žít. Proč sis myslel, když jsem nad svým tátou neplakal, že jsem ho snad neměl rád? Měl jsem ho rád, jako každého člověka, jako tebe i tvého chlapce, ale vidím-li, že nemá síly se změnit, aby lidem pomáhal, jdu proti němu – právě z té lásky ke všem lidem, kteří chtějí žít. (…) Ať je, jak je, změň svůj názor na celý život měšťáka, který říká, že politice nerozumí a přitom popichuje i děti ve škole, aby dělaly a neučily se novému. Budoucnost ukáže těmhle mluvícím a nic pro ni nedělajícím špatným inteligentům, jak si neviděli na špičku nosu. Nepotěšil jsem tě, však ani ty jsi nepotěšil mne. Ale nakonec ti dobří a poctiví se přeci jenom sejdou.“⁸ Takový byl názor přesvědčeného komunisty, syna svého kamaráda odsoudil mnohem přísněji než samotná Státní bezpečnost. I soukromý dopis je navíc psán oficiálním ideologickým jazykem, newspeakem, který využívala komunistická propaganda.

Vězení ale nebylo jediný trestem gymnazistů, Akčním výborem Národní fronty byli studenti gymnázia vyloučeni ze všech škol v republice, bylo jim znemožněno studium. Pamětník se později dozvěděl, že byli akčním výborem vyloučeni na žádost ředitele gymnázia. Až po letech se za to ředitel doktoru Mračkovi omlouval. Zajímavé je, že vězněné dívky, které měly po maturitě a před nástupem na lékařskou fakultu, vyloučeny ze studia nebyly. Vypadly totiž ze systému, již nepatřily na gymnázium, ale ještě nebyly ani pod dohledem lékařské fakulty. V říjnu tedy normálně zahájily studium medicíny.

Určitým životním paradoxem bylo, že Akční výbor Národní fronty, který Zdeňka Mračka vyloučil ze studia a na určitou dobu mu znemožnil kariéru i sociální mobilitu, sídlil ve stejném domě, kde o 40 let později zasedalo Občanské fórum, které pamětníka navrhlo do funkce primátora města Plzně. Z nádeníka v pivovaře, vyloučeného studenta v roce 1948 se postupně propracoval až na primátora města v roce 1990.

Život je jen náhoda, jednou jsi dole, jednou nahoře...

Vyhození studenti potom celý rok pracovali ve sladovně pivovaru Plzeňský Prazdroj jako nádeníci. Mraček také zvažoval, že vstoupí do učení na optika. Na konci dubna se za vyloučené gymnazisty přimluvili jejich spolupracovníci v pivovaře prostřednictvím Revolučního odborového hnutí, že jsou výborní pracovníci, aby byli připuštěni k maturitě. A skutečně jim to bylo povoleno. Po velmi intenzivním až hektickém učení si v květnu dokončili všechny zkoušky a v červnu skládali maturitu, u které dohlíželi i zástupci KSČ a Československého svazu mládeže. Zdeněk Mraček ji složil s vyznamenáním. Byl zkoušen z češtiny, ruštiny, matematiky a dalšího předmětu.

Jeho dalším cílem bylo dostat se na medicínu. To ovšem bylo v roce 1949 velmi obtížné i pro lidi, kteří nebyli vězněni a vyloučeni ze studia a měli lepší kádrový posudek. Aby si zvýšil šance, přihlásil se v létě s dalšími spolužáky na pracovní brigádu – výstavba Trati mládeže u Sázavy. Vzpomíná, že na brigádě zažil scénu jako vystřiženou ze Švandrlíkových Černých baronů: při budování socialismu se nesouloží. Student a studentka byli z brigády vyloučeni a měli problémy v Československém svazu mládeže, protože se při práci vytratili do lesa na rande.

V září šel k pohovoru na lékařskou fakultu, v prvním kole nebyl přijat, předstoupil znovu před zvlášť vybranou „superkomisi“. „V místnosti byla tma, nejdřív jsem nikoho neviděl, protože tři lampy mířily jen na mne, bylo to jak u výslechu na gestapu.“ V komisi byli komunisté, svazáci a předsedou byl prvorepublikový komunista docent Antar Čedík. Jeho závěr zněl: „My víme, jakého jste vychování, že jste pod vlivem Masarykovým a Benešovým, ale my vás přesto přijmeme. A možná, když se nebudete stavět proti, možná i dostudujete.“ Takže byl Zdeněk Mraček přijat na studium medicíny. Již v druhém ročníku studia v prosinci 1950 byla ale celá rodina násilím vystěhována z Plzně. Vyhození armádní důstojníci měli uvolnit byty pro nové důstojníky a byli vystěhováni do pohraničí. Mračkovi sehnali bydlení v Holýšově.

Nejlepší kopáč Moravostavu

Další perzekuce se dostavila vzápětí. I když studenti vysokých škol mívali po dobu studia odklad, Zdeněk Mraček byl v říjnu 1951 povolán na vojnu. Protože byl komunistickou mocí klasifikován kategorií E – politicky nespolehlivý, sloužil u Pomocných technických praporů, 53. prapor PTP, který byl tzv. lehký pomocný technický prapor, jehož vojáci pracovali především na stavbách. Vojáci byli oficiálně zaměstnanci armádních podniků Armastav v Čechách a Moravostav na Moravě. Oproti tomu těžké pomocné technické prapory pracovaly na těžbě v hlubinných i povrchových dolech na Ostravsku, v Mostu, na Kladně. Nejprve prapor sídlil na Libavé, v březnu 1952 byl přesunut do bývalého kláštera v Rajhradě.⁹ V Libavé pracoval pamětník na různých stavbách, v Rajhradě potom vojáci předělávali starobylý klášter na vojenské skladiště. V klášteře Mraček našel zapomenutou sošku lebky na knize, která jako by předpovídala jeho další osud – neurochirurgii. Pracoval tam jako skladník.

Pomocné technické prapory představovaly další nástroj perzekuce osob nepohodlných komunistickému režimu: dokud měl voják označení E – politicky nespolehlivý, nebyl propuštěn do civilu, vojna mu byla stále prodlužována. Takto byli muži u PTP i čtyři nebo pět let. Když byl Zdeněk Mraček na vojně dva roky, byl místo propuštění do civilu přeložen na stavbu v Luboměři. „V listopadu za mnou nečekaně přišli na stavbu politruci a měli v ruce závodní časopis Moravostavu. V něm bylo napsáno, že vojín Mraček byl za měsíc říjen nebo září vyhodnocen jako nejlepší kopáč Moravostavu. Proto přišli s nabídkou, že bych mohl jít do civilu. Ale pustí mne z vojny, jen když podepíši na dalších pět let pracovní závazek na stavbu. To byl jejich obvyklý postup. Já jsem byl napružený, a tak jsem řekl, že nic nepodepíšu, že chci pokračovat ve studiu medicíny. A když mne nepustí, je mi to jedno, budu u PTP třeba do smrti. Ale oni to jen tak zkoušeli, už bylo dáno rozkazem, že budu propuštěn. Oznámili mi, že mne propustí, i když to nepodepíši… Od muzikantů jsem si dával občas zahrát známou píseň ‚Život je jen náhoda, jednou jsi dole, jednou nahoře...‘ Po létech mohu dnes se zadostiučiněním konstatovat, že nedošlo na slova politruka, který pochopil smysl opakovaně žádané písničky, a rozhorleně mi namítl, abych s ničím nepočítal, že vždycky zůstanu dole a nikdy se nedostanu nahoru.“¹⁰

Neurochirurgové jsou lidé zvláštního ražení

Po propuštění z vojny v listopadu 1953 pokračoval pamětník úspěšně ve studiu medicíny. Již v posledních ročnících studia fiškusoval na neurologické klinice. Neurolog prof. Piťha ho doporučil jako pomocníka novému neurochirurgovi dr. Quido Ledinskému. V pátém ročníku tedy fiškusoval na neurochirurgii, která v Plzni začínala. „Měl jsem dobrou průpravu z neurologie, protože neurochirurg je operující neurolog.“ Získal tam velmi dobrou praxi. „Jako medik jsem dělal věci, o kterých se dnes nesní mnoha doktorům příslušných oborů. Právě proto, že Ledinský měl jen mne jako medika. Tak jsem se vyučil a po promoci jsem zůstal jeho sekundářem.“

Podle plánů se měl ordinariát neurochirurgie rozšiřovat, ale stále se nic nedělo, byli tam jen dva s dr. Ledinským bez perspektivy. V roce 1962 se pamětník účastnil doškolovacího kurzu v Ústřední vojenské nemocnici v Praze, kde se seznámil se slavným profesorem Zdeňkem Kuncem. A když profesor hledal lékaře, nabídl práci dr. Mračkovi. Nabídku přijal, ale odchod do Prahy nebyl jednoduchý. V socialistickém systému nebylo možné prostě podat výpověď a nastoupit do jiného zaměstnání. Zaměstnanec musel dostat svolení od původního zaměstnavatele, že ho uvolňuje, a teprve poté ho mohli přijmout v nové práci. A ředitel plzeňské nemocnice odmítl Mračka pustit, propustil by ho až po devíti měsících. Ale byl už prosinec 1963 a v lednu 1964 měl Mraček nastoupit v Praze, protože jinak by nemocnici ve Střešovicích škrtli tabulkové místo. Paradoxně pomohlo, že mu byla při snímkování plic zjištěna tuberkulóza. „Tuberkulóza byla v té době už dobře léčitelná, ale měla hroznou pověst.“ Doktor Mraček šel za ředitelem a řekl mu, že výpovědní lhůta je devět měsíců, ale tuberkulóza se léčí rok nebo dva, takže by jim v nemocnici nebyl příliš platný, ať ho pustí do Prahy. Ředitel nakonec souhlasil s podmínkou, že Mraček přinese potvrzení z Prahy, že ho berou i s jeho nálezem na plicích. Protože v Praze nutně potřebovali sehnat lékaře, aby nepřišli o tabulkové místo, potvrzení mu rádi napsali s dodatkem, že mu zajistí léčení ve vojenských léčebných zařízeních. Tak se dostal na slavnou kliniku do Prahy. Nemocný člověk ale nesměl být propuštěn ze zaměstnání, proto byl pamětník „jako zdravý“ a tuberkulóza byla oficiálně zjištěna až při vstupní lékařské prohlídce do nového zaměstnání.

Po několika měsících léčení ve vojenském sanatoriu v Tatrách se uzdravil a začal pracovat v Praze-Střešovicích, kde působil v letech 1964-1966 a složil atestaci z neurochirurgie. Profesně bylo působení v Praze pro Zdeňka Mračka velmi přínosné. Po několika letech se dr. Ledinský vrátil do Jugoslávie, odkud pocházel, a v Plzni se uvolnilo místo přednosty na neurochirurgii. Tento post byl nabídnut doktoru Mračkovi, což byla pro mladého lékaře úžasná nabídka, která se neodmítá. Jako přednosta neurochirurgie ve Fakultní nemocnici v Plzni potom působil až do roku 1995 a celé oddělení vlastně vybudoval. Do roku 1983 byla neurochirurgie součástí chirurgické kliniky, až v roce 1983 se podařilo neurochirurgii osamostatnit a bylo zřízeno samostatné neurochirurgické oddělení.

Profesor Mraček se intenzivně věnoval také vědecké činnosti, hojně publikoval, jeho odborný zájem byl velmi široký, věnoval se řadě oblastí neurochirurgie, např. novým postupům v léčbě poranění mozku, akutní léčbě cévních onemocnění mozku, léčbě neztišitelné bolesti.¹¹ V léčbě kladl důraz nejen na odbornou diagnostiku a chirurgii, ale také zdůrazňoval význam následné péče – pacienti museli dostat dobře najíst, napít. Když byli pacienti v bezvědomí a nemohli se najíst sami, musely je sestry nakrmit nebo do nich vpravit potravu sondou. „Vyhlásil jsem socialistickou soutěž: Ani jeden pacient s proleženinou – dekubitem. A funkcionáři nemocnice se na mne vrhli, že jsem provokatér, že to není možné.“ V té době nebyly proleženiny chápány jako nedostatek péče, ale jako příznak choroby. Myšlenka profesora Mračka – „Není pacient se sklonem k dekubitům, ale ošetřující personál se sklonem k dekubitům“ – byla revoluční. Pro dobré výsledky neurochirurgie byla ale kvalitní následná péče klíčová. „Mohl jsem stokrát úspěšně operovat, ale když pak nebudu pacienta otáčet, cvičit, živit, tak by všechny mé operace špatně skončily.“

Práce neurochirurga má dvě základní části – diagnostiku a vlastní operaci. Prof. Mraček má rád zvláště diagnostiku, kterou přirovnává k detektivní práci. „Pacient totiž nestoná s tím, že má určitou chorobu. Pacient stoná s tím, že ho našli ležet doma na schodech. Co to je? Je tam spousta možností: spadl ze schodů, možná se opil, možná ho někdo shodil ze schodů, možná utrpěl mozkovou mrtvici a spadl ze schodů, možná je diabetik, měl poruchu cukerného hospodářství a omdlel, možná měl infarkt. Možná má masivní krvácení do mozku a je třeba rychlá operace.“ Život člověka často závisí na kvalitní a rychlé diagnóze. Druhou nedílnou částí neurochirurgie je operování, v němž je důležitá zručnost neurochirurga.

Coby mezinárodně uznávaný odborník mohl prof. Mraček jezdit na zahraniční konference. Samozřejmě navštívil Moskvu, Varšavu, Budapešť, východní Berlín, Bulharsko. „Ale dařilo se mi jezdit i do západní ciziny. Díky známosti a trochu protekci se mi tak jednou, dvakrát do roka dařilo vyjet na Západ.“ Zajímavý byl výjezd prof. Mračka v září 1969, kdy jel navštívit neurochirurgie do Dánska a Švédska. V té době ještě bylo možné cestování, přetrvávalo uvolnění režimu na hranicích z roku 1968. Když byl v Dánsku, dozvěděl se, že se hranice znovu uzavřely. „Z Československa se znovu stal koncentrák.“ Dánští kolegové čekali, jestli se rozhodne emigrovat a požádat o azyl, nebo se vrátí do Čech. Nakonec se rozhodl vrátit. „Letadlo, kterým jsem letěl do Prahy, bylo prázdné.“ K návratu měl dva důvody: nechtěl ztratit svoji cennou knihovnu, kterou shromažďoval řadu let, a také dobré vedoucí místo na oddělení, na Západě by totiž musel začínat od nuly. Ke Skandinávii si ale zachoval velmi kladný vztah, byl dokonce jmenován čestným členem Skandinávské neurochirurgické společnosti a rovněž Italské neurochirurgické společnosti. Dětskou neurochirurgii, s níž měl rovněž zkušenosti, i když se na ni nespecializoval, přednášel na konferencích v západním Německu, Itálii, Francii.

Vracet se do Československa, přejíždět hranice bylo jako jet do jiného světa, z kterého měl pocit velkého zadrátovaného koncentračního tábora. Vzpomíná, jak s dětmi zabloudili na Šumavě až k drátěným zátarasům, kde byly také střílny. „Kdykoliv jsme s dětmi šli lesem a viděli posed, tak jsme na něj lezli a koukali. Byla to taková atrakce. Jednou jsme s dětmi byli někde v oblasti Šumavy a děti říkají: ‚Hele, posed! Půjdeme tam a vylezeme na něj.‘ Já jsem povídal: ‚Děti, to nemůžeme, to není posed, z kterého se kouká na zvířátka a střílí se zvířátka, z těch posedů se střílí lidi.‘“

Dr. Mraček přednášel na Lékařské fakultě Univerzity Karlovy v Plzni. Často říkal otevřeně, co si myslí. Jeho bývalí studenti vzpomínají, jak při přednášce srovnával komunistický a nacistický režim tak chytrým způsobem, že kdo chtěl pochopit, pochopil, ale přitom ho za to nebylo možné stíhat. „Jsem překvapen, že za celý život, i když jsem měl pusu prořízlou, dělal a říkal jsem často nepředstavitelné věci, mne ani jednou nenavštívila StB. Samozřejmě mi nikdo nenabídl členství v komunistické straně.“

Dokonce jako šéf oddělení zakázal začátkem 80. let svým sekundářům chodit na schůze KSČ, což byl úplně nemyslitelný čin. Důvodem bylo, že schůze narušovaly běh oddělení a pracovní morálku. Na neurochirurgii bylo jen několik lékařů, a když dva z nich byli na schůzi, nebylo možné operovat. Navrhoval potom předsedkyni KSČ v nemocnici, aby se schůze konaly až po pracovní době. Šokovaná předsedkyně reagovala slovy, že to by jí tam nikdo nechodil. Nakonec se domluvili na kompromisu, že na schůzi občas přijde alespoň jeden z lékařů.

Další projev rezistence vůči režimu byl postoj profesora Mračka k prověrkám v letech 1969 a 1970. Po pražském jaru a okupaci ČSSR armádami Varšavské smlouvy totiž probíhaly na všech pracovištích prověrky zaměstnanců, které se týkaly jejich postojů v roce 1968. Prověrky se konaly i v nemocnici. Profesor Mraček odmítl prověrku absolvovat s odůvodněním, že nezná zákon, který by mu to nařizoval. A nic se nedělo. Později se dozvěděl, že byl jediným člověkem v celých západních Čechách, který prověrku odmítl. Asi po půl roce byl znovu předvolán před komunistickou komisi. Političtí pracovníci mu ocitovali vyhlášky, podle kterých prověrky probíhaly, potom tedy souhlasil, že jim odpoví na otázky. „Jejich hlavní otázka byla, co si myslím o vstupu armád. Pro mne byl rok 1968 zcela jasný, nijak intenzivně jsem ho neprožíval, až mi to někteří známí vyčítali. Říkali: ‚Ty, takový bojovník proti komunistům a tebe to vůbec nevzrušuje.‘ Já jsem říkal: ‚Oni se perou mezi sebou, to se mne netýká.‘ To byl můj pohled. A taky to tak dopadlo. Co si myslíte o vstupu armád? Odpověděl jsem: ‚Vstup armád zachránil vedoucí úlohu komunistické strany.‘ Protože bez něj by šli komunisté do háje, možná by se to rozpadlo dříve než v listopadu 1989. Ale komise si oddychla, protože tento výrok byl přesně podle jejich představ.“

Profesor Mraček upozorňuje na velkou konformitu lidí, kteří často ze strachu o ztrátu existenčních jistot vstupovali do KSČ, bylo jen málo rebelů, kteří se vzepřeli. Oproti tomu pamětník se nikdy nebál vyjádřit odlišný názor, nepodroboval se režimu. Jeho malé rezistence byly v nemocnici i ve městě dobře známé, byl pokládán za člověka, který se nenechal režimem zkompromitovat. To a jeho pověst špičkového lékaře a vědce vedly k tomu, že za ním brzy po převratu v roce 1989 přišli kolegové s výzvou, ať vstoupí do Občanského fóra, že bude mít větší autoritu než oni. Nejprve se zapojil do Občanského fóra v rámci nemocnice. Později ale o jeho osobu projevilo zájem i městské Občanské fórum.

V čele města Plzně

Když byly parlamentní volby v červnu 1990, byl na kandidátce Občanského fóra, ale až dole, protože se nechtěl věnovat politice, jeho zájmem byla neurochirurgie. Dostal spoustu preferenčních hlasů a jen těsně se nedostal do parlamentu. Po volbách se v Občanském fóru v Plzni dokonce přemýšlelo o tom, že by se stal ministrem zdravotnictví, přednost však dostal pražský kandidát OF, což profesor Mraček uvítal.

Nakonec byl v komunálních volbách zvolen za Občanské fórum primátorem města Plzně a po dlouhém přemlouvání se rozhodl funkci přijmout. Primátorem byl od prosince 1990 do prosince 1994 a ve funkci řešil závažné problémy města, které se probouzelo z komunismu. Při jeho nástupu na radnici měl magistrát velký nedostatek zaměstnanců, mnoho úředníků – komunistů se totiž zaleklo nástupu nového vedení a uteklo. Prvním úkolem bylo vůbec se zorientovat ve fungování úřadu, s kterým nikdo z nového vedení neměl předchozí zkušenost. Prof. Mračkovi velmi pomohla starší paní sekretářka, která tam zbyla po komunistických starostech, a radila mu, jak se co dělá, jak se svolávají schůze atd. Každý týden zasedala rada města a jednou měsíčně městské zastupitelstvo. Mezi závažné problémy, které se na radnici řešily, patřila jednání o dálnici a jižní obchvat Plzně, také dopravní průtahy skrz město.

Jako primátor Plzně zasedal prof. Mraček také ve správní radě Škodových závodů, které byly po roce 1989 ve velmi špatné situaci, a správní rada vymýšlela, jak jejich stav zlepšit. „Pod dojmem špatné ekonomické situace závodu jsme se rozhodli, že se vzdáme mzdy. Ovšem personalista, který měl na starosti mzdy, nám oznámil, že to není možné. Když jsme vedeni jako zaměstnanci, tak si musíme nějakou mzdu určit. Tak jsme si odhlasovali 4500 za rok a půl působení a předsedovi správní rady 5000. (...) Dnes nikdo nechápe, že když závod neprosperuje, tak se má člověk zachovat slušně, a ne podnik vysávat.“

V létě 1991 se účastnil studijní cesty po Spojených státech, kterou pro československé primátory připravilo Velvyslanectví USA s další organizací. Cesta měla ukázat primátorům, jak fungují města ve Spojených státech, poskytnout jim návod, jak dobře řídit město. Hlavní náplní byly přednášky, jak funguje město, jak se nakládá s odpadky, daně atd. Cesta byla zajímavým zážitkem, bohužel, realita v amerických městech byla zcela odlišná od Evropy, dokonce od postkomunistické Evropy, takže poznatky nebyly příliš aplikovatelné.

Prof. Mraček Plzeň také zastupoval při navazování vztahů s tzv. partnerskými městy – sister city. Tyto družby existovaly již z předchozího období, partnery Plzně ale byla především města z východní Evropy a SSSR. Existovala také družba s partyzánským městem Limoges ve Francii. Nyní se navazovaly kontakty s dalšími městy v západní Evropě, např. s městem Winterthur ve Švýcarsku.

Po roce 1989 se profesor Mraček dočkal také oficiálního vědeckého uznání a byla mu umožněna akademická kariéra, kterou měl komunisty znemožněnu. Byl rehabilitován a brzy po sametové revoluci habilitován docentem. V roce 1992 byl jmenován profesorem. Již v únoru 1990 byl zvolen předsedou Československé neurochirurgické společnosti, což byl projev velkého uznání.

I v době vykonávání primátorské funkce vedl neurochirurgické oddělení ve Fakultní nemocnici v Plzni, jeden den v týdnu pracoval v nemocnici. V té době se totiž jednalo o změně statutu oddělení na kliniku univerzity a pro toto povýšení bylo nutné, aby oddělení vedl habilitovaný docent. Na začátku roku 1995 skončil primátorství i vedení neurochirurgického oddělení, nadále ale přednášel na Lékařské fakultě Univerzity Karlovy v Plzni, odkud odešel v roce 2003 do důchodu.

Prof. MUDr. Zdeněk Mraček je významnou společenskou osobností Plzně, v roce 2008 mu bylo uděleno čestné občanství města Plzně a roku 2010 byl uveden do Dvorany slávy Plzeňského kraje.

--------------------------------

1ROUČKA, Z. ...A přinesli nám svobodu. 1. vyd. Plzeň: ZR&T Plzeň, 2005. ISBN 80-239-4702-8.

 

2Více viz ŠLOUF, J. Proamerické demonstrace v Plzni 5.-6. května 1948. In VEBER, V.; BUREŠ, J. a kol. Třetí odboj: Kapitoly z dějin protikomunistické rezistence v Československu v padesátých letech 20. století. 1. vyd. Praha: ÚSTR, MUP, Vydavatelství Aleš Čeněk, 2011. ISBN 978-80- 87211-44-1.

 

3Archiv bezpečnostních složek, S-5919 Plzeň, Studentské demonstrace u příležitosti tryzny k uctění zemřelého prezidenta Dr. E. Beneše v Plzni, na Benešově tř. dne 8. 8. 1948. Zpráva. s. 8-9.

 

4Pro představu o prostorovém uspořádání viz - Projekt Staré mapy [online]. Správa GIS, Správa informačních technologií města Plzně, 2001, (cit. 22-04-2011). Dostupné na: <http://gis.plzen.eu/staremapy/>.

 

5Archiv bezpečnostních složek, S-5919 Plzeň, Studentské demonstrace u příležitosti tryzny k uctění zemřelého prezidenta Dr. E. Beneše v Plzni, na Benešově tř. dne 8. 8. 1948. Zpráva. s. 10.

 

6Viz Československo. 231. zákon ze dne 6. října 1948 na ochranu lidově demokratické republiky. In Sbírka zákonů republiky Československé. 1948, částka 85, s. 1461-1473. Dostupný také na: <http://aplikace.mvcr.cz/sbirka-zakonu/SearchResult.aspx?q=231/1948&typeLaw=zakon&what=Cislo_zakona_smlouvy>.

 

7MRAČEK, Z. Vzpomínka na pokus o rozloučení s prezidentem Benešem. Radniční listy: Zpravodaj města Plzně. říjen 2008, roč. 13. s. 1.

 

8Citováno podle předčítání prof. Mračka na nahrávce.

 

9BÍLEK, J. Pomocné technické prapory: O jedné z forem zneužití armády k politické perzekuci. 1. vyd. Praha: Úřad dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu, 2002. 289 s. ISBN 80-902885-7-X. Dostupné na: <http://aplikace.mvcr.cz/archiv2008/policie/udv/index.html >.

 

10MRAČEK, Z. Paběrky vzpomínek ze života u 53. PTP Libavá a Rajhrad (1951 až 1953). In: Hořké vzpomínání: Z dopisů a vzpomínek příslušníků PTP - VTNP. Ústřední rada svazu PTP - VTNP, 1999. s. 211.

 

11CHOC, M. Osmdesátiny prof. MUDr. Zdeňka Mračka. In Česká a slovenská neurologie a neurochirurgie. roč. 2010, č. 3, s. 323-324.