„V kriminále jsem byl na uranové šachtě v Příbrami na Bytízu. Parta jsme byli dobrá, dělal jsem parťáka s dvěma jehovisty a inženýrem Buriánkem z Veselí nad Lužnicí. Přestáli jsme to. Bylo to ledajaký, ale my už jsme hlad neměli. Od roku 1953 se to hodně změnilo, ale do roku 1953 – ti si to užili. Těch facek a mlácení, ale já už facku nedostal, protože věděli, oni nebyli zas tak blbý, věděli, že je to provokace. Spíš mě zkoušeli.“
„Mezitím v devětapadesátém mi zemřel otec, chtěl jsem jít na pohřeb. ‚Nejde to, máte ještě moc trestu! Nejde to.‘ A za rok mne pustili. Jednou byla moje žena za mnou na návštěvě, ještě před soudem, už byla tak... [v pokročilém stadiu těhotenství] a že má brýle. ‚A co že máš brýle?‘ ‚ No, slábnou mi oči.‘ ‚Nic si z toho nedělej, já tu dýl jak tři roky nebudu!‘ Viděli jsme se pak až u soudu. A on mi povídá [vyšetřovatel]: ‚Mrázek, vy jste řekl manželce, že tu dýl jak tři roky nebudete. Jak si to představujete? Máte špagát a to je zákon 1 § 86 odst. 2. Pětadvacet let nebo smrtí bude potrestán...‘ ‚No, já si to myslím!‘ A vyhrál jsem. On se možná pak divil.“
„Čtyři dny před amnestií mne přišel navštívit ten estébák. Asi chtěl navázat spolupráci a já povídám: ‚Podívejte, já to dělat nebudu. Já vím, jak to všechno bylo.‘ Bylo tam ledajakých doktorů a machrů špionů. Všechno jsme si to řekli, jak se co dělá, a on se mě ptal: ‚Jak to na vás působí?‘ A já říkám: ‚Na mě nijak! Mně je to jedno, já vím, jak to bylo.‘ A on povídá: ‚No snad tu nechcete být patnáct let!‘ A já povídám: ‚Kdepak, to bych nechtěl.‘ ‚A kde je vaše matka?‘ ‚V Pardubicích.‘ ‚ A tchán?‘ ‚V Leopoldově.‘ ‚Oni jdou domů!‘ To už bylo čtyři dni před amnestií. Ve mně hrklo. Povídám: ‚Jestli můžete, tak je pusťte. Já jsem to zavinil a já si za tím stojím.‘ No a pak mě pustili nakonec taky. Oni to věděli, že to byla provokace, tak si říkali: ‚Na co zavřít.‘ To už byla jinačí doba.“
Josef Mrázek se narodil 3. listopadu 1924 v Prusinovicích na Hané do rodiny zemědělců. V 30. letech se jeho otec stal lidoveckým starostou Prusinovic. V únoru 1944 byl nuceně nasazen na práci pro říši a odjel do Berlína, kde byl zaměstnán v továrně Blaupunkt. Na začátku června zaměstnání opustil a vrátil se domů. Díky otcovým dobrým vztahům s četníky nebyl jeho ilegální návrat prozrazen. Po roce 1948 nějaký čas pracoval jako řidič ČSAD a poté v Ostravě jako řidič s nákladem. Začala se o něj zajímat StB, a to kvůli osobě Karla Sochatsího, který spolupracoval na vytvoření protistátní skupiny a jako agent-provokatér se na pamětníka navázal. Snažil se Josefa Mrázka zaplést do údajné špionáže. V roce 1957 pamětníka zatkli. Ve vyšetřovací vazbě skončila také jeho těhotná žena a tchán s tchyní. Za údajnou špionáž ho soud poslal na patnáct let do vězení. Výkon trestu nastoupili i tchyně a tchán, kteří dostali deset a sedm let. Manželka vyvázla bez trestu. Roku 1960 přišla amnestie, a tak se Josef Mrázek po dvou letech práce v uranových dolech na Bytízu vrátil domů, kde se shledal i se zbytkem rodiny. Roku 1968 mu byl povolen výmaz trestu, tzv. zahlazení odsouzení. Jako sledovaná osoba až do odchodu do důchodu pracoval na šachtě v Ostravě. Během 70. a 80. let se podílel na distribuci ilegálních tiskovin na Holešovsku. Roku 1990 byl rehabilitován. Byl členem Konfederace politických vězňů. Zažádal si o uznání statusu účastníka třetího odboje. V roce 2015 zemřel.
