Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Jarmila Mrlinová (* 1931)

• narodila se v roce 1937 v Brankách na Moravě

• její otec byl vězněn v koncentračním táboře

• během války se musela pravidelně s matkou a babičkou hlásit na gestapu

• nikdy se nedozvěděla, za co byl její otec vězněn

• vystudovala chemickou školu a přestěhovala se za prací do Pardubic

Jarmila Mrlinová se narodila 19. dubna 1931 v Brankách na Moravě u Valašského Meziříčí. Do školy začala chodit v roce 1937, tedy v roce, kdy zemřel první československý prezident T. G. Masaryk. Ve škole se tak v té době hodně učili písničky, které měl rád, třeba známou Ach, synku, synku.

Dva roky nato začala válka a s ní i zlá doba, na kterou Jarmila Mrlinová nerada vzpomíná. Ve škole měli pana učitele Baterleho, kterého měli všichni rádi, ale jednoho dne přišlo do třídy gestapo, odvedlo ho a už ho nikdy neviděli. V roce 1943 ale přišla nejtěžší rána – jejího tatínka zavřeli do koncentračního tábora. V okolí jejich vesnice pak bylo zavřeno více lidí a na rozdíl od jejího tatínka se ne všichni vrátili… Válka zasáhla přímo i bratrance pamětnice, který patřil mezi totálně nasazené ročníky. Protože byl vyškoleným telegrafistou, byl nasazen poblíž fronty nejdříve v Polsku a následně v Rusku.

Malá Jarmila tak po zbytek války žila jen se svou maminkou a babičkou. Ty před ní o řadě záležitostí nemluvily a snažily se tak zabránit tomu, aby něco prozradila při výsleších. Pravidelně se totiž musely hlásit na gestapu, kde se jich vyptávali, kdo za tatínkem chodil nebo jestli býval večer doma. O tatínkovi toho během války moc nevěděly: „Dostávaly jsme dopisy, moc jich nebylo, ale byly z polovičky zaškrtané černou tuší, čili se to nedalo přečíst. Vždycky tam měl ze začátku napsané, že nás zdraví a že se má dobře. Přitom se určitě dobře neměl.“

Za války byl také problém sehnat jídlo a oblečení: „Byly šatenky. To byly šaty, které byly za celý rok jedny – třeba jedny letní a jedny teplejší. A boty taky, pro děti dvoje boty, jestli si to dobře pamatuju.“ Na příděl bylo i jídlo: „Třeba máslo do – myslím – patnácti roků nebo do čtrnácti roků, to bylo čtvrt kila másla, když si to představíte na měsíc, tak to je opravdu málo.“ Na příděl byly samozřejmě i další potraviny jako cukr nebo maso. Výhodou jejich rodiny ale bylo, že babička měla malé hospodářství, a přestože rodina musela určitou část odevzdávat, měla alespoň čerstvé mléko a vajíčka.

Na konci války se naštěstí tatínek z koncentračního tábora v Osvětimi a Buchenwaldu vrátil, ale jeho zdravotní stav už nebyl nikdy zcela dobrý. Navíc měl v táboře úraz ruky, který mu nebyl nijak ošetřen, a tak už se mu ruka nikdy nespravila. Jarmila Mrlinová se vlastně nikdy nedozvěděla, proč tatínka do koncentračního tábora poslali. Navíc tatínek o věznění moc nevyprávěl, pamatuje si třeba jen na příběh o tom, jak bachaři klidně zabili člověka jen proto, že si podruhé stoupl do fronty na jídlo.

Jarmila Mrlinová vzpomíná, že i po válce se dělo hodně špatného – komunisté brali statky a obchody, zavírali nevinné lidi... Nicméně jí osobně se to příliš netýkalo, a tak přiznává, že si toho ani moc nevšímala. Po základní škole přešla na rodinnou školu a po ní vystudovala školu chemickou. V roce 1951 se vdala a s manželem se přestěhovala do Pardubic, kde už zůstala.