Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Josef Mrňák (* 1934)

• narodil se 4. května 1934 v Hatích v okrese Kolín, kde žil s rodiči a starším bratrem do 15 let

• na podzim roku 1949 nastoupil do nově založeného lesnického učiliště na Jizerce v Jizerských horách

• po vyučení pokračoval na střední lesnické škole v Bělé pod Bezdězem a v Písku, kde v roce 1954 odmaturoval

• v letech 1954–1956 sloužil u protiletecké obrany jako radista a se svými kolegy hrál na trubku v armádním hudebním souboru

• po vojně nastoupil k vojenským lesům a pracoval na Mariánskolázeňsku

• v roce 1958 nastoupil jako mistr odborného výcviku na učiliště v Hejnicích

• doplnil si pedagogické vzdělání na Pedagogickém institutu v Liberci a na učilišti působil až do odchodu do důchodu

• od mládí sbíral kousky dřev stromů a keřů a věnoval se malbě a kresbě

• od začátku 80. let se věnoval výrobě originálních dřevěných doplňků

• v roce 2010 získaly jeho šperky certifikát Regionální produkt Jizerské hory

• v roce 2014 převzal ocenění Mistr tradiční rukodělné výroby Libereckého kraje

• v době natáčení (2024) čítala jeho sbírka 460 druhů dřev z celého světa

• v roce 2024 žil v Hejnicích

Vitálního devadesátníka Josefa Mrňáka mohou znát lidé po celé republice z řemeslných trhů a jarmarků, na kterých prodává přes 30 let své dřevěné šperky. Jeho věk by mu ale hádal málokdo, za což vděčí své pracovitosti a fyzické kondici, kterou získal v mládí jako lesník a později jako mistr odborného výcviku na lesnickém učilišti v Hejnicích.

V mládí se často stěhoval kvůli studiu lesnictví

Narodil se 4. května 1934 v Hatích na Kolínsku, kde žil s rodiči a s o čtyři roky starším bratrem do svých 15 let. Tatínek byl vyučený zedník a maminka kuchařka, kterou si objednávali sedláci z okolí, aby jim vařila na svatbách.

Po dokončení základní školy v Uhlířských Janovicích začal pracovat jako pomocník hajného a na podzim roku 1949 nastoupil do nově založeného lesnického učiliště na Jizerce v Jizerských horách. Tehdy se stejně jako všechna učiliště nazývalo Středisko pracujícího dorostu a vedl ho Jan Kordač.

V dřevařské a sklářské osadě Jizerka, kterou do konce druhé světové války obývali převážně Němci, se učil ve sněhu kácet stromy a svážet dřevo na saních spolu s prvními deseti spolužáky. Během prvního ročníku se třída rozrostla na 30 chlapců a učiliště se na podzim roku 1950 přemístilo do nedalekých Hejnic – do zámečku, v němž do května 1945 žila nejmladší dcera hraběte Franze Clam-Gallase Sophie s manželem Eduardem von Auersperg a osmi dětmi. (Na rodinu Auerspergů v Hejnicích vzpomínaly pamětnice Margita Kučerová a Agathe Széchényi z rodu Clam-Gallasů.)

Pamětník ovšem se svými spolužáky odjel z Jizerky do Jeseníků. „Tehdy bylo ve zvyku měnit místo pobytu, abychom poznali vše, tak nás poslali do Jeseníku. A z Jeseníku přišli kluci do Hejnic.“

Po dvouletém výcviku získal výuční list a šanci pokračovat ve studiu na střední lesnické škole v Trutnově. Zájemců o studium lesnictví bylo tolik, že školu rozšířili do Bělé pod Bezdězem, kam nastoupil do druhého ročníku. Po roce se studenti opět stěhovali, tentokrát do Písku, kde v červnu 1954 studium na Státní lesnické technické škole zakončil maturitní zkouškou.

Vojna byla více méně legrace

Po maturitě nastoupil do podniku Vojenské lesy a statky, který se staral o lesy ve vojenských prostorech. Dostal se do Krušných hor, kde ale pracoval jen krátce do doby, než musel na základní vojenskou službu. „Byl jsem u protivzdušné obrany jako radista. Hrál jsem morseovku,“ říká s úsměvem a vysvětluje, že od mládí hrál na trubku a měl tedy dobrý sluch. „Všichni kolegové byli výborní muzikanti z celé republiky. Dali jsme dohromady úžasnou kapelu, se kterou jsme skončili v rámci armádního přeboru druzí a dostali za to týden volna.“

Nejdříve sloužil v Českých Budějovicích, pak v Písku a nakonec v Neveklově u Benešova. „Tam to bylo špatné, protože to bylo v roce 1956, když bylo povstání v Maďarsku. Byli jsme pořád v pohotovosti, měli jsme zakázané vycházky, protože se nevědělo, jestli se to nepřelije k nám.“

Z vojny má mnoho veselých historek a rád na ni vzpomíná: „Vojna byla více méně legrace. Byly jsme tři ročníky vojáků a všichni jsme drželi spolu, šli za sebe sloužit, když bylo potřeba, třeba když jel někdo na dovolenou. Jeden za všechny, všichni za jednoho. Nevěděli jsme, co je to šikana,“ popisuje.

Na lesnické učiliště se vrátil jako mistr odborného výcviku

Po vojně se vrátil do Krušných hor na místo lesního v Kladské nad Mariánskými Lázněmi. V roce 1958 vzal svou první ženu na dovolenou do Hejnic, kde navštívil „své“ lesnické učiliště. Stále ho vedl ředitel Jan Kordač, který mu nabídl místo zástupce a učitele pro odborný výcvik. Pamětník nabídku přijal a usadil se v Hejnicích se svou první ženou Evou, s níž vychovávali syna Josefa.

„V Hejnicích jsme vybudovali učiliště, které vyhrávalo dřevorubecké soutěže,“ říká pamětník, který učně připravoval prakticky pro práci dřevorubců, učil je zacházet s motorovou pilou i řídit traktor a nákladní auto s hydraulickou rukou pro práci v lese. Jeho žáci se k němu hlásí i po letech na nejrůznějších akcích, na kterých prodává své výrobky.

„Dneska jsou to bělovlasí vousatí dědci a všichni poděkují, jak jsme je vychovali. Říkají: ‚Pan Mrňák se s námi nemazlil. Když jsem něco provedl, tak se zeptal, jestli chci poznámku, nebo pár facek. Tak jsem řekl pár facek a pan Mrňák mi nabídl, že se můžu bránit,‘ protože jsem je zároveň učil sebeobranu,“ vzpomíná pamětník na své působení ve škole, která byla internátní, takže se učňům věnoval i v jejich volném čase.

Kromě učňů školil také lesní dělníky z celého Severočeského kraje v severské metodě odvětvování, která k nám dorazila na konci 60. let 20. století. Při ní již nepotřebovali sekery, ale strom „oholili“ během krátké doby motorovou pilou.

Za jeho působení se učiliště rozšířilo o další budovu s učebnami a dílnami. Pod jeho vedením mohli učňové získat také lovecký lístek pro lovení zvěře a řidičské průkazy na traktor a motocykl. Díky práci v autoškole při učilišti se seznámil se svojí druhou ženou Janou, která přijela do Hejnic z Liberce na závěrečné zkoušky.

„Potkal jsem ji na schodech a moc se mi líbila, tak jsem ji chtěl nechat propadnout, aby musela ještě jednou přijet. To ale nešlo, protože udělala dobře jízdu i zkoušku, a tak jsem si s ní domluvil schůzku v Liberci,“ vypráví a jeho manželka doplňuje, že oba měli za sebou jedno manželství, on měl syna, ona dceru. V roce 1974 se vzali a spolu měli syna Jana, který k překvapení pamětníka začal tancovat na profesionální úrovni a nyní žije ve Švýcarsku, kde v St. Gallenu vyhrál konkurs do divadla.

V důchodu se mohl naplno věnovat řezbářství

Když se blížil důchod, tak si doplnil pedagogické vzdělání na libereckém Pedagogickém institutu, aby mohl místo vedení odborného výcviku učit teorii. Napsal také učebnici pro lesnické školy „Technologie pro střední odborná učiliště lesnická“, která vyšla v roce 1988.

Po sametové revoluci v listopadu 1989 musel kvůli svému členství v KSČ před komisi, která rozhodla, že může ve škole zůstat. Nikomu totiž nikdy neublížil, naopak se snažil kolegyním, které nebyly v KSČ, pomáhat – například získat povolení k vycestování za příbuznými na Západ. I když se nikdy o politiku příliš nezajímal a řídil se zdravým rozumem, měl radost z pádu komunistického diktátu. Domnívá se, že za jakéhokoli režimu vždy záleží na charakteru jednotlivců, jak se chovají k ostatním.

Ve „své“ škole zůstal až do odchodu do důchodu v roce 1994. Lesnické učiliště změnilo za dobu jeho působení několikrát název – za jeho učňovských let se jmenovalo Středisko pracujícího dorostu, poté Základní odborná škola lesnická, závodní učňovská škola, Učňovská škola lesnická, Lesnické odborné učiliště, Střední odborné učiliště lesnické.[1]

V důchodu se mohl začít naplno věnovat svému koníčku – řezbářství, které propojovalo všechny dovednosti, jež v životě získal. Od mládí kreslil a maloval, sbíral dřeva stromů a keřů a od bratra truhláře se při přestavbě svého domu v Hejnicích naučil truhlařinu. Když se mu podařilo zrestaurovat dřevěný reliéf, poprosila ho manželka, aby jí vyrobil krabičku na šperky.

„Líbila se jí a poprosila mě, abych jí ještě udělal i něco na krk. Učila v mateřské škole, a když můj šperk uviděly její kolegyně, tak ho ode mne chtěly také. Rozkřiklo se to a já jsem začal vyrábět šperky ve větší míře,“ vypráví Josef Mrňák o svých začátcích kolem roku 1980.

Šperky vyrábí v malé dílně

Po sametové revoluci získal živnostenský list na výrobu šperků a začal objíždět řemeslné trhy a jarmarky po celé republice. Jeho dřevěné výrobky – jemné náušnice, přívěsky na krk, brože, knoflíky a spony do vlasů, na pásky i kravaty, kroužky na šátky a motýlky ze dřeva – nemají v Česku konkurenci. Kromě něj vyrábí dřevěné šperky v přírodní barvě ozdobené pouze kresbou dřeva jen jeden řezbář.

Šperky vznikají pod jeho rukama v malé dílně, kterou má zařízenou tak, aby z jednoho místa dosáhl na všechna potřebná nářadí – desítky dlátek nejrůznějších velikostí a tvarů. Při tvorbě se mu hodí dokonalá znalost vlastností dřeva a zásoba exotických druhů dřev. Jeho sbírka jich v době natáčení obsahovala 460.

Šperk nejdříve nakreslí na plátek dřeva, z něhož manželka pilkou vyřízne hrubý tvar. On ho poté precizně opracuje, obrousí a leští. K leštění používá speciální gumový kotouček s diamantovým práškem, který mu každý rok posílá jeho bývalý žák, jehož potkal na trhu ve Volarech. Po obroušení šperky lehce lakuje a vyleští voskem a olejem. Od roku 2010 svá díla prodává pod ochrannou značkou Regionální produkt Jizerské hory.

Čtení probouzí představivost

Láska ke dřevu je vidět všude v domě Josefa Mrňáka – stěny i stropy jsou obloženy dřevem, ze dřeva jsou i lustry, na stěnách visí jeho malby a kresby. Ve svém domě a dílně vítá každého, kdo má zájem se o dřevu více dozvědět nebo se přiučit, jak se dřevem pracovat.

S úsměvem vzpomíná na návštěvu jednoho ze svých žáků: „Přinesl mi banány a pomeranče a říká: ‚Musím vám znovu poděkovat, jak jste mě připravil pro les. A protože jste nikdy nepil ani nekouřil, tak jsem vám přinesl trochu ovoce,‘ vypráví pamětník a dodává, že v životě vykouřil jednu cigaretu a nikdy ho nikdo neviděl, že by se napil víc, než je zdrávo.

Jeho poselství pro budoucí generace ovšem není spojené se dřevem. Mladým lidem doporučuje, aby četli. Sám od dětství četl hodně a později sbíral básničky, pro které si sám vyrobil zajímavou knihovnu. „Když dítě nečte, tak je závislé na tom, co vidí, a tím se vytrácí tvůrčí proces, touha něco vymyslet.“ Tvořivost je podle něj spojena se soustředěností, kterou ale bohužel dnes ruší mobilní telefony v rukou dětí a mladých.

Poznámky:

[1] V roce 2007 se Střední škola lesnická Hejnice sloučila se Střední školou hospodářskou a lesnickou Frýdlant, v roce 2024 zůstaly v areálu někdejšího učiliště pouze dílny, v hejnickém zámečku od roku 2021 sídlí Střední škola Jana Blahoslava.