Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Jaroslav Müller (* 1930)

• narozen 1. října 1930 v Praze

• v roce 1945 začal chodit do obnoveného 109. skautského oddílu

• po volbách v roce 1946 se krátce a okrajově zapojil do protikomunistické konspirace

• v roce 1949 začal studovat rusistiku a polonistiku na FF UK

• ve čtvrtém ročníku byl bez odůvodnění zrušen jeho vojenský odklad a musel nastoupit k PTP

• první rok služby strávil těžkou fyzickou prací u Milovic

• ve druhém roce byl přeřazen na Slovensko

• po návratu z vojny se mu podařilo roku 1956 studia dokončit

• působil na Katedře jazyků Vysoké školy železničářské

• po většinu své další kariéry pracoval pro Státní pedagogické nakladatelství

• v letech 1964 - 1968 pracoval jako tlumočník na polské ambasádě

• v lednu 1990 překládal Václavu Havlovi při jeho první cestě do Polska

První vroubek

Jaroslav Müller se narodil 1. října 1930 v Praze do rodiny bankovního úředníka. Maminka, která v období první republiky do zaměstnání nechodila, se starala o chod jejich břevnovské domácnosti. Dům, ve kterém Jaroslav společně se svým mladším bratrem prožíval dětství, stojí jen o pár desítek metrů dále, než se nachází jeho současné bydliště. Celoživotního břevnovského patriota tedy po většinu jeho příběhu provázejí kulisy ulice 8. listopadu.

Právě jimi se už ve třicátých letech často vracel ze schůzek Sokola, kam jej nechal tatínek v šesti letech zapsat. Kolem stejných domů chodil rovněž pozorovat turnaje v místním tenisovém klubu a zažil v nich i překotné události let 1938 a 1939. Své členství v sokolské organizaci obnovil hned po osvobození v roce 1945, vedle toho vstoupil do dejvického 109. skautského oddílu, který sídlil u Císařského mlýna v Praze-Bubenči. „Byl to nejkrásnější způsob, jak trávit dětství. Dvakrát týdně do Sokola a jednou do skautského oddílu,“ říká přesvědčeně Jaroslav. Z hlediska dospívajícího chlapce pak musel být ještě krásnější zkušeností několikatýdenní pobyt s vrstevníky uprostřed tuzemské přírody. První z táborů, který se vedoucím podařilo navzdory všudypřítomné materiální nouzi zorganizovat, se konal nedaleko Vlašimi a Jaroslav jej společně s dalšími dejvickými chlapci absolvoval už v roce 1945.

„Sehnat armádní pistoli ráže devět milimetrů tam nebyl žádný problém. Jeden kamarád si ji dokonce vyzkoušel. Seděl na podsadě, vytáhnul zásobník a zmáčknul kohoutek. Jedna kulka, na kterou zapomněl, však zůstala v hlavni a on si prostřelil palec u nohy,“ popisuje Jaroslav více než typickou příhodu pro poválečné období. Celý incident však jakoby měl v příběhu rodáka z Břevnova předznamenat cosi závažnějšího. Se střelnou zbraní se v kontextu dejvického oddílu totiž setkal ještě jednou, a to jen o několik měsíců později. Tenkrát mu ji při tajném setkání předal rádce s přezdívkou Yankee v návaznosti na jejich předchozí domluvu o tom, že se zapojí do protistátní konspirační činnosti. Ta začala podle Jaroslavova vyprávění vznikat po volbách roku 1946, které drtivě vyhrála KSČ. Bližší informace o celé organizaci však prozradit nemůže, neboť jediný, koho v řetězci osob znal, byl právě jeho starší oddílový kamarád.

Jaroslav, jehož výchova byla vždy ovlivňována otcovou inklinací k národním socialistům, neměl o své motivaci k účasti v takovémto podniku sebemenší pochybnosti. Na otázku, zda by v té době dokázal pistoli proti někomu použít, odpovídá bez váhání kladně. Ve skutečnosti si z ní však vystřelil pouze jednou, a to za městem z cvičných důvodů. O tom, že zbraň vlastní, prý nevěděl ani jeho bratr, který s ním tenkrát docházel do stejného oddílu. Podobně záhadně, jako se kalibr ráže sedm pětašedesát v jeho životě objevil, z něj jednoho dne taky zmizel: „Jednou za mnou do našeho bytu na Břevnově přišli dva pánové a požádali mě, abych jim tu pistoli vydal. Byl jsem tenkrát mladý, a když mě takto postavili před hotovou věc, tak jsem poslechl. Dodnes mě to mrzí.“

Šestnáctiletý Jaroslav se po nezvané návštěvě polekal a do skautského oddílu přestal docházet. S Yankeem už se taky nikdy neviděl a okolnosti konspirace mu dodnes zůstávají utajeny. Popisované události však určitou návaznost na jeho následující život pravděpodobně mají, neboť je evidentní, že se po roce 1948 vepsaly do jeho kádrových materiálů. Společně s nimi pak i členství v Sokole a názorový rozkol s nastupující komunistickou totalitou, který si nikdy nenechával jen tak pro sebe.

 

O tatínkovi víme, že je dobrý, ale ty jsi grázl

Jaroslav odmaturoval na Akademickém gymnáziu v roce 1949 a hned ve stejném roce se přihlásil na studia Katedry filologie Filozofické fakulty Univerzity Karlovy. Původně chtěl studovat trojkombinaci anglického, německého a švédského jazyka. Znalost posledního ze zmiňovaných si dokonce zlepšoval docházkou do večerních kurzů. Přijímací zkoušky však pro mladého uchazeče nedopadly úspěšně. V návaznosti na obdržené vyrozumění téměř okamžitě odvolal a za pomoci otcova přítele působícího na ministerstvu školství byl nakonec přijat na studium rusistiky a polonistiky. Změna oboru byla ze strany vysoké školy odůvodněna tím, že znalost západních jazyků nebude v budoucnosti vzhledem k nové geopolitické orientaci země tolik podstatná a tedy i využívaná.

Tři roky se Jaroslavovi dařilo úspěšně studovat, dostávat dobré známky a uzavírat semestry. Čtvrtým rokem však začalo v jeho případě z neznámých důvodů přituhovat. Zkoušky, které skládal, byly ve srovnání s ostatními spolužáky o mnoho těžší a ze strany některých pedagogů začal pociťovat silnou antipatii. Takovéto chování si nedokázal vysvětlit jinak než tím, že se jej chce na škole někdo zbavit. Nesmělá domněnka se mu prý definitivně potvrdila ve chvíli, kdy se v jejich rodinné schránce objevil povolávací rozkaz do armádní služby.

V následujících týdnech pak absolvoval byrokratické kolečko mezi armádními orgány branné moci, školským sekretariátem a kádrovým oddělením. Snažil se totiž zjistit, z jakého důvodu mu byl zrušen odklad povinné vojenské služby. Celá kauza se zdánlivě vyřešila až ve chvíli, kdy se do ní vložil Jaroslavův otec, který si zašel pohovořit s hlavním kádrovým úředníkem na fakultě. Rozhovor, během kterého musel student čtvrtého ročníku počkat za dveřmi, měl nečekaný závěr: „Oba dva vyšli současně z jeho kanceláře a kádrovák ke mně pomalu přistoupil: ‚O tatínkovi víme, že je dobrý, ale ty jsi grázl!‘“

Věta, která i po letech rozčísla atmosféru Jaroslavova vyprávění, se od okamžiku vyřčení stala hlavním motivem jeho nástupu na vojnu. I přesto, že se díky otcově intervenci podařilo celou záležitost na pár týdnů zpomalit, se u Müllerů brzy objevil nový povolávací rozkaz, který odvod jejich syna neodvolatelně zpečetil. „Když jsem přišel na Obvodní vojenskou správu, tak si mě důstojník, který tam seděl, zkoumavě prohlédl a zeptal se: ‚Vy nosíte brýle?‘ Odpověděl jsem, že ano. Velice ho to rozmrzelo, protože musel přepsat celý povolávací rozkaz. V tom původním mě chtěli umístit na šachtu,“ vzpomíná Jaroslav, kterému tehdy bylo dvaadvacet let.

 

Místo pušky lopata

Díky kádrovému posudku, ve kterém se už od jeho gymnaziálních let psalo, že je takzvaným ideologem reakce, byla Jaroslavovi bez váhání přiřazena bezpečnostní klasifikace E. Ta jej zařazovala do skupiny politicky nespolehlivých osob, což mu fakticky zamezilo možnost používání jakékoliv zbraně a namísto zbraně mu jako hlavní nástroj určili lopatu. Po několikatýdenním přijímači u jednotky Pomocných technických praporů v Rumburku byl přiřazen k rotě vykonávající výkopové práce na vojenském statku v Milovicích. Podzim toho roku už značně pokročil a spodní voda, která se do hlubokých děr začala tlačit zespodu, jim pravidelně zamrzala v gumácích, které pak bylo možné sundat pouze společně s ochlupením.

Útvar v Milovicích zůstal v pozici kopáčů i po příchodu jara 1953. Právě počátek března měl na celý Východní blok zásadní vliv. Rychlá smrt Stalina a Gottwalda přinesla některé dílčí změny. Týkaly se i těch, se kterými komunistická garnitura téměř nepočítala, tedy vojáků s černými nárameníky. Každá změna v totalitní společnosti je však otázkou dlouhodobého trvání, a tak se místní „pétépáci“ stihli ještě významně podílet na tvorbě výkopů pro stavbu lokálního vodovodu, která trvala přes celé léto až do podzimu. Dle Jaroslavova svědectví to však nebylo armádní velitelství, pod které jednotlivé úkony spadaly, nýbrž civilní státní podnik jménem Konstruktiva. A byli to právě jeho mistři, nikoliv velitelé jednotky, kteří celou stavbu řídili. Ti, kteří jednotku z vojenského hlediska skutečně vedli, se ve výkopech ukázali jen zřídka. Měsíčně však rádi čerpali štědré prémie za odvedený výkon mužstva.

„Naše pracovní skupina, ve které jsem byl se dvěma Slováky, podávala dobrý výkon. Klukům totiž záleželo na tom, aby se občas dostali na dovolenku domů,“ říká Jaroslav. Prý ho nikdy nenapadlo plnění norem sabotovat a poškozovat tím ekonomickou stránku soudobého socialistického státu. „K práci u PTP jsme nikdy necítili odpor. Věděli jsme, že to, co uděláme, bude sloužit lidem,“ vzpomíná po letech překladatel, který se při výkonu své vojenské služby naučil zastávat nejen soustředěnou pozici kopáče, ale i řadu zednických profesí.

Z vydělaných peněz se vojákům strhávaly poplatky za stravu, uniformu a bydlení. Další část financí pak neputovala zdaleka celá do jejich kapes, nýbrž na spořící knížky. „Pétépákům“ pak zbyl pouze malý měsíční příděl, se kterým mohli operovat. V kontextu Jaroslavova vyprávění pak působí nejabsurdněji právě poplatky za vojenský provoz, neboť podmínky, ve kterých útvar ze dne na den přežíval, byly více než tristní. Fasované pracovní uniformy tvořily staré vyřazené kusy oblečení po wehrmachtu, ubytování bylo zajištěno ve špatně postavených dřevěných barácích a denní příděl potravy ani zdaleka neodpovídal podanému výkonu.

„Probudil jsem se, až když mě kluci nesli za nohy a za ruce chodbou zpátky na postel, protože jsem omdlel. Později se zjistilo, že to bylo proto, že mě ty štěnice pokousaly v noci tak, že mi kůže přestala dýchat,“ vzpomíná Jaroslav na den, kdy po jedné těžké noci omdlel vestoje při čekání na snídani. Krvelačného hmyzu se celá jednotka snažila zbavit pomocí rozprašovaného DDT i plynové deratizace všech ubikací. Díky nedokonalé konstrukci dřevěných postelí i samotných domů se však tato operace nikdy nepovedla a vojáci se museli s kousanci po celém těle smířit až do doby, než je na počátku zimy roku 1953 převeleli k jiným útvarům po celém Československu.

 

Odvážný tah

Byla to právě Stalinova a Gottwaldova smrt, která ve svém nepřímém důsledku zapříčinila rozpad původních jednotek PTP a jejich postupnou transformaci v takzvané TP, tedy Technické prapory. Striktní režim fungování se samozřejmě nezměnil ze dne na den, ale na základě oficiální změny legislativy je možné pochopit, že pomyslné ledy aspoň trochu odtály. Původní milovický útvar byl na základě vnitřních prověrek rozdělen na několik nových působišť. Jaroslav se tak dostal do slovenských kasáren v Liptovském Peteru, kde hned na počátku zažil tak tvrdou zimu, že byl společně s celou jednotkou zbaven povinnosti pracovat.

Jeho další přesun se odehrál směrem na jih do Banské Bystrice, kam byl následujícího jara umístěn ke stavbě bytovek. Odtud se mu na Velikonoce podařilo dezertovat díky falešně získanému dovolenkovému blanketu od civilní jednotky, která sídlila ve vedlejších kasárnách. Jeho cesta vedoucí přes Bratislavu však skončila zatčením a umístěním do vojenského vězení, kde strávil několik dní. „Najednou se na chodbě objevil ten štábní kapitán a velitel kasáren. Podle výslovnosti něco mezi Slovákem a Rusínem. Přišel za mnou a zeptal se: ‚Tak co s vámi uděláme?‘ Já jsem odpověděl: ‚Pane kapitáne, já myslím, že byste mě mohl pustit domů.‘ On na to řekl: ‚Tak víte co? Já vám tu dovolenku napíšu.‘ Z basy jsem jel rovnou do Prahy,“ uzavírá historku ilustrující změnu společenských poměrů Jaroslav.

Samotná služba však byla Jaroslavovi prodloužena o měsíc. Dle jeho slov šlo o to, že se v říjnu roku 1954 konaly volby a státní aparát se tímto způsobem snažil kontrolovat lidi, které považoval za jejich možné narušitele. Mladí muži si tak pobyt na vynucené vojně prodloužili o několik týdnů, což však neznamenalo nic proti nejistotě, se kterou do ní byli povoláni. Stejně to cítil i Jaroslav, který se krátce po příchodu rozhodl k riskantnímu kroku.

Jednoho dne se ozbrojen značnou dávkou odvahy vydal do kanceláře prorektora Univerzity Karlovy Karla Krejčího, kterému vysvětlil svou situaci a požádal jej o hledání způsobů pro návrat zpět do studia. Vysoce postavený představitel školy, který byl samozřejmě členem KSČ, si jej vyslechl a následně své sekretářce nadiktoval pokyn, který měl Jaroslavovo jméno znovu vrátit na seznam aktivních posluchačů. Pro vlastní krytí lejstro nepodepsal a poradil nervóznímu vojínovi, aby jej bez známky jakékoliv pochybnosti zanesl na studijní oddělení své fakulty.

 

Život mezi polštinou a češtinou

Vše vyšlo přesně podle domluvy a Jaroslav se tak mohl nechat znovu zapsat do čtvrtého ročníku. Semestr však už byl v plném proudu a on se musel hodně činit, aby zmeškané přednášky dohnal samostudiem. Povedlo se mu to a o rok později dokončil i pátý ročník a na podzim roku 1956 odpromoval. Při vypravování podrobností svého dalšího studia se několikrát vrací ke jménu Karla Krejčího, kterému je dle svých vlastních slov vděčný za to, že se mohl většinu svého následujícího života věnovat jazykům a neputovat s pošramoceným kádrovým profilem od jednoho manuálního zaměstnání k druhému.

Jaroslav pak krátce působil na Katedře jazyků Vysoké školy železniční, aby následně nastoupil jako česko-polský překladatel do Státního pedagogického nakladatelství, kde většinu svého života pomáhal vytvářet učebnice pro polskou menšinu na severní Moravě. Několikaletou pauzou pro něj bylo období mezi léty 1964 a 1968, kdy se stal překladatelem na polské ambasádě v Praze. Srpnové události jej však vrátily zpět na původní pracovní místo, kde vydržel až do odchodu do důchodu v roce 1990. V lednu téhož roku se rovněž stal tlumočnickým doprovodem Václava Havla při jeho první cestě do Polska.

U PTP se během první poloviny padesátých let vystřídaly desetitisíce mladých mužů, které chtěl režim takzvaně převychovat. V praxi to však často znamenalo i způsob, jak se někomu pomstít, či jej donutit k rozhodnutí, které by ve svobodných podmínkách nikdy neučinil. Druhý ze jmenovaných případů se týká především potomků sedláckých rodin nucených ke kolektivizaci vlastního majetku. Díky špatným kádrovým posudkům pak vojáci navrátivší se do civilu dlouhodobě nemohli sehnat práci odpovídající jejich schopnostem a kvalifikaci. Jaroslavův příběh s sebou nese i jakési štěstí v neštěstí, které mu po zbytek života umožnilo pracovat v oboru, který vystudoval. Takové případy však byly v první polovině 50. let spíše výjimkou.