Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

nadporučík v. v. Josef Müller (* 1920  †︎ 2021)

• narozen 18. října 1920 na Zakarpatské Ukrajině

• pocházel z židovské rodiny

• v rámci pracovních jednotek madárské armády se dostal na východní frontu

• přeběhl k Rudé armádě

• V roce 1943 se přihlásil v Novochopjorsk k československé brigádě

• působil u minometná roty a jednotky obrněných vozidel

• raněn u Liptovského Mikuláše

• v lednu 1949 emigroval do Izraele

• roku 1956 bojoval v Sinajské válce

• žil v Kiryat Haim nedaleko Haify¨

• zemřel 22. července 2021

Josef Müller se narodil 18. října 1920 v Čopu na Zakarpatské Ukrajině jako jeden z pěti synů. Müllerův otec, válečný invalida z 1. světové války, se v roce 1924 rozhodl přestěhovat kvůli práci do Kaposváru v jižním Maďarsku. Zde pracoval jako vrchní číšník v hotelu. Ačkoliv doma mluvili maďarsky a děti chodily do maďarských škol, setkával se Josef Müller již od dětství s projevy antisemitismu: „Maďaři vždy byli a taky zůstali velkými antisemity. Snad ještě většími, než jsou Němci,“ vzpomíná Müller. Po obecné škole šel Josef Müller jako jediný z bratrů na gymnázium. Ostatní bratři museli pomáhat rodičům živit rodinu.

Pracovní jednotka v maďarské uniformě

V roce 1939, krátce po absolvování gymnázia v Kaposváru, byl Josef Müller odveden do židovské pracovní jednotky maďarské armády v Moháči. Zde dostal uniformu maďarské armády se žlutou páskou na rukávu. Od prvních okamžiků byli členové jednotky vystavováni ponižování a tělesným trestům, které spolu s těžkou prací činily život v jednotce nesnesitelným. Zprvu byla jednotka využívána k těžkým pracím na území Maďarska. Opravovala silnice, kopala kanály či pokládala železnice.

Na jaře roku 1942 byla jednotka přesunuta na východ. Nejprve jeli vlakem do Lublinu. Odtud pak putovali pěšky stovky kilometrů přes Kyjev a Kursk až k východní frontě na Donu. Během postupu k frontové linii zastavovala jednotka vždy tam, kde jí bylo třeba. Čistila minometná pole, kopala příkopy, pohřbívala zavražděné civilisty apod. V září 1942 dorazil Josef Müller s pracovní jednotkou do města Ozerki nedaleko Stareho Oskola, kde měli přečkat zimu. Odtud pak vyráželi na různá místa za prací. Se zhoršujícím se počasím se zhoršovaly i životní podmínky v pracovní jednotce. Vysilující práce, nedostatečná strava, bití a vraždění způsobily do konce roku 1942 smrt sto dvaceti lidí, tedy poloviny členů jednotky. Konce války se jich dožilo pouhých osm.

Před jistou smrtí ho zachránil Mor

Mladý maďarský doktor Mor si jej vybral jako pomocnou sílu do polní nemocnice v Ozerki. Měl tu sice na starosti úklid místní pitevny, kde sledoval mimo jiné pitvy svých utýraných kamarádů, zato však dostával větší porce jídla, nové šaty a možnost pracovat ve vyhřáté budově nemocnice. Pro Josefa Müllera byla práce v nemocnici důležitá i z toho důvodu, že tu často přicházel do styku s četařem Hladkým. Tento dozorce choval k Müllerovi již delší dobu sympatie a v minulosti mu několikrát pomohl: „Četař Hladký se narodil v Čopu, stejně jako já. Byl to Zakarpaťák a sympatizoval se mnou. Na rozdíl od maďarských dozorců nesouhlasil s tím, jak je s námi, Židy, zacházeno.“

Útěk přes Don na kamarádových zádech

„Jednou mi Hladký řekl, že už se nemůže koukat na to, jak se k nám chovají, že chce utéct na ruskou stranu, jestli jsem ochoten jít s ním, že to budeme mít ve dvou lehčí. No, a bylo to lehčí – byl jsem velmi zesláblý, tak mne tahal na zádech.“

Šestého ledna 1943 přišel rozkaz okamžitě evakuovat nemocnici, protože na město Ozerki zaútočili partyzáni. Maďaři se místo ústupu na západ přesunuli blíž k frontě. Tím se Müllerovi a Hladkému naskytla příležitost k útěku. Utíkali přes zamrzlou řeku: „Don byl tak zamrzlý, že by přes něj mohl přejet tank. Překročili jsme jej v noci. Hladký šel přede mnou a vyšlapával mi cestu ve sněhu. Na druhé straně jsme narazili na ruské vojáky. Ozvalo se: ‚Stůj! Kdo tam?‘ Zvedli jsme ruce a pak nás odvedli do bunkru ke kapitánovi. K našemu štěstí byl nejspíš Židem. Na naše tvrzení, že jsme uprchlí židovští vězni odpověděl: ,Jestli ty jsi Žid, tak mi řekni modlitbu za chleba. Dám ti jíst, pokud máš hlad, ale nejdřív mi řekni tu modlitbu.‘ Když jsem mu ji odříkal, tak nám dal dopis, se kterým jsme se měli hlásit u NKVD (Narodnyj komissariat vnutrennych děl – pozn. aut.) ve Voroněži.“ 

„Na NKVD se v dopise dočetli, že jsme se přihlásili dobrovolně. Zeptali se nás, co umíme. Hladký jim řekl, že je automechanikem, a já, jelikož jsem předtím pomáhal v nemocnici, se uvedl jako sanitář. Tak jsem se dostal jako pomocná síla do nemocnice v Šatalovce. Zde jsem byl přibližně čtyři měsíce.“

Poprvé slyšel češtinu v Šatalovce v Sovětském svazu

„Jednoho dne mne přišel do nemocnice navštívit Hladký. Najednou koukám, že sedí se dvěma raněnými vojáky a mluví s nimi česky. Nerozuměl jsem jim ani slovo. Hladký mi na to řekl, ať jsem trpělivý, že mi pak bude vyprávět, o čem se s nimi bavil. Byli to čeští vojáci ranění u Sokolova. Hladký se od nich dověděl, že se v Novochopjorsku organizuje československá brigáda, do které se jako Čechoslováci můžeme přihlásit a dostat se tak z vojenského zajetí. Požádali jsme tedy NKVD o svolení a vydali se do Novochopjorsku. Cesta nám trvala měsíce. Šli jsme pěšky, jeli nákladním vlakem, byli často bez jídla a pití, ale nakonec jsme se tam dostali. Nejprve jsme se museli přihlásit u NKVD, v jejichž cele jsme přečkali první noc v Novochopjorsku. Ráno si nás měl přijít vyslechnout někdo z brigády. Nedokázal jsem si představit, jak mě přijmou. Neměl jsem žádné doklady a neuměl ani slovo česky. Ráno přišel jeden důstojník s kapitánem. Hned mi řekli, že nevadí, že neumím česky, že můžu mluvit, jakou chci řečí. Ukázalo se, že oba mluvili maďarsky. Vzali si nás na vlastní zodpovědnost a odvedli do brigády. Tehdy jsem cítil, že budu opět člověkem.“

Po čtrnácti dnech v nemocnici, kam ho pro tělesné vyčerpání ihned poslali, byl Müller přidělen k minometné rotě. Zde působil pod velením Františka Bedřicha. „Zpočátku jsem měl všelijaké těžkosti. Při výcviku mi řekli čelem vzad a já šel dopředu, při povelu vpravo hleď jsem se podíval doleva. Neuměl jsem ani slovo česky! Za dva tři měsíce jsem se ale naučil. Po šestiměsíčním výcviku v Novochopjorsku jsem byl v hodnosti svobodníka poprvé nasazen do bojů u Kyjeva. Uměl jsem trochu počítat, tak mi přidělili funkci miřiče.“

Jak jsme rozbombardovali dřevěnou boudu

„Průzkumná jednotka nám hlásila, že se nedaleko od nás nachází umývárka německé armády, kam se každý den chodí koupat 100–120 vojáků. Byl to ideální vojenský cíl. Aby ji bylo možné zneškodnit přímou palbou, bylo nutné se k ní přiblížit na dohled. Když se hledali dobrovolníci pro tento úkol, tak jsem se přihlásil mezi prvními. Neuměl jsem moc česky, tak jsem chtěl dokázat, že taky něco dovedu. Byl jsem již tehdy velitelem, tak jsem tedy vzal své družstvo a přiblížil se v noci k nepřátelské linii, odkud bylo na umývárku dobře vidět. Měli jsme s sebou 16 min. Hlaveň, podstavec a miny se nesly zvlášť. Bylo to vše dost těžké. V sedm, osm hodin se začali trousit první vojáci. Čekal jsem, dokud se umývárka naplnila 100–120 vojáky. V osm hodin jsem se rozhodl, že nadešel čas k útoku. Těžko se dá vyprávět, co se odehrálo, jak jsme tu dřevěnou boudu rozbombardovali. Bylo tam samozřejmě spousta mrtvých a raněných Němců. Jakmile jsme vystříleli všechny miny, dal jsem družstvu povel k ústupu. Cestou zpátky nás Němci bombardovali strašnými 120mm minami. Jeden z nás byl raněn střepinou do zad. Řekl jsem ostatním, ať se hned vrátí a zavolají sanitáře. Já jsem zůstal s raněným. Střepina, co měl v zádech, byla strašně horká. Poléval jsem ji tedy vodou z polní lahve, abych ji zchladil a ulehčil mu tak od bolestí, dokud nepřišli sanitáři. Za tento čin jsem dostal válečný kříž.“

Čekaly na nás mladé ženy

„Během dvou let bojového nasazení byly i chvíle odpočinku. Třeba když Němci v našem úseku ustoupili více než jinde a my zůstali v nějaké vesnici. To byly chvíle, kdy jsme poznali i ženy. Rusové nám vyprávěli, jak znásilňovali ženy. To by český voják nikdy neudělal. Češi měli kulturní vystupování, tak měli úspěchy. Ženy s nimi chodily dobrovolně. V ruských vesnicích nebyli žádní muži, tak na nás mladé ženy samozřejmě čekaly.“

Granáty padaly jako déšť

„Ještě během bojů před Duklou převzal velení brigády generál Klapálek, který se jednou dopustil velké chyby, která stála mnoho obětí. Pochodovali jsme v noci v trojstupu směrem k jedné vesnici. Tuším, že to byla Hrdlovka. (Pamětník má na mysli pravděpodobně Machnowku. – pozn. aut.) Do vesnice jsme vstoupili za svítání a brzy se zaplnila stovkami našich vojáků. Znenadání na nás začaly padat 120mm ,morgy‘. Minometné granáty padaly jako déšť. To bylo něco hrozného. Všude padali mrtví a ranění. Zachránil mě potok, který protékal vesnicí, do kterého jsem se schoval. Stejně jako celou válku, i tam jsem měl velké štěstí, že jsem přežil. Jakmile ostřelování zesláblo, dostal jsem rozkaz spojit se s kulometnou rotou, která už měla údajně honit nepřítele na lesnatém vrchu asi kilometr za vesnicí a poskytnout jí minometnou podporu. Spolu s mým spojařem Vladimírem Zelikovičem jsme postupovali v čele jednotky. K lesu, který byl vzdálený jeden kilometr, jsme se dostali až za tmy po celodenním postupu. Z lesa se ozýval nářek našich raněných vojáků o pomoc. To byla naše kulometná rota. Všichni buď ranění, nebo mrtví. Nemohl jsem pomoci desítkám raněných, tak jsem se spojil s mým velitelem Alterem, aby poslali sanitáře. Jakmile jsem ukončil spojení, uslyšel jsem o kus dál v lese: ,Pan, idi suda!‘ Naši to nebyli, a Rusové se oslovovali ,tovarišč‘. Hned jsem tedy věděl, o koho jde. Byli to vlasovci, kteří bojovali s Němci proti nám. Pár vteřin po rozkazu spustili palbu. Strhl jsem Zelikoviče na zem a oba jsme spustili palbu. Přestřelka trvala tak dlouho, dokud nám nedošly náboje. V ten moment jsem poslal Zelikoviče zpět k jednotce s tím, že přijdu později. Byl jsem jeho velitel a měl za něj odpovědnost. Neměl jsem již s čím střílet, tak se rozhostilo ticho. V tom z lesa vyšly tři postavy v pláštích proti dešti a zamířily si to směrem ke mně. Netušili sice, kde jsem, ale viděli, odkud se na ně střílelo. Věděl jsem, jaká smrt mě čeká, pokud se jim dostanu do ruky. Uvažoval jsem, že by bylo lepší vyskočit a nechat se zabít na útěku. Když jsem se už chystal vyskočit, nahmatal jsem pod sebou samopal, o který jsem se na začátku přestřelky praštil do hrudi při dopadu na zem. Celou dobu jsem si myslel, že je to kámen. Jakmile se postavy přiblížily, začal jsem střílet. Všechny tři padly na zem. Nevím, jestli byli mrtví či ranění, ale podařilo se mi utéct.“

V Údolí smrti

„U Dukly jsem prožil mnoho tragických událostí. Padlo tam mnoho mých dobrých kamarádů. Je těžké vyprávět, co všechno jsem tam zažil. Potkalo mě tam největší neštěstí. Přišel jsem tam o dva nejlepší kamarády, Biaka a Seljančina, se kterými jsem se kamarádil od Novochopjorsku. Oba dva mi vždy ve všem pomáhali. Byli to pro mě víc než bratři. Mezi kamarády ve válce existuje ještě větší pouto než láska.

K československé hranici na Dukle jsme se dostali v noci. Táhli jsme minomety na podvozcích do kopce. Akorát na československé hranici se nám u podvozku rozbilo jedno kolo. Kopec byl neustále ostřelován, tak se náš velitel Alter zeptal, kdo z vojáků dobrovolně zůstane u povozu a pomůže vyměnit kolo. Přihlásil jsem se s tím, že později jednotku doženeme. Poté, co se nám podařilo opravit kolo, jsme sjeli do údolí poblíž Nižného a Vyšného Komárniku – prvních vesnic na československém území – a snažili se dohnat jednotku. Jakmile jsme se přiblížili k hlavní silnici, spatřil jsem spoustu mrtvých a raněných, ležících jeden přes druhého. Tam jsem také našel své dva nejlepší kamarády, Biaka a Seljančina, zabité hned vedle sebe. Kdybych se nahoře nezdržel, byl bych také mrtvý, jelikož jsme šli stále spolu. Na tom samém místě jsem narazil na dalšího kamaráda, Kováčika. Byl bez ruky a bez nohy, avšak stále při vědomí. Prosil mě: ‚Müllere, jestli v sobě chováš boží lásku, střel mě do hlavy.‘ Taková byla válka. Pokud někdo neprožije válku přímo na frontě, vůbec neví, co to válka je. Za války jsme dělali věci, které bych v civilu nikdy nemohl udělat!“

Granát vedle mě, to je šok...

„Při bojích o Liptovský Mikuláš jsem byl raněn. Těsně vedle mě dopadl dělostřelecký granát. Zranění nebylo nikterak strašné, ale utrpěl jsem velký šok a ohluchnul jsem. Pomatuji se, jak mě odnášeli, když jsem omdléval na sněhu.“ Müller byl odvezen do nemocnice v Popradu, kde strávil jeden a půl měsíce. Zde se po krátké známosti oženil s vojínkou židovského původu. „Byla válka, tak šlo všechno rychle. Po uzdravení jsem byl přemístěn k jednotce obrněných vozidel a stal se jejím velitelem. Po bojích u Liptovského Mikuláše se však již moc nebojovalo. Fronta se otevřela a Němci ustupovali.“

„Konec války mě zastihl v Brně. Přespával jsem u jedné rodiny, když mě náhle v pět ráno probudila střelba venku na ulici. Lekl jsem se, že se vrátili Němci, což by pro mě znamenalo velké nebezpečí. Otevřel jsem okno a koukám – naši vojáci střílí do vzduchu a volají: ‚Konec války, konec války!‘ “ Krátce nato vyrazila Müllerova obrněná jednotka k Praze.

„Cestou do Prahy jsme míjeli tisíce zajatých německých vojáků. Pražané nás vítali jako osvoboditele republiky. Tehdy jsem se poprvé setkal s českým národem zblízka.“

Koncem války se Müller dozvěděl, jaký osud postihl jeho rodinu. Bratři Nándor a Paul se zachránili, ale oba rodiče a třetí z bratrů byli zavražděni v Osvětimi.

V životě jsem byl všechno, jen ne komunista

„Po válce jsem byl poslán do Milovic na devítiměsíční aplikační kurz vojenské akademie. Tam jsem si doplnil znalosti českého jazyka, české historie apod. Po absolvování kurzu jsem i nadále sloužil v armádě – nejprve v České Lípě jako velitel minometné roty a později v Rumburku ve funkci zástupce velitele posádky. V roce 1948 začal v republice komunismus. V životě jsem byl všechno, jen ne komunista. Komunismu jsem se bál, jelikož jsem viděl, co komunismus znamená. Pod nejkrásnějšími hesly udělali nejšpinavější věci na světě. Oni ‚osvobodili‘ naši republiku od všeho, co bylo dobré. Z mého pohledu byl Klement Gottwald zrádcem. To on prodal Rusům naši drahou republiku. Pokud jsem někdy něco kromě žen v životě miloval a stále miluji, tak je to Československá republika. Je to můj domov, přestože žiji už více než padesát let v Izraeli.“

V říjnu 1948 Müller odešel z československé armády, aby se připojil k židovské brigádě, která měla pomoci v boji za nezávislost Izraele. „Můj první velitel František Bedřich mi zavolal a povídá: ‚Josefe, já tě mám rád. Tys byl můj nejlepší voják, přestože jsi neuměl česky, a ani teď neumíš. Nejsi komunista, a ani jím nikdy nebudeš. Bojím se o tebe. Jsi Žid. Odjeď do Izraele.‘ To on mě přesvědčil, abych se přihlásil do brigády.

Československá vláda tehdy věřila, že v Izraeli zavládne socialismus. Nebránila tedy židovským důstojníkům v odchodu do vznikající brigády, kde cvičili mladé Židy v boji.“

„Patnáctého ledna 1949 jsem přijel s brigádou do Izraele. Tam na mne čekalo strašné zklamání. Naslibovali mi, že zůstanu důstojníkem, bude mi přidělen byt apod. Všechno to byly jen řeči. Musel jsem začínat znovu, bez žádných prostředků. Uvažoval jsem o návratu do Československa, ale tam už vládli komunisti.“

První léta v Izraeli se musel Müller živit taháním pytlů s cementem na stavbě a mytím aut. Obrat k lepšímu nastal v roce 1956 během Sinajské války, do které byl odveden v hodnosti vojína. Sloužil u dělostřelecké čety v údolí Jordánu. Jakmile nadřízení zjistili, že Müller ovládá výpočty drah střel, byl odeslán na velitelský kurz, po jehož absolvování mu byla navrácena původní hodnost. Nabídku práce v armádě však nakonec odmítl. V roce 2006 žil Josef Müller se svojí ženou Rivkou v Kiryat Haim poblíž Haify.