Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Ing. Ladislav Müller (* 1925)

• narozený 4. září 1925 v Praze

• svědek událostí spojených s německou okupací

• pamatuje osvobozování pražské čtvrti Pankrác

• svědek poválečného vývoje v Československu

• účastník studentského pochodu na Hrad v únoru 1948

• matka zemřela v souvislosti se sovětskou okupací v srpnu 1968

• vystudoval ČVUT, pracoval ve Výzkumném ústavu vakuové techniky

• účastník shromáždění na Albertově v listopadu 1989

• v roce 2024 žil v Praze

Od bezstarostného dětství po první křehký vztah, od první republiky po začátek i konec německé okupace. O nezlomném přátelství navzdory odlišným politickým názorům, o kruté dani za svobodu, o poválečných nadějích i o životě v totalitě. Příběh Ladislava Müllera je příběhem naplno prožitého života, který začal bezmála před sto lety a pokračuje dál. Je nejen osobním svědectvím o zlomových událostech 20. století, ale i o prožívaných pocitech s nimi souvisejících, o radosti, naději, zklamání i pocitech vlastního selhání a potřebě vzdoru. 

Plechový cirkus

Ladislav Müller se narodil 4. září 1925 v Praze. Vyrůstal v láskyplné atmosféře dobře situované rodiny, otec Ladislav byl úředníkem, maminka Libuše pečovala o syna a starala se o domácnost. Do školy šel malý Ladislav poprvé v roce 1932 a dodnes vzpomíná na přísného pana učitele: „To byl učitel makarenkovského typu a také zanícený komunista. A když přišel Hitler, tak byl také jedním z prvních, koho popravili...“ Hitler se v sousedním Německu dostal k moci o rok později, v roce 1933, a především díky jeho představám o novém uspořádání světa se začalo schylovat k velké tragédii druhé světové války. Mír se nepodařilo zachovat ani podpisem Mnichovské dohody: „Rodiče Mnichovskou dohodu nesli těžce, hodně těžce. Bylo jasné, že válka bude, ale nikdo nepočítal s tím, že nás Němci obsadí,“ vypráví Ladislav Müller a vzpomíná dál na 15. březen 1939: „Šel jsem ze školy pěšky přes Václavské náměstí a to už tam Hitlerova armáda pochodovala. Lidi postávali posmutnělí na chodníku, ale někteří taky zdvíhali pravici. Nám se ti vojáci nelíbili, stejně jako jejich divná auta, říkali jsme jim plechový cirkus. V uzenářství nakupovali buřty a salámy a oháněli se tím jako trofejí.“ Ladislav v té době studoval gymnázium a jinak dobré známky mu začala kazit povinná němčina. A to až do té míry, že nakonec musel přestoupit na střední průmyslovou školu. 

Ne všichni Němci ale byli nacisté a Ladislav Müller v této souvislosti vzpomíná na svého německého kamaráda z dětství: „Jmenoval se Bert, byli jsme zhruba stejného věku, a tak jsme si spolu jako děti hrávali. Jeho rodiče žili dlouho v Čechách, uměli velmi dobře česky, byli členy německé sociální demokracie a více méně byli pro Československou republiku. S Bertem jsme si hrávali na válku, to už byl Hitler na scéně, a Bert spolu se mnou spontánně křičel: „Hurá na Němce!“ Po letech jsme se znovu potkali, ale to už měl na sobě německou uniformu...říkal, že se stydí, že je Němec, že se nechá převelet na ruskou frontu a doufá, že se už nevrátí. A taky se nevrátil,“ pokračuje Ladislav.

Černý lev a bomby pro Prahu

Ladislav měl už od útlého dětství spoustu zájmů, docházel do Sokola, jezdil na kole, hrál na housle a na klavír. Spolu s kamarády založili jazzovou kapelu a věnoval se i sborovému zpěvu. A aniž o tom zpočátku věděl, jako sborový zpěvák se zapojil do protinacistického odboje. „Ale já se k tomu nijak zvlášť hrdě nehlásím...my jsme jenom zpívali,“ dodává. Výtěžek z koncertů chlapeckého souboru, určený k podpoře protinacistického odboje, zastřešovala organizace „Černý lev“.Tu na počátku okupace založil profesor Bohumil Černý s představou, že bude otevřená širokému spektru lidí s protinacistickými postoji. Ladislav se celou pravdu o poslání „Černého lva“ dozvěděl až po válce. 16. prosince 1945 byla do Smetanovy síně Obecního domu v Praze svolána slavnostní valná hromada a na programu byl i koncert chlapeckého sboru. Členem ‚Černého lva‘ byl Ladislav až do roku 1948, kdy byla činnost organizace zakázána. Značná část členů Černého lva byli učitelé a jeden z nich vedl i chlapecký sbor, ve kterém zpíval i Ladislav. Po válce dostali chlapci německé uniformy. „Ze kterých jsme odstranili všechny hakenkrojce a našili tam znak s dvouocasým černým lvem v rudém poli,“ pokračuje Ladislav ve vyprávění. 

Ještě během války ale chlapci českých středních škol museli oblékat jiné německé uniformy. V rámci nuceného nasazení jich část v uniformách Technische nothilfe odjížděla kopat zákopy před blížící se frontou a část do Říše odklízet následky po bombardování. Odjela i většina Ladislavových spolužáků, on sám nucenému nasazení unikl jen kvůli své drobné postavě. „V Německu pak zažili opravdové peklo, nálety tam byly každou noc. Vrátili se všichni, ale nikdo z nich o tom, co prožili, mluvit nechtěl,“ vzpomíná Ladislav na své spolužáky. Sirény oznamující nebezpečí náletu slýchal ale stále častěji i v Praze. Většinou se jednalo o plané poplachy a obyvatelé Prahy je téměř přestávali brát vážně. Vystřízlivění přišlo 14. února 1945, kdy americké bombardéry svrhly na Prahu na 150 tun bomb. Nálet přitom trval pouhé dvě minuty. Ladislav byl v té chvíli v dílnách pro praktickou výuku na Žižkově. „Pokaždé, když byl hlášený letecký poplach, pouštěli nás domů, protože tam nebyly protiletecké kryty. A když jsme ten den vyšli ven, viděli jsme jen nízko letící americké bombardéry. Doprava nefungovala, tak jsem šel domů pěšky. Něco podobného jsem do té doby viděl jen ve filmech, bylo to stísňující. Nejvíc na mě zapůsobil vybombardovaný dům na nábřeží, stála tam jen hlavní zeď, na které byla reklama „Minimax, záštita proti ohni.“ Ten dům byl celý v plamenech... A když jsem přišel domů na Pankrác, tak tam akorát odklízeli trosky domů, pod kterými zůstali lidé.“ 

Pankrác, 5. května 1945

Od ničivého náletu na Prahu zbývaly do konce války necelé tři měsíce. K městu se přibližovala Rudá armáda, ale před ní také jednotky příslušníků SS, kteří chtěli za jakoukoli cenu přejít do amerického zajetí. Praha jim stála v cestě. A také narychlo budované barikády a za nimi jen zpola ozbrojení obránci Prahy. „S kamarádem jsme chodili lidem pomáhat odstraňovat německý nápisy, to bylo den před vypuknutím revoluce. A pak mě otec vzal k nějakému svému kamarádovi, o kterém si myslel, že má schované zbraně. Jenže zbraně už byly rozebrané, a když jsme se vraceli domů, tak na pankrácké náměstí začalo nalétat německé letadlo. Jedno z prvních proudových letadel Swallbe. A shodil pravděpodobně panzerfaust, protože on nebyl asi vybavený na bombardování. Spadlo to dost blízko od nás a rozmetalo to telefonní budku. Už se střílelo a jedna z kulek prolétla kolem mojí hlavy... A pak jsme začali stavět před domem barikádu a opevňovat sklepy,“ vzpomíná Ladislav na začátek Pražského povstání. Část Prahy, kde tehdy Ladislav s rodiči bydlel, se dnes jmenuje Pražského povstání, tady probíhaly jedny z nejtěžších bojů o osvobození Prahy. A tehdejší Soudní náměstí, kde se střetli povstalci a vojáci Ruské osvobozenecké armády s příslušníky SS divize Wallenstein, dnes oprávněně nese název Náměstí Hrdinů. 

Ladislav Müller pokračuje: „Druhý den jsem šel pomáhat stavět barikádu do vedlejší ulice, která vedla z Krče do centra Prahy. Všechno probíhalo poměrně v klidu, dokud někdo nevykřikl, že od Benešova přijíždějí tanky. A v ten moment všichni utekli.“ Schovat se chtěl i Ladislav, útěk mu ale značně ztížila střelba z okna jednoho z okolních domů, navíc se  nemohl dostat do domu, který někdo v obavách uzamkl. Obránci barikády měli podle slov Ladislava Müllera k dispozici pouze dvě pušky, s nimiž měli čelit plně vyzbrojeným a do krajnosti podrážděným Němcům. „Nikdo netušil, co Němci udělají,“ pokračuje. Němci opustili tanky a rozhodli se pro boj zblízka. Ladislav vypráví dál: „V ten moment se ozvala střelba z české strany...a nakonec tam zůstalo ležet několik raněných Němců, možná měli i mrtvé, a tak si vyžádali příměří, aby si je mohli odtáhnout. My jsme žádné ztráty neměli. Tatínek během toho příměří vyšel před dům a jeden z těch tanků na něj vystřelil. Ještě máme doma střepinu z granátu, který se rozbil o zeď našeho domu. Tatínkovi se ale naštěstí nic nestalo. Jen se vrátil celý bledý a podobné výpravy pak už nedělal.“

Tak smutně se usmívali 

Bitva o blízké Soudní náměstí ale pokračovala, povstalci odolávali náporu nejen příslušníků divize SS Wallenstein, kteří do Prahy dorazili z benešovského cvičiště Waffen-SS, ale i příslušníkům strážného oddílu SS z nedaleké školy Na Zelené lišce, kde byl sklad munice. Těm se podařilo vniknout do jednoho z domů a ze sklepa vyhnat všechny obyvatele. „A pak je hnali před tanky jako rukojmí,“ pokračuje Ladislav. Zatímco na jiných místech se vojáci wehrmachtu často ochotně vzdávali, zcela opačně se chovali příslušníci SS. Nedařilo se jim postupovat a za každý svůj neúspěch se mstili, zapalovali domy, vraždili civilisty. V nedaleké Úsobské ulici (dnes ulice Obětí 6. května) povraždili SS ze Zelené lišky 37 lidí. Mezi oběťmi bylo 10 dětí, 13 žen, z toho dvě těhotné, a 14 mužů. Němci civilisty vraždili ale i na dalších místech Prahy 4. Jediní, kteří mohli a byli ochotní Praze pomoci, byli vojáci Ruské osvobozenecké armády generála Vlasova. „Přijeli na koních a lidi je vítali a volali ‚Da zdrástvujet Krásnaja armija!‘ a oni se tak smutně usmívali…pak si přelepili helmy trikolórou a začali bojovat,“ vzpomíná Ladislav. Nejprve vojáci Rudé armády, pak váleční zajatci, ke kterým se Němci chovali s opovržlivou krutostí, pak bojovníci za osvobození Ruska od bolševismu po boku Němců a nakonec zrádci v očích sovětského velení. A jediná a účinná vojenská pomoc obráncům Prahy. 

Vlasovci nejprve obyvatele Böhmovy ulice (dnes ulice Družstevní), kde s rodiči Ladislav Müller bydlel,  evakuovali.  Poslední dny války pak zůstali v úkrytu v sousední čtvrti Michle. Navzdory všem obavám a napětí, které v těch dnech všichni prožívali, se Ladislav cítil šťastný. Byl totiž zamilovaný. „V tom krytu jsem se sblížil s jednou dívkou, jmenovala se Marta Faktorová. Trochu jsme tak odlehčovali atmosféru v tom sklepě, všichni nám fandili a bylo to hezký,“ vzpomíná a pokračuje dál: „Když nám došlo jídlo, poslali nás dva koupit chleba do michelské pekárny. Venku se ještě bojovalo, hlavně nahoře na Pankráci, a já najednou uslyšel takový divný zvuk. Asi to byla intuice, ale vzal jsem Martu za ruku a strhnul jsem jí na druhou stranu ulice. A na to místo, kde jsme předtím stáli, dopadl minometný granát...“ Domů se mohli vrátit až 9. května, den po oficiálním konci války. V den, kdy Německo podepsalo kapitulaci, se na Pankráci stále ještě bojovalo.

Už zbývala jen čirá nenávist

Müllerovi se ale domů vrátit nemohli, stejně jako nikdo další z jejich domu. Čtyřpatrový dům byl plamenech, levá část prohořela celá, pravá do druhého patra. Plamenům odolávalo schodiště a poslední dva byty ve třetím a čtvrtém patře. Ve třetím měli byt Müllerovi. „Náš byt ještě nehořel, a já se proto rozhodl, že musím zachránit svoje kolo. Vyběhl jsem nahoru, popadl jsem řídítka a...spálil jsem si ruce...A když jsem seběhl dolů, zjistil jsem, že mi hoří podrážky,“ vzpomíná dál Ladislav Müller. Dům se s pomocí hasičů podařilo uhasit, ale panovaly obavy, že pod sutinami zůstali zasypaní lidé. Společnými silami se začalo s odklízením trosek. „To byla strašná spoušť, dům byl propadlý až do sklepa. V těch troskách jsme pak našli úplně nepoškozený šálek s podšálkem z tenkého čínského porcelánu...a to byla jediná věc, která těm lidem zůstala,“ vypráví Ladislav a vysvětluje ještě příčinu požáru: „Když Vlasovci odjeli, tak se Němci dostali do našeho domu, ve kterém měl byt profesor Černoch. Měl tam nejen velkou knihovnu, ale v pracovně i množství papírů, na které psal nějaké vědecké pojednání. A Němci to všechno zapálili...to už byla z jejich strany jen čirá nenávist...“ Někdy v těch dnech potkal Ladislav na ulici podobně starého mladíka v uniformě wehrmachtu. Když se míjeli, voják vytáhl z kapsy čokoládu a beze slova ji Ladislavovi podal. „Byl tak skleslý, že mi ho bylo líto,“ dodává Ladislav. Smutek na straně poražených, radost na straně vítězů a vzájemná nenávist na obou stranách. Ladislav pokračuje: „Těsně po válce jsem viděl po hlavní ulici procházet průvod Němců s bílými páskami, možná měli na sobě i nějaké nápisy. A naši lidi s nimi jednali podobně jako to dělali Němci za války. Když některý z těch starších upadl, tak ho odvedli a mlátili klackama. To se mi nelíbilo…ale možná byl mezi nimi ten Němec, co po mně střílel. Měl jsem z toho špatný pocit, ale je potřeba vzít v úvahu i to, co prožili naši lidi kvůli Němcům.“

Byt rodiny Müllerových se po požáru stal neobyvatelným a náhradní ubytování jim proto poskytli rodiče Ladislavova nejlepšího kamaráda Luďka Hesse. Později Müllerovi dostali nový byt na Vinohradech. „Byl po Němcích, po rodině Habelových. Franz Habel byl za války violistou v německém divadle v Praze a jeho manželka Elizabeth Rolf-Wanka tam zpívala. Byla sestrou slavného herce Rolfa Wanky. Byt byl už ‚vyčištěný‘ revolučními gardami a nic cenného tam nezbylo, jen krásný klavír a velké množství notového materiálu. Zůstala tam také korespondence mezi Elizabeth a jejím bratrem, ze které vyplývalo, že byli antinacisti. A můj tatínek v naivitě, že by to mohlo zajímat naše úřady a jim by to mohlo pomoct, tu korespondenci odnesl na revoluční národní výbor. Jenže tam ho málem nařkli z kolaborace, a tak to raději vzdal,“ pokračuje Ladislav Müller.

Politika je svinstvo

Po válce Ladislav dokončil střední školu, odmaturoval, prožíval první lásku i všeobecnou euforii z konce války. „Předválečné Československo mělo ve světě velkou prestiž, politika byla vedená humanisticky a po válce byla ještě jakási naděje, že tímto směrem bude dál pokračovat. Jenže to všechno padlo a moji rodiče byli zklamaní,“ pokračuje ve vyprávění a předjímá tak, že už první poválečné volby v roce 1946 vyhráli komunisté. „Otec byl toho názoru, že politika je svinstvo, a toho se držel celý život. Když ale hned po válce bylo jasné, že volby vyhrají komunisti, tak se rychle šel přihlásit do národně socialistický strany. Jenže oni mu tam řekli, že už to nemá cenu. Že už je všechno prohraný,“ vzpomíná dál. Poslední dva roky, které zbývaly do komunistického převratu, se ale přece jen čímsi podstatným lišily od let následujících. Ladislav Müller v roce 1947 začal studovat vysokou školu a v této souvislosti vzpomíná: „Na vysoké škole jsme byli parta kamarádů, jeden byl lidovec, jeden komunista a další národní socialista. Já nebyl nikde. Každý nosil viditelně znak své strany, ale kamarádili jsme spolu dál. Bylo to cosi jako soupeření mezi sportovními kluby, respektovali jsme názory druhého. Poválečné budování republiky jsme nebrali jako politickou záležitost, ale tak, že všechny názory vedou k jediné věci, aby republika prosperovala.“  Vzpomíná i na rodiče svého nejlepšího přítele Luďka Hesse: „To byli prvorepublikoví komunisti, pravověrní, idealistického typu a já si tehdy uvědomil, že oni v sobě nemají třídní nenávist, jakou pak měli komunisti, kteří se dostali k moci po roce 1948.“ Do komunistické strany vstoupil i jejich syn a Ladislavův přítel Luděk Hess. „Jenže, když pak byl na vojně a oni mu tam nařídili, že musí založit recitační kroužek, kde se budou číst pouze sovětští básníci, raději ze strany vystoupil. Sám psal básně, ale inklinoval hlavně k francouzské poezii a to, jakým způsobem ho nutili k něčemu, co nechtěl, se mu nelíbilo,“ vzpomíná Ladislav. Jejich celoživotní přátelství nerozdělily odlišné názory na politiku a nakonec ani láska k jedné ženě. S Ladislavovou první láskou Martou Faktorovou se nakonec oženil Luděk. 

25. února 1948 byl Ladislav Müller jedním ze studentů, kteří se v původně zamýšleném tichém pochodu vydali na Pražský hrad, aby tím podpořili prezidenta Edvarda Beneše. Ladislav pokračuje: „Aby nepodepisoval demisi tehdejších ministrů...nakonec ji stejně podepsal v domnění, že všechno půjde demokratickou cestou. Jenže nešlo…studenty tam pak odchytávali milicionáři a policajti a několik jich zadrželi, mezi nimi i mého kamaráda Jaroslava Šafránka.“ Jeden z milicionářů se navíc studentům vysmíval, že jim teď ‚teče do bot‘. A na to jeden ze studentů reagoval větou: „Ano, ale krev.“ „Od Hradu totiž zaznělo několik výstřelů,“ dodává Ladislav. Jeho spolužák Jaroslav Šafránek byl po několika dnech výslechů propuštěn, ale netrvalo dlouho a zatkli ho znovu. Tentokrát za vlastizradu, jak byl tehdy kvalifikovaný odpor vůči komunistům. Roky, během kterých plánoval vystudovat vysokou školu, pak strávil při dobývání uranu v pracovním táboře v Jáchymově.  

Kupředu levá

Jen několik dnů po převzetí moci komunisty zemřel za ne zcela jasných okolností tehdejší ministr zahraničí Jan Masaryk. V květnu 1945 byl Ladislav svědkem, jak Masaryka po návratu z exilu lidé nadšeně vítali, a jen o pouhé tři roky později sledoval smuteční průvod doprovázející Masarykovu rakev. A zakrátko i smuteční průvod zesnulého prezidenta Edvarda Beneše. V době Benešova pohřbu byl ale již tři měsíce československým prezidentem Klement Gottwald a Československo se na dlouhou dobu stalo totalitním státem. Ladislav Müller vypráví, jak na vysoké škole komunističtí studenti vylučovali své kolegy ze studia. Stačilo nemít správný, tedy dělnický, původ či nemít kladný vztah ke komunistické straně. Ladislav mohl ke svému překvapení ve studiu pokračovat. A to i přesto, že jeho otce, ředitele jednoho z pražských podniků, měl ve funkci vystřídat dělnický kádr. „Jenže otec byl u zaměstnanců oblíbený, postavili se za něj, a tak tam nakonec mohl zůstat jako provozní ředitel,“ vzpomíná Ladislav. Nadešla doba nejen čistek, ale i politických procesů, cíleně vyvolávané nedůvěry mezi lidmi, vzájemného podezírání a obav jedněch před druhými. A na straně druhé měl být cílem s nadšením budovaný socialismus. „A mně bylo doslova líto, že to budovatelské nadšení, ten budovatelský étos, sdílet nedokážu,“ dodává Ladislav Müller.

V roce 1952 Ladislav ukončil studium na vysoké škole, absolvoval zkrácenou povinnou vojenskou službu a pak na tzv. umístěnku do Ústí nad Orlicí nastoupil na svoje první pracovní místo. A poznal také svou budoucí životní partnerku Radoslavu Krčálovou. Její otec Rudolf Krčál vstoupil během první světové války do Československých legií, během druhé  byl vězněn za protinacistický odboj a v 50. letech za nesouhlas s komunistickým režimem. Svatba se konala v roce 1954 a zakrátko se jim narodil první syn Petr. A v dalších letech přišli na svět ještě dva synové, Tomáš a Martin. Beznaděj 50. let se stala minulostí a zdálo se, že doopravdy přijdou ‚šťastnější zítřky‘.  „Jednoho rána jsem pustil rádio a mezi těma častuškama, kterýma nás pořád krmili, najednou zazněla píseň Přejdi Jordán, řeku všech naději. A já si říkal, že je to nějaký divný. No a večer nepustili znělku ‚Kupředu levá‘… A tak začalo Pražské jaro,“ vzpomíná Ladislav Müller.

Taž se, komu zvoní tato hrana

Naděje spojená s politickým uvolněním v období zvaném Pražské jaro skončila podobně velkým zklamáním a rozčarováním jako ‚Vítězný únor‘ v roce 1948. V srpnu 1968 Československo obsadila  vojska spřátelených armád Varšavské smlouvy, aby tak podle oficiální verze pomohla zabránit probíhající kontrarevoluci. Ladislav Müller má srpen 1968 spojený navíc s další bolestnou osobní vzpomínkou. Když se ráno 21. srpna chystal odejít do práce, telefonoval mu otec, že mamince není dobře. Praha byla v té chvíli již obsazená sovětskými tanky, doprava nefungovala a Ladislav se musel za rodiči na Vinohrady vypravit pěšky. Lékař, který mezitím Ladislavovu maminku vyšetřil, nařídil její převoz do nemocnice a Ladislav pak nasedl do přivolané sanity spolu s ní. Po cestě Vinohradskou třídou už bylo zvenčí slyšet střelbu a buď cílené nebo náhodné výstřely téměř zasáhly i sanitní vůz. Před nedalekou budovou rozhlasu už docházelo k prvním střetům a do vinohradské nemocnice začali přivážet první raněné. „V nemocnici byl velký poprask a mamince přitom bylo strašně špatně, zvracela krev. A zatímco jsme čekali na příjem, přijela další sanita s mladou ženou, které tank přejel obě nohy. Byla při vědomí a prosila o nemožné, aby jí ty nohy zachránili,“ vzpomíná i po letech stále otřesený Ladislav Müller. 

Z nemocnice pak narychlo a plný obav odjel ještě za svou rodinou, která trávila prázdniny u příbuzných na venkově. Tam naštěstí sovětské tanky nedorazily a všichni byli v pořádku. Ze zpráv z rádia Svobodná Evropa se ale dozvídali další neblahé zprávy o dění v Praze. Vysílání ‚štvavé vysílačky‘ poslouchal i Ladislavův strýc, do té doby přesvědčený komunista. Ladislav pokračuje: „A on tehdy řekl, že by ho ani ve snu nenapadlo, že bude poslouchat Svobodnou Evropu...a pak ze strany vystoupil....říkali tomu tehdy vstup spřátelených vojsk...stejně jako teď na Ukrajině, tam je to speciální operace...nikdy tomu nedají ten správný název.“ Po návratu do Prahy se Ladislav znovu vypravil do nemocnice za maminkou, setkat se s ní už ale nemohl. Kvůli velkému počtu raněných, které museli lékaři v nemocnici neprodleně ošetřit, přišla její operace na řadu příliš pozdě...Její život se zachránit nepodařilo.  

Lámání charakterů

Další téměř dvě desetiletí Ladislavova života spadají do období tzv. normalizace. V té době dál pracoval ve Výzkumném ústavu vakuové techniky, dorůstaly mu děti, stále měl spoustu zájmů a stále se snažil prožívat život naplno. Pracoval ve vedoucí funkci, což bylo v té době téměř vždy podmíněno vstupem do komunistické strany. Ladislav Müller ale vstoupit odmítl. „Oni znali moje názory, ale neměli za mě odbornou náhradu. Ale za to, že jsem mohl zůstat vedoucím našeho oddělení, musel jsem absolvovat stranickou schůzi. A to byla černá mše, ještě dnes z toho mám špatný pocit,“ vzpomíná na začátek 70. let, kdy na všech pracovištích probíhaly tzv. ‚prověrky‘. Nepřijít o možnost pracovat ve svém oboru, zajistit dětem přijetí ke studiu, nebýt černou ovcí z pohledu mocných a současně mít možnost nesouhlasit, vzepřít se...a nikomu přitom neublížit. „Komunistickej režim lámal charaktery a já obdivuju lidi, kteří tomu dokázali čelit. Kvůli mým dvěma prohřeškům jsem se po osmdesátém devátém nikdy nehlásil o žádné funkce. Protože jsem selhal,“ říká Ladislav Müller.

Za svá selhání považuje členství ve Svazu československo-sovětského přátelství a v Brigádě socialistické práce. Účastnit se soutěže o titul Brigády socialistické práce odmítl s odůvodněním, že členství je podle stanov dobrovolné. Uznali to, ale zakrátko dostal kolektiv pod jeho vedením čestný titul Brigáda socialistické práce a čestný titul odmítnout nešlo. Výraz v jeho tváři na fotografii při předávání titulu je víc než výmluvný. Za zmínku stojí, že v 80. letech bylo v Československu na 200 tisíc brigád socialistické práce s bezmála třemi miliony členů a přátelství se Sovětským svazem svým členstvím potvrdily dva miliony tři sta tisíc obyvatel tehdejší Československé socialistické republiky.

Komunismu je v nás víc, než si myslíme

Koncem 80. let signalizovalo napětí ve společnosti blížící se konec režimu. Ladislav pomáhal šířit zakázanou literaturu se svými dvěma syny, kteří se zúčastňovali protirežimních demonstrací, petičních akcí a dalších aktivit. A 17. listopadu 1989 byl ve svých čtyřiašedesáti letech spolu se studenty na pražském Albertově. Na Národní třídu nešel jen proto, že byl krátce po operaci. Demonstrace se ale zúčastnili jeho synové a aktivní zůstali i během následujících dnů Sametové revoluce, kdy se Československo konečně dočkalo pádu komunismu. Ladislavovy životní postoje byly vždy formovány evangelickým prostředím. Později vyústily v přátelství s výraznými osobnostmi evangelické církve a disentu Milošem Rejchrtem a Janem Zeno Dusem.

„Komunismu je v nás víc, než si myslíme, každý z nás si z něj něco odnesl. Zůstalo dusno, deka, která nás přikryla. Byla pokaždé jen krátká údobí, kdy jsme doufali, že všechno se v dobré obrátí. Myslím, že dnes je národ rozdělený, a je to možná tím, že se klade velký důraz na osobní svobodu jednotlivce. Za totality nikdo nesměl převyšovat toho druhého. Hlavy, které byly výš, byly stínané. Totalita vyžaduje jednotné myšlení, absenci vlastního názoru. Prosazovat vlastní názory a postoje je velmi důležité, ale jakmile se to skloubí se sobectvím, je to špatné,“ říká na závěr Ladislav Müller.