Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

JUDr. Lubomír Müller (* 1954)

• narozen roku 1954 v Praze

• v roce 1969 se stal členem církve Svědci Jehovovi

• roku 1973 začal studovat Právnickou fakultu Karlovy univerzity

• dva roky poté na setkání Svědků Jehovových zatčen Státní bezpečností

• souzen za vedení ilegálního shromáždění a vykonávání duchovní činnosti bez státního souhlasu

• potrestán šesti měsíci ve vězení

• vyloučen z právnické fakulty

• dostudovat mohl po roce 1989, pak se stal advokátem

U starších manželů v Praze-Kobylisích se v roce 1975 scházelo několik lidí. Jedním z nich byl jednadvacetiletý student práv Lubomír Müller. Měli společný zájem, myšlenky církve Svědků Jehovových. Rozebírali náboženské otázky, četli literaturu vydávanou v zahraničí. Jednoho dne někdo zazvonil. Majitelka bytu šla otevřít. Dovnitř vtrhla Státní bezpečnost. Studentovy sny o tom, že bude jako advokát pomáhat obviněným, se rozplynuly. Skončil ve vězení.

Narodil se roku 1954 v Praze. Otec byl vyučený autoklempíř, matka zlatnice, měl mladší sestru Růženku. Rodiče dětem vytvářeli klidné, láskyplné zázemí, ve kterém se nemluvilo o těžkostech, jež rodinu postihly. I když bylo na co si stěžovat. Matčin otec přišel o všechny úspory při měnové reformě v roce 1953. Podobnou deziluzi prožila také rodina ze strany otce. Ten se učil u svého tatínka, který měl klempířství. Jednoho dne před firmu přijelo nákladní auto, z něj vstoupili muži a vše, co v dílně bylo, odvezli. Tím živnost skončila. „To byly zážitky, které moje rodiče formovaly, i když o nich moc nemluvili,“ vzpomíná Lubomír Müller.

Doma nemluvili ani o náboženských otázkách. To se změnilo, když je spolužačka jeho matky seznámila s učením Svědků Jehovových. Nejdříve si o víře jen povídali, pak začali studovat Bibli. V roce 1969 se Lubomír Müller nechal pokřtít a stal se členem této církve. O půl roku později totéž udělali i jeho rodiče a sestra. 

„Stýkali jsme se tajně, protože jsme byli v ilegalitě. Takže jsme se scházeli po malých skupinkách, které tvořilo nanejvýš deset lidí,“ popisuje fungování této církve v šedesátých letech 20. století. V roce 1973 se dostal na Právnickou fakultu Karlovy univerzity v Praze. Patřil mezi studenty s velmi dobrými výsledky. Ve volném čase chodil ke starším manželům z Prahy-Kobylis, kteří měli zájem o učení Svědků Jehovových. Společně četli Bibli, rozebírali témata s ní spojená, do bytu přicházeli i další lidé. On jim přednášel. Jednoho dne někdo zazvonil, paní šla otevřít a dovnitř vtrhla Státní bezpečnost. „Obvinili mě, že vedu ilegální shromáždění a provádím duchovní činnost bez státního souhlasu. Ihned mě vzali do vyšetřovací vazby,“ vysvětluje. Ve vazbě strávil sedm týdnů. 

Místo studia vězení

V listopadu 1975 byl propuštěn na svobodu, v únoru 1976 se konal soud. Obvodní soud pro Prahu 9 ho poslal na šest měsíců do vězení. Nastoupil do věznice v Plzni. Zároveň mu přišlo vyrozumění o tom, že je vyloučen ze studií. 

„Vím o stovkách Svědků Jehovových, kteří byli za minulého režimu zatčeni a vyslýcháni. Problémy měl i můj otec, v rámci znepříjemňování života například přišel o řidičák. Maminka a sestra také byly několikrát u výslechu,“ říká. 

Po propuštění z vězení přišel další problém, povinná vojenská služba. Na tu odmítl nastoupit, Svědci Jehovovi jsou totiž zapřísáhlí pacifisté. Raději tedy přijal práci v dolech. Později dostal modrou knížku, tedy lékařské potvrzení, že kvůli zdravotnímu stavu není schopen vojenskou službu absolvovat. „Modrá knížka můj problém vyřešila, ale někteří lidé z naší komunity tehdy byli dvakrát, třikrát i čtyřikrát souzeni za to, že odmítali nasazení na vojnu,“ podotýká.

V ilegalitě

Komunita Svědků Jehovových byla v té době roztříštěna, její členové se za totality nikdy nescházeli ve velkém počtu. „Tvořili jsme malé sbory po celé republice. Studijní materiály se k nám dostávaly tajně ze zahraničí, tady se pak množily buďto opisováním na psacích strojích, nebo fotografickou cestou, později také cyklostylem,“ vzpomíná. Svědkové Jehovovi na jedné straně byli v opozici vůči komunistickému režimu, na straně druhé se nikdy nestýkali s jinými opozičními skupinami. Neudržovali kontakty s disidenty, nikdy proti ničemu otevřeně neprotestovali. „Věděli jsme, že je správné být zdrženlivý, a ničeho jsme se neúčastnili,“ vysvětluje pamětník.

Místo toho, aby se coby úspěšný student připravoval na kariéru právníka, pracoval jako skladník. Protože měl vystudovanou střední ekonomickou školu, později se mu podařilo sehnat místo ekonoma. Dodnes si není jistý, kdo vlastně v době totality stál na které straně. Přesněji, zda se Státní bezpečnosti tehdy podařilo infiltrovat spolupracovníky i do komunity Svědků Jehovových. „Státní bezpečnost se snažila, aby někteří její spolupracovníci předstírali zájem o naše učení. Nemohu tedy vyloučit, že mezi námi nějací její spolupracovníci byli. To si musí každý vyřídit se svým svědomím,“ říká. Každopádně se jednalo o dobu neustálé nejistoty: „Byl to zvláštní stav. Po propuštění z vězení jsem byl čas od času předvolán na výslech a věděl jsem, že žiju pod stálým dohledem Státní bezpečnosti.“

Právo nebo svědomí?

V 80. letech se sice atmosféra ve společnosti uvolňovala, ale být členem církve Svědků Jehovových a odmítat vojenskou službu bylo stále nelegální. To se změnilo až po listopadu 1989. Církev získala registraci v září 1993. Teprve od té doby mohla působit legálně, svobodně se shromažďovat a stavět si místa k setkávání, kterým její členové říkají sály. Pro Lubomíra Müllera znamenala listopadová revoluce naději, že se přece jen stane právníkem. Požádal o rehabilitaci a podal novou přihlášku ke studiu. Univerzita mu uznala předešlé dva roky studia a mohl nastoupit rovnou do třetího ročníku. „Zvláštní zkušenost. Bylo mi pětatřicet a spolužačky mi vykaly, protože nepochopily, že jsem jeden z nich. Zároveň jsem se na škole setkával s komunisty, kteří tam zůstávali i po revoluci. Jsem s nimi konfrontován stále. Nejdříve jako s pedagogy ve škole, teď u soudů, kde stále vystupují jako státní zástupci,“ říká.

Po ukončení studií práv se stal advokátem. Od mládí měl jasno v tom, že chce pomáhat lidem, kteří trpí bezprávím a nejsou si sami schopni spravedlnost vybojovat: „Jsou lidé, kteří nevědí, jak funguje právní systém, na koho se obrátit o pomoc. V tom vidím úlohu advokáta. Víte, ono nejde o to, aby člověk vysoudil miliony. Ale když vidím, že právo je na straně určitého člověka, snažím se mu pomoci bez ohledu na to, o kolik korun jde. Tady jde totiž o právní princip, který když se prosadí, může přinést užitek ne jen tomu člověku, kterého zastupuju, ale užitek z něj mohou mít další stovky nebo tisíce lidí.“

Často zastupoval lidi, kteří odmítali nastoupit na základní vojenskou službu. Některým pomohl domoci se rehabilitace. Má také velkou zásluhu na tom, že po vleklých soudních jednáních nakonec v roce 2003 Ústavní soud rozhodl, že lidé za totality měli právo na odepření vojenské služby, a to nejen z důvodu náboženského přesvědčení, ale hlavně z důvodu svědomí.

Hrál významnou roli například jako advokát v případu Josefa Choděry, který byl opakovaně vězněn za odpírání vojenské služby. Ministr spravedlnosti v 90. letech podal stížnost pro porušení zákona, protože dotyčný byl souzen dvakrát za stejný čin, což není možné. Nejvyšší soud však stížnost odmítl, takže Lubomír Müller se svým klientem podali stížnost k Ústavnímu soudu. Ten stížnosti vyhověl, případ vrátil Nejvyššímu soudu, ale ten stížnost znovu odmítl. V novinách se tehdy psalo o válce mezi českými soudy, soudci si případ předávali donekonečna, až dva soudci Nejvyššího soudu uvedli, že pokud by rozhodli v souladu s nálezem Ústavního soudu, bylo by to proti jejich svědomí. „Noviny psaly, že o odpírači vojenské služby rozhodují soudci odpírači. Vložila se do toho předsedkyně Nejvyššího soudu Eliška Wagnerová s tím, že respektování nálezů Ústavního soudu je samotnou esencí právního státu a soudci se jím musí řídit. Zajímavé je, že od té doby se všem soudcům svědomí srovnalo,“ popisuje Lubomír Müller jednu ze svých pozoruhodných kauz.

Kromě toho, že pracuje jako advokát, je také stále aktivní v církvi Svědků Jehovových: „Chodím do kazatelské služby, na shromáždění, když dostanu za úkol udělat nějakou přednášku či proslov, tak to vykonám. Ale držím se zásady, že Svědci Jehovovi jsou politicky neutrální, nemají být součástí tohoto světa a nemají se zaplétat do politických sporů. Politiku a právo držím odděleně, práv se domáhám jako občan, zástupce poškozených.“

Jeho životním mottem je, že člověk najde více štěstí v dávání než v přijímání, takže největší radost pociťuje, když může pomoci někomu, kdo je utiskován.