Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Richard Müller (* 1927)

• 29. ledna 1927 narozen v Kyjově

• židovská rodina, šest dětí

• v roce 1939 dokončil měšťanku, dál studovat nemohl

• leden 1943 transport celé rodiny do Terezína

• rodina zůstala v Terezíně do září 1944

• 28. září 1944 Richard Müller deportován z Terezína do Osvětimi

• 28. října 1944 rodiče deportováni do Osvětimi, kde zemřeli

• v lednu 1945 Richard Müller nastoupil pochod smrti

• po osvobození návrat do Kyjova, čekání na rodiče a sourozence

• v Praze se setkal se svými třemi sestrami

• oba bratři zahynuli

• vyučen pekařem, pracoval v různých zaměstnáních

• žije v Praze

Richard Müller se narodil v Kyjově 29. ledna roku 1927. Celá rodina Müllerových – včetně šesti sourozenců – byla židovského vyznání. Otec před válkou musel hodně pracovat, aby uživil početnou rodinu, a proto si v kyjovském židovském domě na náměstí pronajal kavárnu, kam chodili převážně místní Židé.

„Přímo na náměstí v Kyjově, kde dnes stojí kulturní dům, se nacházela malá kavárna. Tam totiž bydleli jen Židé. Matka tam otci často pomáhala.“

Protože v té době neexistovaly možnosti velkého výdělku, musel si otec najít ještě další zaměstnání. Kromě kavárny na kyjovském náměstí také pracoval pro likérku Jelínek. Jezdil po celé jižní Moravě a nakupoval švestky na zpracování lihovin.

Zákaz vyučování

V roce 1939 dokončil Richard Müller měšťanskou školu a bohužel už neměl možnost pokračovat ve studiu. Přišel zákaz navštěvovat školy a ten platil pro všechny občany židovského vyznání.

„Naštěstí si nás jeden profesor vzal bokem a začal se s námi potajmu učit.“

Transporty do Terezína

V roce 1943 dostali všichni kyjovští Židé příkaz k opuštění města. Měli odjet do Terezína. Richardu Müllerovi bylo šestnáct let, když v lednu odjížděl do transportu. Všichni si mysleli, že skončí válka. Židé si říkali, že to přežijí. Celá rodina Müllerových nastoupila do vlaku a odjela do Uherského Brodu. Tam přespali a druhý den cestovali dalším vlakem, který je zavezl do Bohušovic, pouze několik kilometrů od Terezína. „Tam už jsme šli pěšky. Na místě nás rozdělili a někteří v Terezíně ani nezůstali a pokračovali dál. Až do Osvětimi.“

Život v Terezíně

„V Terezíně se hrál fotbal i divadlo, ovšem já jsem o tom vůbec nevěděl. Dávali tam hlavně toho Brundibára. Tam byl taky obchod, kde se dalo koupit pár věcí, a existovaly i tzv. ghetto geld, ale za ně jste houby koupila. Pamatuju si, že v Terezíně byla i kavárna, kde hrála hudba a často tam chodil pan Bergmann z Národního divadla. A vůbec tam bylo plno inteligentních lidí. Já jsem se v Terezíně Němcům vyhýbal, udělal jsem svoji práci a pak si šel hrát na nádvoří kasáren fotbal. Ani jsem nevěděl, že se tam hraje divadlo. Byl jsem v jednom baráku s Arnoštem Lustigem, já bydlel dole a on na šestnáctce nahoře. V roce 1944 už se proslýchalo, že se blíží Rusové, tak jsme jednoho dne dostali příkaz sbalit se. Němci vytáhli pohřební vozy, tam si naházeli kufry a my jsme je museli tlačit, ale já jsem to nezvládal. Jeden vedoucí Němec – to byl těžký zločinec – mě přetáhl několikrát holí přes záda, tak jsem musel zabrat.“

V Terezíně mladého Richarda Müllera ubytovali v domě pro mládež, kde musel hned začít pracovat. Například nosit jídlo ze sklepa do kuchyně, ale protože dostal zápal plic, tak ho přeřadili jinam, nicméně opět zůstal v kuchyni u jídla, kde škrábal brambory.

„Lidi tam strašně moc kradli. Hlavně pro příbuzné, aby jim přilepšili, protože to jídlo se tam nedalo jíst. Já jsem se měl v kuchyni celkem dobře. Až do té doby, než mě uviděla nějaká Němka a prý, že jsem nějaký malý a tlustý. Tak mě vyrazili a nastoupil jsem do dalšího zaměstnání.“ Za pár dní ho čekala směna v pekárně, takže ačkoli lidé v Terezíně trpěli hladem, on se paradoxně po celou dobu motal kolem jídla. Nejenom, že se mohl najíst, ale současně kradl jídlo pro své sourozence a rodiče. Richard Müller a celá jeho rodina zůstali v Terezíně až do 28. září 1944. V tento den totiž začaly jezdit transporty do Osvětimi a do jednoho z nich měli nastoupit i Müllerovi. Během jednoho měsíce jich odjelo celkem deset. Co je to Osvětim, však nikdo z nich nevěděl.

Osvětim

„Něco se proslýchalo, třeba když někdo načerno poslal nějaký lístek, ale co se tam dělo, to jsme přesně nevěděli.“

Jakmile přijeli do Osvětimi, začala selekce. Někdo šel napravo a někdo na opačnou stranu. Richard Müller se zřejmě zachránil drobnou lží. Tvrdil, že je mu osmnáct let a že je vyučený zámečník. A tak se dostal mezi pracující.

„V Osvětimi nás bylo strašně moc. Odjela tam postupně celá moje rodina. Nejela jenom sestra Jana, která zůstala v Terezíně. V Osvětimi nás vyhnali z vlaku a museli jsme venku nechat všechny věci. Tam už čekali ostatní Židi a ti se na ty věci vrhli. Nakládali je na auta. My jsme se museli svléknout do naha. Dostali jsme špinavé hadry a sešlapaný pantofle. Taky jsme se museli osprchovat. Naštěstí jsme to měli bez plynu, na rozdíl od ostatních, kterým pouštěli stropem cyklon B a které v těch sprchách zavraždili. Ty plynové komory v Osvětimi obsluhovali taky někteří Židi.“

Richarda Müllera ubytovali v Osvětimi ve stáji pro koně a na ruku mu vypálili tetování. Číslo 12755.

„Nenechal jsem si ho ani dnes sundat. Já se za to nestydím.“

V Osvětimi zůstal do konce ledna a pak musel nastoupit na pochod smrti.

„Já jsem pořád hledal nějaké kamarády. Chodil jsem je vyhlížet k bráně a Němci mě vždycky vrátili zpátky. Až později jsem se dozvěděl, že ti kluci, co šli ven, tak je postříleli v lese.“

Návrat domů

Jednoho dne dostali příkaz, že půjdou do Katovic, kde bylo shromaždiště, a odsud šel Richard Müller pěšky až do Košic.

„Cestou jsem třeba viděl, jak nějaký chlap oře v poli, a najednou rána jako z děla a chlap se skácel k zemi a na minutu byl mrtvý.“ Když se Richard Müller dostal pěšky do Košic, rozhodl se, že se přihlásí k vojsku. U vojska pobyl do konce května a pak požádal o propuštění z armády. Táhlo ho to domů, protože stále neměl žádné zprávy o tom, jestli se někdo z rodiny vrátil domů do Kyjova. Nikdo ho nehledal a neměl žádné zprávy o ostatních členech rodiny. Korespondence v té době nefungovala, všechny tunely a cesty byly zbořeny, a tak ho čekala náročná cesta do rodného města. První noc strávil v Levoči, odsud odjel do Žiliny a poté do Púchova.

„Pamatuju si, jak jsem šel v Žilině do kina na první film o válce.“

Jakmile se dostal do Kyjova, hledal své sourozence a také rodiče, ale stále o nikom neměl žádné zprávy a v bytě, kde dříve všichni bydleli, nikdo nebyl. Zbývalo mu jediné, aby v Kyjově zůstal a věřil, že se snad někdo z rodiny brzy ozve a že se konečně všichni setkají. Netušil, že ho zároveň hledají jeho sestry, které ale byly v Praze. Jakmile se dozvěděly, že je bratr z Osvětimi zpět v rodném městě, přijely si pro něj a odvezly ho k sobě. V Praze už zůstal a nikdy se do Kyjova nevrátil. Za dva roky se vyučil pekařem, mimo jiné pracoval na Slapské přehradě a už čtyřiatřicet let bydlí v hlavním městě. Bohužel se celá rodina Müllerových nesešla pohromadě.

„Můj bratr Egon byl v Terezíně u ghetto waffe a říkalo se, že do kriminálu pašoval věci. Někdo ho pravděpodobně udal, a tak v září roku 1943 odjel transportem, kde bylo 3000 lidí, do Auschwitzu. Tam byly ženy, děti, všichni pohromadě, celé rodiny, a všichni šli do plynu.“ Celý transport šel do plynu 8. března 1944. A v tento den patrně vyhasl život jednoho z bratrů rodiny Müllerových.

Jak a kde skončil jeho druhý bratr, Richard Müller ani nikdo z jeho rodiny přesně neví. Z Terezína odjel transportem do Osvětimi, ale jestli tam zemřel, nikdo netuší. Ani rodiče se už z Terezína nevrátili. Během října odjížděly transporty a sestra Richarda Müllera to pokaždé zařídila tak, aby rodiče nemuseli nastoupit a odjet. Podařilo se jí odvrátit odjezd hned několikrát. Ale když přišel desátý transport, otec řekl, že nastoupí, a tak matka i otec odjeli. A protože byli staří, pravděpodobně přišli o život buď během cesty, nebo v lágru. Rodiče patrně zemřeli 1. listopadu 1944.

Sestra, která se snažila oddálit odjezd rodičů z Terezína, válku přežila a až do konce života žila – tak jako její další sestry a Richard Müller – na Zbraslavi. Další dvě sestry utekly cestou z transportu, a protože měly známé v Olomouci, schovaly se u nich do doby, než válka skončila. Pamětník se se sestrami už nikdy do Kyjova nevrátil. Žili celou dobu v Praze, kde také sestry zemřely. Jsou pochovány na židovském hřbitově v Brně. „Slyšel jsem, že prý všichni Židi jsou pohřbeni na židovském hřbitově, tak jsem tam ty sourozence pochoval a já tam mám hrob taky.“ 

Richard Müller je rozvedený a žije v Praze.