Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Mgr. Eva Müllerová (* 1950)

• narozena 12. května 1950 v Praze

• dědeček Jindřich Keller popraven v Táboře za schvalování atentátu na Reinharda Heydricha

• svědkyně invaze vojsk Varšavské smlouvy v Chomutově

• zapojila se do roznášení protiokupačních letáků

• otce během normalizačních prověrek vyloučili z komunistické strany a sesadili z postu ředitele řetězáren v České Vsi

• vystudovala pedagogickou fakultu

• na různých školách po republice vyučovala tělocvik, ruštinu a několik dalších předmětů

• svědkyně sametové revoluce v Jeseníku

• v době pořízení rozhovoru v roce 2021 žila v Jeseníku

Za nejkrásnější období svého života dodnes považuje jaro 1968. Osmnáctiletá Eva tehdy velice intenzivně vnímala všeobecné uvolnění ve společnosti. Tři měsíce po její maturitě ale nadějně vyhlížející budoucnost do země zadupala okupační vojska pěti států Varšavské smlouvy. Eva se jako čerstvá studentka pedagogické fakulty v Ústí nad Labem zapojila do protestních stávek a po ulicích roznášela protiokupační letáky. V prosinci 1970 českoslovenští představitelé podepsali dokument Poučení z krizového vývoje o normalizaci poměrů. V atmosféře strachu pak bezmála dalších dvacet let společenské dění ovládala totalitní vláda komunistické strany.

Dědečka popravili nacisté

Eva Müllerová se narodila 12. května 1950 v Praze jako nejstarší ze tří dětí rodičům Jiřímu a Jindře Kellerovým. Do života obou jejích rodičů neblaze zasáhly události druhé světové války. Matka tehdy ještě pod rodným příjmením Červenková studovala v letech 1935 až 1943 gymnázium v Příbrami. V době tvrdých represí nacistické správy po úspěšném atentátu na říšského protektora Reinharda Heydricha popravili v červnu 1942 jejího kamaráda, o rok staršího studenta gymnázia Antonína Stočese, jeho otce Vojtěcha Stočese a ředitele gymnázia Josefa Lukeše. Pouze za vytržení stránky s fotografií Adolfa Hitlera z časopisu tak skončily životy tří lidí. Celý příběh později v povídce Vyšší princip literárně ztvárnil Jan Drda a v roce 1961 vznikl stejnojmenný film.

Otec Jiří Keller zažil jako student v roce 1939 uzavření vysokých škol, prošel výslechy gestapa a několik měsíců byl pod jeho dohledem. 23. června 1942 totiž v Táboře jeho otce Jindřicha Kellera (stavebního radu v Českých Budějovicích) s dalšími muži popravili za schvalování atentátu. Rodině pak ještě zabavili byt v centru Českých Budějovic. „Pásla jsem potom, kde mají hrob nebo kam vysypali popel, jestliže je spálili. A dozvěděla jsem se, že to vysypali asi o třicet kilometrů dál z mostu u Nové Hlíny, který je při rameni rybníka Vítek,“ dodává Eva Müllerová.

Naděje, která rychle zhasla

Kvůli otcově zaměstnání se rodina často stěhovala. Velkou část dětství Eva prožila v Mostě, kde otec v tamních ocelárnách 1. máje pracoval jako vedoucí odboru. V roce 1954 se pak přestěhovali do Prahy, kam otce povolali na ministerstvo hutí. Poté se opět vrátili do Mostu a od roku 1961 bydleli v Chomutově. Eva tak střední všeobecnou vzdělávací školu (dnešní gymnázium) začala v Mostě a dokončila v Chomutově. Od dětství měla mnoho zájmů, zejména se věnovala několika sportům a automaticky se tak její další životní směřování chýlilo právě k tomuto oboru.

Nejprve ale na jaře roku 1968 musela složit maturitní zkoušku. Vzpomíná, že se tehdy nezabývala jen studiem a vnímala atmosféru a obrodný proces ve společnosti i uvolňující se politické dění. „To byla nejkrásnější doba mého života. Nejen proto, že jsem byla mladá, plná elánu a optimismu, ale cítila jsem ten přerod a uvolnění už tehdy v těch 18 letech. Úplně jsem zírala. Třeba 1. máj ‘68 v Chomutově. U kina byl sud. Lidi normálně sundávali prstýnky a házeli je do sudu na zlatý poklad pro stát. To musel být takový velký poklad, když to dělali v každém městě. Kde to skončilo, se neví. Tam už bylo takových 60 centimetrů řetízků a zlatých věcí. A my jsme do téhle doby maturovali. Takže nadšení velké.“

Eva, tehdy ještě Kellerová, si podala přihlášku na fakultu tělesné výchovy a sportu s tím, že krom tělocviku chtěla studovat biologii či zeměpis. Jako druhý obor jí ale byla nabídnuta pouze matematika nebo ruština. Na matematiku si netroufala, a tak se s těžkým srdcem rozhodla pro ruštinu.

Jenže než nastoupila na školu v Ústí nad Labem, tak 21. srpna 1968 do Československa vtrhla vojska Varšavské smlouvy. Rodina ten den zrovna trávila čas v letním bytě v Dobré Vodě u Českých Budějovic – jakmile se dozvěděli o invazi, ihned se rozhodli pro návrat do Chomutova. „Vyděšení jsme byli strašně. Už letěly letadla a my jsme nasedli do auta, naházeli tam věci a spěchali jsme, aby se ještě dalo projet po silnicích. Do protivky jely tanky. Oni jeli po neposečeném poli. Benzínky byly obsazené ruskými vojáky. Všichni vypadali, jako by přijeli z Mongolska. Museli tam asi nasadit takový, kteří neměli páru o Evropě, protože nevěděli, která bije. Ti vojáci vypadali vyděšeně. Aspoň mi to tak připadalo. A jak jeden z nich startoval a našlápl motorku na náměstí, tak to bouchlo a oni všichni zaletěli a hned vytáhli zbraně,“ vzpomíná Eva Müllerová, která se v Chomutově hned vydala do budovy Československého svazu mládeže (ČSM). „Vím, že tam měli cyklostyl. Scházela se tam akční mládež z celého města a tam se tiskly letáky. To někdo točil a do toho se musela dávat barva. Tak se tiskly letáky – idite damoj. Hlavně tedy to, aby vypadli,“ dodává.

Eva Müllerová také vzpomíná na všeobecnou náladu vzdoru a odhodlání s danou situací něco udělat. Sama se zapojila do roznášení protiokupačních letáků. „Letáky se připichovaly na vrata nebo se házely do schránek a podobně. A cedule se obracely jako ve filmu Rebelové. Tak to byla hlavní činnost, protože oni vjeli do Chomutova a místo na Prahu je posílali zpátky do hor. Takže se obracely směrovky, což byla běžná podpolní činnost. Takže já jsem nějak hrdinně nevystupovala, jenom jsem roznášela letáky.“

Po prázdninách Eva nastoupila na Pedagogickou fakultu v Ústí nad Labem. „Škola byla obšancovaná vojenskými vozidly. My jsme v noci dělali takové hrůzy, že jsme se snažili ty auta svrhnout. A jak byla ta fakulta taková malá a město bokem od Prahy, tak to tady bylo revolučnější než jinde,“ vzpomíná pamětnice. V listopadu se pak tamní studenti zúčasnili okupační stávky, v níž po vedení KSČ požadovali zrušení cenzury, svobodu slova a shromažďování, dodržování osobní svobody, svobody výjezdu za hranice nebo bádání. „Byli učitelé, kteří se od toho distancovali, a byli učitelé, kteří se k nám přidali,“ dodává. O několik měsíců později přišel konec všech nadějí. Nastala normalizace neboli návrat k dřívějším pořádkům.

Učitelkou za normalizace

V únoru 1969 otec úspěšně zvládl konkurz na ředitele řetězáren v České Vsi na Jesenicku a rodina se za ním do této obce přestěhovala. Eva proto vysokou školu dokončila na pedagogické fakultě v Olomouci. Otec ale krátce po okupaci převezl několik emigrujících kamarádů na letiště v Ruzyni, což kvůli udání bývalých kolegů neušlo pozornosti vedení třineckých železáren, pod kterou řetězárny v České Vsi spadaly. Během normalizačních prověrek v roce 1970 proto otce vyloučili z komunistické strany a sesadili z postu ředitele na místo ekonoma. „Táta to velice těžce nesl,“ vzpomíná pamětnice a dodává, že následky to mělo i pro její sestru Jindru, kterou přes výborné studijní výsledky nepustili na vysokou školu.

Už na studiích se pamětnice seznámila s Jiřím Černým, za něhož se posléze provdala. Po svatbě se manželé přestěhovali do Ostravy, kde se jim v roce 1974 narodil syn Jakub a o pět let později dcera Martina. Umístěnku do prvního zaměstnání dostala Eva, tehdy Černá, do základní školy v Bohuslavicích na Hlučínsku. „Já jim tam nerozuměla a oni mi řekli, že mám učit češtinu. Oni česky neuměli. Já jsem na jejich řeč ze začátku potřebovala překlad,“ naráží pamětnice na tamní nářečí, takzvanou moravštinu, která se od češtiny značně odlišovala. Tato oblast měla totiž odlišnou historii a od roku 1742 patřila po rakousko-pruském válečném konfliktu více než jedno a půl století Prusku. K Československu byla přidělena až po Versailleské smlouvě v roce 1919.

Tělocvik, ruštinu a několik dalších předmětů pak vyučovala na školách v Ludgeřovicích a v Ostravě. „Měla jsem mít politický cíl v každé hodině a vše zanesené v učebních plánech, byli jsme kontrolováni, kam jdeme, na jakou kulturu a tak…,“ vzpomíná na výuku v době normalizace Eva Müllerová, kterou také tlačili ke vstupu do komunistické strany, což vždy odmítla.

V roce 1983 se manželství rozpadlo a pamětnice se s dětmi přestěhovala do Jeseníku, kde měla nastoupit na novou sportovní školu. Budova ještě nebyla zkolaudovaná, a tak rok učila v nedaleké obci Žulová. Vzpomíná, že ve škole nebyla tělocvična a na tělocvik tak museli docházet do vzdálené budovy staré sokolovny. „Vlhko tam bylo, fotky fotbalistů z 50. let. I mléko mi zmrzlo v šatně. Když jsme měli tělocvik, tak jsem opouštěla školu se dvěma kýblema uhlí a dvěma kýblema dřeva a šlo se dolů k sokolovně a tam jsem zatápěla. Klečela jsem a cpala jsem tam papír a noviny. Vlhké noviny nechytaly, vlhké dřevo taky ne. Děcka hrály ve vysokým, hlubokým sněhu ragby nebo fotbal, aby se zahřály. Nebo v tělocvičně po sobě třískali balonem. Nebylo tam místo ani na kapitána, takže se hrálo o zeď a jen padala bílá omítka. Nebyly peníze. Pan ředitel byl nakloněn návštěvám ruských kasáren, takže se hlavně šetřilo, aby byly peníze na dárky pro ruské vojáky a na kytice pro ruské vojáky.“

Se zpožděním

Eva Müllerová učila v Jeseníku nejprve ve sportovní škole, poté na gymnáziu a následně v hotelové škole až do léta roku 1989, kdy přešla do základní školy v blízkých Adolfovicích. V Jeseníku se také provdala za Ladislava Müllera. O zásahu na demonstranty, který proběhl 17. listopadu 1989 na Národní třídě v Praze, se dozvěděla od syna Jakuba. Se třídou totiž zrovna jeli do hlavního města na divadelní představení a místo něj se zúčasnili mítinku, kde herci divákům vysvětlovali důvody jejich stávky. Jakub tak domů přivezl spoustu letáků s informacemi. Jak vzpomíná Eva Müllerová, revoluční dění do Jeseníku přišlo s velkým zpožděním. „Já jsem ještě několik dní nato přesvědčovala lidi. Pamatuji si, že jsem stála u pošty a lidem vysvětlovala, že v Praze se něco semlelo a lámou se tam dějiny. Nevěřili tomu.“

V době natáčení rozhovoru v roce 2021 žila Eva Müllerová stále v Jeseníku. Byla ráda, že žijeme v demokratickém světě, ale k porevolučnímu vývoji měla mnoho výhrad. Vadilo jí, že mnozí bývalí komunisté se udrželi u moci, průběh privatizace a že mnoho podniků skončilo v zahraničních rukou. Také ji trápí předsudky ve společnosti. „Radila bych lidem cestovat – a pak si teprve dělat světonázor o lidech,“ dodává na závěr Eva Müllerová.