Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Miloslava Müllerová (* 1932)

• narozena 27. prosince 1932 v Chlumci u Olešníku

• její rodina hospodařila na statku (32 ha) v Chlumci po generace

• po roce 1948 byli označeni za kulaky a vystaveni tvrdé perzekuci

• kvůli dramatické situaci v rodině nedostudovala Střední školu pro ženská povolání

• od roku 1948 odmítal otec František Růžička vstoupit do JZD

• komunistická perzekuce se dotkla všech členů rodiny

• v roce 1955 se vdala za Františka Müllera a odešla z rodného statku do Chvalešovic

• v roce 1956 otce zatkli a odsoudili ho k 5 letům v komunistickém lágru, většinu času strávil v pracovním táboře Vojna u Příbrami

• veškerý jejich majetek byl zkonfiskován a rodinu z Chlumce vysídlili

• do roku 1989 měla problémy získat zaměstnání

• její děti měly problémy se studiem

Až do konce 40. let žili v malé obci Chlumec u Olešníku sedláci a dělníci v poměrně poklidných vztazích. Dělníci povětšinou pracovali v lese, jejich ženy pomáhaly sedlákům na statcích. Nástupem komunistů k moci v únoru 1948 se situace ve vsi velmi rychle a dramaticky proměnila. Miloslava Müllerová vypráví, že se z dělníků během krátké doby stali úředníci s legitimací KSČ s jasným úkolem shora – založit JZD v Chlumci. Místní statkáři ale do společného družstva nechtěli. „Každý se toho držel, dokud mohl, byl to jejich majetek. Byly to katastrofy pro lidi,“ vypráví pamětnice. Brzy nato se v Chlumu rozpoutalo propagandistické štvaní lidí proti lidem. „Bylo to takové napůl. Nepřátelé socialismu a nepřátelé sedláků,“ popisuje začátky tvrdé perzekuce, která postihla její rodinu po roce 1948.

Otec hospodařil od sedmnácti let

Miloslava Müllerová se narodila do sedlácké rodiny, která hospodařila na statku v obci Chlumec u Olešníka po generace. Otec pamětnice František Růžička zdědil velký statek, polnosti a kus lesa po smrti svého otce v roce 1920. Bylo mu tehdy pouhých 17 let. Nedlouho na to se oženil s Marií Maruškovou ze sousedního stavení. Oba byli velmi dobří hospodáři, statku se vedlo. Do roku 1948 zaměstnávali dvě děvečky a dva pacholky, na sezonní práce k nim chodili pomáhat lidé ze vsi. Miloslava Müllerová vzpomíná, že největší zálibou jejího otce byli koně.

Za Němců to nebylo tak hrozné

Ačkoliv jako dítě ze statku musela pamětnice od útlého dětství doma hodně pomáhat, vzpomíná, že měla hezké dětství. V roce 1939 nastoupila do jednotřídky v Chlumci, po čtyřech letech pokračovala do měšťanky, které tehdy říkali hlavní škola, v Hluboké nad Vltavou. Nedlouho po nástupu však školu dětem zavřeli a ve školní budově ubytovali německé vojáky. „Vystěhovali nás ze školy a museli jsme si chodit do biografu jenom pro úkoly.“

Válka se podle vyprávění rodiny ani hospodářství tolik nedotkla. V květnu 1945 přijela do vsi Rudá armáda, kterou tehdy všichni vítali. „To jsme ještě nevěděli, co nás čeká,“ dodává pamětnice.

JZD zakládali na třešňovce

Až do roku 1948, kdy začala kolektivizace, proměna individuálního soukromého zemědělství na kolektivní, plynul čas na statku Růžičkových poměrně spokojeně. Komunisté začali po únoru 1948 s vyvlastňováním zemědělské výroby, kterou spojovali do stranou ovládaných družstevních nebo státních podniků. Po červnu téhož roku komunisté spustili štvavou propagandu proti sedlákům, označili je za kulaky a vesnické boháče, se kterými je třeba se v rámci třídního boje tvrdě vypořádat. 

Miloslava Müllerová vypráví, že v Chlumci hospodařilo 12 sedláku, z toho asi šest s větší výměrou.[1] Její otec s výměrou 32 ha zemědělské půdy mezi nimi patřil k největším. „Družstvo začínalo od těch dělníků. Vystěhovali tam jednoho sedláka. Měl tam třešňovku a na té třešňovce zakládali družstvo. Nejdřív míň a potom se tam snažili dostat i ty druhé lidi,“ popisuje začátky zemědělské kolektivizace v Chlumci u Olešníku pamětnice. „Ono to bylo všechno vedené seshora z toho okresu hlavně. Hlavně z toho okresu to všechno šlo, místní lidi to prováděli,“ vybavuje si pamětnice. Jako hlavní iniciátory vyvlastňování a slučování majetku do JZD ve vsi jmenuje předsedu chlumeckého městského národního výboru (MNV) Tomáše Řezníčka a Vojtěcha Kadlece, člena okresního národního výboru (ONV). Oba byli původem nepříliš majetní dělníci ze vsi, ze kterých se po roce 1948 stali úředníci s komunistickou knížkou. „Snažili se nás do toho družstva dostat za každou cenu a podle toho se také chovali. Rozepsali nám ty kontingenty, které jsme měli odevzdat státu, a když se to nepovedlo a neměli jsme na to, tak pokuty,“ vypráví.

Nepřátelé socialismu a venkovští boháči

Spolu s kolektivizační snahou založit JZD v Chlumci začala nenávistná kampaň proti sedlákům. Nutno zmínit, že štvaní proti odporujícím sedlákům bylo komunistickou stranou organizované plošně v celé zemi. V Chlumci stáli za propagandistickou kampaní taktéž Tomáš Řezníček a Vojtěch Kadlec. Pamětnice vzpomíná: „Když přišli udření večer z pole, na národním výboru pustili rozhlas a vykřikovali: Nepřátelé socialismu, venkovští boháči a američtí imperialisti! Pořád dokola. Takové štvaní.“ Atmosféra v obci se poměrně rychle a dramaticky proměnila. Vesničané vystavovaní neustálé úmyslně štvavé komunistické propagandě postupně začali sedláky, své sousedy, nenávidět. „Dělníci byli proti nám zaujatí a nebylo to dobré.“ Miloslava Müllerová vypráví, jak jim místní později zabavili kočár, který, než aby ho měli vesničtí boháči, shodili do lomu.  

Dali nám kousek papíru a bylo to

„Lidi u nás nesměli pracovat vůbec, to měli zakázané, “ vzpomíná na jednu z prvních restrikcí, která přišla po roce 1948. František Růžička musel propustit zaměstnance, kteří na statku mnoho let pracovali a bydleli. Od té doby obhospodařovali 32 ha a mnoho kusů dobytka pouze rodiče pamětnice a její starší bratr František. Když nemohli zaměstnávat pomocníky, zakoupili si několik strojů, aby si alespoň nějak těžkou práci ulehčili. Veškerou techniku jim postupně zabavili. „Dali nám kousek papíru a bylo to,“ popisuje, jak probíhala konfiskace majetku v 50. letech, a pokračuje: „Mlátičku vytáhli, odtáhli ji do druhé vesnice. Tam stála venku, ale my jsem ji mít nemohli.“

Zároveň s tím začaly nábory společné, organizované práce. Pamětnice vzpomíná, že se to nikomu ze sedláků nelíbilo. Každý měl dost své práce a neměl zájem pracovat na zkonfiskovaném. „Oni začali dělat takový nábor jako společné žně. To nás nahnali všechny dohromady, že se bude sklízet společně. To víte, to se zase tatínkovi nelíbilo. Ten šel na svoje pole obsíkat oves,“ vypráví, jak její otec otevřeně odmítal nová nařízení.

Likvidační dodávky

Soukromým sedlákům, kteří odmítali vstoupit do JZD, byly nařízeny tzv. kontingenty, roční rozpisy dodávek obilí, plodin a živočišných produktů. Dodávky byly nastaveny vyšší, než měli ostatní zemědělci. Skutečným účelem dodávek byla likvidace soukromých zemědělců. Pamětnice vypráví: „Vědělo se dopředu, že se to nesplní. Úmyslně se to tak dělalo, aby to bylo nesplnitelné,“ pokračuje. „Když se to nesplnilo, tak byly pokuty nebo do basy. To bylo všechno udělané schválně, aby to lidi nemohli splnit.“ Miloslava Müllerová vzpomíná, jak tehdy všichni chlumečtí sedláci odevzdávali, co mohli. „Měli jsme krávy a všechno a třeba jsme neměli ani máslo, protože se všechno muselo odevzdat, aby ty pokuty nebyly.“ Neplnění dodávek bylo předmětem většiny zasedání národního výboru v Chlumci. O hospodářích se v zápisové knize MNV z let 1951 -1959 běžně píše jako o vesnických boháčích, kteří záměrně dodávky neplní a vymlouvají se.[2]

Otec pamětnice platil pokuty za nesplněné dodávky, dokud měli peníze, bál se vězení. Podle archivních materiálů František Růžička dostával pokuty v různé výši každý rok.[3] Podmínky soukromé zemědělské výroby se rychle zhoršovaly. Kromě vysokých dodávek komunisté záměrně měnili sedlákům pozemky. „Dávali nám nejhorší, zapýřený a zamokřený. Ty naše pěkný nám vzali.“ K tomu jim neustále přidávali dobytek. „My už jsme na to ani neměli stáje,“ dodává pamětnice.

Otec věřil do poslední chvíle, že se to změní

I přes tvrdou perzekuci František Růžička tvrdošíjně odmítal vstoupit do JZD. Neuměl si představit, že půdu, o kterou se jejich rodina starala po generace a připravovala ji pro generace budoucí, jen tak přenechají státu. „Každý se toho držel, to už byla taková jeho povinnost zase těm dalším, co přijdou po nás. Nepřicházelo v úvahu, že by se toho chtěl někdo dobrovolně vzdát. To už v těch lidech bylo, to zemědělství. Oni na tom lpěli,“ vysvětluje pamětnice.

Miloslava Müllerová zároveň zmiňuje roli hlasu ze svobodného světa. Otec prý dlouho doufal na základě informací ze Svobodné Evropy v jiný vývoj politické situace v zemi. „To se všeobecně pořád poslouchal Londýn a Amerika. Pořád věřili, že se to nějak změní, protože ze Svobodné Evropy nás pořád drželi v tom, že se to změní. Každý s tím nějak drobek počítal, proto se lidi tak drželi a do toho kolchozu se jim nechtělo.“

Komunistická perzekuce se dotkla všech členů rodiny. Bratr Miloslavy Müllerové František Růžička ml. musel na počátku 50. let nastoupit na vojnu, přidělili ho k PTP. Jako nepřítel socialismu dva roky fáral v dole Barbora v Karviné. Domů z vojny se vrátil s trvalými psychickými problémy a podlomeným zdravím. Po odvodu bratra zbyli na práci na velkém statku pouze rodiče. Pamětnice v tom rodiče nemohla nechat samotné, odešla ze střední školy a až do svatby v roce 1955 pracovala na rodinném statku.

Otce odsoudili za sabotáž

Komunistické perzekuce rodiny Růžičkových vyvrcholily v dubnu 1956, kdy Františka Růžičku zatkli. „Přišli s četníkem ozbrojeným. Posadili ho do auta, odvezli a už jsme ho neviděli,“ vypráví pamětnice. Odsouzen byl v Týně nad Vltavou k pěti letům ve vězení za trestný čin sabotáže a ohrožení jednotného hospodářského plánu. Podle komunistické jurisdikce sabotoval, záměrně se nestaral o své hospodářství, a proto v roce 1955 ve značné míře nesplnil předepsané dodávky. Veškerý majetek Růžičkových propadl státu a František Růžička měl doživotní zákaz pobytu v okrese Týn nad Vltavou.

Po zatčení Františka Růžičky v roce 1956 vyšel v místním tisku štvavý novinový článek silně poplatný tehdejší propagandistické rétorice. Mimo obvinění ze sabotáže a vykreslení fatálního neplnění dodávek se o otci pamětnice píše jako o vesnickém kulakovi, který okradl československé národní hospodářství, jako o věrném lidovci, který zalezl do MNV, aby mohl získávat výhodné pozice pro své kulacké kolegy. Dále je v článku uvedeno: „Také se nijak neostýchal vystupovat proti venkovské chudině a drobným rolníkům a je podle přání vykořisťovat. Také nikdo a nikdy v životě kulaků, ani sám Růžička, se za drobné rolníky nikde nepřimlouval, ale naopak nechávali chudé lidi přicházet úplně na mizinu, aby měli dostatek levných pracovních sil.“[4]

Miloslava Müllerová se před nástupem do vězení setkala s otcem u krajského soudu v Českých Budějovicích, kam podal odvolání. „Seděla jsem na chodbě a slyšela jsem, jak na něj řvou. Potom ho odvezli. On byl celý bledý. Pak nám povolili návštěvu, než ho odvezli na Slovensko. Ještě nám povolili návštěvu, ale to já už jsem ze sebe nedostala ani slovo. Ani jsem nemohla mluvit,“ vypráví o těžké životní chvíli pamětnice.

Matku s bratrem odstěhovali do zchátralého bytu na státním statku v Korosekách. Vzít si s sebou mohli jen to, co se vešlo na nákladní vůz. „Když maminku s bratrem vystěhovali, tak se tam vrhli všichni, ti všichni dělníci a takový lidi, kteří nás potom neměli rádi, a všechno to tam pobrali, co tam zůstalo,“ dodává.

Pracovní tábor Vojna

Velkou část svého trestu strávil František Růžička v jednom z nejhorších pracovních táborů tehdejšího Československa, v pracovním táboře Vojna u Příbrami. Miloslava Müllerová navštívila otce ve vězení několikrát, o krátkých návštěvách v dřevěné boudě se jí dodnes těžko hovoří. Otec seděl na jedné straně, oni na druhé, mezi nimi bylo okno. „Moc jsme si toho neřekli, protože vedle stál nějaký dozorce. To se nedalo moc povídat…To jsem tam byla s Jindříškem [syn pamětnice], tak Jindříšek mu tam nějakou písničku, nebo básničku vyprávěl. To víte, to se toho člověk moc nedoví.“

František Růžička se vrátil z vězení v roce 1961. Miloslava Müllerová vzpomíná, že otec o svém pobytu v lágru nikdy mnoho nemluvil. Vrátil se za svou ženou do Korosek, kde mu nabízeli práci na místním státním statku. „A on řekl, že když byl takový špatný hospodář, tak v zemědělství pracovat nebude.“ Našel si místo jako pomocný dělník v českobudějovickém pivovaru Samson. Rodina se musela z bytu v Korosekách, který byl spojen s prací na státním statku, vystěhovat. Otec pamětnice se na rodný statek v Chlumci u Olešníku už nikdy nepodíval. Zemřel předčasně v roce 1965 následkem pětiletého pobytu v pracovním táboře, kde utrpěl zranění. 

Připadala si jako nevolník

Miloslava Müllerová opustila rodný statek po smutné a chudé svatbě v roce 1955. S manželem Františkem Müllerem poté bydleli ve Chvalešovicích. „Ptali se, co z toho má, že si vzal kulačku?“ vypráví, jak jí neustále vyčítali její sedlácký původ. Zpočátku mohla pracovat pouze jako brigádnice v místním JZD za velmi nuzný plat. „To jsme byli takoví nevolníci. Nemohli jsme vůbec nic. Muselo být na všechno potvrzení. Všechno vám museli schválit,“ popisuje svou bezvýchodnou situaci. Do konce 60. let si nemohla vybrat zaměstnání. Nikde ji nechtěli. Nakonec byla zaměstnána v JZD v Dřítni v účtárně, kde pracovala až do důchodu. „Museli jsme poslouchat a být spokojený. A nic neříkat, abychom si to nějak nepohoršili ještě potom. Pracovat a být spokojený,“ vypráví a smutně dodává, „prostě se člověk špatně narodil.“

V 60. letech si myslela, že se situace v zemi zlepší. „Byli jsme zklamaní, protože předtím se to přeci jen trošku uvolňovalo, tak jsme byli rádi, že třeba naše děti to budou mít lepší, že se alespoň dostanou někam do školy nebo tak. A potom jsme z toho byli smutní,“ vzpomíná na srpnovou okupaci vojsk Varšavské smlouvy a následný vývoj v zemi pamětnice.

Kam vlezli jézeďáci, tam to bylo zničené

Při vzpomínce na rok 1989 se pamětnice poprvé od začátku rozhovoru usměje a řekne: „Přinesl nám svobodu, lépe se nám dýchalo. Byli jsme přeci jen svobodnější lidi.“

Rodina Miloslavy Müllerové získala zkonfiskovaný majetek zpět v restitucích. „To bylo smutné, to bylo hodně smutné, protože já jsem domov znala jinak. Byla jsem z toho docela zklamaná. Bylo to hodně zničené. Kam vlezli jezeďáci, tam to bylo zničené,“ popisuje den, kdy se po více než třech dekádách vrátila na rodinný statek. Po roce 1989 nebyl v rodině nikdo, kdo by měl o zemědělství zájem. Zdevastovaný statek i se všemi polnostmi a kusem lesa prodali. Tradice, která se v rodině Růžičkových předávala z generace na generaci, zanikla.

 

[1] Podle archivních materiálů se jednalo o Josefa Brašničku, Josefa Eremiáše, Josefa Reitingera, Růženu Tůmovou a Josefa Šilhavého. Tito sedláci měli povětšinou výměru do 20 ha. Státní oblastní archív (dále jen SOA) Třeboň se sídlem v Českých Budějovicích, fond MNV Chlumec, arch. fond Kniha zápisů 1951-1959, sign. B 962/1. Zpráva z mimořádného zasedání MNV dne 18. 11. 1955.

[2] SOA Třeboň se sídlem v Českých Budějovicích, fond MNV Chlumec, arch. fond Kniha zápisů 1951-1959, sign. B 962/1.

[3] Pokuty za dodávky byly řádově v tisících Kč; např. v roce 1951 musel F. Růžička zaplatit 10 000 Kč za nedodrženou dodávku mléka z roku 1950. SOA Třeboň se sídlem v Českých Budějovicích, arch. fond MNV Chlumec, karton 1, sign. II/1, trestní listy.

[4] Celé znění novinového článku z roku 1956 je dostupné v dodatečných materiálech.