Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

PhDr. Vladimír Munk (* 1925  †︎ 2023)

• narozen 27. února 1925 v Pardubicích

• 9. prosince 1942 byl s rodiči deportován do Terezína

• v říjnu 1944 transportován do vyhlazovacího tábora v Auschwitz-Birkenau

• později internován v pobočných táborech v Gleiwitz (Gliwice) a Blechhammer (Sławięcice)

• v květnu 1945 se vrátil do Pardubic, zrychleně ukončil středoškolská studia

• vystudoval Vysokou školu chemickotechnologického inženýrství v Praze, poté ještě mikrobiologii a biochemii

• pracoval v Ústředním výzkumném ústavu potravinářského průmyslu a v Akademii věd

• roku 1969 emigroval s manželkou a dvěma syny do USA

• vyučoval až do důchodu na univerzitě v Plattsburghu, kde žil v domě s pečovatelskou službou

• zemřel 30. září roku 2023

Vladimír Munk se narodil 27. února 1925 v Pardubicích do židovské rodiny Karla a Hermíny Munkových. Otec byl veteránem první světové války, ze které si jako ruský legionář přinesl několik vojenských vyznamenání. Po návratu z Ruska nepokračoval ve vojenské kariéře, ale odešel studovat chemii. Jako chemický inženýr získal místo provozního ředitele v pardubickém lihovaru, kde dostal i byt. V roce 1924 se oženil s Hermínou a do roka se jim narodil syn Vladimír.

Jeho dětství se odehrávalo na lihovarském dvoře s dětmi ostatních zaměstnanců. Přímo naproti stál cukrovar. „Když byla na podzim řepná kampaň,“ vzpomíná na své dětství Vladimír, „jezdila kolem spousta vozů s řepou. My jsme na klacek přivázali provázek s hřebíkem a nahazovali. Když se nám nějakou řepu povedlo ukrást, běželi jsme s ní domů a maminka ji pak musela nastrouhat a vařit tak dlouho, dokud z ní nebyl sirup.“

Vladimírovi rodiče byli nadšenými sportovci, přestože tatínek trpěl na astma. Byli členy několika pardubických klubů, hráli tenis, ping-pong, plavali a lyžovali. Pravidelně jezdili na zimní dovolené do Špindlerova Mlýna. Nevynechali žádnou sportovní událost, jako například Zlatou přilbu nebo Velkou pardubickou. Stýkali se s ostatními židovskými rodinami, ale byli jen vlažně věřící. Synagogu v Pardubicích navštěvovali pouze o velkých svátcích a i tehdy nechávali Vladimíra v zahrádce před synagogou, aby si tam hrál s ostatními dětmi. Pamětník prošel přijímacím obřadem bar micva, na který ho připravoval pardubický rabín Friedmann. „On nám to napsal latinkou,“ vzpomíná, „a my jsme to tak dlouho opakovali, až jsme text uměli zpaměti.“

Když si jeho otec uvědomil, jak nebezpečná začíná být pro Židy Evropa, snažil se rodinu vystěhovat. Získal například desítky adres lidí s příjmením Munk ve velkých amerických městech a všem napsal. Prosil je o pozvání. Potřeboval dobrozdání, že jsou příbuzní a že jsou ochotni se za ně zaručit. Přes oceán neznámým lidem sliboval, že si po příjezdu najde zaměstnání a nebude žádnou přítěží. Nedostal však jedinou odpověď.

S dalšími pardubickými Židy hledal možnost rychlého odjezdu ze země. „Vymysleli koželužnu,“ vypráví pamětník, „a chtěli ji přesunout do Jižní Ameriky. Složili peníze a jednoho vyslali do Argentiny, aby firmu rozjel. Nikdy už o něm neslyšeli.“ V té době už téměř žádné státy prchající Židy nepřijímaly. „Jen Dominikánská republika a Čína. Bratranec šel přes Čínu do Anglie a do Čech se vrátil na konci války se zahraniční armádou,“ vzpomíná na jednoho z mála přeživších příbuzných pamětník.

Na jaře 1938 byl jeho otec mobilizován. Jako štábního kapitána v záloze ho povolali na Ostravsko. Po dobu jeho nepřítomnosti byl tehdy třináctiletý Vladimír s maminkou u tety v Heřmanově Městci, kde před válkou žila početná židovská komunita.

Pro známky na gestapo

Po příchodu Němců se situace dramaticky zhoršila. Přišla řada omezení včetně povinnosti nosit židovskou hvězdu. Karel Munk byl však pro lihovar nepostradatelný, a proto v něm mohl zůstat i poté, co byl odebrán židovskému majiteli Hugo Wertheimerovi, který utekl před nacisty do zahraničí a zemřel v roce 1946 v uruguayském Montevideu (viz medializace). „Tatínek ještě po roce 1939 sháněl pro pana Wertheimera zelenou kávu a někam mu ji posílal,“ vzpomíná Vladimír.

Na jaře 1940 skončil pamětník na gymnáziu kvartu a po prázdninách už do školy nesměl. Učil ho doma otec a do lihovaru na vyučování přicházel také jeho kamarád Jirka Friedmann (také on válku přežil, přejmenoval se na Fialu a později se stal tajemníkem Židovské obce v Praze). Jediné gymnázium, které by mohli nadále navštěvovat, bylo Židovské gymnázium v Brně. Otec pro oba chlapce vyjednal možnost dálkového studia. Spolužačky jim kopírovaly zápisy a oni čas od času jezdili skládat zkoušky. „Já jsem ale při závěrečných zkouškách propadl z židovského náboženství,“ směje se dnes Vladimír, „a Jirka prošel s odřenýma ušima. Chápete to? Za Hitlera?! Tak jsem se stal Židem bez náboženství.“

Po zavedení protižidovských zákonů se chování mnoha lidí k Munkovým změnilo. „Lidé se báli, aby třeba nepřišli o zaměstnání,“ krčí rameny Vladimír, „někteří nás přestali zdravit, jiní přešli na druhou stranu chodníku. Vzpomínám si na jednoho hodně dobrého kamaráda, Vladimíra Jedličku, pokřikoval na mě přes ulici: ‚Žide, žide, čert na tebe přijde!‘ Po válce jsem si to s ním šel vyřídit, byl potom předsedou ČSM (Československého svazu mládeže). Kamarádit se se mnou přestal i František a Karel Pickovi, kteří měli pohřební ústav, a Jirka  Dašek z výrobny lihu. Ale tři věrné kamarády jsem pořád měl: Standu Breberu, Jirku Motla a Milana Košťála. Ten poslední mě až do transportů informoval, co berou ve škole.“

Malý Vladimír sbíral s otcem známky. Každou neděli dopoledne si chodili do kavárny Veselka známky vyměňovat s jinými sběrateli. Karel Munk měl známého trafikáře a ten jim schovával vzácnější rohové známky. Bohužel to byl on, kdo později gestapu nahlásil, že Munkovi vlastní filatelistickou sbírku. Židé se tehdy filatelii věnovat mohli, ale jen do určité hodnoty. „A tak k nám jednoho dne přišlo gestapo na kontrolu,“ vypráví pamětník. „Zdvořile požádali, zda si mohou sbírku prohlédnout, a potom si alba odnesli s tím, že hodnotu musí posoudit odborník.“ Tehdy čtrnáctiletý Vladimír se jich mezi dveřmi zeptal, zda mu album vrátí. Dali mu potvrzení a řekli, ať si pro něj na gestapo přijde. „Já tam skutečně pro to svoje album šel,“ vzpomíná Vladimír Munk, „dodnes nechápu, že mě rodiče pustili! Tenkrát se ještě nevědělo, co je gestapo zač. Byly to první měsíce okupace a Němci se ještě chovali docela slušně.  Samozřejmě mi album nedali, ale ani jsem nedostal žádnou facku. Prostě mi jen řekli, že mi ho vrátit nemůžou. Tak mi gestapáci ukradli první sbírku československých známek.“

Když už Vladimír nemohl chodit do školy, hledal si práci. V pardubickém cukrovaru ho už pro jeho židovský původ vzít nechtěli, a tak mu otec vyjednal práci v cukrovaru v Přelouči, kde měl v laboratoři známého doktora Voců. „Byla to dobrá zkušenost pro moji budoucí praxi chemika,“ vzpomíná na práci v laboratoři Vladimír, „otec po mně jednou týdně posílal demižon alkoholu a já zpátky vozil vlakem demižon cukru. Doktor Voců se mnou procházel přes vrátnici, a tak mě nešacovali.“  

Další práci získal ve firmě Jiskra, kterou vedl František Černý. Ten dostal zakázku na výrobu asi 1000 rádií a také povolení zaměstnat Židy, platil jim minimální plat, ale musel pro ně postavit oddělenou dřevěnou halu. „Byla to pásová výroba,“ vzpomíná na Jiskru Vladimír, „já jsem byl úplně na konci a ta rádia jsem ladil. Když večer odešel Černý domů, tak jsme na těch rádiích poslouchali Londýn.“ Vladimír pracoval v Jiskře až do prosince 1942. Když pak 9. prosince 1942 odváželi pardubické Židy do Terezína, přišel na vlakové nádraží František Černý z Jiskry. Došlo tam k potyčce, kdy pan Černý pravděpodobně nadával německým strážím, jak se chovají k jeho bývalým zaměstnancům. Byl zatčen a vězněn. Rodina dostala během roku 1943 dopis, ve kterém byly brýle a sdělení, že František Černý zemřel v únoru na plicní onemocnění v táboře Auschwitz-Birkenau. 

Na konci roku 1941 přišel o zaměstnání v lihovaru i tatínek a téměř rok byl bez práce. Z bytu se museli přestěhovat do jedné vily za Chrudimkou, kde už bydlelo více rodin. Když na podzim 1942 přišel příkaz k transportu, Munkovi uschovali peníze, šperky i zařízení bytu u různých známých a 9. prosince odjeli s ostatními pardubickými Židy do Terezína.

S Kitty jsme si slíbili, že se po válce potkáme u jedné pražské tety

Vladimíru  Munkovi bylo sedmnáct let, když přijel s rodiči do Terezína. Bydleli odděleně, ale každý večer se scházeli na společnou večeři. „Já na Terezín nevzpomínám špatně,“ vysvětluje Vladimír, „po všech těch zákazech v Pardubicích jsem si připadal svobodněji. Byl jsem mladý a byl jsem zamilovaný.“ Pamětník se v Terezíně seznámil s patnáctiletou Kitty, dcerou židovského zlatníka z Teplic, se kterou se pravidelně procházel po korze. Jednou je ale po osmé hodině večer, po zákazu vycházení, chytila židovská policie. „Pracoval jsem jako zámečník a měl jsem speciální propustku, ale Kitty ne,“ vypráví Vladimír, „ten, co nás chytil, byl sice Žid, ale na prvním místě to byl Němec. Kitty nahlásil a ona musela před mladistvý soud. Dostala přísnou důtku, že neuposlechla zákonů Terezína. Víte, kdo tehdy dostal důtku, většinou odjel prvním transportem do Auschwitzu.“ Kitty se okamžitě odvolala a rodině bylo slíbeno, že případ bude kladně vyřízen. Jenže procedura odvolání trvala pět týdnů a na tuto dobu ji museli uschovat. Předstírala meningitidu a v infekčním pokoji čekala, dokud nepřišlo kladné vyřízení jejího odvolání. Její rodina byla částečně chráněna před transporty, protože její maminka měla americké občanství, vlastně ani do Terezína nemusela, ale odmítla opustit svoji rodinu, čímž chránila manžela a děti do patnácti let. Nejstarší syn byl však po svých patnáctých narozeninách poslán do Auschwitzu, kde zahynul.

Byl srpen 1944 a všichni v Terezíně si mysleli, že už žádné další transporty nebudou. „Ale oni udělali ještě deset nebo dvanáct transportů,“ říká pamětník, „prakticky vybílili Terezín, odvezli dvacet tisíc lidí. Mezi nimi i mě s tatínkem a později také maminku. S Kitty jsme si před odjezdem slíbili, že až to všechno skončí, potkáme se u jedné pražské tety.“

Ty hodinky tam možná ještě jsou

Vladimír s tatínkem jeli z Terezína třetím říjnovým transportem, nevěděli, kam přesně jedou. „Řekli nám, že na práci. Nejeli jsme žádným dobytčákem, ale normálním osobním vlakem. Když jsme přijeli do Auschwitzu, museli jsme všechna zavazadla nechat ve vlaku a vyhnali nás na rampu.“ Tam je čekala selekce, Vladimírova otce se ptali, zda je zdravý. Odpověděl, že má astma, a myslel si, že ho přeřadí na lehčí práci. Poslali ho na druhou stranu než pamětníka. „Kápové nás pak hnali do baráků a řvali na nás, že jestli něco máme, nějaké zlato, ať jim ho dáme. Já jsem měl takové malé náramkové hodinky, které jsem si vydělal v Terezíně za nějakou fušku. Řekl jsem si, že jim je nedám, vyhrábnul jsem v zemi díru a do toho bahna jsem je dal, že až půjdu někdy kolem, že je třeba zase vytáhnu. Už jsem tam tudy nikdy nešel. Takže tam asi pořád někde jsou.“ Když pochodovali kolem ženského tábora, vyběhly k nim vězeňkyně v pruhovaných mundúrech. „Křičely na nás, ať jim hodíme chleba, byly hladové jak psi, a když se dostaly k drátům, tak do nich ze strážných věží vojáci začali střílet. Několik jich zastřelili. To bylo tak neuvěřitelné! Já si v tu chvíli říkal, že takhle vypadá Dantovo peklo.“

Druhý den museli všichni napsat korespondenční lístek do Terezína, že jsou v pořádku, ale nesměli napsat, kde jsou. Vladimír psal Kitty, že se setkal s jejím bratrem (to nebyla pravda, ale její rodina věděla, že jejich starší syn jel do Auschwitzu) a že doufá, že i tatínek je v pořádku. Předal tímto vzkazem do Terezína dvě důležité informace, jednak kam jeli a že je s otcem rozdělili. Korespondenční lístek do Terezína skutečně došel. „Potom nás zavedli do baráku, kde byli holiči. Ostříhali a oholili na nás všechny chlupy a pak jsme šli do takové úzké místnosti, kde nás dezinfikovali, jednou štětkou do zadku i na hlavu, dali nám koncentráčnické hadry, našli jsme si boty a pak nás vedli zpátky.“ Před barákem stál stůl a dva písaři z kanceláře. „Jeden měl kartičky, tomu jsme museli říct naše jméno a datum narození, a ten druhý měl dřevěnou tužku s jehlou uvnitř, tou nám vypíchal číslo a natřel ho černou tuší, barva se vsákla dovnitř, ruka opuchla, ale pokud vím, tak nikdo nedostal infekci, mně to trvalo čtyři až pět dní, bolelo to, ale pak to opadlo a tady mám číslo: B 11673.“

V táboře neměli žádnou práci, z baráků je dozorci honili na plac a tam je nechali stát a mrznout, neustále je počítali. Vladimír Munk do té doby o plynových komorách neslyšel.  „Jednou jsem stál na apelplatzu vedle nějakého Poláka,“ vzpomíná Vladimír, „ptal jsem se ho, co se stalo s těma, co šli při selekci na druhou stranu. A on mi odpověděl: ,Vidíš ten kouř? Šli komínem rovnou nahoru!‘“ Ze čtyř komínů nad krematorii šel pořád kouř a v noci bylo vidět, jak z nich šlehají plameny. Vzduch smrděl nasládle, jako když se připaluje maso. „Dostal jsem se do hrozného šoku,“ vzpomíná Vladimír, „vůbec jsem nedokázal jíst. Dnes už vím, že někteří lidé v Terezíně o plynových komorách věděli, ale neřekli to. Kdyby řekli, třeba by se tatínkovi podařilo utéct a na těch pár měsíců se schovat. Vždyť už byl konec války, bylo jasné, že to Němci prohrají.“

Hermína Munková přijela do tábora v některém z dalších transportů. Doprovázela svou švagrovou, která jela s malým dítětem. Ty po příjezdu ani neprocházely selekcí a byly posílány rovnou do plynu. Po třech týdnech v Auschwitz-Birkenau vybrali Vladimíra spolu s dalšími třiceti vězni na práci a poslali je do pobočného tábora do Glewitz (dnešní polské Gliwice).

Byl horkej jako žehlička, a ráno už byl studenej

V okolí města Gliwice byly čtyři koncentrační tábory. Vladimír opravoval rozbité vagony. Po dvou měsících dostal dysenterii, krvavý průjem. „Měl jsem štěstí, že mě neposlali zpátky do Osvětimi, ale dali mě na vytopenou marodku. Postel jsme měli po dvou, první noc jsem ji sdílel s chlapíkem, který měl infekci v koleně, byl horkej jako žehlička, když jsem si vedle něj lehl, ale ráno už byl studenej. Druhý den přišel jiný a ten se pořád třásl, o půlnoci přestal a já konečně usnul. Ráno byl také mrtvý. Mně dávali dvakrát denně bílou kašičku a za dva dny jsem šel zpátky.“

V prosinci 1944 už vězni v Gliwicích slyšeli sovětské kanony, vystřídali se dozorci a 18. ledna všechny vyhnali z baráků a hnali je na západ. „Už druhý den jsem nemohl jít,“ vzpomíná Vladimír, „říkal jsem si, že už to nevydržím, chytil jsem se vozu, co si na něm dozorci nechali vézt zavazadla, a nechal se táhnout až do Blechhammeru.“ V táboře Blechhammer (dnešní Sławięcice) polské vězně z pochodu rozdělili do baráků, k smrti unavený Vladimír si zalezl do postele a okamžitě usnul. „Druhý den jsem se probudil a tábor byl prázdný. Němci to hlídali, pak přijely dva tanky, které rozstřílely sklad potravin, a pak všichni odešli.“ Pamětník ještě s jedním rumunským vězněm opustili tábor také, šli k nejbližším domům, které stály přímo pod táborem. Němci se tak báli příchodu Rusů, že utekli a všechno nechali na místě. „S tím kamarádem jsme vykopli dveře jednoho domu a tam jsme našli na stole ještě teplý chleba, dodnes si tu vůni a chuť pamatuju.“ Chlapci nabrali jídlo, které v domě našli, a vraceli se do tábora. Po cestě potkali vojenskou hlídku. „Kývli na nás, byli to Němci,“ vzpomíná Vladimír, „a ptali se, jestli jsme viděli nějaké Sověty.“ To byla pamětníkova nejhorší chvíle. „Čekal jsem, že nás zastřelí, ale nechali nás jít. To bylo naposledy, co jsem viděl německé vojáky, pak už jsem viděl jenom zajatce.“

Útočiště v klášteře

Ofenziva pokračovala, pamětníkovi a jeho rumunskému příteli vydali Sověti doklady, posadili je do auta a dovezli zpátky do Gliwic. Po pár dnech šli dál na východ, do Krakova, bydleli na ubytovně a žebrali. Poláci k nim byli velmi milosrdní, věděli, proč jsou ostříhaní dohola a odkud mají tetování. Pár dní pomáhali na vesnici s polními pracemi, Vladimír ale onemocněl a musel vyhledat pomoc v nemocnici Sant Lazarus v Krakově. O nemocné se tam staraly jeptišky. Pamětník neprozradil, že je Žid, zabouchal na dveře a ony ho vzaly dovnitř. Měl vysokou horečku. Řádové sestry ho svlékly a vykoupaly v horké vodě, usnul v čisté posteli a dlouho spal. „Když jsem se vzbudil, lezly mi po košili vši. Ty se zabíjejí tak, že je louskáte mezi nehty. Ale sestry si myslely, že se modlím růženec. A tak mně přivedly katolického kněze.“ Vladimír zůstal v klášterní nemocnici ještě několik týdnů poté, co se uzdravil. „Pak ale přišel chlap se vzteklinou a umřel tam. A to bylo tak nechutné, že jsem odešel.“ Byl konec dubna 1945, pamětník se připojil ke koloně sovětských nákladních aut a přes Tatry se dostal až do Ostravy. Tam sedl na vlak a jel do Pardubic. „Cestou vlak zastavil v nějakém městě,“ vzpomíná Vladimír, „a stříhali tam vlasy holkám, které chodily s Němci. Pak je brali do sklepa a tam jim dávali dvacet ran. Zvali nás, ať se toho taky účastníme, ale já jsem nechtěl.“

U tety čekal pes Cigi

Vladimír se vrátil do Pardubic po čtyřech letech. Šel za tetou (vdovou po tatínkově bratrovi), která bydlela Na Skřivánku, nebyla Židovka, a tak nemusela do transportu. U tety čekal na pamětníka i jeho pes Cigi. „Když přišly protižidovské zákony, nesměli jsme mít žádná domácí zvířata,“ vzpomíná Vladimír, „prodávala se ve veřejné dražbě. Já jsem měl nečistokrevného foxteriéra a tahle teta si ho vzala k sobě, aby nemusel do dražby.“ Vladimír obešel pár lidí, u kterých si před transportem nechali majetek. Všechny šperky nechal tetě jako odměnu za to, že jeho rodinu po celou dobu internace v Terezíně zásobovala potravinami. Věděl, že měli nějaké úspory v bance. „Jenže byly na heslo. Paní za přepážkou mi ale napověděly: ‚Jakpak vám říkali rodiče, když jste byl malý?‘ Tak jsem ty peníze nakonec dostal. Většinou se lidi chovali slušně. On mě po návratu každý litoval,“ vzpomíná na poválečné období Vladimír, „ale o koncentráku nechtěl nikdo slyšet. A to nejen hned po válce, ale ještě v šedesátých letech. Hned vám odpovídali, no jo, ale my jsme taky trpěli, my jsme měli poukázky, neměli jsme benzin, nemohli jsme jezdit autem, neměli jsme tohleto a tamhleto. Ok, neměli jste, ale nikdo vás nezabíjel!“

Pamětník se rozhodoval, co dál: „Měl jsem dvě možnosti. Buď by to pro mě skončilo taky, i když jsem přežil, neměl jsem vzdělání, neměl jsem nic, mohl jsem se pokusit dostat nějaké peníze, od těchhle těch, nebo tamtěch, anebo jsem se musel pustit do něčeho pořádného, abych na to nemusel myslet.“ Vladimír Munk si vybral druhou variantu.

Studium a vědecká dráha

Jeden z prvních poválečných dekretů zajišťoval, že se lidé můžou vrátit do svých zaměstnání i škol. A tak se vrátil i Vladimír a řekl si, že se pokusí své spolužáky dohnat. Jeho ročník maturoval už v roce 1944, ale protože byly vysoké školy zavřené, seděli bývalí spolužáci celý rok doma. „Ředitel chtěl, abych šel do septimy,“ vysvětluje pamětník, „ale přimluvili se za mě někteří profesoři, Buchar a Váňa, abych mohl absolvovat zkrácenou oktávu a na konci léta jít ke zkouškám.“ Válku přežil i Vladimírův kamarád Jirka Friedmann, vrátil se ale s tuberkulózou a místo školy nastoupil na půl roku do sanatoria. „Nebyla zkouška ze zeměpisu a historie,“ vzpomíná na maturitu Vladimír. Tyto předměty se měnily. Matematiku, chemii a fyziku se učil v Terezíně, ovšem problémem byla latina a český jazyk. „Šel jsem za latinářem a vysvětlil mu, že chci jít na techniku a ať mě nechá projít. Souhlasil. A při písemné zkoušce z češtiny jsem dostal možnost volné kompozice. Napsal jsem práci na téma: ‚Tři slova, která nikdy nezapomenu: Terezín, Osvětim, Gliwice.‘“ Pamětník v ní popsal poslední rok svého života. Zkoušku udělal, písemnou práci mu ale nevrátili a učitelský sbor Vladimíra poprosil, zda si ji můžou ve škole nechat.

Vladimír chtěl stejně jako tatínek studovat chemii, a tak na podzim 1945 spolu s některými bývalými spolužáky nastoupil na Vysokou školu chemickotechnologického inženýrství v Praze.

Setkání s Kitty

Vladimír nezapomněl na slib, který si dali s Kitty v Terezíně před jeho transportem. Pokud by přežili, měli se setkat v Praze u jedné Vladimírovy tety, která byla vdaná za Němce. „Nebyl to nacista, a protože se s tetou nerozvedl, tak ji ochránil,“ vysvětluje pamětník. Jel za tetou začátkem června a ta mu řekla, že Kitty žije, a také kde. „Jel jsem hned za ní, ale nebyla doma,“ směje se Vladimír, „bylo horko a ona se byla koupat s nějakým jiným klukem. Čekal jsem u nich, než se vrátí.“ Chodili spolu až do roku 1947, kdy se její rodina odstěhovala do Ameriky. Pak si několik měsíců jen psali, a když bylo Kitty jedenadvacet let, vrátila se do Prahy a vzali se. „S manželkou jsme se dohodli, že nebudeme na holokaust vzpomínat,“ vysvětluje Vladimír, „některé rodiny přežily, ale v holokaustu dál žily. Rodiče říkali dětem, že oni museli v koncentráku poslouchat nebo že co by oni dali v lágru za takové jídlo. Vytvořili tak druhou a další generaci holokaustu. A to my jsme nechtěli.“ Teprve když děti dospívaly a divily se, že mají příbuzné jen z matčiny strany, tak jim rodiče řekli, že půlka rodiny zemřela v koncentrácích. „Dělal jsem kvůli tomu rodokmen,“ vysvětluje Vladimír, „ale jen po pradědečky. Chtěl jsem, aby děti viděly, kolik mohly mít bratranců a sestřenic, kdyby je Němci nevymlátili.“

Já jsem byl poctivý komunista

Po válce Vladimír sympatizoval s komunisty. „Mě učil latinu Franta Kout,“ vzpomíná Vladimír Munk, „dali jsme mu do úschovy psací stroj, a když jsem se pak vrátil, hned mě kontaktoval, jestli nechci vstoupit do strany. Ale já jsem byl poctivý komunista ještě předtím, než se KSČ stala vedoucí stranou.“ Důvěru ve stranu a lidi v ní ztratil po politických procesech z počátku padesátých let. „Ale z KSČ se nedalo vystoupit,“ konstatuje pamětník, „mohli vás jen vyloučit.“

Vladimír ukončil studium chemie a pokračoval v nově vytvořeném tříletém studiu mikrobiologie a biochemie, které končilo doktorátem. Uplatnění našel v Ústředním výzkumném ústavu potravinářského průmyslu, stal se kandidátem věd a tři roky pracoval na projektu s ministerstvem národní obrany o účinku chemických otravných látek na potraviny.

„Když umřel Zápotocký a Novotný se stal prezidentem, tak se dělaly prověrky,“ vzpomíná Vladimír Munk, „a já jsem dostal kvůli tchyni v Americe B. Musel jsem odejít z výzkumného ústavu.“ Pamětníkovi nabídli místo na krajském ústavu, mimo Prahu, to ale nechtěl. „Odvolání nezabralo,“ krčí rameny pamětník, „orodovali za mě profesoři Málek i Šorm, ale ani to nebylo nic platné. Pomohl mi až bývalý spolužák Václav Pelíšek, který se dal na politiku a měl na starost vědu.“ Teprve po jeho zásahu mu změnili hodnocení z B na A.

Pamětník měl dlouhodobé neshody na pracovišti s kádrovákem Kociánem. „Kádrovák mě nenáviděl a nakonec se mu podařilo mě z ústavu vyhodit. Chtěla mě Akademie věd, ale vzít mě nemohla, protože mě v roce 1962 vyhodili z KSČ.“ Pamětník se odvolal na komisi ÚV. „Tak mi nakonec to vyloučení zmírnili na stranickou důtku s výstrahou,“ směje se pamětník, „tuhle důtku měla ale většina dobrých komunistů.“ V roce 1963 byl Vladimír Munk přijat do Akademie věd.

Sovětská okupace připomínala tu německou

V květnu 1968 dostal pamětník za svoji práci státní cenu, profesní růst ale zastavily události v srpnu 1968. „Situace mi tolik připomínala okupaci v roce 1939,“ vzpomíná Vladimír Munk, „že jsem začal přemýšlet o odchodu.“ Do Akademie věd se dostal proti souhlasu komunistické organizace ústavu, kde do té doby pracoval, tušil, že se tito lidé dostanou k moci. „Stejně by mě vyhodili, a já už jsem nechtěl riskovat, měl jsem dva dospívající syny.“ Vladimír Munk měl kamaráda ve Švýcarsku a ten mu řekl, že jestli se bojí, že bude válka v Evropě, ať jde za moře, protože Sověti si vezmou celou Evropu. „A tak jsem napsal do USA známému doktorovi Perkinsovi a ten obratem poslal pozvání na jeden rok.“ Do USA přijeli Munkovi 16. února 1969 a Vladimír získal učitelské místo na univerzitě v Plattsburghu. Situace v Československu se nevyvíjela dobře. O místo přišel profesor Málek a místo něho byl dosazen člověk, kterého v roce 1945 údajně odsoudili na malý dekret. V prosinci 1969 přišel z ministerstva zahraničí dopis, že se všechna povolení ruší a všichni se musí vrátit do konce roku. „Komunisti totiž nevěděli, kdo jim utekl,“ směje se pamětník. Tou dobou učil dva kurzy, které končily až v lednu. „Říkal jsem si, že když tohle teď dělá československá vláda, tak to je jako velký koncentrák, že už se nikdy nedostanu ven. Tak jsem s těžkým srdcem řekl, že se nevrátím.“

Vladimír Munk zůstal na univerzitě v Plattsburghu. Po dvaceti letech získal na doporučení studentů ocenění Nejlepšího učitele roku (Excellent of teaching). Na univerzitě zůstal až do penze, pak se s manželkou přestěhovali do domu s pečovatelskou službou také v Plattsburghu. Kitty Munková byla poslední roky svého života těžce nemocná, zemřela 30. ledna 2015.

Rozloučení v Osvětimi

Vladimír Munk se po celý život tematice holokaustu vyhýbal. Vyhlazovací koncentrační tábor Auschwitz-Birkenau navštívil znovu až po 75 letech při příležitosti oslav osvobození tábora. „Od války jsem v Osvětimi nebyl,“ vysvětluje pamětník, „pořád jsem to odsouval, ne že bych na to zapomněl, ale nechtěl jsem na to myslet. Proto jsem dělal vědu: když totiž děláte výzkum, tak na něj myslíte ve dne v noci. Aspoň jsem v životě udělal něco užitečného, kdybych myslel jen na holokaust, tak by to nikomu nepomohlo. Do Auschwitzu jsem se jel rozloučit. Vždyť tam zahynulo více než třicet mých nejbližších příbuzných.“