Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Julio Muñoz (* 1961)

• narozen 27. března 1961 v Havaně na Kubě

• otec Pedro Pablo Muñoz Garcias byl několikrát vězněn

• roku 1979 přicestoval pamětník do Československa jako pracovní síla v rámci RVHP

• roku 1981 jeho otec utekl do USA a později ho následovala velká část rodiny

• v 80. letech strávil pamětník se svou českou rodinou několik let na Kubě

• od roku 1987 žije znovu v ČR

Komunistická diktatura na Kubě trvá od roku 1965 dodnes. Problémy s režimem zažil havanský rodák Julio Muñoz jak doma, tak v tehdejším Československu, kde se sotva plnoletý ocitl díky Radě vzájemné hospodářské pomoci (RVHP). Kvůli sledování a perzekuci ze strany kubánského režimu nakonec utekla po roce 1981 za otcem do USA i velká část jeho rodiny.

„Na Kubě teď byl nedávno takový menší převrat,“ říká na jaře 2022 Julio Muñoz během natáčení rozhovoru, „myslím si, že to brzo skončí. Střílelo se tam, převraceli a zapalovali tam policejní auta.“ Přání několika generací ale zatím vyslyšeno nebylo. Sám Julio se narodil rok před Karibskou krizí, v komunismu vyrostl a jen díky rozhodnutí zůstat v Evropě, kde události roku 1989 ukončily řadu totalitních režimů, žije v současnosti ve svobodné zemi. Dva jeho bratři na Kubě ale stále žijí. Bez podpory rodiny by se jim ovšem vedlo daleko hůř. „Tady nedostaneš chleba. Máslo – co to je? Jak to vypadá?“ tlumočí věty z rozhovoru se svým bratrem o aktuální (3/2022) situaci na Kubě po pandemii covidu, kdy selhává zásobování tamějšího obyvatelstva. Většina rodin přežívá díky finanční podpoře od příbuzných ze zahraničí a kdo má možnost, chová drobné zvířectvo. Aby se podle něj situace změnila, muselo by se začít odznova: „Nechci vládu urážet, jsem neutrální člověk, ale potřebovali bychom buldozery, sebrat všechen ten nepořádek a zasadit nové stromečky.“

Jako malý vyrůstal Julio coby prostřední z osmi sourozenců a jak sám říká, jako dítě byl neposeda a hodně zlobil a chodil také za školu. Vyrůstal venku v partě kamarádů. Rodina si přilepšovala chovem zvířat, otec vlastnil nákladní auta a rozvážel obilí k semletí až do doby, kdy došlo na jeho zatčení. Rodinný velký Pontiac si odvezla kubánská policie. „Přišli v noci, klepali na dveře, vzali mu to auto a rok jsme nevěděli, kde je,“ vypráví. Společně s rodinným přítelem se jim nakonec povedlo otce objevit zkrátka tak, že objížděli kubánské věznice. „Našli jsme ho a poprvé v životě jsem ho viděl brečet. Říkal, že to nezvládne. Že to, co s nimi dělají, se nedá vydržet,“ říká pamětník.

Dozor Kubánců a odstup Čechů

Po škole se Julio chvíli učil elektrikářem a poté, co vstoupil k „mladým komunistům“ získal nabídku práce v zahraničí. V rámci RVHP se na jaře roku 1979 ocitl v Československu. Z pražského letiště je přeložili do autobusů, delegáti jim rozdali balíčky se svačinou a jelo se do Gottwaldova. Mladí Kubánci, ačkoliv se ocitli za oceánem, byli i dál pod dohledem kubánského režimu a jejich prohřešky se často řešily deportací zpět. „Myslím si, že mezi námi byli Kubánci, kteří byli nasazení. Protože [tajná policie] věděla věci, které jsme dělali – jak se to dozvěděli?“ přibližuje situaci na internátu Svitu, kde v té době obývali šest pokojů a často tam nebyl klid. Líčí také událost, která se několikrát opakovala a které byl svědkem: „Hlídali nás, a když se něco dělo, přišli z Prahy – to vedení – a ten jeden, co byl tajný policajt – on se tím chlubil. A čekali, až Kubánci půjdou do práce. Říkali: ‚Ne, běž si pro věci, zabal si věci, pojedeš do Prahy a zpátky na Kubu.‘ Ráno stál před internátem autobus a měli napsaná jména s těmi, co [se musí vrátit]. Někteří pak utekli do Kanady,“ vypráví. Na pokoji měl Julio, jenž sám sebe v tehdejší době popisuje jako malého drobného kluka, který ani neprošel na Kubě vojenskou službou, Kubánce, již prošli válkou v Angole a pro něž se stal snadným terčem šikany. Naváděli ho k výtržnictví, které se neodehrávalo jen na internátu, ale také například ve zlínské tržnici, což podle něj nejednou skončilo zásahem policie.

Těžko si Julio zvykal i na české jídlo, jež v něm vůbec neprobouzelo touhu ochutnat ho. Po úvodní svačině hned po příletu, která sestávala z chleba s okurkou a paštikou, přišlo stravování v jídelně: „Viděli jsme ty knedlíky, omáčku, tlačenku. Třeba tři dny jsem nejedl,“ vypráví. Došlo to tak daleko, že jednou na směně ve Svitu hlady omdlel. Jazykovou bariéru nakonec překonal hlavně díky vztahu se svou budoucí ženou, za kterou jezdil do Plumlova. Během cest zažíval více či méně artikulované projevy rasismu (se kterými se ostatně setkává i dnes). „Nejhorší bylo, že jsem jel v plném autobusu, ale nikdo si ke mně nesedl,“ říká a situaci vysvětluje tím, že si ho Češi mylně zaměňovali za Roma. A ke stejnému závěru ostatně údajně docházeli i prostějovští Romové, kvůli kterým si na ambasádě v Praze dokonce vyřídil – jako jediný Kubánec, jak říká – to, že mohl u sebe nosit pas, aby prokazoval, že Romem skutečně není a před Romy se nezapírá, jak ho často sami obviňovali.

Zpět na Kubu

Během čtyř let práce pro Svit se vyučil ševcem. Kubánci, kteří tehdy prošli školením a zaučili se na tehdejších strojích, jsou dnes ve Zlíně žádanou pracovní silou a pár jich zde skutečně ještě žije. Po čtyřech letech ale nastal čas vrátit se na Kubu. Pracovní smlouvy totiž platily omezený čas. V té době už měl Julio českou manželku a roční dceru. Tehdy se karta obrátila a tentokrát se jeho žena musela přizpůsobit jiné kultuře, podnebí a naučit se španělsky. „Začátky byly šílené, ale pak se do toho dostala. Sestry ji braly, byla šikovná [hezká] blondýna. Musel jsem ji hlídat 24 hodin denně. Chtěla na Kubě nakonec zůstat, naučila se tam vařit. (...) Měsíc, dva měsíce a naučila se španělsky,“ vypráví. Vše ale nakonec dopadlo jinak a žena s dcerou se vrátily do Československa. Aby se za nimi mohl vydat i Julio, absolvoval rekvalifikaci na překladatele. 

Kubánec v Česku, ne český Kubánec

Julio Muñoz pak pracoval ještě nějaký čas ve Svitu a po revoluci se dal na podnikání. Sametovou revoluci vnímal spíše zpovzdálí a jedinou zásadnější změnou se v době po ní stalo to, že přijal české občanství. Mimo svou rodinu ale stále pociťuje, že je majoritou považován za cizince, i když jeho čeština je na velmi dobré úrovni. Na Kubu se, pokud je to možné, vrací. Pořád je ale třeba být ve střehu. Ačkoliv se považuje za člověka apolitického, který se do politiky nerad míchá i se k ní nerad vyjadřuje, kubánský režim a jeho dosah v něm i dnes vyvolává obavy. O pas může během návštěvy vlasti z vůle řadových úředníků třeba na letišti snadno přijít. „Byl jsem na Kubě a vzal jsem si tam kameru a něco jsem si fotil. A už večer mi bratr řekl: ‚Někdo se po tobě ptal. Proč to filmuješ, jaký máš důvod,‘“ přibližuje trvalý dozor nad obyvateli Kuby, který se nezměnil.

„Abyste poznali kubánský národ, musíte tam aspoň rok žít. Dvakrát jsem pracoval na Kubě jako překladatel pro majitele jedné české firmy. Kromě Spojených států [amerických] procestoval skoro celý svět. Ukazoval mi pas a skoro tam nebylo kam dát razítko. A ten říkal: ‚Nejhezčí zem, co jsem poznal na světě, je Kuba. Stačí, když budete umět prodat vaši kulturu, a nebudete muset nic jiného dělat.‘ (...) Kuba má něco, co nemá žádný stát a neříkám to proto, že jsem Kubánec. Kdyby se kubánský režim trochu povolil, kdyby Kubánci dostali trochu volnost, každý by se měl přijet na Kubu podívat. Mohl by to být nejkrásnější stát na světě,“ říká závěrem.