"A překvapilo nás, že spousta sovětské a kyjevské literatury o Haškovi nebyla pravdivá, bylo v ní hodně fantazie. Tak jsme začali s tím, co. Ve vojenských archivech jsme vynesli Haškův osobní spis. A každý psal z dokumentů osobního spisu. Osobní spis je přístupný, dá se vyfotit, naskenovat, je důležité ho nepokazit. A o Haškovi jsme napsali článek. Vyšel v časopise Ruské slovo č. 4-5 za rok 2009. Ve dvou číslech jsme psali o Haškovi. Článek se jmenoval "Jaroslav Hašek na jihozápadní frontě a v Kyjevě". Jeho dílo a to, co napsal, jsme nerozebírali. Konkrétně jsme se zabývali jeho vojenskou službou a životopisem. Ukázalo se, že v literatuře píší, že bydlel v hotelu "Praha", byl tam nóbl a psali, že doprovázel Masaryka na jeho cestách na Ukrajinu. Nic z toho se nestalo. Jaroslav Hašek byl zajat. Byl odvezen do Darnice. Z Darnice ho velmi rychle odvezli do tábora na Volze. Všichni tam byli nemocní tyfem. Sotva přežil. Z Kyjeva, z tábora Darnica, šel do Totskoje. Vzpomínám si. A tam sotva přežil. A když bylo oznámeno, že váleční zajatci mohou vstoupit do armády, přihlásil se jako dobrovolník. A přivezli ho do Kyjeva."
«"Takže v mé paměti je první den války. Bylo to v neděli. Teplý deštivý den. Šel jsem ke kamarádům, přišel jsem k nim. Jeden z nich říká: "Slyšel jsi v rádiu, že začala válka?". Řekl jsem: "Jakápak válka!" Dospělí začali povykovat: "Válka? Nechápu proč. Vždyť to bylo tak dobré. Byli jsme kamarádi, potkali jsme Ribbentropa, Molotova, Stalina, pili jsme šampaňské a najednou - válka!". Uprostřed dne promluvil Molotov. Tady si všichni uvědomili, že je to vážné, předtím to nemohli pochopit. Všechno se vyjasnilo. Mobilizace byla vyhlášena od zítřka, od pondělí. Tak začala válka. Přijely naložené vlaky, ešelony. Bachmač je železniční uzel. Tři stanice: Bachmač-Pasáž, Bachmač-Kijevský a Bachmač-Gomelský. Všude jsou naložené vlaky. Přicházejí vojáci. My, kluci, se běžíme podívat na ta vojska. Rozhlas hlásí, že německá letadla letí ze směru od Dymeru nebo Nežinu a tak dále. Rozhlas několikrát denně hlásil, kde jsou německá letadla. Lidé vycházeli z domů, chodili do zeleninových zahrad, na pole. Žádná letadla nepřeletěla. Pak se to všechno přestalo hlásit. Ale začala panika. Začala mobilizace. O několik dní později se najednou obchodní síť zaplnila nejrůznějším nedostatkovým zbožím. Ukázalo se, že ešelony, které jezdily do Německa a přivážely Němcům nedostatkové zboží: mraženou drůbež, kachny se zapečetěnými hlavami, rýži, bílou mouku - najednou šlo do obchodní sítě všechno".
"Babička na mě mluvila česky. A já jsem mluvil na úrovni tříletého dítěte: kohoutek, kocourek a tak dále. Maminka se mnou nikdy nemluvila česky. To bylo na začátku třicátých let. To už bylo nebezpečné být Čechem. Bylo dobře, že už byla v domácnosti, i na venkově. Byla mimo dohled NKVD. A její kolegové, takzvaní ruští Češi z Československé obchodní mise, byli všichni potlačeni. Už po roce 1930 byli ti, kteří pracovali v obchodní misi jako zaměstnanci a techničtí pracovníci, pod různými záminkami potlačováni. Jestliže hlavní represe probíhaly v letech 1936-1937, represe Čechů začaly v roce 1930. Nezačaly ve městě, ale na venkově, od kolektivizace v roce 1930. Bylo tam mnoho českých kolonistů - celá Volyň: Žitomirská oblast, Kyjevská, Vinnická oblast. Všichni kolonisté byli dobře situovaní. Pracovali sice jen se svými rodinami, ale měli blahobyt. Začali být kulaci a různými způsoby utlačováni. Někteří v rámci raskulačování, jiní za sabotáž kolektivizace."
Alexandr Alexandrovič Muratov se narodil 14. října 1927 v Kyjevě, tehdejší Ukrajinské sovětské socialistické republice. Alexandrova matka Maria Francevna Muratovová (rozená Bemová, 1901-1971), Češka, narozená v Kyjevě, pracovala jako překladatelka a písařka na Československé obchodní misi v Kyjevě ve dvacátých letech a na Všesvazové obchodní misi v Moskvě v letech 1923-1924. Otec svědka - Alexandr Stěpanovič Muratov (1889- ?) Ukrajinec, rodák z Donbasu, bojoval v Bílé armádě, unikl popravě bolševiky, za sovětského režimu pracoval jako agronom v semenářských závodech na Ukrajině. Přežil hladomor v roce 1933 ve Vinnici. Začátek Velké vlastenecké války ho potkal v Bachmači. Po bombardování železničního uzlu Bachmač odjel k evakuaci do Tambovské oblasti. Po přiblížení se k frontové linii - do Penzenské oblasti. V letech 1942-1943, kdy mu bylo 15 let, byl velitelem oddělení „Batrak“ státního statku pojmenovaného po Michailu Kalininovi. V letech 1944-1951 sloužil v armádě, z toho čtyři roky v 2. gardové tamanské divizi v Moskvě, kde se účastnil vojenských přehlídek na Rudém náměstí. V roce 1958 absolvoval s vyznamenáním Lékařský institut v Kyjevě, poté absolvoval postgraduální studium a vyučoval fyziologii na Kyjevském lékařském institutu a dalších univerzitách. V roce 2000 odešel do důchodu a odešel s manželkou (Dina Ivanovna Muratovová, nar. 1932, rozená Kuliková, po matce Češka) do emigrace do České republiky, kde již žil jejich nejmladší syn Alexej Muratov. V letech 2009-2022 byl spolu s manželkou autorem 116 článků a tří knih o Češích v Ruském impériu. Publikoval v České republice, Rusku, na Ukrajině a ve Spojených státech. Vystupoval jako odborník na dané téma v pořadech České televize.
Přeloženo automatickým překladačem (DeepL)