Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Rudolf Murka (* 1959)

• narodil se 28. října 1959 v Novém Jičíně

• pochází z rodin usedlých moravských Romů a Sintů

• otec Rudolf Murka prošel řadou koncentračních táborů a přežil pochod smrti

• nejbližší rodina jeho matky přečkala druhou světovou válku na Slovensku

• z široké rodiny přežilo holokaust jen sedm lidí

• pamětník vyrůstal spolu se sedmi sourozenci ve Zlíně (tehdy Gottwaldově)

• v roce 1968 rodina kvůli invazi vojsk států Varšavské smlouvy zvažovala emigraci

• po základní škole pracoval pamětník u Pozemních staveb

• dvanáct let žil na Slovensku

• po rozdělení republiky se vrátil s rodinou na Moravu

• podílí se na dokumentaci romského holokaustu a důstojné připomínce obětí

• roku 2020 žil v Otrokovicích

„Pán Bůh zná, jaké by to bylo, kdybychom měli i druhou babičku a dědečka, tolik strýců a tet, protože rodinu řídili starší. O to vše jsme byli ochuzeni a pořád nás naši rodiče pečlivě a bedlivě hlídali,“ říká Rudolf Murka (narozen v roce 1959), když připomíná oběti dodnes pomíjeného a mnohdy znevažovaného romského holokaustu – oběti z řad svých nejbližších. Čísla, která se s romským holokaustem pojí, vypovídají o snaze systematicky zlikvidovat celé jedno etnikum. Lze tedy hovořit o genocidě. Z deseti lidí přežil většinou jen jeden.

Předehrou toho, co se s Romy stalo v době Protektorátu Čechy a Morava – na základě německých rasových zákonů z roku 1935 – byl ale v podstatě už přístup státu za první republiky. Díky evidenci obyvatelstva podle domovského práva (v letech 1922–1927) byly sepsány seznamy romského obyvatelstva a interpelacemi agrární strany a národních socialistů vznikl zákon o potulných Cikánech. Na jeho základě se pak od roku 1927 začaly vydávat speciální cikánské legitimace opatřené daktyloskopickými otisky. Navzdory ústavně zaručené rovnoprávnosti občanů Československa se následná opatření vycházející z dotyčného zákona č. 117 namířená proti Romům stala diskriminačními. V podstatě došlo k postavení Romů na úroveň recidivistů a tuláků bez stálého bydliště a obživy („po cikánsku žijící tuláci“), ale patřili sem také cikánští míšenci nebo například světští, kteří tímto spojením s „cikánským způsobem života“ mnohdy zaplatili životy v koncentračních táborech stejně jako Romové a byli také například umisťováni do tábora v Letech u Písku nebo Hodoníně u Kunštátu.

Na základě zákona o potulných Cikánech, pokud chtěl majitel cikánské legitimace dál kočovat, musel si vyřídit tzv. kočovný list. Státní úřady mohly také rozhodovat o tom, do kterých obcí nebo regionů nebudou moci vůbec „potulní cikáni“ vstoupit, a vedle policejní evidence se také doporučovalo preventivní odebírání dětí, které se nakonec nedělo nijak masivně, ale k odebrání několika desítek dětí skutečně došlo.

V době před druhou světovou válkou žilo na tehdejším území Československa něco kolem 70 000 Romů – převážná většina na Slovensku. Podle evidence z dvacátých let bylo dohromady Romů, kteří se ke své příslušnosti přihlásili, necelých 52 000, tj. 0,02 % z celkového počtu obyvatelstva.[1]  V době protektorátu se počty Romů žijících v Čechách a na Moravě pohybovaly okolo 6500.

Romové v rámci Československa se dělili na české a moravské Romy, Sinty a slovenské a olašské Romy. Kočovným způsobem života žili většinou čeští Romové, Olaši a také Sintové, usedle (mnohdy už od 19. století) pak moravští Romové. Druh jejich obživy se často vázal na kočovný nebo usedlý způsob života. Některé rodiny byly tradičně hudebnické (nejvíce v Čechách), jiné si předávaly z generace na generaci řemeslo – kováři, kotláři, dráteníci, koňští handlíři či drobní obchodníci. Velká část Romů (v Čechách a na Moravě) se živila příležitostnou námezdní prací.

Z dokumentů z doby první republiky, jako například zpráv z tisku nebo hlášení četnických stanic a i přímo instrukcí zemských správ, je zřejmé, že protiromské nálady nebyly v té době ničím neobvyklým. Romové byli označováni za „metlu venkova“ nebo také „cikánské zlo a neřád“. Dlouhé roky předtím, než byli německými nařízeními vykázáni mimo společnost a posíláni stejně jako Židé „na práci“, aby v nelidských podmínkách umírali jako lidé druhé kategorie – ubíjeni k smrti, týráni hladem nebo vystaveni umírání svých blízkých včetně malých dětí – už skutečně byli jako lidé druhé kategorie vnímáni a přijímáni. Naštěstí i tehdy záviselo zacházení s Romy do určité míry i na individuálních zkušenostech obcí. Z vyprávění Rudolfa Murky naplněného hrůzou, kterou prožil jeho otec a strýcové a tety, vystupuje naštěstí také několik světlých příkladů, které svědčí i o soucitu a lidskosti. Předválečné a válečné zkušenosti rodiny pamětníkovy matky a rodiny otce byly ale velice rozdílné.

Moravští Sintové

Rodina matky Viktorie, rozené Kryštofové, náležela k Sintům. Před válkou žili v kočovných vozech v obci Bernartice nad Odrou nedaleko Nového Jičína. Ze vzpomínek pamětníků z obce, jak je zaznamenal Leopold Biskup kolem roku 1950, vyplývá, že soužití s „jejich Romy“ bylo bezproblémové, a dokonce přátelské. Rodina Kryštofových byla jednou ze tří rodin, které v katastru obce přebývaly. „V obci se tyto trvale usazené rodiny živily různě. Muži brousili nářadí, nůžky a nože, opravovali deštníky i nádeničili. Ženy obchodovaly s různým drobným zbožím. Naši občané s nimi neměli žádných potíží, respektovali jejich způsob života. Nikomu se nic neztratilo. Cikánské rodiny žily sice nuzně, ale poctivě. Mezi sebou jejich členové mluvili cikánsky, ale česky uměli,“ píše se v pamětech bernartických.

Situace Romů se ale dramaticky změnila po zabrání Sudet. Dosazený německý starosta Köllner bernartické Romy téměř vzápětí vyhnal a v květnu 1939 proběhla dražba jejich zabavených obytných vozů. Bez domovské příslušnosti se z rodiny Kryštofových (matka Helena a otec František) stali psanci. Připojili se ke stovkám romských rodin, které prchaly do okleštěného Československa z Německa (kde byli už od roku 1936 Romové násilně koncentrováni v tzv. cikánských táborech) a po „anšlusu“ také z Rakouska. Vlny migrujících „cizích Romů“ k lepšímu soužití s majoritou nepřispěly. Když pak protektorátní ministerstvo vnitra vyhlásilo na podzim roku 1939 nařízení k trvalému usídlení kočujících osob, získalo umisťování Romů bez domovského práva do kárných pracovních táborů právní rámec. 

Od léta 1940 se pro „osoby práce se štítící“ otevřely brány táborů v Letech u Písku a v Hodoníně u Kunštátu na Moravě – tehdy ještě Romové tvořili jen pětinu internovaných. Na jaře roku 1942 vydala protektorátní vláda nařízení o preventivním potírání zločinnosti a v létě téhož roku pak říšský výnos o potírání cikánského zlořádu definitivně zpečetil osud českých a moravských Romů. Na základě soupisu romského obyvatelstva, který byl součástí výnosu, došlo k rozdělení romské populace (i usedlých Romů a všech dalších skupin obyvatelstva žijících „po cikánsku“ včetně členů smíšených manželství a také světských) na dvě skupiny. První, menší, byla již v létě roku 1942 internována v Letech a Hodoníně, které se mezitím staly tábory cikánskými – sváženy sem byly celé rodiny včetně novorozených dětí, které v podmínkách tábora a v izolaci od svých matek záhy umíraly nebo byly podle svědectví i zabíjeny.   

Všemu tomuto utrpení se rodina Kryštofových vyhnula jen díky tomu, že se otec dozvěděl o možnosti získat azyl na Slovensku, které se stalo od 14. března 1939 samostatným státem a Romy do koncentračních táborů neposílalo. Děla se jim ovšem celá škála jiných příkoří – od vystěhování za vesnice až po častá znásilňování žen a dívek německými vojáky nebo vyvražďování romských osad v souvislosti se Slovenským národním povstáním kvůli podpoře partyzánů.     

„Víte, celé je to asi na jeden příběh,“ vypráví Rudolf, „ti Sintové si mezi sebou řekli, že jeden starosta dává na Slovensku domovské právo, které jste nutně potřeboval, když jste prokazoval svou totožnost. (...) Můj děda toto domovské právo získal a chodil tam do práce do kamenolomu. A tak se protloukali válkou, že to tam přežili až do konce. Ale zbytek rodiny z maminčiny strany skončil v koncentráku. Zůstal jediný strýc Alois Kryštof, ročník 1928.“ Obec, kde Kryštofovi získali azyl, se jmenuje Popudinské Močidľany (nedaleko Hodonína a Břeclavi) a osoba, o které pamětník hovoří jako o starostovi, byl notář Ján Fekete. Ten zde za úplatu v letech 1913 až 1931 poskytl azyl asi sedmi stům kočovných Romů, což představovalo téměř dvojnásobek skutečných obyvatel obce.        

Moravští Romové

Murkovy, kteří žili usedle ve Veselé nedaleko Zlína, ale v době protektorátu čekal mnohem smutnější osud... Rodina Rudolfa Murky žila ve Veselé od doby, kdy v obci pradědeček Josef Herák zkraje 20. století zakoupil pozemek. Zde si pak jeho synové postavili několik domků. V roce 1939 si povolení ke stavbě vyřídil i pamětníkův dědeček Řehoř Murka. V roce 1940 měl postaveno, ale za necelé dva roky o domek o výměře 25 metrů čtverečních přišel. Část rodiny byla vyzvána k nastoupení transportu do Osvětimi, část, včetně pamětníkova strýce Antonína, odjela do Hodonína. K několika dnům a nocím, než k transportu do Osvětimi došlo, se zachoval zápis z kroniky obce Újezd: „Z nařízení německých úřadů byli [Romové] ozbrojenou mocí ve svých bytech uzavřeni a z obavy, aby neuprchli, byli občané přinuceni je hlídat ve dne i v noci pod osobní zodpovědností. Asi za dva dny byli tito cikáni pod dozorem četnictva odvedeni všichni v počtu 38 duší na práce ve prospěch Říše. Domky jejich nařízeno rozbourat a srovnat se zemí.“ Vyjádření, že Romové odcházeli na práci a jejich majetek se ihned stával minulostí, odkrývá skutečnost, že nikdo nepočítal s tím, že by se mohli do svých domovů „z práce“ vrátit a vznést nárok na svůj majetek. Žalostnou realitou zůstává, že k žádnému vyrovnání dodnes nedošlo, ačkoliv existuje nezpochybnitelná dokumentace.

Otcova cesta

Pamětníkův otec Rudolf Murka, coby šestnáctiletý mladý muž, byl v Osvětimi zařazen na stavbu ubikací. V tzv. Cikánském táboře v Březince (Birkenau) zůstal nejspíš do března roku 1943 a po selekci byl přemístěn (nejspíš společně s otcem) do kmenového tábora Auschwitz I., což mu zachránilo život. Zbytek rodiny ale živořil v otřesných podmínkách vyhlazovacího Cikánského tábora, a kdo nezemřel vyčerpáním z podvýživy nebo na nedostatečnou zdravotní péči, byl ubit nebo skončil v plynové komoře. V Osvětimi zahynuli všichni jeho blízcí – matka, otec a všichni sourozenci včetně nejmladšího, kterému byly čtyři roky. Za sedmnáct měsíců existence tábora zde přišlo o život 19 833 osob. Tábor se stal největším pohřebištěm zemřelých, umučených a zavražděných Romů. Ti poslední (asi 3000 převážně práce neschopných osob a žen s dětmi) umírali v noci z 2. na 3. srpna roku 1944, kdy byl Cikánský tábor definitivně zlikvidován. Na jejich památku se toto datum stalo Dnem připomínky obětí romského holokaustu.

Vzpomínkám na osvětimské martyrium se pamětníkův otec po válce nevyhýbal, ačkoliv po zbytek života nesl tíhu bolesti ze ztráty svých blízkých. O svých zkušenostech mluvíval i se svými dětmi a v sedmdesátých letech, kdy se o holokaustu obecně teprve začínalo hovořit a psát, se na místo, kde strávil více než rok s vězeňským číslem 4578 a označením „Z“ coby „Cikán“, vrátil. „Vzpomínám, když jsme do Osvětimi poprvé přijeli před těmi padesáti lety. Z jednoho baráku udělali hotel a my jsme tam spali. A otec, chudák, celou noc prochodil po lágru. Dal tomu, co to tam hlídal, dvě česká piva a celou noc, chudák, chodil po tom lágru,“ vzpomíná pamětník. „Spali jsme tam jen jednu noc, ale moje máti tam už pak nikdy nechtěla spát. (...) Když jsme ráno šli do Březinky, do toho Cikánského lágru, tak – vidím to jako dneska  – tam Polák pásl krávy. A můj otec se hrozně rozčílil a nadával mu: ‚Víš, po kolika tisících mrtvých ty tady chodíš a paseš krávu?‘“ 

V době pamětníkovy návštěvy Osvětimi s rodiči a sourozenci ještě stála část budov kmenového tábora. Pamětníkův otec jim dokonce mohl ukázat uvnitř svou palandu s vyrytým monogramem. A vzpomínal také na nechvalně známé pokusy, které na vězních prováděli lékaři: „Vykládal, že jim píchli nějakou injekci a dělaly se jim po ní boláky, vředy po těle. Říkal, že někomu na krku, někomu jinde, jemu se to udělalo na nártu. Každému to zkoušeli operovat. Udělalo se jim to jinde a šli do plynu. Když otec viděl, co se s nimi stalo, bál se vůbec říct, že to má. A jednou mu v práci na ten vřed něco spadlo, to prasklo a on omdlel.“ Probudil se v nemocnici a slyšel, jak se nad ním baví lékaři, že je zbytečné mu to vyřezávat. Nakonec otce zachránil polský lékař, který na operaci trval, a díky štěstí se pak už vřed znovu neobjevil.

Z Osvětimi se pamětníkův otec dostal na jaře roku 1944 transportem do Buchenwaldu a pak dál do Flossenbürgu. O KT Buchenwald prý hovoříval jako o „pionýrském táboře“, tak se mu zdály jeho podmínky přívětivé, na rozdíl od osvětimského pekla, kde zažil i pověstnou výplatu pětadvacet ran, po kterých lidé omdlévali bolestí a bylo štěstí, když v podmínkách bez základní hygieny nezemřeli na infekci. Když pak začala německá administrativa ve velkém od léta 1944 likvidovat stopy po svém nelidském zacházení s vězni koncentračních táborů, vydal se i pamětníkův otec v dubnu 1945 z Flossenbürgu na pochod smrti. Cílem bylo Dachau, ale došel nakonec až do Terezína.

„Vyprávěl, že každý třetí den dostávali čtvrt plechového hrnečku hrachu. Měli tak rozbolavělé dásně a zuby, že to jen tak cucali. Šlo jich tak pět až osm tisíc lidí. Zahnali je na louku, obestoupili a hlídali s kulomety. A pak zase šli a bylo slyšet, jak střílí do týlu ty, co už nemohli jít. A tam, říkal, jsem se naučil jít a spát,“ vypráví syn Rudolf.

Spásný Terezín, kde ale v té době řádil tyfus a vybíral si další a další oběti ještě dlouho po konci války, se stal otcovou záchranou a zachránci Sověti, kteří tábor 8. května 1945 osvobodili. Čtyřicet kilogramů vážící mladý muž, který přežil Osvětim a všechny strasti, nakonec přežil i podmínky Terezína. Od tyfové nákazy se mu povedlo se uchránit, ale od bolesti nikoliv. Když byl schopen znovu se vydat na cestu domů do Veselé, teprve poznal, že je sám... a doma našel namísto domů jen prázdné msto.

Antonín Murka a Blažej Dydy

Trvalo mnoho měsíců, než Rudolf zjistil, že tak docela sám nezůstal. Postupně se objevili další příbuzní a hlavně bratr Antonín. Jeho vzpomínky, zachycené Ctiborem Nečasem roku 1987 v publikaci Nemůžeme zapomenout – Našti bisteras, by stály za samostatný příběh. Antonín se deportaci do Osvětimi vyhnul, ne však internaci v cikánském táboře v Hodoníně. Jelikož byl starší než Rudolf, ročník 1923, získal v Hodoníně funkci desátníka a měl dohlížet na pořádek na ubikacích a kontrolovat vězně během přesunů na práci. Tábor v Hodoníně stál mimo obec u lesa a vězni chodili pracovat do kamenolomu. Kruté zacházení, nelidské tresty, špatná výživa a nadpočet vězňů přispěly k velké úmrtnosti. Děti, které byly odděleny od svých matek, včetně novorozenců, umíraly hladem a špínou. Mrtví se pochovávali zprvu na hřbitově v Černovicích, později v mělkých jámách v lese, kde je dnes pietní místo. Celkem zemřelo 207 obětí zvůle, převážně dětí.

Antonín tyto podmínky snášel až do chvíle, kdy se dozvěděl od otčíma, že jeho matka musela nastoupit transport do Osvětimi. Dříve útěk zavrhoval, právě kvůli trestu na příbuzných, kteří ještě žili na svobodě. Ale pak se rozhodl. Utekl společně s Blažejem Dydym, který ale skončil v rukou četníků a dostal se do Osvětimi. Za své působení na pozici kápa v cikánském táboře v Hodoníně byl Blažej Dydy po válce (v procesu, který řada Romů vnímá jako politicky zmanipulovaný) odsouzen na doživotí, odseděl si nakonec čtrnáct let. Paradoxně se stal jediným odsouzeným za zločiny spojené s genocidou Romů na našem území. Například velitel tábora v Letech u Písku Josef Janovský byl roku 1948 zproštěn obvinění a dva dozorci z téhož tábora byli jen potrestáni kázeňskými tresty.

Jelikož měl Antonín Murka na rozdíl od Blažeje Dydyho větší štěstí, zatčení četníkem unikl, a dokonce se mu během skrývání na Vizovicku povedlo připojit se k partyzánům brigády Jana Žižky. Podle Marie Hrošové, autorky publikace Na každém kroku boj, se dokonce stal velitelem jedné partyzánské skupiny. Účastnil se akcí na Ploštině a v Prlově a také se podílel na osvobození Vizovic.

Našti bisteras

Oběma bratrům, Rudolfovi i Antonínovi, válka hlavně brala. Přeživší ale zůstali ztrátou spojeni. Jejich rodiny se scházely také u Murkových doma. „Ti, co přežili, se rádi navštěvovali, protože věděli, že jich víc nezůstalo. Ta hrůza je asi nějak stmelovala. Skoro všechny, co přežili tady z Moravy, jsem znal,“ vzpomíná pamětník a dodává, že si vzpomíná i na Blažeje Dydyho, když k nim po propuštění z vězení, už slepý, chodíval. „Tak už si ho pamatuju já. Spousta lidí, které jsem znal, včetně mojí tety, ho chválila a říkala: ‚Kdyby nebylo Blažeje, tak mi zabili děti už v Hodonínku.‘ Už tam je zachránil. Někteří ho chválili, jiní na něj nadávali. Ale asi opravdu, kdyby měl na svědomí to všechno, co mu dávali za vinu, tak rodiny, kterých se to týkalo a přežily, by ho po válce zlikvidovaly samy,“ myslí si pamětník.

Murkovi nejen že se scházeli s přeživšími, navštěvovali také ještě za komunismu i pietní místa v Letech u Písku a Hodoníně u Kunštátu, tehdy ještě ve skrytu. Jen pomalu se romský holokaust dostával do povědomí české majority. Velkou práci na dokumentaci vzpomínek českých a moravských Romů, kteří prošli koncentračními tábory v Polsku a Německu nebo cikánskými tábory na území protektorátu, vykonal již zmiňovaný Ctibor Nečas. Díky němu se romský holokaust nestal jen bolestným tajemstvím samotných Romů. Vzpomínkám slovenských Romů zase svou péči věnovala mimo jiných Milena Hübschmannová (například v publikaci PO ŽIDOCH CIGÁNI). Památník v Hodoníně existuje od roku 2019, po dlouhých průtazích se povedlo vykoupit pozemek na místě, kde stál cikánský tábor v Letech a už existuje i představa o podobě pietního místa a stálé expozice, která by zde měla vyrůst.

„Nejen že bychom neměli zapomínat,“ říká závěrem Rudolf Murka, „ale také bychom neměli dovolit, aby se něco takového znovu stalo.“

 

[1] Nečas Ctibor, Českoslovenští Romové v letech 1938–1945, Brno 1994.