Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.
Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)
Komunisté brutálním zákrokem proti studentům překročili Rubikon
narozený 30. července 1967 v Jindřichově Hradci
studoval Střední průmyslovou školu textilní Jihlava
pracoval v textilní továrně Bytex
žil v punkové subkultuře
dělal zvukaře a technickou podporu kapele Hrdinové nové fronty
šikanovaný příslušníky Sboru národní bezpečnosti
během sametové revoluce aktivně působil v Jihlavě
v roce 1990 zaměstnaný jako manažer Občanského fóra
pracoval v rádiu jako moderátor, programový ředitel a vedoucí vysílání
studoval mediální komunikaci a sociologii na Masarykově univerzitě
Neobvyklý vzhled Bedřicha Musila, který žil v punkové subkultuře, přitahoval pozornost příslušníků Sboru národní bezpečnosti (SNB). Na ulici ho bezdůvodně legitimovali a odváželi na stanici, několikrát od nich dostal i facku. Tyto problémy se přenesly do školy a nemohl kvůli nim studovat vysokou školu. Brutalita příslušníků SNB, se kterou zasáhli 17. listopadu 1989 proti studentům, ale překročila všechny meze. Bedřich se zapojil do Občanského fóra a snažil se přesvědčit i další lidi, aby se postavili proti systému, který jim brání žít svobodně tak, jak chtějí.
Bedřich se narodil 30. července 1967 v Jindřichově Hradci, ale před nástupem do školy se přestěhoval do Jihlavy, kde také prožil dětství. Bavila ho hudba, hrál dětské role v divadle a chtěl jít studovat herectví. V roce, kdy končil základní školu, ale neotevřeli na konzervatoři nový ročník, a tak šel na Střední průmyslovou školu textilní v Jihlavě. V té době ho oslovila punková muzika, kterou naladil na zahraničních rozhlasových stanicích. V socialistickém Československu ale nemohl legálně koupit punkové nahrávky, oblékat se ve stylu punkového hnutí nebo se podívat do Anglie, kde punk vznikl. Dozrával v něm jasně odmítavý postoj k systému, který mu bránil žít tak, jak by si přál a jak to na Západě šlo. Přesto ale s kamarády utvořil malou punkovou komunitu, oblečení si vyráběl sám a kazety nebo desky sháněl po známých. „Líbila se nám tato muzika a líbil se nám ‚no future‘ styl. Že můžeme veřejnému prostoru, který nekonvenoval našim představám, ukázat, co si o něm myslíme,“ vysvětluje Bedřich a dodává, že spíše než o protest proti systému šlo o neochotu podílet se na něm, třeba když odmítal členství v Socialistickém svazu mládeže.
V malé uzavřené komunitě se Bedřich přátelil s Pavlem Štěpánem a Leošem Kosteleckým, se kterými založili punkovou kapelu Sidol. Vystupovat na koncertech nemohli, protože by museli zahrát před komisí, která by jim povolení nedala. Několikrát zahráli na undergroundových akcích maskovaných třeba za narozeninovou oslavu. Akce ale často končily příjezdem příslušníků SNB, kteří ji zakázali a některé účastníky odvezli na výslech. Bedřich od nich zažil i daleko surovější chování a sám několikrát dostal i facku. „Dodneška si přesně pamatuju jednu akci. Spali jsme tam na takových prapodivných palandách. Oni rozkopli dveře a vlítli tam. To si pamatuju, že jsme se fakt hodně lekli, protože když spíte a někdo vám vykopne dveře za hlavou, tak to není úplně nejpříjemnější probuzení,“ vzpomíná Bedřich na zákrok SNB. Většinou mu ale znepříjemňovali život častým legitimováním na ulici, nebo odvozem na stanici jenom kvůli tomu, jak se oblékal.
Poté, co přijeli příslušníci SNB pro Bedřicha do školy, hrozilo mu, že ho vedení školy nepustí k maturitě. Zachránila ho přímluva třídní učitelky, ale ředitel mu jasně řekl, že na vysokou školu se kvůli svému chování nedostane. Proto po maturitě nastoupil jako dělník v textilní továrně Bytex. V té době už jeho kamarádi Petr a Pavel Štěpánovi s Leošem Kosteleckým založili kapelu Hrdinové nové fronty (HNF) a on jim dělal zvukaře a technickou podporu. Bedřich vysvětluje, že texty Petra Štěpána byly protiválečné a proti systému mířily hlubším způsobem. Psal o lidech, kteří v systému museli žít. Kapele se koncem 80. let podařilo vycestovat do Sovětského svazu, kde měli koncert v přeplněné hale pro patnáct tisíc lidí. „Když začali hrát Tanky, Petr předtím řekl: ‚Toto jsem napsal pro vás za osmašedesátý.‘ Už jsem si myslel, že se odsud v životě nedostaneme,“ vzpomíná Bedřich. V písni Tanky zazní: „Co nám asi přivezly? Zase novej pořádek, naftou nám tu nasmrádly a chlastají jak dobytek. Tanky! A kdo nám je sem poslal a na čí rozkaz střílí.“
V lednu 1989 si lidé v Praze připomínali výročí dvaceti let od protestního sebeupálení Jana Palacha. SNB zakročil proti manifestaci vodními děly a slzným plynem. I Bedřich, který přijel na Palachův týden, skončil mokrý. „Byl tam určitý pocit nejistoty a obav, protože když tam vidíte nastoupené policajty, tak to není nic, co by vám dodávalo přílišného optimismu. Ale pamatuji si primárně euforii ze sounáležitosti, což jsem do té doby nepoznal,“ vypráví Bedřich. V létě spolu s dalšími čtyřiceti tisíci lidmi připojil podpis pod petici Několik vět, která mimo jiné vybízela k propuštění politických vězňů nebo respektování svobody shromažďování. Nedlouho nato 17. listopadu zakročili příslušníci SNB brutálním způsobem proti studentské manifestaci v Praze. „Všichni jsme samozřejmě byli plní absolutní zloby z toho, jakým způsobem ten zásah proběhl. Mně to už opravdu přišlo jako Rubikon, který byl překročen a nejde jít zpátky,“ vzpomíná Bedřich.
V následujícím týdnu se lidé v Jihlavě poprvé sešli k demonstraci na náměstí Míru (dnešní Masarykovo náměstí). Bedřich vylezl na kašnu a přečetl prohlášení kardinála Tomáška: „Musejí svobodně vystoupit všichni, kdo nám mají co říci, abychom z nich svobodnou volbou vybrali vládu pro nás, ne proti nám.“ Manifestace pokračovaly i v následujících dnech, lidí stále přibývalo a v Jihlavě vzniklo Občanské fórum (OF), které se scházelo v klubu mládeže v bývalém hotelu Beseda. Tam promlouvali lidé z OF a představovali své požadavky řádného vyšetření zákroku ze 17. listopadu, ale také uspořádání svobodných voleb. Z tohoto koordinačního centra odcházel Bedřich vylepovat plakáty, nebo jezdil s dalšími členy OF do továren a okolních obcí. „Snažili jsme se jim vysvětlit, že to není problém nějaké intelektuální elity z Prahy, ale že je to situace, která se dotýká celé společnosti. Proto se tam jezdilo v rozmanitém spektru lidí,“ vysvětluje Bedřich, který reprezentoval dělníky a vystupoval například s doktorem Pavlem Svítilem, farářem Petrem Brodským nebo učitelem Pavlem Tomanem.
V OF pomáhal Bedřich připravit generální stávku chystanou na 27. listopadu. Měl ale obavy z malé účasti, protože pracoval v továrně a viděl neochotu většiny dělníků ke stávce se přidat. „Pak jsem byl strašně překvapený, že tam přišlo opravdu hodně lidí. A to byl asi můj nejsilnější pocit, když jsem vylezl na ten stupínek a najednou jsem viděl, jak je Horní náměstí fakt až po poštu plné. Říkal jsem si: ‚Ty bláho, fakt přišli.‘ To bylo možná poprvé, co jsem začal věřit, že to může dopadnout i dobře,“ vzpomíná Bedřich. Tím ale práce nekončila, v následujícím měsíci dál jezdili do okolních obcí a snažili se lidi přesvědčit, aby přijali Václava Havla za prezidenta. Po Novém roce Bedřich skončil v Bytexu a nastoupil na místo manažera v OF. Podílel se na přípravě parlamentních voleb konaných v červnu 1990, při které získal mnoho zkušeností, ale další politické ambice neměl a po nějaké době z OF odešel.
Bedřich se setkal s obviněním, že spolupracoval se Státní bezpečností (StB) jako agent pod krycím jménem Kohout. V jejich archivech takový záznam je, ale nesedí měsíc a místo narození a Bedřich vylučuje, že by někdy odsouhlasil spolupráci s StB. Nechal si vypracovat lustrační osvědčení od Ministerstva vnitra, které potvrdilo, že s StB nespolupracoval a tím se pro něj celá věc uzavřela. Bedřich našel lásku k médiím a dále pracoval v rádiu jako moderátor, programový ředitel a vedoucí vysílání. Vystudoval také mediální komunikaci a sociologii na Masarykově univerzitě a založil projekt Mediagram, který usiluje o zlepšování výuky mediální gramotnosti na školách. „Trošku mě mrzí, jakým způsobem jsme neopatrní k tomu, co dostala většina z nás darem. A to je to, že můžeme žít v systému, kde jsme schopni se sami rozhodovat a řídit si svůj život do velké míry. Za mě s tím trošku moc hazardujeme. Myslím si, že bychom si víc měli hlídat věci podstatné a míň se pídit po věcech, které tak podstatné nejsou, s tímto máme problém. Strašně rychle zapomínáme a zapomínat bychom neměli,“ dodává Bedřich na závěr.
© Všechna práva vycházejí z práv projektu: The Stories of Our Neigbours
Příbeh pamětníka v rámci projektu The Stories of Our Neigbours (Petra Holinková)