Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Irena Musilová (* 1937)

• narozena 9. června 1937 v Chotěboři

• vyrůstala ve vesnici Petříkov nedaleko Velkých Popovic

• rodiče pracovali jako zemědělští dělníci na statku rodu Ringhofferů

• otec Josef Culek zavražděn 7. května 1945 nacisty

• stal se jednou z obětí masakru ve Velkých Popovicích

• v roce 2021 pamětnice žila v Říčanech

7. května 1945 podepsalo nacistické Německo kapitulaci, která následující den vešla v platnost. Válka končila, což byl nezpochybnitelný důvod k radosti a oslavám pro osvobozenou Evropu. Ještě ráno téhož dne bylo i ve Velkých Popovicích, vesnici ležící nedaleko od Prahy, všechno připravené k oslavám. Nikdo z místních nemohl tušit, že tak netrpělivě očekávaný konec války bude ale vykoupený nesmírnou bolestí. 7. května odpoledne vydal velitel jednotky SS, která Velkými Popovicemi projížděla, rozkaz k vypálení obce a popravě všech jejích obyvatel. Všichni prožili bezmezný strach a dvacet sedm mužů i poslední den svého života. Jedním z nich byl Josef Culek, otec tehdy osmileté Ireny.

Holky to mají v životě špatné

Irena Culková, provdaná Musilová, se narodila 9. června 1937 v Chotěboři, odkud pocházeli i oba její rodiče. Práci a nájemní byt našli na statku v malé vesnici Petříkov u Velkých Popovic. Statek, stejně jako slavný velkopopovický pivovar, patřil významné podnikatelské rodině Ringhofferů. Irenin otec Josef jezdil na statku s koňským povozem a matka Lea tam byla zaměstnaná jako zemědělská dělnice. Děti se jim narodily dvě, Irena měla ještě staršího bratra Josefa, který malé sestře částečně vynahrazoval nepříliš vřelý vztah s matkou. Lea Culková byla vůči svým dětem velmi tvrdá a především k dceři v sobě nedokázala probudit mateřskou lásku. Až v dospělosti se Irena dozvěděla, že byla po nějakou dobu i v péči jedné z matčiných sester. Proč tomu tak bylo, se nikdy nedozvěděla, zůstaly jen střípky vzpomínek spojené s pocity osamělosti. Domů se vrátila a lásku, kterou nenacházela u matky, našla u otce.

Cikánka tatínkovi hádala, že v osmatřiceti přijde o život a on byl šťastný, že smrti unikl

5. května 1945 vypuklo v Praze povstání a obránci Prahy museli ve velké míře čelit i mnohem lépe vyzbrojeným jednotkám SS. Do Prahy směřovaly z benešovského výcvikového prostoru Waffen-SS a projížděly i Velkými Popovicemi a dalšími vesnicemi v okolí. Ve Velkých Popovicích Němci zřídili polní lazaret, tam se ale zdržovali vojáci wehrmachtu. V okolí se také pohybovali partyzáni a povstalci, kteří prohledávali lesy, a docházelo k občasným přestřelkám. I v samotných Velkých Popovicích se zorganizoval odpor proti Němcům, ale spontánně se zapojila zřejmě většina mužů. Všichni chtěli pomoct Praze a zastavit nebo alespoň odzbrojit co nejvíc Němců. Volání o pomoc z Československého rozhlasu bylo slyšet po celé vesnici. Na výjezdové cestě z Velkých Popovic postavili místní i barikádu ze stromů. Přesto se už všichni připravovali na oslavy konce války, z oken visely československé vlajky a jedna dokonce i na věži kostela.

Když se začalo venku střílet, na statku v Petříkově se všichni schovali do sklepa. „Pátého se za lesem střílelo a lidi říkali, že tam zbyl ještě jeden člověk z Petříkova. Tatínek si vzal dlouhý plášť a šel se tam podívat. A našel tam zraněného pana Lexu. Vzal ho do náručí a přinesl do dvora,“ začíná Irena vyprávět. Když se Josef Culek vrátil, měl kabát děravý od kulek, jemu samotnému se ale nic nestalo. Byl šťastný a všem vyprávěl, jak mu cikánka hádala, že v osmatřiceti přijde o život. A jak té smrti právě unikl.

Nechápala jsem, proč dospělí pláčou. A to ještě nikdo nebyl mrtvý

Tentýž den přijela do Velkých Popovic na kolech průzkumná hlídka v uniformách SS. Byli prý velmi mladí, pravděpodobně kadeti SS. U sokolovny se je snažil zastavit a odzbrojit jeden z místních, majitel koloniálu a sokol Josef Čermák. Zastřelili ho a pak ujížděli z vesnice. Cestou potkali u lesa Františka Luxe z Petříkova, který je nijak neohrožoval. Měli ho ztlouct pažbami pušek a pak také zastřelit. (Informace čerpány z dostupných historických materiálů – v tomto případě se jedná o ‚Násilné činy nacistického Německa na území Čech, Moravy a Slezska‘ zpracované Západočeskou univerzitou https://fpr.zcu.cz/kpd/mapy/nasilne-ciny.html.) Podle slov Ireny Musilové byl František Lux řezník ze statku. Všechno, co se v těch dnech dělo mimo statek, vyslechla zprostředkovaně, od dospělých nebo od bratra. V jejím vyprávění se proto pochopitelně objevují nepřesnosti, v tomto případě i ve jménu Františka Luxe. Jako dítě nemohla rozumět všemu, co dospělí říkali a jak se chovali. Ale jejich napětí a strach vnímala. „Nechápala jsem tenkrát, proč dospělí pláčou. A to bylo ještě ve chvíli, kdy nikdo nebyl mrtvý. Pořád se báli, chtěli, aby válka skončila,“ vzpomíná.

Tatínek vzal koně, naložil pytle a odjel

O dva dny později, 7. května 1945, byl podepsán první akt bezpodmínečné kapitulace nacistického Německa. Velkými Popovicemi ale stále projížděli vojáci wehrmachtu, především pak i kolony SS - těžce vyzbrojení fanatici odmítající přijmout porážku. A 7. května do vesnice také přijelo sedm ozbrojených povstalců ze sousedních Stránčic. Mladíci, kteří zřejmě již oslavovali konec války, nebyli úplně střízliví. V Popovicích se rozdělili, část odešla do pivovaru, kde, jak se mylně domnívali, měly být uskladněné zbraně, a část odešla do pivovarské hospody.

V Petříkově zůstávali všichni stále ukryti uvnitř statku, a proto když přišel správce s žádostí, aby někdo ze zaměstnanců odjel do Velkých Popovic semlít obilí, všichni odmítli. Báli se, venku se střílelo. Irena pokračuje: „Tak tatínek nakonec řekl, že tam dojede. Vzal koně, naložil pytle a odjel. U mlýna už stálo asi pět povozů a čekaly, až na ně přijde řada. […] A najednou - ti Němci už odjížděli - si někdo u pivovarské brány zahrál na partyzána a začal po nich střílet.“ Kolona asi dvou set plně vyzbrojených příslušníků SS zastavila a zahájili palbu. Vystřelil na ně Josef Nehasil, jeden z povstalců ze Stránčic a jediný výstřel, který z jeho pušky vyšel, měl zabít jednoho z německých důstojníků. Odveta byla nadmíru krutá. Němci stříleli nejen na pivovar, ale i na okolní domy. Pancéřovou pěstí chtěli zničit věž kostela, ale místo ní trefili sousední dům, který následně vyhořel. Josefa Nehasila zabili a podle Ireny Musilové ho měli pověsit na bránu pivovaru.

Klečela před ním a prosila, aby to nedělal

Následně velitel SS vydal rozkaz k vypálení vesnice a popravě všech obyvatel. Celé rodiny vyhnali ven, muže, ženy i děti, bylo jich kolem sto padesáti. Před hospodou si museli lehnout tváří k zemi a plni strachu a ponížení bezmocně čekat. Na jiném místě probíhaly popravy, všichni slyšeli výstřely. „Už měli připravené granáty a paní Brožovská si před toho velitele klekla a prosila ho, aby to nedělal, že ti, co stříleli, byly nerozvážné děti,“ vypráví Irena Musilová.

Anna Brožovská, manželka místního velitele četníků, byla původem Němka, ale její úpěnlivé prosby velitele SS pravděpodobně stejně neobměkčily. Reagoval až na argument, že Josef Nehasil, původce prvního výstřelu, nebyl místní. Vraždění mělo proto pokračovat v jeho rodné vesnici, ve Stránčicích. Stránčice prý ale stačil někdo varovat, přesto i tam Němci nakonec zabili jedenáct lidí a domy vyrabovali. A opouštěli Stránčice s výhrůžkou, že se večer vrátí a vesnici vypálí. Přemlouvat velitele SS měl dokonce i jeden z důstojníků wehrmachtu, který byl v té době ve velkopopovickém pivovaru. Rozkaz k ukončení poprav nakonec velitel SS vydal, ale všichni muži z Velkých Popovic se následně museli shromáždit před školou. Tam stáli, obklopení vojáky se zbraněmi připravenými kdykoli vystřelit a poslouchat velitele SS, jak k nim promlouvá. Říkal, jak chápe, že chtějí svobodu, ale zachovali se vůči nim velmi zákeřně a trest byl proto nutný.

A nikdy víc o tom už nemluvila

Krátce předtím přijel Irenin otec ke mlýnu, stály tam už i další povozy. A u nich sedm mužů, všichni čekali, až jim umelou obilí. Namísto toho je ale čekala smrt. Velitel SS vydal rozkaz k jejich popravě, byli zcela nevinní, většinou otcové od rodin. Jeden z nich měl s sebou i syna, kterému se v posledních minutách snažil zachránit život. Na místě se shodou náhod ocitla v té chvíli i jedna žena s dítětem, podle Ireny Musilové to byla paní Kopřivová s šestiletou dcerkou Alenkou. Muži se museli postavit do řady a paní Kopřivové nařídili, aby se otočila zády k nim. „A řekli jí, že jakmile otočí hlavu, ona nebo dcera, že je taky zastřelí. Ta holčička brečela a držela se křečovitě maminky, že chce domů. A pak jednoho po druhém popravovali a tatínek, jak byl silný, tak prý nezemřel hned. To pak paní Kopřivová vyprávěla, když se odsud vrátila. A nikdy víc o tom už nemluvila a po válce se odstěhovali, nikdo nevěděl kam. Byla prý úplně šedivá,“ vypráví Irena. Popravoval prý velmi mladý voják SS.

Celkem bylo 7. května ve Velkých Popovicích zabito nebo popraveno 27 mužů, později na následky zranění zemřela i jedna žena. Nejmladšímu bylo 16, nejstaršímu 77 let. Celkový počet mrtvých byl ale vyšší, nejsou zde zahrnuti povstalci a partyzáni z jiných obcí, kteří zahynuli v okolí Velkých Popovic.

Nechápala jsem, co je smrt

Irena dál vzpomíná, že o tom, co se dělo ve Velkých Popovicích, zpočátku na statku nikdo nevěděl. Slyšeli střelbu a zůstávali schovaní ve sklepě. Teprve když střelba utichla, vyšli a čekali. „Ale pořád jsme zůstávali na dvoře, kdyby něco, abychom mohli rychle utéct,“ říká Irena a pokračuje: „Mamince nikdo neřekl, že je tatínek mrtvý. První den nepřišel domů, ani druhý den ne. A ona šla za správcem a ten jí řekl, že nic neví. Ale věděli to všichni, jen se nám to báli říct.“ Když Němci odjeli, všechny mrtvé přenesli do kostela a Lea Culková tam pak šla i s dcerou. „Já jsem nevěděla, co je to mrtvý, ničeho jsem se nebála. Tatínka jsem pohladila. Vedle něj ležel pán, zakrytý černým plátnem a já jsem to plátno nadzvedla. On neměl půlku hlavy, tu druhou měl jen jako přilepenou. To byl pan Šafránek. Zabili ho, když utíkal od toho mlýna dolů, aby zachránil sebe a svého syna. Syna stačil strčit do vrat, ale jemu rozbili hlavu. Ale já jsem tenkrát nechápala, co je to smrt. S tatínkem jsem se rozloučila a pořád jsem si pak myslela, že se vrátí domů,“ vypráví dál Irena.

Lea Culková se v kostele zhroutila. „Maminku museli držet, myslela jsem, že to nepřežije. Pořád se klepala, brečela, ale já jsem tomu pořád nerozuměla. […] Když jsme se z toho kostela vrátily, tak mě maminka vzala za ruku a šly jsme za správcem a ona mu řekla, že za to, že tam tatínka poslal, tak že ho za to zabije. A on vzal svoji malou dceru a dal ji před sebe. A řekl jí: ‚Tak to zkuste.‘ A to bylo všechno.“ 

Maminka nám zakázala modlit se. Že kdyby pánbůh existoval, tak tátu nezabili

Že se tatínek nevrátí, pochopila Irena doopravdy až zadlouho. Každý večer na něj čekala, přestože se jí bratr snažil všechno vysvětlit. Byla i na pohřbu, rakve naložené na vozech táhli koně. Byla tam spousta lidí, u každého hrobu promlouval kněz a všichni plakali. Irena přinesla tatínkovi chléb namazaný sádlem a hodila mu ho do hrobu. Naplno si všechno uvědomila až mnohem později, když si pohřeb opakovaně v hlavě přehrávala. „Nikdy předtím mi nikdo neumřel, jen zvířátka, a ty jsem vždycky obrečela. Ale to, že mi umřel tatínek, jsem pochopit nechtěla. […] Nechápala jsem, jak mě tady mohl nechat. [...] Maminka o tom pak už nikdy nemluvila a zakázala nám modlit se. Že kdyby pánbůh existoval, tak tátu nezabili.“

Nakonec ale pochopila a špatné pak pro ni bylo všechno - vztah s matkou, s dětmi ve škole i chování dospělých. Irena dál vypráví: „Začaly mi krušné časy. Maminka byla na všechno sama, byla nervózní a neměla na nás čas. A bratr, protože byl starší, tak už všechno chápal, po vyučení šel na vojnu a už se domů nevrátil. A já jsem zůstala s maminkou sama a odnesla jsem to nejvíc, bila mě a nadávala mi, tatínek mě vždycky před ní chránil.“ Lea Culková se vůči dceři ještě víc zatvrdila. Irena se stala terčem jejích výbuchů zlosti a zřejmě i skrývaného smutku a bezmoci.

Pak už mi nikdo neříkal křestním jménem, jenom parchante

Smrtí muže přišla Irenina matka i o značnou část příjmů a měla problémy rodinu uživit. Irena jí musela pomáhat, vzpomíná, jak ještě před odchodem do školy chodila v půl páté ráno dojit krávy. Ve škole se jí pak únavou třásly ruce a navíc kvůli tomu dostávala od učitelky přes ruce rákoskou. A ona mlčela. „To jsem jí nemohla říct, kde jsem byla a proč jsem tak unavená,“ dodává. Ale pomáhala se vším, při sklizních i při kácení stromů a večer dostala půl litru zkyslého mléka. „Ještě v tom plavaly plevy, ale mně to chutnalo. To byla odměna za práci.“

I děti ve škole se k ní, podle jejích slov, začaly chovat jinak. Dál vzpomíná: „Nikdo už mi neříkal křestním jménem, jenom parchante. Holky, které měly oba rodiče, víc peněz a víc jídla, mi třeba řekly: ‚To koukáš, to by sis dala, viď?‘ Ve mně to pak pořád bujelo, že až vyrostu, nebudu taková.“ Začala pomalu dospívat a tehdy jí bratr připomněl jednu z potlačených vzpomínek. Jen krátce po tragédii ve Velkých Popovicích přijeli do Petříkova vojáci Rudé armády. Ze statku vyhnali všechny děti na dvůr a uvnitř se zamkli s jejich matkami. A v Ireně pak dozrálo rozhodnutí. „Říkala jsem si, že až se jednou vdám, tak nechci, aby se mi narodila holka. Protože holky to mají v životě špatné a i maminky to mají špatné. Chtěla jsem, aby se mi narodil kluk.“

Radši budou jíst jen suchý chleba, jen aby už nebyla válka

Vykoupením se ale pro Irenu nestalo ani manželství. Se svým budoucím mužem se seznámila v šestnácti letech, zájem o něj ale neměla. Ke svatbě ji přesvědčila matka, budoucí vysoký funkcionář komunistické strany byl podle jejího mínění pro ni tím pravým. Ve dvaadvaceti se Irena z Petříkova odstěhovala. Matka zůstala na statku, nabídli jí k bydlení domek po správci, kterého měli krátce po válce ze statku vyhodit. Podle Ireny Musilové to měl být trest za to, že jejího otce poslal na smrt. „Všichni ze statku říkali, že tam táta neměl jezdit a chlapi byli nakonec rádi, že oni zůstali se svými rodinami. Ale všichni plakali. Říkali, že radši budou jíst jen suchý chleba, jen aby už nebyla válka,“ dodává Irena. Po válce si údajně celý statek zaměstnanci rozebrali (majetek rodiny Ringhofferů podlehl konfiskaci na základě Benešových dekretů). Pro Leu Culkovou měl být dům po správci odškodněním za manželovu smrt, přesto ho prý ale dlouhá léta splácela.

Po roce 1948 byl statek znárodněný, ale to už tam Irena nebydlela. Jen se zprostředkovaně dovídala, jak obyvatelé statku odmítali jen před nedávnem nabytý majetek předat. Všechno se pak změnilo. „Už to nebylo jejich, tak to nikdo neudržoval a začalo to chátrat. [...] Všechno jim zabavili a jim pak už na tom nezáleželo. [...] Na konci války, to bylo hrozné napětí, nikdo nevěděl, co se může ještě stát, ale lidi se k sobě chovali hezky, jeden druhému pomáhal.[...] Ale teď z toho byli otrávení, už to nebylo ono,“ říká v závěru Irena Musilová.

Ireně Musilové se jedno velké přání splnilo, narodili se jí dva synové. Snažila se jim dát všechno, co ona sama neměla, a synové jí teď její lásku vrací. Jen manželství s prvním mužem se nevyvedlo. Rozvedli se a ona se znovu vdala a druhé manželství jí konečně přineslo klid a naplnění. 

Text je doplněný informacemi z kroniky města Říčany a dalších dostupných historických materiálů