Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.
Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)
Jak je možné, že z nás udělali takové ovce?
1927 narozena ve Žďáře u Mnichova Hradiště
1928 stěhování do Českého Dubu
1936 stěhování do německého Königshanu
1938 útěk z pohraničí do Žďáru
válka v Ostroměři
zaměstnání jako vedoucí jeslí
Olga Musilová, za svobodna Tesařová, se narodila 14. prosince 1927 ve Žďáru u Mnichova Hradiště. Její otec Petr Tesař zde pracoval jako četník. „Když mi bylo tři čtvrtě roku, tak byl přeložený do Českého Dubu.“ Dětství tedy Olga prožívala v Českém Dubu v Podještědí. Nastoupila zde i do školy a absolvovala první tři třídy. Pak byl její tatínek opět přeložen, tentokrát do příhraničního německého města Königshanu (dnešní Královec).
V roce 1936 se tak celá rodina stěhovala do německé vesnice. Čeští obyvatelé v Königshanu pracovali jen na poště, celnici a právě na četnické stanici. I v tak malém počtu si zde Češi udrželi českou školu. Tam nastoupila také Olga. Jednalo se o takzvanou jednotřídku, kde byly vyučovány čtyři ročníky najednou. I přesto chodilo do školy většinou jen okolo deseti dětí.
Olga vzpomíná, že s německými sousedy neměli žádné problémy. Ty nastaly až po mnichovské dohodě a připojení československého pohraničí k nacistickému Německu v roce 1938. „Do té doby to bylo jenom několik jednotlivců, kteří dělali ty nepříjemnosti. Říkalo se jim ordnéři. Jinak jsme s těma německýma občanama žili dobře a snášeli jsme se normálně.“
Po podepsání mnichovské dohody se poměry v pohraničí velmi změnily. Českým obyvatelům hrozilo vážné nebezpečí. „To bylo v květnu 1938. Tatínek v noci přišel a říkal, že situace je vážná, že tam ti ordnéři něco připravují. Ráno jsme odjeli zpátky sem k babičce.“ Tesařovi se tedy znovu ocitli ve Žďáru. Olga v září nastoupila do měšťanky v Turnově, ale do školy chodila jen pár měsíců, protože v prosinci byl tatínek opět přeložen, tentokrát do Ostroměře. Tam Tesařovi prožili válku. O většinu majetku přišli při zabrání pohraničí, protože vlakem si stihli odvézt jen to nejnutnější. „Spousta lidí, který museli před Němcema utéct z pohraničí, neměli tohle zázemí. My jsme měli to velký štěstí, že jsme měli alespoň kam jít.“
Obsazení Československa německou armádou zažila Olga už ve škole v Ostroměři. „Pamatuju si, když toho 15. března přijeli Němci. K nám přišel pan ředitel do třídy a říkal, ať neděláme žádný výtržnosti. Vím, že při tom plakal. To bylo velmi zlý pro národ… Ten začátek války byl hrozný zklamání. Před tím byl celý národ přesvědčený, že se nedáme.“ Olga vzpomíná, že válka byla pro celou rodinu obdobím neustálého strachu. „Po celou dobu války byl pořád strach. V každý rodině byl někdo postižený válkou. Moje sestřenice s malým chlapečkem zahynula při náletu.“ Za války bylo mnoho mladých lidí posláno na práci do Německa. To se Olze naštěstí vyhnulo. „Byli jsme rádi, když jsme mohli do školy. Pak ten ročník 24 musel povinně do Říše.“
Olga velmi ráda chodila do Sokola. Tehdy se tam nejen cvičilo, ale pořádaly se i výlety nebo vystoupení. Za války byla ovšem sokolská organizace zavřená, a Olze tak byla znemožněna její velká záliba. Zakázány byly i taneční večírky. „Jedině se mohlo chodit do tanečních, takže já jsem absolvovala asi troje taneční. To se tak dělalo, abychom si mohli zatancovat.“
Konec války nepřinesl Tesařovým jen radost z osvobození republiky. Petr Tesař byla obviněn z kolaborace a musel jít k soudu. Obvinění se týkalo ještě jejich pobytu v Königshanu. Jako četník dostal pan Tesař v pohraničí povinnou vyzvědačskou službu. Měl zjišťovat, jak se vyvíjí situace v Německu. Přes hranice k nim chodil lékař pod záminkou, že se stará o Olžinu maminku. Ve skutečnosti donášel panu Tesařovi zprávy z Německa. U soudu naštěstí Petr Tesař uspěl a soud uznal, že se jednalo jen o plnění pracovní povinnosti. „Říkal, že když šel od toho soudu, tak na něj ještě vrátný volal, že mu proplatí cestovný.“
Po absolvování měšťanské školy vystudovala Olga sociálně zdravotní školu v Hořicích. Studium zakončila maturitou, takže mohla pracovat i ve zdravotnictví. Po studiu si našla práci jako sociální pracovnice v chemičce. V roce 1948 se Olga provdala a brzy se jí narodil syn.
Rok 1948 přinesl bohužel i méně radostné změny. V únoru převzala veškerou moc ve státě komunistická strana. Olga komunisty nepodporovala. Měla kamaráda, který komunisty volil a byl jejich příznivcem. Vzpomíná, že ještě 25. února ráno, v den komunistického převratu, si spolu vyměňovali názory na komunismus. „Pak stačilo, že začaly houkat sirény, že jsou zvoleni komunisti, a už se začalo zatýkat. Zatkli několik lidí v té chemičce, kde jsem pracovala. Odpoledne už bych si asi netroufla s ním hádat.“
V rámci obrovských změn ve všech sférách společnosti byl ze zaměstnání propuštěn i Olžin tatínek. Ze služby byli propuštěni všichni četníci nad 55 let. „To bylo pro něj dost těžký. Byl to takový poctivý četník, co tu svou práci dělal hodně dobře.“ Olžini rodiče se ocitli ve finanční nouzi. Přestěhovali se zase zpět do Žďáru, kde se starali o pole. „Začali hospodařit, ale to je nemohlo uživit, takže si zažili dost bídy.“
Olga s manželem a synem žila v Ústí nad Labem. Mateřská dovolená tehdy trvala jen tři měsíce, takže se Olga musela brzy vrátit do práce. Díky zaměstnání získala ve městě byt. Kdyby se do práce nevrátila, tak by byt museli opustit. Když byla Olga v zaměstnání, neměl se kdo postarat o miminko. Přes týden byl proto Olžin syn u jejích rodičů ve Žďáře a s manželem za ním jezdili jen na neděli. Pro matku byla situace, kdy vídala své dítě jen jeden den v týdnu, velmi nepříjemná. „Já jsem vždycky brečela, když jsme odjížděli.“
Když se manželům Musilovým narodila ještě dcera, tak už Olga musela zůstat doma delší dobu. Syna si přivezla ze Žďáru. Z bytu se museli vystěhovat a pronajali si část vilky v ústecké čtvrti Střekov. Když děti vyrostly, Olga se vrátila do práce. S komunistickým převratem však nastaly změny i pro sociální pracovnice, jako byla Olga. „Najednou přišla změna, že žádné sociální pracovnice nebudou potřeba, protože každý bude mít všeho dost, a nebudou tedy žádný sociální případy.“
Olga Musilová nastoupila po mateřské dovolené jako vedoucí jeslí ve velkém podniku. Všechny zaměstnankyně podniku, které musely po třech měsících mateřské dovolené nastoupit zpět do práce, mohly dát dítě do závodních jeslí. V jeslích měla Olga s kolegyněmi na starost přibližně 60 dětí. Spolupracovaly i s psychology, protože děti často velmi špatně nesly tak předčasné odtržení od matek. „Já jsem už byla otrlá, ale před 1. zářím jsem vždy nerada chodila do práce. To byly vždy nové děti a pláč po celých jeslích.“ V jeslích působila Olga až do důchodu, do kterého odešla dřív, aby se mohla starat o nemocnou maminku. Musilovi se pak do Žďáru k Olžině mamince přestěhovali a už tam zůstali.
Olga Musilová vzpomíná na uvolnění ve společnosti v období takzvaného pražského jara. „Pak jsme hrozně brečeli toho 21. srpna. To jsme už tak moc věřili. Je velká škoda, že se to už tehdy nepřevrátilo, protože tehdy byla generace, která byla ještě zvyklá pracovat, a to bychom se uchytili. Kdežto v tom 90. už to bylo po těch rokách komunismu, kdy ti lidé dostávali kolikrát peníze za málo práce.“ Celé období komunismu vnímá Olga velmi negativně. „To byl teror. Když jsem viděla lidi, jak jdou volit, tak jsem si vždycky říkala: ‚Jak je to možný, že z nás udělali takový ovce, který prostě poslechnou a jdou?‘ Každý se bál, protože se jednalo i třeba o jeho děti, aby mohly do školy.“
Sametovou revoluci v roce 1989 prožila Olga už zpátky ve Žďáře. „Já jsem byla šťastná, že jsem se toho dožila. Člověk si myslel, že oni se budou stydět za to všechno, ale dopadlo to úplně jinak.“ Olga si myslí, že si lidé moc rychle zvykli na to, že mohou vše mít. „Teď jsme hodně náročný, trochu nám chybí skromnost… Dneska když vidím, jak děti ohrnují nos nad jídlem, tak jim říkám, jak bylo za války.“
Olžin manžel zemřel, když mu bylo 81 let. Od svých dvou dětí má Olga Musilová tři vnoučata a pět malých pravnoučat. Svůj dosavadní život hodnotí Olga takto: „Musela jsem žít tak, jak se to dalo. Zůstala jsem věrná těm dobrým zásadám a nevím o tom, že bych někomu ublížila, a to je důležitý.“
© Všechna práva vycházejí z práv projektu: The Stories of Our Neigbours
Příbeh pamětníka v rámci projektu The Stories of Our Neigbours (Vendula Müllerová)