Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

JUDr. Květoslava Musilová, roz. Kolačná (* 1921  †︎ 2017)

• politická vězeňkyně narozená 1. května 1921 v Brně

• na gymnáziu měla za spolužáky Jana Skácela a Karla Kraugartnera

• žila ideály první republiky a ctila prezidenta E. Beneše

• byla členkou Sokola, Československé strany národně socialistické a Církve československé

• zažila brněnské nepokoje mezi Němci a Čechy na konci 30. let

• po válce pracovala na sekretariátu ČSNS v Brně, kde měla na starost výstřižkovou službu

• od roku 1945 studovala Právnickou fakultu Masarykovy univerzity v Brně, kde byla členkou spolku Právník a odkud byla po únoru 1948 vyhozena

• znala představitele národních socialistů včetně Milady Horákové

• stýkala se i po únoru s mladými národními socialisty kolem JUDr. Zdeňka Kesslera

• dne 25. června 1955 zatčena StB

• v říjnu 1955 odsouzena na 3,5 roku těžkého žaláře za pokus o opuštění republiky a neoznámení trestného činu, trest jí byl následně amnestován

• celý život po propuštění pracovala jako rentgenová laborantka

• v roce 1990 získala titul doktorky práv

• zemřela v březnu 2017

Květoslava Musilová, rozená Kolačná, se narodila 1. května 1921 na Starém Brně, což byla část města, která byla více německá než česká. Od první do páté třídy chodila do cvičné školy učitelského ústavu. Rodiče Antonín a Marie vychovali kromě Květoslavy ještě o rok mladšího syna Antonína. Otec pracoval jako kriminální inspektor a matka byla dle tehdejšího zvyku v domácnosti. V roce 1933 se rodina přestěhovala do Purkyňovy ulice v Brně–Králově Poli, kde Květoslava navštěvovala reformní reálné gymnázium. Mezi její tehdejší spolužáky patřil i muzikant Karel Kraugartner nebo básník Jan Skácel. Na gymnáziu poznala i svého pozdějšího manžela.

Během gymnazijních let vypukla druhá světová válka a vznikl Protektorát Čechy a Morava. Květoslava již od třicátých let zažívala proměnu brněnských Němců, později byla svědkem mnoha střetnutí mladých Čechů s Němci. Ona sama byla nadšenou vlastenkou, která ctila ideály první republiky a prezidenta Edvarda Beneše. Patřila k těm rodinám, které byly aktivní v Sokole, Církvi československé a byly zastoupeny i v Československé straně národně socialistické. V roce 1938 se v Praze účastnila sokolského sletu a věřila, že s prezidentem Benešem se republice nemůže nic stát. Proto pro ni bylo zabrání Sudet a následný 15. březen 1939 silným šokem a nárazem. Na gymnáziu však měla výborné profesory, kteří žáky stále vedli k vlastenectví a vzdělání. Maturitní zkoušku úspěšně složila v roce 1941. Následovala studia na jazykovém institutu a zaměstnání učitelky, když šla učit na učňovskou školu do Frenštátu pod Radhoštěm a následně i do Náměště nad Oslavou.

Osvobození Květoslava zažila ve vesničce nedaleko Tasova. Ruští vojáci zde měli zákaz požívání alkoholu a chovali se velice slušně, čemuž později po návratu do Brna málokdo věřil. Osvobození Československa s sebou neslo také znovuotevření vysokých škol. Květoslava nastoupila hned v roce 1945 na Právnickou fakultu Masarykovy univerzity v Brně. Rovněž se hned na podzim 1945 zapojila do činnosti v Československé straně národně socialistické - ČSNS. Tři poválečná léta prožívala s nadšením. Na fakultě se stala členkou spolku Právník, do kterého byli voleni zástupci dle stranické příslušnosti. Na fakultě se seznámila se spolužáky Mojmírem Povolným, Zdeňkem Kesslerem a dalšími. Se stejnými lidmi se stýkali i při stranické činnosti, když vykonávala na brněnském sekretariátu ČSNS výstřižkovou službu nebo se účastnila akcí brněnského stranického Hospodářského klubu. V rámci svých stranických aktivit se stýkala například s Vlastislavem Chalupou, vedoucím známé sekce pro vědeckou politiku při Zemském výkonném výboru ČSNS, nebo se zemským tajemníkem ČSNS Reiterem. Seznámila se i s brněnskými poslankyněmi Uhlířovou a Bátkovou, sešla se i s Miladou Horákovou. Poúnorové kontakty s přáteli z ČSNS se Květoslavě později staly osudné.

V roce 1947 se situace na politické scéně již začala vyostřovat a národní socialisté zastoupení ve spolku Právník se rozhodli získat většinu v tomto spolku, čímž by vytlačili příslušníky zastoupené za KSČ. Záměr se skutečně zdařil, ale pro Květoslavu po únoru 1948 znamenal i vyhození z fakulty. „Podívejte se, ono to bylo tak. Já jsem vám říkala o tom spolku Právník. A poslední volby do Právníka byly v roce 1947. A tehdy my nekomunisté jsme tam získali absolutní převahu a vůbec se tam nedostali komunisté. Tehdy se to volilo podle stranického zastoupení. Byli tam zastoupeni lidovci, sociální demokrati a my národní socialisti. Národní socialisti a lidovci drželi pohromadě, prostě šli v jednom šiku, ale neměli jsme absolutní většinu. A tehdy právě přišel Mojmír Povolný a řekl, abychom se spojili se sociálními demokraty. Tak my národní socialisté jsme se spojili se sociálními demokraty, lidovcům nezbylo než se k nám přidat a my jsme ty komunisty vystrkali. Z toho jsme se radovali dva měsíce a pak nás vyhodili komunisté z fakulty.“

Po nedobrovolném odchodu z fakulty nastoupila Květoslava jako kancelářská síla v n. p. Pilana. Později se dozvěděla o náboru do zdravotnictví a byla přijata jako rentgenová laborantka. Pracovala nejprve v Hranicích a později se vrátila do Brna. I po únoru 1948 neustále udržovala kontakty se svými přáteli z bývalé ČSNS, především z okruhu lidí kolem Zdeňka Kesslera a Miroslava Káni. Věděla o jejich ilegální činnosti, kdy shromažďovali a archivovali hospodářské a politické zprávy o situaci v Československu a snažili se je předávat do zahraničí. Věděla, že skupina má spojení do zahraničí na Vlastislava Chalupu a Mojmíra Povolného. Jak se po roce 1990 prokázalo, byla skupina kolem Zdeňka Kesslera od počátku monitorována StB, kdy neblahou roli zde sehrál především již zmiňovaný Vlastislav Chalupa. V březnu 1953 se konal soud se skupinou Kessler a spol. Ve stejném roce začala StB získávat poznatky i na Květoslavu Kolačnou. V roce 1954 bylo již rozhodnuto o zavedení jejího osobního operativního svazku, protože byla podezřelá z členství v ilegální národně socialistické organizaci. Nakonec byla 25. června 1955 zatčena. „Oni už toho tehdy moc neměli, tak hledali takové lidi, kteří se s někým stýkali a spolupracovali. Tak oni vzali tu Kesslerovu skupinu, která byla poměrně dost velká, a já jsem byla někde už dost na okraji – v té době, kdy oni byli již zavření - Kessler, Káňa a další. A oni měli spojení na Povolného a Chalupu. Já jsem o tom něco věděla a také mi přidali pokus o přechod hranic. Já jsem věděla, že oni mají nějaké styky se zahraničím a že dostávají ze zahraničí nějaký materiál.“

Vyšetřovací vazbu prodělala Květoslava Kolačná v Příční ulici v Brně. Následně byla převezena na Cejl, kde čekala na soud. Hlavní líčení se konalo 28. října 1955 v Olomouci. Krajský soud Brno ji odsoudil pro trestný čin neoznámení trestného činu a trestný čin pokusu opuštění republiky ke 3,5 letům těžkého žaláře, peněžité pokutě ve výši 1000 Kč a ztrátě čestných občanských práv na dobu 3 let. Trest však podléhal amnestii z 4. května 1953 a z 9. května 1955 a trest byl z tohoto důvodu 9. listopadu 1955 odpykán. Na svobodu však Květoslava Kolačná byla propuštěna až 11. listopadu 1955. „Soud probíhal v říjnu 1955 a byla jsem souzena sama, to už bylo sólo a bylo to v Olomouci. Soudil mě Krajský soud Brno a nejlepší bylo, že potom se mi ještě omlouvali, že mě nechali o den déle ve vazbě. Já, když jsem se vrátila do Brna, tak mi dali papíry, můj trest byl amnestován, takže jsem odešla domů a ještě se mě zeptali, jestli chci náhradu, že mě tam nechali déle. Já jsem říkala, že jsem ráda, že jdu domů.“

Po propuštění se Květoslavě Kolačné zdál svět více barevný. Krátce se vrátila do účtárny v n. p. Pilana, ale pro nedostatek rentgenových laborantek opět nastoupila místo v nemocnici v Luhačovicích. Zde sice v roce 1958 neprošla prověrkami, ale podmínečně mohla zůstat. Stejné místo pak zastávala ještě v Brně–venkov a v Ivančicích. Do důchodu odcházela z OÚNZ v Brně. V roce 1966 se Květoslava Kolačná provdala za svého bývalého spolužáka z gymnázia Miroslava Musila, žel manželství je bezdětné. Po propuštění i ostatních bývalých přátel udržovala stále kontakty se Zdeňkem Kesslerem i dalšími.

V roce 1968 se zúčastnila jedné ze zakládajících schůzí K 231 v Brně, ale pro hašteření mezi bývalými politickými vězni se již nadále dění aktivně neúčastnila. Přesto prožila krátké nadšení z demokratizace poměrů v zemi. V listopadu 1989 již neměla síly se aktivně zapojit do dění. Přesto se účastnila akcí KPV v Brně, kde významnou úlohu sehrál i Zdeněk Kessler nebo Stanislav Drobný. Celý život je i věrnou členkou Církve československé husitské, kde v devadesátých letech byla i členkou Rady starších brněnské náboženské obce v Králově Poli. Víra a Bůh pro ni byli důležitou oporou i v časech věznění. V roce 1990 jí byl také oficiálně předán titul doktorky práv. Když si Květoslava Musilová zavzpomíná na svůj život, tak neopomene připomenout, že jí vždy udělalo radost, když mohla doběhnout komunisty. „Mě vždycky nejvíc potěšilo, když jsem někde doběhla komunisty, to byla moje radost. Já, i když už jsme byli vyhození, tak jsem vždycky vzpomínala na to, když jsme na té poslední schůzi Právníka vygumovali ty komunisty. To jsem si vždycky říkala, že jsme sice vyletěli, ale bylo to fajn. Ale potom i během zaměstnání jsem zjistila, že jsem měla radost, když jsem je občas doběhla. Tak to už se mi nyní nestane.“