Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Vladimír Muzička (* 1953)

• narodil se 22. července 1953 v Duchcově

• určujícím zážitkem pro něho byla okupace v roce 1968 a upálení Jana Palacha

• na škole odmítl vstoupit do Socialistického svazu mládeže

• v roce 1971 začal malovat a s přáteli vystavoval v duchcovském zámku

• během vojenské služby byl třicet dní vězněn za to, že otevřeně mluvil s velitelem o tom, že žijí v okupovaném státě

• v únoru 1977 podepsal Chartu 77

• okamžitě byl vyhozen z práce v kulturním středisku v Bílině a dostal zákaz vystavovat své obrazy

• přestěhoval se do Šluknovského výběžku, kde do roku 1980 pracoval jako dřevorubec

• koupil si usedlost ve Starých Křečanech, kde až do roku 1985 bydlel a pořádal ilegální výstavy

• v roce 1981 se nechal pokřtít a zapojil se i s rodinou do křesťanské komunity

• během 70. a 80. let byl často vyslýchán

• v roce 1989 spoluzakládal Občanské fórum v Duchcově

• po revoluci byl dva roky místostarostou Zabrušan

• dodnes aktivně maluje a vystavuje

Vladimírovi po tvářích stékaly slzy zoufalství. Sledoval konvoj tanků, který se táhl kolem Duchcova, a nad hlavou mu kroužily vrtulníky. V srpnu 1968 mu bylo patnáct let. V září měl nastoupit na průmyslovou školu do Chomutova. Doufal, že si národ okupaci líbit nenechá. Život v otroctví považoval na nepřijatelný.

„Část lidí si tohle vzala za své – že nikdy na ten nový pořádek nepřistoupíme –, takže potom jsme hledali všechny možné způsoby, jak odporovat normalizaci, a dávali jsme se dohromady s lidmi podobných názorů a podobného smýšlení. Ale bylo nás méně a méně. Většina národa přistoupila na takovou tichou kolaboraci a s tím jsem nesouhlasil. Proto když se pak objevila Charta a bylo vidět, že tady jsou přece jen lidé, kteří ještě nezapomněli, tak první, co jsem udělal, bylo, že jsem se k tomu připojil.“

Rodiče

Matka Vladimíra Muzičky byla původem Ruska. Jmenovala se Marie Šalajevová (* 1923). V roce 1943 ji Němci přivezli na práci do lágru v Duchcově, kde dřela v továrně a strádala nedostatkem jídla. Otec Miloslav (* 1922), místní rodák, jí během války pomáhal přežít. Hned po válce se vzali a měli spolu dva syny. V padesátých letech se Marie starala o děti, domácnost a hospodářství – to bylo ještě po staru – a až počátkem šedesátých let začala svoji dělnickou „kariéru“, a to opět v továrně U Vichra – ve stejné továrně, kde musela dřít i za války.

Dne 21. srpna 1968 přišla do práce a málem se zhroutila. Několik kolegů na ni začalo křičet, ať táhne pryč – že je Ruska. Šla tedy domů a brečela. S okupací totiž nesouhlasila. Proto hned druhý den odevzdali společně s manželem stranické legitimace a vystoupili z komunistické strany.

Dospívání a vzdor

Pamětníka silně zasáhlo upálení Jana Palacha. „To byl takový výkřik, který poznamenal moje smýšlení, a význam toho něco ztratit pro něco vyššího.“ Jeho škola se účastnila studentských demonstrací. Mezi studenty a profesory byla cítit naděje, že se politický vývoj země podaří zvrátit. Pak ale začala tvrdá normalizace a projevy vzdoru skončily.

S kamarády začal malovat a poslouchat hudbu z černého trhu. Vytvářeli si vlastní svět, ve kterém mluvili zcela otevřeně. Odmítli vstoupit do Socialistického svazu mládeže a inspirováni surrealismem a informelem začali vystavovat své obrazy v duchcovském zámku.

Během vojenské služby byl Vladimír Muzička na třicet dní uvězněn. Důvod? Otevřeně mluvil s velitelem posádky o tom, že žijí v okupovaném státě. Do vězení za ním přišel plukovník Lexa (bývalý velitel posádky, který při okupaci nechal postavit transportéry proti bráně a nepustil Rusy dovnitř). Sympatizoval s ním. „Radil mi, abych byl opatrný, protože bych se mohl dostat do velkých problémů. Ale já jsem řekl, že s tím počítám.“ Po návratu z vojenské služby se pamětník rozešel se svojí ženou. Byli spolu dva roky a měli syna. Už si ale nerozuměli.

Záznamy šly s pamětníkem všude, přesto si odmítal dávat pozor na to, co říká. Držel se toho až do revoluce. (Například v osmdesátých letech během školení civilní obrany, které bylo především politickou propagandou namířenou proti chartistům, se při slovech, že Václav Havel je placeným agentem Západu, postavil a začal Havlovi tleskat. Všichni v sále ztichli a strnuli, někteří ho začali okřikovat, ale v přednášce již nebylo možné pokračovat.)

„Když chci něco říct a chci si zachovat svoji vnitřní svobodu, tak to budu říkat a následky k tomu patří – to je cena za tu svobodu. A když se toho člověk vzdá, tak se vzdává svobody.“

Podpis Charty 77

O Chartě 77 se dozvěděl nejprve skrze negativní kampaň režimu. Její text přivezl z Prahy kamarád Miloslav Stráda a po jeho přečtení Vladimír Muzička bez váhání připojil svůj podpis (společně s Josefem Rozmilerem a Ladislavem Radičem). Podpisy vyšly hned ve druhém nebo třetím dokumentu Charty 77, tedy asi měsíc po jejím vzniku. Po jejich zveřejnění byl pamětník okamžitě vyhozen z kulturního střediska v Bílině, kde do té doby pracoval jako výtvarník. „Já jsem to předpokládal a bylo mi to zcela jasné. Ale cítil jsem pocit vnitřního osvobození, že to bylo přesně to, na co jsem čekal, a že to je přesně to, co jsem měl udělat. A to je jediná cesta, jak se to tady může někdy změnit.“

Rodiče z jeho podpisu neměli velkou radost. Věděli, že bude mít problémy. Ale také věděli, že jeho rozhodnutí nemohou ovlivnit. Starší bratr Miloslav pamětníka respektoval, ale k Chartě 77 se sám připojit nechtěl.

Nový život ve Starých Křečanech

Vladimír Muzička se spolu s kamarádem Josefem Rozmilerem přestěhoval do Šluknovského výběžku, kde se živili jako dřevorubci. V rumburských lesích pracovali až do roku 1980. Bydleli u kamarádova dědečka, který se už nedokázal starat o svoje hospodářství, a tak uvítal pomoc od nově příchozích. A oni byli rádi, že mají kde složit hlavu.

Brzy nato se pamětník v Mikulášovicích na tancovačce seznámil s Olgou Nikitinovou. Olga pocházela z Ruska a v patnácti letech přijela ze Sovětského svazu za svojí matkou, která žila v Československu. Vzali se a koupili si statek ve Starých Křečanech, kde bydleli až do roku 1985 (s krátkou přestávkou v roce 1981, kdy se snažili dům bez úspěchu prodat – během této přestávky bydleli v Hrdlovce u Duchcova u pamětníkových rodičů). Olga s podpisem Charty 77 souhlasila, ale svůj podpis mohla připojit až později, jelikož zatím neměla občanství.

Režim se poté snažil Vladimíra Muzičku vypudit za hranice. Obdržel dokonce nabídku, že může i s celou rodinou (v té době měl s manželkou tři syny, později se jim narodil ještě jeden) okamžitě vycestovat na Západ. Nabídku zvažovali a pravděpodobně by bývali odešli, ale Olga neměla občanství, a tak se bála, že by ji na Západě mohli poslat zpět do Ruska. Raději tedy zůstali.

Malířem

Pamětník odmala dostával od otce knížky zvířat, která se snažil pečlivě nakreslit. Někdy v roce 1971 ho cestou ze školy napadlo, že by chtěl v životě dělat něco pořádně a dotáhnout to do konce. Připadalo mu, že nemá nic, čemu by se soustavně věnoval. Okamžitě si vybral malování a po příchodu domů hned vytáhl barvy a začal malovat. Brzy nato se seznámil s Josefem Rozmilerem a Jiřím Maškem. Začali malovat společně. Svoji první výstavu uspořádali v duchcovském zámku.

Na vysokou školu se Vladimír Muzička nedostal, ačkoli chtěl. Ale nenechal se tím odradit – malovat se dá přece i bez škol. Od počátku ho zajímal surrealismus a informel. Povědomí o historii umění získal díky knihám, které se daly najít v antikvariátech. Neměl ani nemá ve zvyku dělat si skici. Ve své tvorbě pracuje se spontaneitou. Přistupuje k bílému plátnu a nechává se vést: intuicí, nahodilostmi, skvrnami. Ale někdy přijde tak silná myšlenka, že už s ní začíná malovat od počátku. Na jeho obrazy nemělo vliv, zda tvořil před revolucí, nebo po ní. Stav společnosti se v nich údajně neprojevuje, alespoň ne vědomě.

Po podpisu Charty 77 dostal zákaz vystavování. Tím pro něho začala doba neoficiálních výstav. „Nás nezastaví tím, že nám zakážou vystavovat v Duchcově na zámku.“ První možnost podzemní výstavy se naskytla o pár let později ve Starých Křečanech. Pomáhal mu s ní i Jan Placák, který přitáhl lidi z větší dálky. Výstavy bývaly jednodenní, jelikož příslušníci StB se je snažili co nejrychleji ukončit. Tyto akce měly, i přes své krátké trvání, pro undergroundovou kulturu velkou důležitost – setkávali se na nich lidé z regionu s přespolními, sdíleli zde svoje tvůrčí postoje, inspirovali se, mluvili spolu a hlavně přiváželi ukázat svoji tvorbu. Ta byla vždy pečlivě nafocena, někdy i natočena, a mohla se šířit dál uvnitř disentu. „Docházelo tam k nezbytné konfrontaci, která má na výstavách probíhat. Autoři mohou komunikovat s diváky a mezi sebou.“

Kolem Starých Křečan vznikl okruh lidí a udržovaly se kontakty s dalšími „místy odporu“. Nevědělo se nicméně o všem. Komunikace probíhala písemně nebo po telefonu, ale ten každý neměl – třeba pamětník si na něj musel počkat až do sametové revoluce. Také byl nedostatek rozmnožovací techniky, psalo se na psacích strojích přes několik kopíráků. Největší vzácností byl cyklostyl, rozmnožovací přístroj – ten se podařilo získat Františku Stárkovi, zvanému Čuňas.

S Čuňasem se pamětník znal z duchcovské školy. Byl to jeho kamarád a hlavně velká osobnost disentu v Teplicích. Vyskytoval se často v hospodě Na Vyšehradě, kde se scházela místní undergroundová společnost a František Stárek byl její duší. Vladimír Muzička nakreslil na jeho objednávku několik kreseb pro samizdatový časopis Vokno, který Čuňas vydával.

V roce 1981 uspořádal pamětník s chartistou Ladislavem Radičem výstavu na haldě duchcovského Dolu Nelson. Význačná byla tím, že unikla pozornosti StB, a tak zde mohli nerušeně strávit celý víkend ve společnosti přátel z okruhu pražského disentu (Egon Bondy, Jan Placák, Petr Placák, Michal Bartošek ad.). Z výstavy se dochovalo mnoho fotografií dokumentujících surrealistické plastiky, obrazy a happeningy.

V polovině osmdesátých let Vladimír Muzička s organizováním výstav na nějakou dobu přestal, aby se mohl věnovat dětem. Ze všeho, co v životě dělal, ho pouze malování provází od devatenácti let nepřetržitě. Ať se dělo cokoliv, malování ho drželo a dávalo mu radost ze života.

Křesťanská komunita

Víra a křesťanství byly v době pamětníkova dospívání zesměšňovány. Nárok na vysvětlení světa, kterému vládl materialismus, měla jen věda. Vladimír Muzička nepocházel z křesťanské rodiny, ale odjakživa cítil, že existuje jiný rozměr než jen rozumové chápání světa. Kde se svět vzal? Jak je to s Bohem? Jako dítě si tyto otázky kladl, ale odpověď – alespoň částečnou – nalezl až o mnoho let později, až s pochopením toho, co je to nesvoboda a totalita.

Ve svých sedmadvaceti letech se nechal pokřtít. Byl přesvědčen, že existuje svět, který není smysly uchopitelný – že věci, které jsou neviditelné, mají větší hodnotu než viditelné. A že to, co říká Ježíš, přesahuje běžného člověka. Také si uvědomil, že Bůh je živý: ve chvílích, kdy se člověk začne modlit, setkává se s živým Bohem. „Za tím už nestojí něco, nějaké duchovno, ale je to osoba – živý Bůh. A s tím živým Bohem může člověk mluvit, je jeho součástí, chce v nás žít. Všechny ty věci, co jsem dělal a vzdoroval a usiloval o svobodu, tak to jsou všechno projevy živého Boha, který mě k tomu vede. Čím víc to dělám, tak tím víc má ve mně prostoru.“

Před výslechem šel pamětník do kostela, prosil Ježíše Krista, aby mu dal ducha, který ho posílí. Při výslechu se potom cítil nekonečně silný. Cítil, že ho nemůže nic zlomit, protože „on je se mnou“. Vyslýchající mu připadali jako chudáci, kteří potřebují pomoct.

Problémy nastaly poté, co se v roce 1985 vrátili ze Starých Křečan do Duchcova. Pamětník se ženou vychovávali děti v křesťanském duchu – to ovšem uprostřed komunistického města působilo problémy. Děti i rodiče museli čelit posměškům a postojům „primitivního ateismu“. Například syn Michal chtěl přestoupit ze základní školy na gymnázium, ale z důvodu křesťanského rodinného zázemí mu to bylo zamítnuto.

Oporu nacházeli Muzičkovi v církevním společenství. Setkávali se v Bečově u Mostu nebo na faře v Rumburku, kde sloužil františkán otec Efrém. Často trávili víkendy s několika dalšími rodinami a přáteli v okolí fary – a nešlo pouze o věřící. Kolem farnosti vznikalo společenství lidí, které spojovalo, že je režim považoval za nepřátele. Pomáhali si nejen ve věcech víry, ale například i s šířením tiskovin. V komunitě bylo také mnoho chartistů.

Život církve byl pod kontrolou církevních tajemníků. Každý kostel měl svého. A téměř na každé bohoslužbě seděl mezi věřícími agent. Pokud si kněz dovolil mluvit příliš kriticky, mohla mu komunistická strana odebrat kněžské oprávnění. Faráři bez oprávnění fungovali v podzemních strukturách církve. Tam často ale mohli dělat více než ti, kteří byli její viditelnou částí. Existovaly kněžské semináře a tajně se světili kněží.

Vladimír Muzička je dodnes přesvědčen, že v jakékoliv ideologii nebo světonázoru, který v sobě neobsahuje Boha, něco chybí. Člověk nemá naději. Buď je život věčný – a pak všechno dobré má smysl a svoji hodnotu. Anebo Bůh není – a pak nemá smysl nic.

Nikdo ji nečekal

„Revoluce podle všeho vůbec neměla přijít. Nikdo to nečekal. My jsme si hrozně přáli, aby to přišlo, ale nic nenasvědčovalo tomu, že by se světová jaderná velmoc vzdala nadvlády a že by se celý systém zhroutil.“ Bylo to překvapení pro komunisty i disent. Pamětník si neuvědomoval, co všechno se změní. Na způsob života ve vnitřní svobodě si zvykl a myslel si, že v podobných „podzemních společenstvích“ budou žít i jeho děti.

Spoluzakládal v Duchcově Občanské fórum. Bojovali se stávajícím národním výborem, který si myslel, „že to ještě nějak uhraje“. Policie se snažila zahladit stopy, a tak bylo mnoho materiálů skartováno – mimo jiné i pamětníkova složka. „Nic jsem se nedozvěděl, ale jsem za to docela rád.“

Kolem duchcovské kašny byl v revolučních dnech shromážděn obrovský dav lidí – hlavně dělníků z okolních továren. Pamětníkův kamarád Jan Bureš, také spoluzakladatel Občanského fóra, vylezl na kašnu a začal mluvit k celému náměstí. V tu chvíli si Vladimír Muzička uvědomil, že nemá odvahu na kašnu vylézt a promluvit, ačkoliv by měl co říct. Raději povzbuzoval svého kolegu zezdola.

Na kašnu sice nevylezl, ale i tak byl politicky aktivní. Dva roky byl místostarostou v Zabrušanech. Na funkci rezignoval poté, co pochopil, že se do politiky nehodí. Byl příliš radikální a nepolitický a myslí si, že by způsobil víc škody než užitku. A navíc neměl v obci spřízněné duše – místní ho vnímali jako cizorodou část. Bojoval například za omezení činnosti kamenolomu, který znečisťoval vesnici a okolí. Zprvu měl podporu starostky, ale když se podnikatelé obrátili na okresní hygienickou stanici a opakovali měření, předtím katastrofální, dopadlo jako zázrakem příznivě pro těžaře a Vladimír Muzička ztratil podporu zastupitelstva.

„Nezáleží na tom, jací jsou tady politici, ale je důležité chránit systém, který brání návratu totality. Pak už by nebylo o čem se rozhodovat.“

Vladimír Muzička dodnes maluje a vystavuje. „To je můj život, v tom chci pokračovat, dokud to půjde.“