Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Ing. arch. Josef Myslivec (* 1936)

• narozen 13. prosince 1936 v Užhorodu

• válečné období přečkal s rodiči v Července na Olomoucku

• po válce se v rámci osidlování pohraničí stěhovali do Frývaldova (od r. 1947 Jeseník)

• absolvent architektury na brněnském VUT (1954 až 1960)

• pracoval v brněnských podnicích Státní projektový ústav obchodu, Krajský ústav národního zdraví, Potravinoprojekt nebo Chirana

• z pozice projektanta má na kontě celou řadu úspěšných realizací

• roku 1984 podepsal spolupráci se Státní bezpečností

• coby agent StB působil pod krycím jménem Sís a Berka až do sametové revoluce

• v roce 2024 žil v Brně

Za sedmačtyřicetiletým architektem, který má za sebou celou řadu úspěšných projektů, přichází do kanceláře dva neznámí muži. Moc dobře ví, že jsou od StB. Přesto se návštěva nese v uvolněné atmosféře. Společně si dávají panáka, povídají... Bodré setkání. Ukazuje jim, na čem právě pracuje a jaké další výzvy má před sebou. Pak se rozloučí. A zdvořilostní frázi ,na shledanou‘ doslovně dodrží. Během následujících několika let se setkají ještě mockrát.

Bílé stěny, velká pumpa

Ačkoliv oba rodiče pocházeli z Moravy, poznali se na Podkarpatské Rusi, kam v prvorepublikových dobách odjeli za prací. Oba zastávali úřednické posty – otec Josef, původem z Červenky u Litovle, v Mukačevu, matka Františka, rodačka z Březnice na Zlínsku, v Užhorodě. A právě v Užhorodě se 13. prosince 1936 narodil Josef Myslivec. O necelé dva roky později, 2. listopadu 1938, došlo k takzvané První vídeňské arbitráži, v jejímž rámci Maďarsko zabralo část území Slovenska a Podkarpatské Rusi – kromě jiných i zmíněná města Mukačevo a rodný Užhorod.

Vlivem politických změn musela rodina v témže roce Zakarpatí opustit a ze svého rodiště si tak tehdy dvouletý Josef neodnesl žádné vzpomínky. Po nedobrovolném vystěhování Myslivcovi krátce přebývali u příbuzných v Kroměříži, odkud se přesunuli do Červenky na Olomoucku. Tam, v domě otcových rodičů, přečkali celé válečné období. „Přišli jsme do krásného domečku s bílýma stěnama. Byl to takový venkovský domeček – velká pumpa, kousek od ní hnojiště se suchým záchodem,“ vybavuje si.

Slyšeli jsme řev letadel, sem tam padla nějaká ta bomba

V malé obci plynul život na pozadí války v relativním poklidu. „Klidně jsme chodili na výlety a nic se tam nedělo,“ říká. Myslivcovi chovali králíky a slepice, což jim – tak jako mnoha dalším obyvatelům venkova – pomáhalo ustát hubený přídělový systém: „Lístky, to bylo skutečně jenom na takové přežití,“ dodává. V roce 1943 nastoupil do první třídy, vzpomíná na povinnou výuku němčiny i na to, jak učitelé nutili šestileté děti pokřikovat ,Sieg Heil‘ a ,Heil Hitler‘. Zdaleka nejvíce o sobě ale válka dala znát na jaře 1945. Josef Myslivec vypráví:

„Když byly nálety, tak jsme vždycky slyšeli řev letadel a sem tam padla nějaká bomba, kterou ta letadla asi neunesla, nebo jak to bylo. Takže tam potom bylo plno kráterů, a když jsme chodili na výlety, tak jsme si prohlíželi ty krátery, co zůstaly po bombách.“ Vybavuje si i další dramatický moment: „Co zastihlo sousedy – než přišli Rusi, tak jim proletěl barákem granát na zahradu, kde seděli pohromadě, a ten granát zůstal ležet na zemi. Ale nic se nestalo, takže to bylo jediné válečné poškození, ke kterému kolem nás došlo.“ Samotný příjezd Sovětů se pak – až na „evergeen“ v podobě krádeží hodinek a jízdních kol – obešel bez vážnějších incidentů.

Jako kluci jsme čučeli, poprvé jsme viděli hory!

Tím, že si Sovětský svaz po válce nárokoval Podkarpatskou Rus, se rodina po uzavření příměří neměla kam vrátit. V rámci poválečného osidlování pohraničí, kdy na základě Benešových dekretů miliony[1] Čechoslováků programově zaplňovaly bílá místa po odsunutých Němcích, našli Myslivcovi v létě 1945 nový domov ve Frývaldově (od r. 1947 Jeseník). „A to jsme jako kluci čučeli – poprvé jsme viděli hory! Tam, kde jezdí vlak přes Ramzovou, jsme koukali na stráně a byli jsme z toho vyvaleni,“ vzpomíná. V Jeseníku dokončil základní vzdělání, následovala jedenáctiletka zakončená maturitou v roce 1954.

„V poválečných Sudetech se život rychle rozjel,“ říká Josef Myslivec a jako příklad uvádí formování tamního aeroklubu, jehož se stal součástí. „Největší zážitky mám z jesenického létání,“ uvádí a s nostalgií vzpomíná, jak se vznášel nad Šerákem a seshora mával turistům. Romantickou zálibu pak ukončila vážná nehoda: „U Rájce Jestřebí, místo abych přistál na louku s keři, tak jsem na poslední chvíli zamířil na palouk, před kterým bylo telefonní vedení, přes které jsem skákal a padl přímo do toho. Z toho aeroplánu nezůstalo skoro nic. Mně se taky nic nestalo, protože mě zachránil padák.“ Byť naštěstí vyvázl bez zranění, celý incident byl vyhodnocen jako letecká nekázeň a tím definitivně – v roce 1955 – skončila Josefova dráha letce.

Nastoupila slabota

Od roku 1954 studoval architekturu na brněnském Vysokém učení technickém (VUT). Začínal přitom na stavařině: „Aniž bych přemýšlel nad tím, že budu architekt. Ale pak si mě vybrali kantoři,“ upřesňuje. Ze studií v 50. letech vzpomíná na působení i smutný konec tehdejších pedagogických kapacit v oboru: Bedřich Rozehnal, Alexander Grimm, Bohuslav Fuchs. Všichni jmenovaní se stali oběťmi vykonstruovaných politických procesů. „Místo nich nastoupila už taková slabota! Ale doštudovali jsme,“ dodává. Stalo se tak v roce 1960. Po roční vojenské službě ve Střelicích nastoupil do svého prvního zaměstnání v brněnském Státním projektovém ústavu obchodu (SPÚO).

Během své pestré profesní dráhy vystřídal řadu míst. V SPÚO působil následující tři roky po studiích a z pozice projektanta pracoval například na realizaci skladů a interiérů obchodních domů, nebo třeba administrativní budovy Bratislava-Rača. Jeho dalším působištěm se stal Krajský ústav národního zdraví (KÚNZ), kde se podílel na výstavbě bohunické nemocnice. V roce 1970 přešel do Potravinoprojektu a začal se věnovat projektování pivovarů – a především sladoven – po celém Československu, ale taky třeba v jugoslávském Čakaku. V první polovině 80. let přestoupil do Chirany, společnosti zabývající se medicínskou technikou. Tam působil na pozici vedoucího technologické projekce.

Normálně jsme se bavili a oni mě přesvědčili, abych s nimi spolupracoval

V rámci práce pro Chiranu jezdíval do ciziny a také komunikoval s kolegy ze zahraničí – především se zástupci firem Siemens a Philips. A právě díky tomu se o něj začala zajímat Státní bezpečnost (StB). K prvnímu kontaktu došlo přímo v práci. „Navedl mě do toho šéf technické části, který mi přihrál dva hochy od StB. U něho jsme si dávali frťany. […] Ti hoši pak šli se mnou do té projekce, kde se seznámili s tím, co tam děláme.“ Josef věděl, že jde o estébáky. „Všichni velcí šéfové měli očka. Tak jsem to považoval, že to jsou očka [šéfa] Machače a nedělal jsem z toho žádný problém. Prostě jsem je tam vzal a ukázal, co tam děláme. Pak jsme se sešli někde v hospodě,“ vypráví.

Schůzek přibývalo. Díky dochovaným svazkům[2] Státní bezpečnosti víme, že tajní si nejprve – v průběhu roku 1983 – Josefa Myslivce oťukávali. Evidovali jej jako takzvanou Prověřovanou osobu (PO) a následně jako Kandidáta tajné spolupráce (KTS). Pak přišla nabídka vědomé (vázané) spolupráce: „Normálně jsme se bavili a oni mě přesvědčili k tomu, že bych s nimi měl spolupracovat na průmyslové kontrarozvědce. Protože jsem byl ve styku se všelijakejma německejma, rakouskejma, švýcarskejma firmama. A hlavně, že by se měl sledovat vývoz know-how,“ přibližuje.

Ani mi nepřipadalo, že bych dělal něco špatně

Takzvaná – vyřčeno estébáckou hantýrkou – verbovka se nesla v poklidném duchu: „Netlačili. Slušně. A protože jsem byl takový blbec [smích], tak jsem si řekl, že to může být i zajímavé. Uvedli mě do toho, že jsou tady problémy s vynálezy a že je potřeba to nějak řešit, tak jestli s nimi budu spolupracovat. No, tak jsem řekl, že jo. Nenutili mě,“ vypráví. Stalo se tak 25. ledna 1984, kdy podepsal vázací akt.[2] Jako své krycí jméno si zvolil Sís. Proč právě Sís? „To mě tak napadlo, nevím jak, ale jo, bylo to Sís,“ říká. Hlavní motivací kývnout na spolupráci a stát se agentem StB pro něj – jak uvádí – nebyla vidina potenciálních výhod, ale ani obavy z následků v případě odmítnutí. Zkrátka si myslel, že jde o užitečnou věc:

„Protože ta průmyslová kontrarozvědka, to funguje všude, po celém světě. To běží pořád. Průmyslová špionáž je běžná záležitost. Takže mi to ani nepřipadalo, že bych dělal něco špatně,“ vysvětluje. Motivace ze strany StB je pak ve svazcích zachycena následovně: „[…] Využití k ochraně čs. ekonomiky se zaměřením na zahraniční obchod […]. Objasňování činnosti a styků pracovníků KS [kapitalistických států] firem a monopolů […] s jinými VC [vízovými cizinci] a čs. občany. […] Při styku se zástupci KS firem bude kandidát zjišťovat případné vyzrazování údajů charakteru hospodářského nebo služebního tajemství ze strany ostatních čs. účastníků jednání, nebo bude signalizovat případné nebezpečí takového vyzrazení.“[2]

Aji jsem jim zavolal

S „hochy“, jak označuje kmenové zaměstnance StB, se agent Sís scházel přibližně jednou za měsíc. „Anebo, když jsem měl nějaké jednání, tak to bylo i častěji. Řekl jsem jim, kdo kdy ke mně přijde nebo kam pojedu. Po těch jednáních jsme se domluvili a já jsem jim vyslepičil všechno kolem toho,“ vypráví s upřímnou otevřeností a dodává: „Ale to bylo to [samé], co jsem psal do zpráv, protože já jsem musel psát o každém jednání podrobnou [pracovní] zprávu.“ Schůzky probíhaly v hospodě, anebo v pro tyto účely vyhrazeném bytě za Lužánkami. Trvaly zhruba jednu až dvě hodiny. Josef Myslivec přibližuje jejich průběh:

„To jsme se prostě sešli, třeba v té hospodě, akorát, že to pivo zaplatili. Ale tak normálně jsme vykládali, i o rodině. I oni mi vykládali o své rodině – co dělají. Takové, řekl bych, vedlo se to v přátelské rovině.“ Jestli si vzájemně tykali už přesně neví. „Ale myslím, že jsme si vykali, asi jo, že to zase nebyl až takový kamarádšoft, ale normálně jsme se sešli  a povykládali,“ říká a dodává: „Na hochy z StB, se kterými jsem se scházel, na ty nemůžu říct nic zlého.“ Na otázku, jestli se krom předem domluvených schůzek příslušníkům StB ozýval i sám, z vlastní iniciativy, odpovídá: „Aji jsem jim zavolal. Ale to zase bylo spíš tak, že byli rádi, když jsem jim zavolal, aby se to všechno zpracovalo.“

Doma o tom věděli

Vyjma útraty v hospodě od „hochů“ žádnou finanční odměnu dle vlastních slov nedostával, což potvrzují i dochované svazky. Estébáci pečlivě archivovali dodnes dochované účtenky, skutečně šlo vždy o desetikorunové položky za pivo.[2] Ačkoliv... „Jednou jsem dostal takovou krabici sklenic. Takových skleniček, jestli byly drahé, to už si nepamatuju, ale fakt je, že jsem dostal takovou krabici jako dárek,“ vzpomíná si. V tomto případě se přece jenom tajní plácli přes kapsu trochu více. Není bez zajímavosti, že i ke sklenicím se dodnes dochovala účtenka ve svazcích StB – stály 294 korun,[2] přičemž v polovině 80. let dosahovala průměrná hrubá měsíční mzda 2920 Kčs.[3]

Jak se vyrovnával se svým dvojím životem? Totiž, pod první – a mírně mrazivou – větou dochovaného vázacího aktu ve znění „Prohlašuji, že budu dobrovolně spolupracovat […],“[2] následuje slib mlčenlivosti. Ten však dle svých slov nedodržel: „Doma jsem řekl, že s nimi prostě spolupracuju a že o tom nesmím mluvit. Doma o tom věděli. Manželka kantořila a jedna kantorka měla za manžela důstojníka StB, tak k těm jsme chodili třeba na návštěvu, ale jméno si nepamatuju. Ale brali jsme to jako normální,“ vypráví. Kromě své ženy se svěřil i svému bratrovi Vladimírovi, věděli to údajně i někteří kolegové. Jak celou věc vnímala Josefova manželka? „No asi tak, abych byl opatrný, tak nějak,“ říká.

Někdy jsem se mohl proříct

Nabízí se otázka, jestli Josef Myslivec věděl, co je ve skutečnosti Státní bezpečnost za organizaci, s kým má tu čest. „Věděl jsem, co to je, že to není žádní sranda. Věděl, ale my jsme měli i všelijaké známé, kteří tam byli. Se ženou v zastupitelstvu spolupracoval nějaký člověk z StB, normálně kámoši a tak. Nešlo ani tak o to, jaká je StB, ale jací jsou lidi,“ uvádí. Dodnes je přesvědčen, že svou spoluprací nikoho nepoškodil, výčitky svědomí jej netrápily a netrápí: „Ani ne, protože nikomu jsem neublížil, na to jsem si dával velký pozor. Prostě to bylo.“

Úvahy nad otázkou provinění a tíhy svědomí pokračují: „Protože jsem věděl, co je StB, tak jak s těmi, co po mně chtěli, abych s nimi spolupracoval, tak první, co jsem jim řekl, že na své lidi žádné zprávy dávat nebudu. S tím souhlasili a ctili to. Skutečně, o svých lidech jsem vůbec nemluvil,“ říká a vzápětí dodává: „Mohlo se stát, že jsem se mohl někdy proříct – něco, co se neměli dozvědět Philipsáci nebo Siemensáci. Ale jinak si myslím, že jsem nikdy nikomu neuškodil, protože na to jsem si dával pozor.“

Na druhou stranu, byť Josef Myslivec uvádí, že jej estébáci nenutili donášet na lidi, právě kolem lidí se točila podstatná část hovorů během schůzek: „Byla i řeč o tom, kde jsme byli ubytovaní, kam jsme šli na pivo a tak. I o těch cestách. No, tak jsem jim to vykládal – kde jsme všude byli, kam jsme zašli na drink.“ Na tomto místě je nutno zdůraznit, že i zdánlivě bezvýznamná sdělení sehrávala pro StB potenciálně důležitou roli. Právě díky těmto střípkům všedních dní pak Státní bezpečnost ve výslechových místnostech vytvářela iluzorní dojem, že o vás ví skutečně všechno.

Komunismus jako náboženství

V roce 1986 Josef Myslivec přešel z Chirany zpět do Potravinoprojektu, pod kterým v 70. letech realizoval pivovary a sladovny. Změnou pracovního místa spolupráce s StB neskončila, jen se změnilo krycí jméno – ze Síse se stal agent Berka, kterým zůstal až do sametové revoluce. Vůbec poslední záznam ve svazcích je datován dokonce až k lednu 1990, kdy už bylo oběma stranám jasné, že další spolupráce možná nebude. Stojí v něm: „Úkoly plnil velice ochotně a aktivně. Předávané informace byly vždy seriózní.“[2] Na citovaný úryvek zachycující spokojenost nad dobře odváděnou prací pro StB dnes – o bezmála čtvrtstoletí později – reaguje Josef Myslivec jen smířlivým pousmáním.

Samotný pád totality přitom dle svých slov přivítal: „Radost jsem měl, protože to opravdu všechno ožilo. Město jako takové bylo takové šedé, neudržované. Prošla revoluce a najednou to začalo opravdu vzkvétat – barvy, všechno začalo ožívat. To pro mne bylo potěšením. Ale to vydrželo, no – moc dlouho ne.“ A jak dnes zpětně reflektuje svůj tehdejší postoj k předlistopadovému režimu? „Věřil jsem v ten systém, který zavedli, ten v sobě něco měl.  A řekl bych, že tehdy se postavilo snad nejvíc. Asi se lidi více vyžili v té práci. Komunismus, to je jako náboženství. Já jsem římskej katolík a do kostela nechodím. Komunismus beru taky jako náboženství, které k něčemu dobré bylo, to se tomu nedá upřít. […] Ať se nikdo nedívá na život jenom v černobílém spektru. Život je natolik různorodej, že si člověk musí najít místo a najít si radosti, jak ten život žít, aby z toho byl nějaký užitek,“ uzavírá své vyprávění Ing. arch. Josef Myslivec.

 

 

 

[1] Počet novoosídlenců je odhadován až na 5 milionů. Zdroj: Diplomová práce Moniky Veselé Osídlování českého pohraničí po druhé světové válce na stránkách rovnosti (2008). K 1. 6. 2024 dostupné z: https://is.muni.cz/th/v7wqs/diplomka_text.pdf 

[2] Zdroj: Archiv bezpečnostních složek. Dokument dostupný v dodatečných materiálech.

[3] Zdroj: Český statistický úřad. K 2. 6. 2024 dostupné z: https://www.czso.cz/documents/10180/35067255/1100251539.pdf/afd4b303-aa1d-42f6-a1e8-8bab1b3f58ae?version=1.1