Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Václav Myslivec (* 1949)

• narozen 8. prosince 1949 v osadě Cimbál u Semil

• dědeček z otcovy strany František Myslivec padl v roce 1917 za první světové války na italské frontě

• pamětník se vyučil na lesnickém učilišti v Lomnici nad Popelkou a absolvoval dvouletou mistrovskou lesnickou školu ve Šluknově

• dva roky základní vojenské služby prožil v letech 1970–1972 na Slovensku a v západních Čechách

• od roku 1972 pracoval ve Východočeských státních lesích

• působil v Polesí Malá Skála, v krkonošských Vítkovicích a během obrovské lesní kalamity v těžebním středisku Harrachov

• na konci 70. let a na začátku 80. let dvacátého století se podílel se odstraňování dopadů ekologické katastrofy, vyvolané v Krkonoších jedovatými zplodinami z českých, polských a východoněmeckých tepelných elektráren

• fyzicky a psychicky těžká práce při likvidaci uschlých lesů se podepsala na jeho zdraví

• do roku 1997 působil ve zrušeném Lesním závodě Harrachov, i nadále však pracoval v Lesích České republiky (LČR)

• v roce 2012 opustil pozici revírníka a odešel do důchodu

• v roce 2023 žil Mříčné u Jilemnice

Ještě jako školák šel na brigádu do továrny, ale nelíbilo se mu tam. A tak se Václav Myslivec v roce 1965 rozhodl, že se stane lesníkem. V druhé polovině sedmdesátých let 20. století se mu povedlo získat práci v Krkonoších, ale v Lesním závodě Harrachov se vytoužené pohody v krásné zelené krajině nedočkal. Nejvyšší české hory totiž připomínaly spíše fabriku, kam jako kluk nechtěl.

„V letech 1978 až 1990 se v Krkonoších nedalo o lesařině vůbec mluvit. Zdálo se mi, že jsem v obrovské továrně na těžbu dřeva,“ říká Václav Myslivec. „Smrkové porosty oslabené emisemi z hnědouhelných tepelných elektráren likvidoval nejdřív obaleč modřínový a pak kůrovec.“

V Krkonoších lesy odumíraly tehdy stejně rychle jako v sousedních v Jizerských horách a o pár let dříve v Krušných horách. „Smrky neměly zelenou barvu, ale žlutou, jakoby do tabáku. Potoky byly v horách kyselé a mrtvé,“ připomíná pamětník ekologickou pohromu, zaviněnou důrazem socialistických zemí východního sovětského bloku na těžký průmysl. „Když jsem dělal na Polesí Rezek, bydleli jsme ve Vítkovicích.  Můj syn měl ve dvou letech ze špatného ovzduší v Krkonoších tak těžké astma, že jsme se raději přestěhovali z Vítkovic dolů do Jilemnice, kde se mu dýchalo lépe.“

Smrky žral obaleč, pak do nich vletěl kůrovec

Severozápadní větry plné škodlivin z neodsířených českých, polských a východoněmeckých elektráren se valily hlavně na lesy v nadmořských výškách od 800 do 1000 metrů. Ale na mnoha místech již od 700 metrů.

„Obaleč modřínový znamenal první varování, že lesy začínají odcházet. Emisemi oslabené smrky žral na konci sedmdesátých let, doslova z nich pršel jeho trus. A pak začal do horních partií lesa nalítávat hrozivým způsobem kůrovec,“ upozorňuje Václav Myslivec. „Odstranili jste stěnu usychajícího napadeného lesa až k zeleným stromům, ale za měsíc a půl jste tam museli jít s pilami zase. Bylo to zoufalé.“

Nekonečná kalamitní těžba ho vyčerpávala fyzicky a psychicky. „Zdravotně jsem se položil. V roce 1982 jsem šel na operaci se žlučníkem, doktoři mi ho vyndali,“ dodává Josef Myslivec.

Škodliviny unikaly z tepelných elektráren z Mostecka a Chomutovska. Proudily také z Turowa a Saska, kde Poláci a východní Němci spalovali nekvalitní hnědé uhlí, a zničily v sedmdesátých a osmdesátých letech v Krkonoších lesy na ploše bezmála 10 000 hektarů. Podle profesora Josefa Fanty, který se zasloužil o pomoc od holandské nadace Face, zlikvidovaly exhalace porosty na 8 000 hektarech v české části a na 1 500 hektarech v polské části Krkonoš.

Dědeček padl v první světové válce na italské frontě

Václav Myslivec se narodil 8. prosince 1949 v osadě Cimbál nad podkrkonošským městem Semily. Na svět ho přivedla porodní bába v chalupě přímo u lesa. Rodiče měli malé hospodářství a navíc pracovali v továrně v Semilech na směny. Stavení, kde rodina žila od roku 1908, zůstalo kvůli první světové válce bez hospodáře.

František Myslivec, dědeček Václava Myslivce, padl v roce 1917 na italské frontě při bojích v okolí řeky Soča. Bylo mu pětačtyřicet let. Rovněž pamětníkův dědeček z matčiny strany Jaroslav Mašek musel do první světové války. Bojoval na srbské a ruské frontě, kde ho zranila trhavá střela. Po vyléčení se ocitl na italské frontě, kde mu ve skalách kámen rozdrtil ruku. Putoval do lazaretu a po porážce Rakouska-Uherska a Německa se dožil míru.

„Přes Vojenský historický ústav se nám podařilo dohledat, kde v Itálii zahynul můj dědeček František. Jeli jsme tam navštívit bojiště a hřbitovy a přibližně víme, kde děda leží,“ poznamenává Václav Myslivec. Jeho tatínek přišel na svět  v roce 1914 a maminka v roce 1922. V roce 1944 se jim narodil první syn, o pět let později druhý a v roce 1964 třetí.

Žili vedle lesa, lítal v něm odmala

„První velký zážitek jsem měl jako dítě, když jsem vyrostl tak, že jsem dohlédl na stůl. Jako čtyřletý jsem si zapamatoval požár u sousedů, hasiči nemohli jejich chalupu uhasit, a tak jen kropili domy kolem, aby nechytnuly také,“ uvádí Václav Myslivec. „Odmala jsem lítal po lese, pozorovali jsme zvěř dalekohledem. V brambořišti běhaly koroptve, v lomech byla spousta divokých králíků, v lese srnčí a všude kolem bažanti a zajíci. Prostě ráj.“

Ve svých patnácti letech nastoupil Václav Myslivec na lesnické učiliště do Lomnice nad Popelkou a za dva roky už začal pracovat. „V roce 1966 padla v Krkonoších velká větrná kalamita, jezdili jsme tam na výpomoc. Výdělky byly dobré, i dva a půl tisíce korun,“ tvrdí. Dva a půl tisíce korun tehdy odpovídaly zhruba 50 000 korun v roce 2023.

Vstávej, okupujou nás! Němci? Ne, Rusové!

Dvacátého prvního srpna 1968 přepadla Československo vojska Varšavské smlouvy na čele se Sovětským svazem, aby zabránila rostoucí snaze o obnovu demokracie a svobody.  

„Spal jsem v komoře, abych měl klídek. Ale v noci na dvacátého prvního srpna mě pořád budil hukot. Ráno ve čtyři hodiny otec šel do chlíva, pustil si rádio, přilít nahoru a vzbudil mě: ‚Vstávej, okupujou nás!‘ Ptal jsem se: ‚Kdo? Zase Němci?‘ Táta řekl, že Rusové,“ vzpomíná Václav Myslivec.

„S kámošem nás napadlo, že když se na Cimbále nic neděje, tak se na motorce podíváme jinam. Dojeli jsme na Mejto do Poniklýho. Viděli jsme, jak se valí tanky na Jilemnici a na Kundratice. Nepřetržitý proud. Pak se udělala v koloně díra a namontovali jsme se do ní. Říkali jsme si: ‚Projedeme dolů na Sítovský most.‘ Ale jak ti ruští hoši viděli, že jsme mezi nimi, začali nás malinko přimačkávat. Byli jsme pak děsně rádi, když jsme se dostali k Sítovskému mostu, a mohli jsme zahnout do Sítové. Jinak se nedalo nikam odbočit. Napravo od silnice na Jilemnici tekla Jizera, nalevo stála skála. Takoví jsme byli troubové,“ vypráví pamětník.

Na vojně pod ledovými Tatrami klepali kosu

Okupanti obsadili Československo v době, kdy Václav Myslivec nastoupil na dvouletou lesnickou mistrovskou školu do Šluknova. „Skvělí chlapi nás tam učili hlavně praxi, nezatěžovali nás latinskými názvy kytek,“ poznamenává.

Po úspěšně zvládnuté mistrovské škole následovala dvouletá základní vojenská služba. V říjnu 1970 narukoval do slovenského Kežmarku na poddůstojnickou školu pro velitele tanků. U útvaru stavěli nové budovy potrestaní vojáci, pykající ve vězení v obávaném Sabinově.

„Museli ráno pochodovat a pak makat. Byli jsme jak pokropení a věděli jsme, že je zle,“ říká. „Od Tater v zimě dost táhlo, ve starých kasárnách bylo vysoko do stropu, topit se začínalo až ve čtyři hodiny odpoledne a večer se už musel oheň v kamnech ulít vodou. Pod vyšisovanými dragounskými dekami jsme pořád klepali kosu.“

Nesouhlasil s okupací, nepovýšili ho

Václav Myslivec se na vojně stal svědkem významného mezníku. Od 1. ledna 1971 totiž ve vojenských bufetech, takzvaných armách, zakázalo velení Československé lidové armády (ČSLA) prodej piva.

V Kežmarku tehdy sloužilo hodně nových mladých důstojníků ze sovětských škol. „Brali si nás k sobě na pohovory a ptali se, jestli souhlasíme se vstupem bratrských vojsk do Československa v srpnu 1968. Tvrdili, že můžeme říct, co chceme, že to zůstane mezi námi,“ vzpomíná Václav Myslivec. „Tak jsem řekl, že nesouhlasím. A z poddůstojnické školy jsem odcházel jako vojín.“

V březnu 1971 ho převeleli k motostřeleckému pluku v Karlových Varech, kde zažil několik mimořádných událostí, jak ČSLA označovala tragédie, surovou šikanu nebo největší průšvihy.

Voják utekl se zbraní, dohnali ho a zastřelili

„Kluci utíkali ze stráže, třeba když hlídali muničáky. Jeden zmizel se samopalem. Nechtěl se ale prostřílet přes hranici do západní Evropy, chtěl domů za mámou,“ prohlašuje Václav Myslivec. „Dohnali ho někde u Lubence. Možná si po nich picnul, no a už nebyl.“

U motostřeleckého pluku sloužilo hodně Maďarů, vojáků z východního Slovenska nebo Romů. „Měli dost divoké povahy, zdrhali do hospody, snažili se prodávat výstrojní součástky. Taky oloupili kamarády, aby měli na chlast, prostě špatné,“ říká Václav Myslivec. „Velitel se snažil mimořádky přikrýt, vrhaly na něj špatné světlo. Ale stejně jeden Maďar nasluhoval sto šedesát dní a druhý sto osmdesát, když jsme šli do civilu. A těmhle týpkům jsem měl velet...“

Václava Myslivce naštěstí důstojníci potřebovali jako lesníka, schopného starat se o nářadí. Vojáci stavěli ve výcvikovém prostoru Doupovské hory sruby a hodil se jim někdo, kdo by brousil lopaty, krumpáče, případně opravoval ty rozbité. „V roce 1971 jsem žil od jara až do zimy na Doupově v kůlně uprostřed krásné přírody. V září byly břízy obsypané tetřívky,“ dodává. „Konec vojny jsem strávil u rakeťáků ve Stružné u Karlových Varů. Děsivé. Poručíci zdravili svého nadřízeného plukovníka pořadovým krokem a byl jsem rád, že jsem tam vojnu přežil.“

Kvůli spoušti v lesích se šli někdy opít

Do civilu odešel Václav Myslivec na podzim roku 1972. U Východočeských státních lesů (VČSL) začínal na Polesí Malá Skála. V roce 1976 dostal byt v krkonošských Vítkovicích, kam se nastěhoval s manželkou a roční dcerou. V lese však dělal na směny, a tak přešel do harrachovského střediska VČSL na místo těžebního mistra. Klidu si tam ale rozhodně neužil.

„Po Krušných a Jizerských horách se ekologická katastrofa valila na Krkonoše. Od roku 1976 se navíc dělaly běžecké tratě a jako hajný jsem o nich ani nevěděl. Najednou leželo dříví, vykácely se díry do lesa, otevřely se porosty a škodliviny tam měly lepší přístup,“ upozorňuje pamětník. „A na dalších třináct let jsme byli kvůli kalamitám v blátě u těžké mechanizace. Lesařina jak po válce. Za měsíc se mně na obvodě protočilo až třicet lidí. Stravování jsme v lese moc nedali, lečo s moravskou klobásou, salám, ocet, cibule. Někdy jsme se šli opít z toho, co jsme kolem sebe viděli, a odešel mi žlučník.“

Podle Václava Myslivce se během kalamity zlikvidovaly z území Lesního závodu Harrachov rok co rok desítky tisíc metrů krychlových dřeva. „Pokud se nepletu, tak v nejhorším roce jsme vytěžili více než sto tisíc kubíků,“ konstatuje. Jeden metr krychlový odpovídá přibližně jednomu vzrostlému stromu v mýtním věku. „Vytěžily se porosty pro svážnice, aby se dřevo dostalo dolů. Díky spoustě nových cest se hory ještě víc zpřístupnily. Jsou zamravenčené turisty, což není dobré,“ prohlašuje.

Kůrovce bylo tolik, že pro něj chlapi chodili s kýblem

V chřadnoucích smrkových lesích se v osmdesátých letech masivně rozmnožil kůrovec a pustošil je. „Když chlapi vybírají dneska lapače na kůrovce, tak do sklenice nebo do skleničky. Před čtyřiceti lety pro něj chodili s kýblem. Měli ho do půlky plný, když otevřeli dole na lapači klapku,“ popisuje Václav Myslivec. „Nahoře na holinách nám vůbec nešla jedle. Zasadila se – a zežloutla. Marná práce. Vydržely tam jen smrky pichláče. Snažili jsme se Krkonoše vrátit do pořádku, ale jen horalé je nemohli zalesnit. Přišla obrovská solidarita, stromky jezdily sázet školy, jako třeba železnobrodská ‚sklanda‘, lidi z továren.“

Novou výsadbu nicméně okusovala přemnožená jelení zvěř. Lesníci pro ni vytvořili obůrky, kam zavírali jeleny a laně na zimu a přikrmovali je. Mimo obůrky se je snažili odlovit na přijatelné množství.

„Těžební střediska se zrušila v roce 1990. Pak obnově Krkonoš strašlivě moc pomohla holandská nadace Face. Za peníze od ní se mohla nakoupit mechanizace, auta, sazenice,“ vzpomíná pamětník. Nadace Face poskytla do Krkonoš zhruba 375 000 000 korun.

Nestydím se, když kouknu na lesy, kde jsem sloužil

Pád komunistického režimu na konci roku 1989 Václava Myslivce  potěšil. Mnohem méně radosti už měl v devadesátých letech z překotných změn v lesním hospodaření. „Neštěstím byla výběrová řízení, stávalo se, že je vyhrávaly s nejnižší cenou firmy, které pak ani nenastoupily do práce nebo ji rozdělaly a odešly,“ tvrdí pamětník.

Kalamity se nevyhýbaly Krkonoším ani poté, co jim po roce 1989 přestaly hrozit zrušené či alespoň odsířené tepelné elektrárny. V roce 2007 napáchal obrovské škody orkán Kyrill, v roce 2008 vichřice Emma a o rok později letní bouře.

Václav Myslivec působil jako lesník od roku 1966 do roku 2012, kdy odešel do penze z funkce revírníka. Vykonával ji u Lesů České republiky. „Krkonoše i Jizerské hory vypadají zase dobře, i když tam bude pořád ještě hodně práce. V Jizerkách nad Souší postavili lesníkům pomník, že zase ozelenili hory,“ prozrazuje pamětník.

„Když kouknu na lesy, kde jsem sloužil s kolegou třicet let, myslím, že se nemusíme stydět. Ačkoliv nás spíš řídili, a kam nás strčili, tam jsme dělali. O mně jako o lesníkovi bylo řečeno vše, když se učitelka ptala mé dcery, co za práci má táta. Odpověděla jí, že počítá fůry se dřevem.“