Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Ing. Zdeněk Nachlinger (* 1945)

• narozen 24. listopadu 1945 v Úvalech u Prahy

• otec byl zahradník, matka v domácnosti

• od svých deseti let chodil pamětník do kostela, kde dělal ministranta

• po základní školní docházce nastoupil na internátní školu pro zahradníky v Mělníku

• v roce 1963 střední školu zakončil maturitou

• poté rok pracoval, následně nastoupil na vysokou školu do Brna

• na vysoké škole promoval v roce 1969, ve stejný den se oženil s Věrou Pertlíčkovou

• 20. července 1969 nastoupil do zaměstnání v Sempra Kadaň v Tušimicích

• 1. září 1969 nastoupil na povinnou vojenskou službu

• byl předsedou Svazu květinářů, poté předsedou Svazu květinářů a floristů

• v roce 2023 žil v Průhonicích

„Otec pro mě byl absolutním vzorem,“ říká hned na začátku svého vyprávění Zdeněk Nachlinger, který se narodil po druhé světové válce, a to 24. listopadu 1945 v Úvalech u Prahy. Tady také prožil své dětství, přičemž byl nejstarší ze čtyř dětí. O své tři mladší sourozence se musel starat a měl za ně také coby nejstarší odpovědnost. 

Jeho maminka byla v domácnosti a otec pracoval jako zahradník, což je povolání, které se v rodině Zdeňka Nachlingera dědí až do dnešních dnů. Poté, co se jeho tatínek v sedmnácti letech vyučil zahradníkem, musel odejít z domu, aby si vydělal na živobytí. A živil se právě prací zahradníka. Razil heslo: „Buď je něco správně, nebo není. Nic mezi.“

Také Zdeněk Nachlinger se po absolvování osmileté základní školy – navštěvoval národní školu, poté měšťanku, kterou ukončil ve třinácti letech s vyznamenáním – vydal do Mělníka, kde vystudoval internátní školu pro zahradníky. Tam byl coby třináctiletý nejmladší a také nejmenší. Na přání rodičů byl od svých deseti let ministrantem v kostele.

Zdeněk Nachlinger bydlel během svého studia na internátě, sobota byla tehdy ještě pracovní den, a tak si přivydělával na brigádách. Ve třídě byl dokonce jmenován brigádním referentem. S kamarády a spolužáky tak objížděl vesnice a přivydělával si například hrabáním listí nebo prořezáváním stromů v ovocných sadech. Jeho pravidelnou brigádou se stalo udržování vinic Trojslava v obci Vehlovice.

Střední školu zakončil maturitou v roce 1963, pokračovat ihned ve studiu na vysoké škole však nemohl. Žena, která ve škole pracovala jako tajemnice a měla na starosti přihlášky k pokračujícímu studiu, totiž popřela, že by si přihlášku podal. Vyfasoval proto takzvanou umístěnku a odešel pracovat do zahradnictví.

Kolona obrněných transportérů

Po roční pauze nakonec ke studiu nastoupil, a to na Vysokou školu zemědělskou v Brně. První ročník začínal netradičně v Jihlavě, a jak sám Zdeněk Nachlinger přiznává, po roce mimo školu a učení pro něj bylo těžké vrátit se zpátky do studijního režimu a všechno zvládnout. Od druhého ročníku, kdy se zahradníci oddělili od studia a pokračovali v Lednici na Moravě, už ale byla situace lepší.

V brigádách pokračoval Zdeněk Nachlinger také v rámci vysokoškolského studia, na tříměsíční praxi byl například v JZD Velké Bílovice v úseku zelinářství, kde byl jako pomocný referent.

To už se blížil rok 1968, kdy měl pamětník závěrečné soustředění vojenské katedry. Ve škole měli totiž jeden vyučovací předmět s názvem vojenství, který museli absolvovat. „Což rozhodovalo o tom, jestli půjdeme na vojnu na rok, nebo na dva. Kdo neuspěl, šel na dva,“ vysvětluje. To skončilo 25. července, kdy následovaly zkoušky: Zdeněk Nachlinger prošel a šel na rok na vojnu.

Tehdy už si s kamarádem přivydělával péčí o růže v zahradnickém podniku v Opavě. Právě tady se nacházel při srpnové invazi okupačními vojsky Varšavské smlouvy. S kamarádem byl večer 20. srpna pozván na večeři ke spolužákovým rodičům. Když návštěva skončila, vydali se oba domů.

„Prodírali jsme se mezi kolonou obrněných transportérů, aut s přívěsy. Jedno auto nebo přívěs už bylo bez kola, to jim nevadilo, jeli. Tři kilometry od místa, kde jsme byli, byla hranice s Polskem. Tak jsme si zanadávali, co zase vojáci blbnou, že nějaké cvičení,“ vypráví Zdeněk Nachlinger. Když je však ráno probudila jejich bytná, řekla jim, ať si ihned zapnou rádio a poslouchají, co se děje. Vydali se do práce, kde se od kolegyň dozvěděli další informace. Pak se ale situace zdramatizovala.

„V poledne, možná před polednem, na nás najednou nalétávaly ruské tryskáče. Byli jsme na poli mimo město a najednou nalétávaly. Vždycky tak jako dolů a zvedly to. Strašný rachot...“ vypráví pamětník. Ve dvě hodiny odpoledne za nimi přišel ředitel, ať raději jedou domů, aby rodiče neměli strach. Jenže vlaky nejezdily, a Zdeněk Nachlinger proto na své motorce odvezl kamaráda a poté se vydal domů přes Bruntál, Šumperk, Hradec Králové a Poděbrady.

„Samozřejmě skoro celou cestu souběžně nebo mezi kolonami vojenských vozidel, většinou to byli naštěstí Poláci, až potom před Prahou Rusové,“ vzpomíná.

Na vysoké škole pamětník promoval v roce 1969 s červeným diplomem a ve stejný den se oženil se svou přítelkyní a zároveň spolužačkou Věrou Pertlíčkovou.

Za květinami do Amsterdamu

Do zaměstnání nastoupil v Tušimicích u Kadaně, a to 20. července 1969. Místo mu nabídl Emil Kostka, otec jeho spolužáka, v nově vznikajícím podniku Sempra Kadaň, středisko Tušimice. Nabídka pamětníka zaujala, a proto ji přijal pod podmínkou pracovního místa i pro svoji manželku. V září stejného roku musel Zdeněk Nachlinger nastoupit na zmíněnou povinnou vojenskou službu.

Záhy po návratu ho vedení chtělo do pozice vedoucího, protože po odchodu Emila Kostky měl být jeho nástupcem právě Zdeněk Nachlinger. Bránil se, avšak po třech letech, tedy v roce 1972, nakonec místo vedoucího střediska v Tušimicích přijal. Členem komunistické strany však nebyl, ačkoli mu to bylo opakovaně nabízeno.

Tušimické skleníky se nacházely v blízkosti hnědouhelných dolů mezi tepelnými elektrárnami. Zdeňkova rodina bydlela přímo v areálu Sempry v malých panelácích určených pro zaměstnance podniku.

V roce 1975 se spolu se svými kolegy vydal na dva týdny pracovně do Nizozemska, navštívil odbornou výstavu květin v Aalsmeeru a přivezl nápad na pěstování vánočních růží. Ty se od roku 1977 začaly pěstovat právě v Tušimicích.

Díky své práci v zahradnictví, které své produkty exportovalo do ciziny, byl Zdeněk Nachlinger v kontaktu se zahraničními zákazníky. „Já jsem s nimi ale oficiálně nesměl rozmlouvat,“ vzpomíná s tím, že na to byli kompetentní pouze lidé z generálního ředitelství. „Jenže pak přišla nějaká diskuse, třeba o ceně, a ten náš nadřízený orgán centrál Praha plus Koospol si začal někde bokem šuškat a furt papíry, štosy, dokumentace. Tak jsem si s těmi zákazníky popovídal sám,“ vzpomíná pamětník na jeden z momentů, kdy se dostal do kontaktu s lidmi ze zahraničí.

Polární záře nad sametovou revolucí

V Tušimicích strávila rodina Zdeňka Nachlingera celkem čtrnáct let, z toho jedenáct let byl pamětník na vedoucí pozici v tušimickém středisku. Poté dostal od vedení pracovní příležitost v pražských Průhonicích, kam se s rodinou nakonec po jistém váhání odstěhoval. Jeho manželka Věra s ním však do Sempry nepřestoupila, stala se zaměstnankyní výzkumného ústavu v Průhonicích.

S ženou a tehdy už dvěma dětmi, syny ve věku třináct a jedenáct let, hledali parcelu, kde by si mohli postavit dům. Chvíli to trvalo, nakonec se ale zadařilo. Do nového domu se rodina stěhovala na Vánoce roku 1987, po dvou letech stavby.

„Patřil jsem v ředitelství v Praze k oportunistům. Napadal jsem vůbec činnosti, strukturu a řízení firmy, protože to bylo poplatné vedoucí úloze strany natolik, že nebylo rozhodující, jestli to je lepší, nebo není, ale jestli to je v souladu s linií. Takže jsem tam byl trpěn, a cokoli jsem na poradách navrhnul, bylo už předem negováno,“ popisuje Zdeněk Nachlinger dobu, která už se pomalu, ale jistě blížila k revolučnímu roku 1989 a konkrétně k 17. listopadu.

Ten den, vzpomíná, se konal seminář o pěstování cibulovin, kde měl on a jeho kolegyně přednášku. „Večer jsme se vraceli se šoférem, mrzlo, až praštělo. A někdy kolem padesátého kilometru jsem si všiml, že nad Kolínem byla polární záře, zelená, krásná. A nevím, kdo z těch spolujezdců říkal: ‚No, to je předzvěst něčeho zlého.‘ Neznám žádnou takovou pověru, ale bylo to řečeno. A vysadili mě v Průhonicích a jeli dál na Prahu,“ vzpomíná Zdeněk Nachlinger.

Nový režim, nové příležitosti

V pondělí po práci se poté zajel podívat k Mánesu, kde se, jak vzpomíná, říkalo, že je k vidění video se záběry z Národní třídy. „No tak to teda... Drastický, to se vařila krev, šlo o to, komu dáme po hubě, když jsem to viděl,“ vypráví pamětník.

Ruku v ruce se sametovou revolucí přišla také transformace společnosti. Ředitelství Sempry, kde pracoval, bylo zrušeno, provozovny se privatizovaly a některé se restituovaly. „Takže společnost přestala existovat a byli jsme nezaměstnaní. A založil se Pragoseed,“ popisuje Zdeněk Nachlinger. Akciová společnost Pragoseed se skládala z bývalých pracovníků Sempry a Koospolu. 

Kvůli neshodám s vedením však někteří pracovníci z Pragoseedu odešli a založili firmu Bohemiaseed, kde byl Zdeněk Nachlinger jedním z podílníků. Zároveň spolu se svým synem získali bývalou provozovnu Sempry Chlumec a vybudovali z ní firmu Azalea Chlumec.

Po sametové revoluci se také stal jedním ze zakládajících členů a předsedou Svazu květinářů, po rozdělení republiky předsedou Svazu květinářů a floristů. V roce 2023 žil pamětník v Průhonicích.