Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Vladimír Nadrchal (* 1938)

• narozen 4. března 1938 v Pardubicích

• za druhé světové války zažil bombardování Pardubic

• po válce měl problémy s plicemi a dva roky se léčil v sanatoriu v Košumberku

• v 11 letech se poprvé postavil do hokejové branky

• v roce 1955 se v Pardubicích prosadil do prvoligového týmu dospělých

• v roce 1957 odešel na vojnu do Rudé hvězdy (Komety) Brno, kde získal osm titulů mistra československé ligy

• v roce 1958 reprezentoval Československo na mistrovství světa v norském Oslu, kde ho vyhlásili nejlepším brankářem turnaje

• na olympiádách v Innsbrucku 1964 a Grenoblu 1968 získal bronzovou a stříbrnou medaili

• na mistrovství světa v Praze 1959 vybojoval bronzovou medaili, na mistrovstvích světa 1961 a 1965 byl stříbrný

• po skončení hráčské kariéry se stal trenérem v prvoligovém ZKL a Zetoru Brno, později působil dlouhá léta jako kouč v italském klubu HC Aosta

• v devadesátých letech 20. století se vrátil do Brna, kde dělal trenéra brankářů

• v roce 2010 se stal členem Síně slávy českého hokeje

• v roce 2023 žil v Brně

Po válce měl jako malý kluk tak velké problémy s plicemi, že se musel léčit dva roky v sanatoriu v Košumberku na Chrudimsku. Bez rodičů a bez pardubických kamarádů od říčky Bylanky. O pětasedmdesát let později patřil mezi hokejové legendy nejen v Brně, ale i v Česku a celé Evropě.

Vladimír Nadrchal odehrál za Dynamo Pardubice, Rudou hvězdu Brno a ZKL Brno více než 500 prvoligových zápasů a reprezentoval svou vlast na třech zimních olympijských hrách (ZOH). Stal se mistrem Evropy, vicemistrem světa a ze ZOH v Innsbrucku 1964 si přivezl bronz. O čtyři roky později v Grenoblu získal olympijské stříbro.

 „V Košumberku byl hlavní odpočinek, klid a čerstvý vzduch. A odpoledne jsme dostávali chleba s psím sádlem, Podle řečí mělo dobrý vliv na dýchání. Nejdřív mi psí sádlo nechutnalo, ale pak jsem si zvyknul,“ svěřuje se Vladimír Nadrchal. „Dva roky v Košumberku jsem zvládnul docela v pohodě, rodiče za mnou jezdili asi jednou za měsíc. Lékaři mě propustili s doporučením, abych se vyvaroval sportů, kde je hodně námahy. Zkrátka žádné velké běhání.

Pod dohledem rodičů Vladimír Nadrchal zpočátku doktory poslouchal. „Kamarádi chodili v zimě bruslit, ale dodržoval jsem přísný zákaz, doprovázel jsem je a jenom se na ně díval,“ vzpomíná. „Jeden večer jim ale chyběl brankář, a tak mě přesvědčili, ať se jdu obléct a vlezu do branky. Že prý tam člověk jenom stojí a moc se nenadře. Bylo mi asi jedenáct let, pak jsem s nimi chodil na zimní stadion pořád, pravidelně jsem trénoval a už v sedmnácti letech jsem se dostal do prvního prvoligového mužstva Dynama Pardubice.“

Při bombardování šlehaly plameny blízko nás

Vladimír Nadrchal se narodil 4. března 1938 v Pardubicích. Válku sice vnímal bezstarostnýma dětskýma očima a více se pamatuje na klukovské bitvy mezi levým a pravým břehem říčky Bylanky, ale z hlavy nikdy nevymazal nálety britských a amerických Spojenců na Pardubice.

„Bombardovali letiště a hlavně rafinerii minerálních olejů, která stála něco přes kilometr od našeho domu a dostala velké zásahy. Nálety byly docela často, při jednom velkém plameny šlehaly blízko místa, kde jsme bydleli,“ upozorňuje pamětník. „Tehdejší dobu si vybavuji jako takovou zatrpklou. Nepřál bych nikomu, aby zažil bombardování. Jak zahoukaly sirény, šup a už jsme běželi do sklepa. Měl jsem třesavku, jak nálety dopadnou. Plameny z rafinerie jsem viděl krásně. Blbost, krásně je špatné slovo. Venku bylo peklo.“

Dokumentaristka Paměti národa Šárka Kuchtová v reportáži pro Český rozhlas uvádí, že se Pardubice staly terčem anglických a amerických leteckých svazů v roce 1944. V červenci první bombardéry britské RAF špatně označily místo útoku a pumy dopadaly do východních čtvrtí města. Bohužel minuly hlavní cíl, rafinerii minerálních olejů, jež sloužila nacistům k výrobě pohonných hmot pro jejich vojenskou techniku. Říkalo se jí Fantovka. Zahynulo tehdy 44 civilistů a dalších 38 utrpělo zranění.

V srpnu 1944 se západní Spojenci nespletli a rafinerie hořela čtyři dny a noci. Zpustošily ji bomby z amerických bitevníků vyslaných nad Pardubice z Itálie. O život přišlo 213 lidí, z toho 19 německých vojáků. Bombardování zasáhlo rovněž obec Svítkov, kde žili Nadrchalovi. Pumy ničily také cukrovar, staré nádraží a k němu se přimykající čtvrť. Poškodily rovněž předměstí Skřivánek. Padaly na Chrudim a okolní vesnice. 

Poslední nálet na Pardubice provedli Američané koncem prosince. Zemřelo při něm šest lidí a šestnáct jich skončilo v nemocnici se zraněním. Fantovka se již z bombardování nevzpamatovala a až do konce války nevyráběla. Rodina Nadrchalových přežila válku bez úhony, ačkoliv Svítkov s Fantovkou sousedil.

Na vojnu jel hned z tatínkova pohřbu

Tatínek pracoval jako truhlář v Rybitví a stavěl také pramice na rybaření. Maminka se živila jako dělnice, v roce 1947 se Vladimíru Nadrchalovi narodila ještě sestra.

„Otec brzy umřel, už v padesáti jedna letech. Doplatil na to, že hodně kouřil. Můj nástup do Brna na vojnu do Rudé hvězdy byl spojený s jeho úmrtím. Narukoval jsem tam v den, kdy měl otec kremaci,“ uvádí pamětník. „Po smutečním obědě s rodinou mě někdo dovezl autem do Brna, kde jsem hrál od šesti hodin zápas. Dneska by mě za něco podobného ‚ukamenovali‘, ale věděl jsem, že to zvládnu, a zvládnul jsem to. Uniformu jsem vyfasoval až druhý den.“

Díky hokeji se Vladimír Nadrchal už jako hodně mladý podíval do demokratické a prosperující západní Evropy, kde lidé žili mnohem svobodněji a lépe než v totalitním Československu. „V západních zemích byl větší pořádek, víc aut, strašně moc osvětlených obchodů. Ale moc jsme si tam koupit nemohli, dostávali jsme kapesné dva dolary na den,“ tvrdí pamětník.

V západní Evropě okopírovali brankáři modernější výstroj. Ze začátku chytal Vladimír Nadrchal puky v rukavicích připomínajících spíše boxerky než pořádné lapačky. „Puky šly skoro do holých rukou. V ‚boxerkách‘ se nedalo chytit skoro nic. V létě na mě kluci stříleli na betonu, byl jsem jen v trenkách, tričku a v rukavicích. Později mi kamarádi z pražského vojenského oddílu ÚDA dovezli staré rukavice, mnohem více podobné současným lapačkám. To bylo haló, když mi z nich puk nevypadnul. Měl jsem i vyztužené betony do výšky kolena a tlusté kalhoty, něco jako pumpky.“

Když betony navlhly, byly těžké jako beton

Pak přišly na řadu kožené betony s „buřtíky“, vyplněné žíněmi. Pokud na otevřeném zimním stadionu pršelo nebo padal sníh, nasály betony vlhkost a podle Vladimíra Nadrchala šíleně ztěžkly. „Současnou výstroj brankářům závidím, je jako pírko,“ dodává.

Na vojnu do Rudé hvězdy Brno, jíž se neřeklo jinak než Kometa, odešel jako středoškolák. V Pardubicích vystudoval průmyslovku, když některým pedagogům scházelo pochopení pro jeho vášeň k hokeji a absence kvůli tréninkům, zápasům a soustředěním.

V Dynamu Pardubice se potkal v jednom týmu s mistrem světa Vladimírem Kobranovem, který patřil k hokejovým reprezentantům odsouzeným na začátku padesátých let k dlouholetému vězení za údajný pokus o útěk do západní Evropy a protikomunistické řeči. Dostal deset let vězení, odpykal si pět. V roce 1955 se dostal na svobodu na amnestii.

Vladimír Nadrchal podotýká, že Vladimír Kobranov o zatčení, procesu a věznění skoro nemluvil. „Pak jsem se poznal s Vlastou Bubníkem, který šel jako reprezentant taky do vězení, a hodně vyprávěl, jak to tenkrát bylo,“ říká pamětník.

První dvě prvoligové sezony v Pardubicích se Vladimír Nadrchal prosazoval do základní sestavy lopotně. Obrat nastal poté, když ve Vítkovicích chytil do lapačky tvrdou ránu z trestného střílení. „Najednou se začalo v novinách psát o mladém nadějném brankáři z Pardubic,“ konstatuje.

Střežili jsme hranice města Brna

Hokejisté tehdy hráli za mnohem menší peníze než nyní. „Za výhru nám dávali na ruku sto osmdesát korun čistého, za remízu devadesát,“ poznamenává pamětník. Během vojny v Rudé hvězdě Brno se prosadil do československé reprezentace a v roce 1958 s ní odletěl na mistrovství světa do norského Osla. Národní tým tehdy skončil čtvrtý a nováček Vladimír Nadrchal si vysloužil cenu pro nejlepšího brankáře turnaje.

Na vojně ho vedli stejně jako ostatní hokejisty – vojáky základní služby naoko u Pohraniční stráže. Dělali si legraci, že střeží hranici města Brna. Po odchodu do civilu se pamětník nevrátil do Pardubic a zakotvil v Rudé hvězdě, z níž se v roce 1962 stal civilní klub ZKL. Nelitoval, poněvadž ve vojenském oddíle bral lepší peníze než většina prvoligových hokejistů. V Brně navíc získal osm mistrovských titulů.

„Přišel jsem do mužstva plného reprezentantů – Bartoň, Gusta Bubník, Danda, Vaněk. Pak tam byli kluci přibližně stejně staří jako já. Pepík Černý, Jarda Jiřík, Ruda Potsch, Zdeněk Kepák,“ popisuje pamětník. „V Rudé hvězdě jsem byl jako civilní zaměstnanec. Do práce jsem chodil od sedmi do deseti, pak se trénovalo, jinde dělali hokejisti až do dvou hodin odpoledne. Nakonec se do práce nechodilo vůbec nebo jenom někdy.“

Gusta Bubník si dokázal brankáře vychutnat

Kometa Brno předváděla technický, pohledný hokej a chodily na ni mraky diváků. Utkání se hrála většinou od šesti hodin večer a diváci se mačkali také těsně u bezpečnostních sítí za brankami. „Místa na stání byla plná hned, za brankami se už dvě hodiny před začátkem nedalo prodrat. Chodilo na nás přes deset tisíc diváků,“ připomíná Vladimír Nadrchal. „Když nám to šlo dobře, tleskali, když špatně, nadávali a pískali. Po porážkách jsme chodili kanálama.“

Jeho spoluhráč Augustin Bubník se řadil mezi sportovní obojživelníky – kromě hokeje vynikal i ve fotbale. Nastupoval za Rudou hvězdu v první hokejové i fotbalové lize. Na mistrovství Evropy ve fotbale 1960 získal bronzovou medaili, jako hokejista vybojoval bronz na olympiádě v Innsbrucku 1964 a na mistrovstvích světa jedno stříbro a tři bronzy.

„Když se hrála najednou hokejová a fotbalová liga, byla vždycky jednání mezi vedením obou Rudých hvězd Brno, co bude Gusta hrát. Nakonec si vybíral sám,“ prohlašuje Vladimír Nadrchal. „Jako hokejista byl Gusta výborný technik, měl perfektní kličku, zatáhl si puk do backhandu, brankáře si vychutnal, položil si ho na led a přehodil ho.“

Porazili Kanadu. Pro takové momenty hrajete hokej

V první lize se Vladimír Nadrchal snažil o jiný styl, než používali ostatní brankáři. Nepadal hned pod nohy útočníkům, zůstával déle stát na bruslích a dostával se svým pohybem do směru jízdy protihráče. Jeho způsob chytání slavil úspěchy a trenéři ho nominovali do reprezentace pro mistrovství světa v Praze 1959.

Do branky se postavil po prohře Československa se Sovětským svazem 3:4. „Proti Rusům chytal Jirka Kulíček z Kladna. A chytal dobře, jenomže dostal nešťastnou branku. Tak proti Americe a Kanadě postavili do branky mě,“ vzpomíná Vladimír Nadrchal. S USA obstál, i když reprezentace prohrála 2:4. Nastoupil proto i do zápasu na Štvanici s budoucími mistry světa Kanaďany před více než třinácti tisíci diváky. Národní tým ho musel vyhrát, aby získal alespoň bronz. Vladimír Nadrchal pomohl svými zákroky k vítězství 5:3. Pátou branku vstřelil při power-play Kanady do prázdné branky útočník Miroslav Vlach.

„Chytal jsem slušně a měl jsem svou první medaili z mistrovství světa. Oslava byla velká, lidi vletěli na led, poklepávali nás. Pro takové momenty hrajete hokej,“ svěřuje se pamětník.

Po Tatrách je honili s obřími batohy na zádech

V příštím roce se konala zimní olympiáda v americkém Squaw Valley. Československá reprezentace před ním nabírala fyzičku na letní přípravě ve slovenských Nízkých Tatrách.

„Vyfasovali jsme největší batohy, jaké se daly koupit, stanové díly, pomůcky na kempování, konzervy, trvanlivé salámy. Putovali jsme po Tatrách, denní trasa byla asi dvacet kilometrů. Chodili jsme hodně do kopce, od chaty k chatě, abychom se měli kde umýt, najíst a vyspat,“ uvádí pamětník. „Po čase mezi sebou začali někteří kluci soutěžit, kdo půjde rychlejc. Byly velké rozdíly v tom, kdo kdy dorazil do cíle. Když jsme šli z kopce, sundali jsme batohy a poslali je kotoulama dolů. Držel jsem se až na ocasu skupiny a dali mi přezdívku Šakravarta, podle indického cyklisty, který při Závodu míru dojížděl poslední s velkým odstupem.“

Vladimír Nadrchal vzpomíná s odporem hlavně na výstup po hoře Prašivá. „Stoupání, krátká rovinka, stoupání, krátká rovinka, znovu a znovu. Někteří kluci těžkou přípravu v Tatrách vzdali, raději oželeli olympiádu, zeptali se, kde zastavuje nejbližší vlak, a odjeli domů.“

Před olympiádou dostal hokejkou do oka

Před olympiádou ve Squaw Valley sehráli reprezentanti několik přípravných zápasů v USA. Střetli se rovněž s univerzitním týmem plným mladých, nadupaných a nažhavených hokejistů. Vladimír Nadrchal utrpěl v poslední třetině zranění, někdo z protihráčů ho píchl hokejkou do levého oka. Z velké rány kapala krev a brankáře převezli z ledu rovnou do nemocnice.

„Ležel jsem sám na zvláštním pokoji, dva pytlíky s pískem mně dali vedle hlavy, abych s ní nemohl pohnout. Zůstal jsem tam několik dní na ocet, protože kluci jeli na další utkání,“ říká pamětník. „Uměl jsem anglicky jen ‚thank you‘ a další banality. Naštěstí v nemocnici objevili sestřičku původem ze Slovenska, takže jsem nemusel vybírat z jídelního lístku prstem někam náhodně zapíchnutým.“

Do olympiády se pamětník dal dohromady, ačkoliv mu oko pořád slzelo, což negativně ovlivnilo jeho výkony. „Kdybych viděl pořádně, asi bych chytal o trochu líp,“ dodává. „Skončili jsme čtvrtí, i když jsme po druhé třetině zápasu s Američany vedli a měli jsme nakročeno k druhému místu. Ale ve Squaw Valley se hrálo skoro ve dvou tisících metrech nad mořem a Američani použili o přestávce kyslíkové masky. V poslední třetině nás jasně přehráli. Další dvě olympiády už pro mě dopadly líp.“

Neúspěch v USA si Československo vynahradilo v roce 1961 na mistrovství světa a Evropy ve Švýcarsku. Po dlouhé době porazilo velmi silný Sovětský svaz, stalo se mistrem Evropy a vicemistrem světa. Ve Švýcarsku chytal všechna utkání Josef Mikoláš a Vladimír Nadrchal mu kryl záda jako dvojka.

„Pepa měl na mistrovství světa ohromnou formu a podepsal se hodně pod vítězství nad Rusy 6:4. Byl ještě tvrdší a odolnější než já, strašně dobrý, obyčejný kluk a dalo se s ním mluvit o čemkoliv,“ prozrazuje pamětník. „Nevadilo mně, že mu dělám náhradníka, a fandil jsem mu.“

Když vás rozpárají pětkrát za sezonu

Ve Švýcarsku se kanadský brankář Seth Martin představil v ochranné masce na obličeji. Vladimíra Nadrchala zaujala a po návratu domů o ní začal uvažovat. Během kariéry mu totiž puk způsobil 106 ran, které lékaři museli sešít. Navíc měl přeraženou čelist a vyražené zuby.

„Nebál jsem se, ale jako malý brankář jsem měl nízký postoj. A když vás rozpárají pětkrát za sezonu, tak o masce přemýšlíte. Ve Švýcarsku jsem si ji ofotil a doma jsme se pustili do její výroby,“ popisuje pamětník. „Největším problémem bylo udělat sádrový odlitek obličeje, sádra nám ucpávala nos. Když se nám ‚posmrtná‘ maska povedla, už to byla sranda. Stačily nám sklolaminát a dvousložkové lepidlo, do masky jsme namontovali náhubek, dráty na ochranu zubů zapuštěné do vrstev tkaniny a lepidla. Jak ale člověk dostal velkou ránu pukem do drátů, chytly vás za ret jako háček rybu.“

První masky však nebránily zraněním beze zbytku. Podle Vladimíra Nadrchala prudce vypálený puk neroztrhl tvář tak hodně a nelámal už čelist, ale nějaké rány dělal.  Místo hladkých hlubokých ale už naštěstí „pouze“ mělčí roztřepené.

Vyražené zuby mu doktoři vrátili do pusy

Než si kryl obličej maskou, přišel Vladimír Nadrchal naráz o čtyři zuby. Na tréninku při hře na dvě branky chytal proti dopolednímu slunci, obránce Jan Kasper vystřelil svou obávanou pumelici a „oslepeného“ jednadvacetiletého brankáře trefil puk přímo do horních zubů.

„Ret se mně rozpůlil na dvě půlky a zuby vypadly celé. Spoluhráči je sesbírali z ledu, sanitka mě odvezla do nemocnice. Zuby mně zasadili zpátky a prý to byl velký lékařský výkon a úspěch,“ usmívá se pamětník. „Jeden zub měl kaz, v ruce ho vyplombovali až pak ho dali zpátky do pusy. Dostal jsem náhubek, nesměl jsem kousat, ale asi za měsíc jsem se ženil. S napuchlým rtem na Vánoce 1959. Jindy nebyl čas, začínala nám závěrečná příprava na olympiádu.“

Z olympiády si vezl bronz a fotku s herečkou

Vladimír Nadrchal v dobrém vzpomíná na zimní olympiádu v Innsbrucku 1964.  Do utkání se Sovětským svazem chytal jako jednička Vladimír Dzurilla, během jedenácti minut však inkasoval tři branky a vystřídal ho Vladimír Nadrchal. V brance zůstal až do konce turnaje, který přinesl Československu bronzové medaile. „Docela se mi na olympiádě dařilo. A povedlo se mi tam získat ještě obrázek na naší střídačce s filmovou hvězdou Jiřinou Bohdalovou,“ podotýká.

Z čtyři roky na olympiádě v Grenoblu dělal ve většině zápasů dvojku Vladimíru Dzurillovi. Trenéři Jaroslav Pitner a Vladimír Kostka ho nicméně poslali do posledního utkání se Švédskem, kde přispěl k remíze 2:2, která rozhodla o stříbrných medailích pro národní tým Československa.

Za druhé místo na olympiádě se dostal společně s ostatními úspěšnými reprezentanty na Pražsky hrad, kde je přijali prezident republiky Ludvík Svoboda a další nejvyšší politici. Vladimír Nadrchal obdržel jako odměnu také poukaz na koupi nedostatkového zahraničního automobilu.

Dvacátého prvního srpna 1968 vpadla do Československa vojska Varšavské smlouvy a zadusila pokus o obnovu demokracie. Vladimír Nadrchal byl právě na soustředění s Brnem v Gottwaldově, tedy současném Zlíně. „V pět hodin ráno byl poplach a zmatek jako všude jinde. Soustředění jsme rozpustili a jeli jsme domů do Brna většinou auty. Zmatek. Potkávali jsme obrněné vozy, bál jsem se, aby do mě nenabouraly,“ prohlašuje pamětník.

Díky angažmá v Itálii má pěkné bydlení

Na mistrovství světa v roce 1969 ve Švédsku, kde Československo slavně dvakrát zdolalo mužstvo sovětských okupantů, se už do nominace neprosadil. Dál chytal první ligu v Brně, pár měsíců zkusil práci kouče v Itálii. Po skončení hráčské kariéry nějaký čas trénoval v Brně. V roce 1980 se přes podnik zahraničního obchodu Pragosport dostal znovu do Itálie, kde koučoval hokejový klub v Aostě.

„Kontrakty jsem měl na šest měsíců v roce. Pragosport, to byli pěkní lumpové a brali si třicet procent z platu. Měsíčně mně zůstalo sedm set dolarů, musel jsem je ale směnit za tuzexové bony,“ upozorňuje pamětník. Ale i sedm set dolarů představovalo v osmdesátých letech 20. století velmi slušné jmění. Na černém trhu by měly cenu kolem dvaceti tisíc korun, což v Československu odpovídalo zhruba deseti průměrným platům. Vladimír Nadrchal si tak díky angažmá v Itálii postavil rodinný domek.

Domů z Itálie jezdil jednou dvakrát za měsíc, 1200 kilometrů zvládal za deset hodin. „Pokud mně tedy nezdrželi ocasové na hraničním přechodu. Některé celní prohlídky byly za socialismu drsné, šacovali mě, chtěli ukázat peněženku, jestli  v ní  nevezu víc peněz, než se smělo. Měl jsem vždycky blbý pocit,“ svěřuje se pamětník.

Příčí se mi někoho podrazit

Mnohem raději vzpomíná na hokejovou partu v Brně. Spoluhráči mu dali přezdívku „Náča“, jako „Náčelník“. Vedl totiž kroužek, který mastil karty na všech cestách k zápasům. V létě se brněnští hokejisté změnili ve fotbalisty a vyjížděli k fotbalovým zápasům po jižní Moravě. Lákaly je hlavně vinařské obce.

„Kluci tam měli kamarády, znali je, jezdili za námi na hokej a my k nim dát si skleničku ve sklípku. Oblíbili jsme si třeba Mutěnice. Hlavní průvodce byl Gusta Bubník, měl i klíče od jednoho sklepa. Nejraději jsem pil bílé víno tramín.“

Své medaile přikládá pamětník několika důležitým věcem. Rodina mu fandila a přála mu úspěchy. Umožnila mu cestovat. „Neměl jsem cíle, ale přání. Dostat se do Brna, do nároďáku. Když jsem viděl, že něco šlo dobře, tak jsem to dělal. Když ne, tak jsem se věnoval jiné věci,“ tvrdí pamětník. „Snažil jsem se být férový, příčí se mi někoho podrazit a poškodit. Možná jsem to udělal, ale nevědomky. Ke stáru přišly potíže s pohybem, bolesti v kyčli, chodil jsem s hůlkami, o berlích. Pak jsem po pádu skončil na vozejku. Teď chci solidně dožít. Přeju všem, kteří chtějí dělat jakýkoliv sport, aby ho dělali. Člověka sport hodně zvedne a naplní ho touhami.“