Jan Nagy

„Žádnej profesionální sport se tehdy nepěstoval, i když samozřejmě byla reprezentace (tam už to bylo refundovaný). Ale profesionální by to byl sport, kdybych z toho něco získal. Já jsem z toho v životě nic nezískal. Jednou jsem udělal takovou sérii rekordů. V Teplicích to bylo: 240 kg a to byl druhej třetí nejlepší výkon všech dob. Byl třeba ten Alexejev, ale tam se nedalo moc soupeřit. Zaprvý byl o třicet kilo těžší než já a oni tam také přece jen měli v lékárnách přístup k tomu něrabolčiku. Něrabol bylo anabolikum a tam si to normálně kupovali těžce pracující lidé. A bylo to evidentní. A taky můžu říct, že Alexejev byl sice o dva roky starší, ale už je taky dva roky mrtvej.“

„Byl konec roku a mělo být nějaký utkání, nějaká soutěž. Pohár československo-sovětského přátelství v Bohumíně. A já jsem tehdy měl zase nějakou chřipajznu. A při takový jedný schůzi tehdy předsedající toho našeho oddílu, byl to ředitel OPBH, tak tenhle člověk, který abych ho vystihl nějak jednou větou: nebyl by schopen udělat ani kotoul dopředu, natož kotoul dozadu, prostě naprostej sportovní antitalent. No a on mi řekl, že pokud se nezúčastním, tak můžu zapomenout na Moskvu (na olympiádu v Moskvě). Na olympiádu, to bylo za půl roku. A já bych na tu olympiádu určitě jel, rozumíš? No a já, musím se přiznat, že já říkám věci na rovinu. Já jsem mu řekl, že prostě on je ten poslední, kdo mi bude tady něco diktovat, a že si může tu olympiádu někam strčit. Šel jsem domů, zasedl jsem za stůl, napsal jsem do Prahy jako reprezentant, že končím. Napsal jsem na oddíl, že končím ze zdravotních důvodů, a vzpírání pro mne skončilo jednou provždy. (A byl to takovej problém, vždyť takových závodů jste musel absolvovat hodně? Nebo co vám tak vadilo? Jaký byl ten důvod, proč tam nejet?) Důvod byl ten, že jsem byl opravdu po nemoci a potřeboval jsem se dát do kupy a nepovažoval jsem za nutný se toho závodu zúčastnit. A hlavně mě popudil ten způsob tady toho v podstatě nýmanda, kterej si dovolil tohleto říct – a takovým rozkazovačným způsobem. Tak to prostě ani náhodou... To jsem okamžitě vystrčil drápky!“