Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Jindřich Nahodil (* 1929  †︎ 2016)

• narozen v roce 1929 v Loukovicích u Třebíče

• jednotřídka v Loukovicích, hospodářská škola v Jaroměřicích

• společně se Antonínem Plichtou se zapojil do činnosti protikomunistické skupiny Ladislava Malého

• po „babických vraždách” zatčen a v následujícím procesu odsouzen k 23 letům vězení

• vězněn na Mírově, Jáchymovsku a ve Valdicích

• propuštěn roku 1962

• až do důchodu pracoval v dělnických a nekvalifikovaných profesích

• zemřel v roce 2016

„Jsem přesvědčen, že celá ta akce byla naprosto nesmyslná. Ladislav Malý byl podle mě agentem StB a celá akce v Babicích měla posloužit jako záminka k rozpoutání represí proti zemědělcům a duchovním.“

V červenci roku 1951 došlo v Babicích na Třebíčsku k vraždě tří funkcionářů místního národního výboru. Podle StB ji provedla protistátní skupina řízená ze zahraničí. Ústřední postavou byl Ladislav Malý, o jehož úloze v celé záležitosti se dodnes spekuluje.

Ladislav Malý zorganizoval na Třebíčsku skupinu, se kterou podnikal různé menší akce. Vše nabralo obrátky 2. července 1951, kdy se v babické škole sešli k poradě funkcionáři místního národního výboru. V tu chvíli do budovy vběhli útočníci a tři funkcionáře zastřelili. Podle vyšetřování střílel Ladislav Malý a Antonín Mytiska, zatímco Antonín a Stanislav Plichtovi drželi hlídku před budovou. Při pronásledování byl potom zastřelen Ladislav Malý a Antonín Plichta. V souvislosti s událostmi proběhlo patnáct procesů, během nichž bylo odsouzeno celkem 107 osob. Uděleno bylo jedenáct trestů smrti a více než 1375 let odnětí svobody. Jedním z těch, které soukolí soudní mašinerie tehdy semlelo, je i Jindřich Nahodil, poslední pamětník babických událostí.

Poslíčkem v protistátní skupině Ladislava Malého

Jindřich Nahodil se narodil 8. července 1929 v Loukovicích u Třebíče. Rodiče měli hospodářství a malý Jindřich musel vždy po návratu ze školy pomáhat. V Jaroměřicích vychodil hospodářskou školu, což mělo být také jeho poslední vzdělání. Pamětník vedl poklidný venkovský život až do chvíle, kdy komunisté začali rozkulačovat místní sedláky. Jedním z těch, kdo tuto situaci nelibě nesli a byli ochotni proti komunismu bojovat, byl také pamětníkův strýc Antonín Plichta, který později sehrál v případu jednu z klíčových rolí. Mladý Jindřich se začal přirozeně zapojovat do formující se protikomunistické skupiny pod vedením Ladislava Malého, podrobnosti o činnosti skupiny nicméně nezná. Fungoval spíše jako poslíček, jako člověk, který občas něco zařídí a něco někam donese. 

„Ladislav Malý mi nebyl sympatický. První kritický pohled na něho jsem získal ve chvíli, kdy mě požádal, abych dojel do Stříteže, protože tam něco vykradli. Odmítl jsem. Kapitán zahraniční armády nebo jak si to říkal, že by potřeboval někde něco vykrádat, místo aby organizoval boj proti komunismu? To mi přišlo divné. Takový mi přišel ten Ladislav Malý.“

Jeden z úkolů, který tehdy dostal, spočíval v tom, aby odnesl do Třebíče dolary, jež měl vyměnit za československé koruny. Předávka nicméně nakonec neproběhla, a tak se pamětník o záležitost přestal starat. U soudu pak tato neuskutečněná akce tvořila jádro jeho obvinění.

V osudný den, kdy došlo k událostem na babickém MNV, byl pamětník doma a střelbu z dva kilometry vzdálených Babic dobře slyšel. Hned si uvědomil, že nastal průšvih. Vyběhl z domu a strávil den a půl venku. Dodnes vnímá jako chybu, že se posléze vrátil. Přišli si pro něho další večer po desáté hodině. Pamětník však přiznává, že celé okolí bylo obklíčené a že by nejspíše stejně nevyvázl.

Vyšetřování a soud

Estébáci ho posadili do auta a strčili mu hlavu na sedadlo, aby nevěděl, kam jede. Jeden z nich se ho cestou zeptal, jak se mu ta partyzánština líbila. Pamětník brzy pochopil, že jedou do Jihlavy; na náměstí poznal prudkou zatáčku, která vede do Hluboké ulice k sídlu bezpečnosti. Jinak ovšem nevěděl nic, s ostatními obviněnými nebyl v kontaktu. Při vyšetřování si všímal, jak se ho snaží dotlačit k nepravdivé výpovědi. „Právě v našem případě byla chyba, že o tom vědělo moc lidí, a čím víc lidí o tom ví, tím je to horší. Ten přidal tohle, ten přidal tamto, ukázalo se, že to tak nemohlo být, a teď teprve vám dávali kapky...“ Vyšetřovatelé si z různých navzájem protichůdných výpovědí mohli sestavit obrázek, jaký potřebovali.

Soud probíhal v Dělnickém domě. Většinu ostatních obviněných pamětník ani neznal. Všiml si pouze Ludvíka Stehlíka, který seděl při procesu za ním. Když se vynášely rozsudky smrti, všichni odsouzení prý mlčeli.

Jindřich Nahodil dostal za své domnělé zločiny třiadvacet let. V jeho procesu padlo sedm trestů smrti a dvě doživotí, nejnižší trest zněl na dvacet let. Po rozsudku ho odvezli do Jihlavy do společné vazby a poté někdy v srpnu přes Žďár a Českomoravskou vysočinu na Mírov. Z Mírova následně putoval do Jáchymova do dolů, kde strávil osm let. Odtud ho převezli do Kartouz do Valtic do starého kláštera, který sloužil jako vězení, a teprve odtud jej v roce 1962 propustili na svobodu. Amnestie z roku 1960 se ho netýkala, protože v jeho případu byli mrtví.

Návrat z vězení

Jindřich Nahodil se vrátil domů do Loukovic, kde se setkal se svojí matkou, a později navázal vztah s dívkou ze sousedství, která se poté stala jeho manželkou. Z vězení měl podlomené zdraví, neustále obíhal doktory a musel se také pravidelně hlásit na bezpečnosti. Nastoupil k práci u Pozemních staveb v Třebíči, odkud po několika letech přešel do Okresního stavebního podniku, kde pracoval až do důchodu jako skladník a v různých dělnických a pomocných profesích. O rehabilitaci nepožádal a celková rehabilitace mu byla udělena až v roce 1990.

Pamětník se v rozhovoru vrací také k osobě Ladislava Malého. Je přesvědčen, že se jednalo o velmi negativní postavu, s největší pravděpodobností o spolupracovníka StB. Rozhodně si jako někteří lidé nemyslí, že ho k akci vedla touha bojovat proti komunismu. Akce v Babicích byla podle něho předem naplánována jako záminka k vyvolání strachu mezi moravskými zemědělci a jako signál k represím proti duchovním. V tomto ohledu vnímá své zapojení jako zbytečné a mrzí ho, že posloužil jako figurka ve hře někoho jiného. Existují dokonce názory, že Ladislav Malý střelbu přežil a že mu komunisté později zařídili život pod jinou identitou. Podle pamětníka je to ovšem logický nesmysl protože člověk, který by znal tak třaskavé informace, by byl pro komunistický režim nebezpečný. Proto podle něj tehdy na poli u Babic musel zemřít.

Hořkost a zklamání

„Nás lidi zklamali, protože my jsme očekávali pád režimu i v důsledku nejen zahraničních relací s tím, protože to každý podněcoval, Hlas Ameriky nebo Svobodná Evropa. Vypadalo to, že zakročí proti komunismu. A právě to nám dávalo naději, že ta naše práce nebude marná, i když jsme se samozřejmě kriticky dívali na Ladislava Malého, na jeho jednání.“

Hořkost a deziluze, to je převažující dojem, který ze slov Jindřicha Nahodila dodnes čiší. Mrzí ho, že i dnes by nás někteří nejraději vrátili pod sovětská „křídla“. Ilustruje to například u prezidentské volby. Podle něho je zvolení Miloše Zemana prezidentem chybou, která naši zemi vede neblahým směrem. Pamětník pociťuje zklamání nad jednáním lidí, kteří si ani ze čtyřicetiletého utrpení nevzali ponaučení...

Z vyprávění Jindřicha Nahodila zřetelně zaznívá zklamání a deziluze nejen z toho, jaké bylo vyústění babického případu, ale také z toho, jak málo v dnešní době rezonují zkušenosti lidí, kteří prožili čtyřicet let totality.