Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Alina Naldikojeva ()

• rukojmí ve škole v Beslanu

Můj otec je policistou, máma pracuje v lihovarnických závodech. Nic zvláštního.

Kolik máte bratří a sester?

Mám jen staršího bratra, jmenuje se Azamat. Učí se v Moskvě, letos bude končit.

V jakém jazyce mluvíte doma, v ruštině nebo osetinsky?

V podstatě doma mluvíme jen osetinsky, ale jakmile vyjdeme z domu, mluvíme rusky. Jelikož se učím na univerzitě, kde všichni mluví rusky a všechny předměty jsou pochopitelně v ruštině, mluvíme rusky, ale doma mluvíme jen osetinsky.

Vyprávěli Vám rodiče o historii Vaší rodiny, o dědečkovi, o babičce?

Samozřejmě.

Pocházíte odsud?

No celkem vzato pocházíme z Kurtatinské soutěsky. Do nedávna naše rodina žila ve vesnici Samotit nedaleko od Beslanu. Ale můj otec už vyrostl v Beslanu a má máma pochází z vesnice Čermen.

Všichni to jsou Osetinci?

Ano, všichni jsou Osetinci.

Jakou máte religii?

Křesťanskou.

Do jaké jste chodili školy?

Chodili jsme se starším bratrem do První beslanské školy. Takže v době teroristického útoku jsem šla do šesté a bratr do osmé třídy.

Jaké byli národnosti Vaši spolužáci? Byli to všechno Osetinci?

Ne. Naše republika je internacionální. Byli tam i Arméni a Rusové.

Úplně na začátku jste se zmínila o konfliktu mezi Inguši a Osetinci. Co si z toho pamatujete?

Já jsem to už nezažila. Co vím, je, že konflikt se začal právě v Čermenu, kde žila máma. Právě muže z rodiny Kalagových, kde byla máma, vyváželi v noci a pak je postříleli. To je to, co vím já osobně, jinak jsem se v žádných zdrojích nehrabala, vím jen to, co se předávalo ústně.

Jaký byl Váš vztah k Ingušům? Mluvili jste o tom doma?

Jestli říct čestně, žádný odpor jsem k Ingušům necítila. Mí rodiče mne vychovávali tak, že jsem věděla, že všechno záleží na samotných lidech a že se nedá odsoudit celá národnost kvůli chování několika jedinců, že všude žijí lidé, takže jsem necítila žádnou nenávist ani k Ingušům, ani k Čečencům. Jediné, co bylo, tak přetrvávala jakási obava, že když se to událo jednou, může se to opakovat podruhé.

Povězte nám, co předcházelo událostem 1. září roku 2004.

To byly obyčejné, klidné letní prázdniny. Spolu s bratrem jsme byli v Gelendžike, běhali jsme tam s dětmi, hráli si.

Těšila jste se prvního září do školy?

Ano, my jsme každého prvního září měli slavnostní nástup do školy a naší učitelé nám vždy chystali nějaké překvapení, které se nikdy neopakovalo. Ten rok mělo být nějaké obzvlášť velké překvapení. Měly probíhat tance, nejen osetinské, ale i klasické plesové, kavkazské. Děťátko, které, podle obyčejů, mělo zvonit zvonečkem.

Jak si pamatujete ten den? Od té doby, když jste se probudila.

Pamatuji si, že jsem nedočkáním hrozně pospíchala. Šla jsem do šesté třídy a to znamenalo nové učitelé, nové předměty, navíc se naše třída tehdy opravovala. Pamatuji si, že jsme tam šli o hodně dřív, měli jsme tam být na 9. a přišli jsme tam už asi v půl. Vběhli jsme do třídy, ale naše učitelka tam ještě nebyla, její neteř zrovna měla jít do první třídy. Tak jsme šli za naší bývalou třídní, tam jsme chvíli poseděli a pak jsme hledali naše místo na slavnostech, které probíhaly ve dvoře školy. Každá třída tam měla své místo, tak jsme hledali to své a čekali na novou třídní.

Vy jste přišla do školy sama?

Šla jsem tam se starším bratrem.

Rodiče s Vámi nešli?

Máma s námi chtěla jít, ale my jsme se začali rozčilovat, že už jsme velcí a ona zůstala doma a táta ten den pracoval.

Jak probíhala slavnost?

Jestli říct čestně, pamatuji si jenom, že se ozvaly nějaké výstřely. My jsme si ze začátku mysleli, že to jsou petardy nebo ohňostroj. Byli jsme překvapení, že udělali ohňostroj za bílého dne. Dívali jsme se nahoru. Najedno někdo začal křičet, že musíme utíkat do tělocvičny. Dav mě tam doslova vynesl.

Jak to pokračovalo?

Nejprve jsme hrozně dlouho stáli v tělocvičně, dlouho nevěděli, co s námi mají dělat. Chtěli nás umístit do auly ve druhém patře. Pořád se kvůli něčemu rozčilovali. Pak nám řekli, ať si sedneme na podlahu. Bylo nás tam spousta, hrozně moc lidí, někdo někomu seděl na klíně. Pak si teroristi udělali cestičku od jednoho východu k druhému, aby tam mohli normálně chodit. Také si pamatuji, že jsme křičeli, že chceme pít. Tak přinesli kýbl s vodou a stříkali na nás vodu. Dá se říct, že se nám vysmívali, protože se nikdo nemohl napít.

Kolik jich tam bylo?

Těžko říct, protože v tělocvičně nebyli všichni. Často se střídali. Taky nás doprovázeli na záchod, přičemž to bylo přímo do tříd. Všude stáli. Myslím si, že jich bylo tak 50, ale to je jen můj odhad.

Jak lidi reagovali?

Měli jsme šok. Dospělí se nás snažili uklidnit, dokonce někteří říkali, že je to jen takový výukový film a že nás za chvíli pustí. Ale pak už děti začaly brečet a křičet, to teroristy nahněvalo, tak začali střílet do vzduchu, alespoň prozatím to bylo do vzduchu. Pak se přes ten křik ozval pán, Ruslan Betrozov, ten se nás zastal a řekl, aby pustili aspoň děti, že tady jsou i dospělí, takže mohou držet je. Nepamatuji si, co konkrétně říkali, ale zastřelili ho. Přímo nám na očích ho zabili, on upadl a několik spolužáků z vyšších tříd ho vzali za nohy a za ruce a vynesli ven z tělocvičny. Také si sundali zástěry, dostali kýbl s vodou, a těmi zástěrami myli krev, abychom ji neviděli.

Ty lidi, kteří to dělali, určili teroristi?

Teď si to nevybavuji.

Byl tam s Vámi Váš bratr?

Ne, my jsme neseděli vedle sebe. Bratr se porozhlédl po škole a myslel si, že tam nejsem. Vyšli jsme z domu v různou dobu. Myslel si, že jsem utekla a snažil se taky utéct. Doběhl do železniční tratě, která byla vedle školy, a tam ho chytli teroristi a zahnali ho zpátky. Chytli ho, přičemž, když utíkal, vylomil okno a kousek skla se mu zabodl do kolena, když ho chytli, posadili ho spolu s jinýma klukama do třídy a pak, když už se v tělocvičně všichni uklidnili a jen tiše seděli, přivedli je. Proto to dopadlo tak, že jsem se k němu nemohla dostat. Na to, abych se k němu dostala, jsem musela vstát a jít za ním. A vstávat nedovolovali. Proto jsem zůstala na jednom místě a on na druhém.

10:19

Jak to pokračovalo dál?

Čestně řečeno si první dny nepamatuji, ale prvního jsem se už dostala k bratrovi a seděla jsem vedle něj.

To Vám dovolili vstát?

Ne, ne že by mi dovolili vstát, jednoduše jsem se k němu doplazila.

Aby si toho nevšimli.

Oni dovolovali vstát, ale během prvních dnů, když děti plakaly, že nenachází své rodiče, ani své starší bratry, mohli jsme vstát, museli jsme ale říct své jméno a příjmení a třídu a mohly jít za svými, ale bylo to velmi přísně střeženo a stáli pořád vedle. Pamatuji si, že jednomu z nich říkali „plukovník“, druhý terorista měl z nějakého důvodu převázanou ruku, ti dva se k nám chovali velmi krutě. Stačilo něco říct, hned lidi donutili vstát a odváděli je pryč. Nikdo z těch lidí se nevrátil, alespoň já jsem nikoho neviděla.

Jak jste tam prožila první noc?

Od malička trpím bronchiálním astmatem, nemohla jsem dýchat a, pamatuji si, že jeden z teroristů mi dovolil jít do takového průchodu, kde byly šatny, tam přeci jen bylo trochu víc vzduchu. Ale za několik minut zas úplně jiný mne donutil, abych se vrátila zpátky. Pamatuji si, že bylo strašlivé vedro, těch tisíc a něco lidí, byl strašlivý vzduch. Do toho jsme přeci seděli na podlaze, někdo u někoho na klíně a příšerně se nám chtělo pít. Ani ne tak jíst, jako pít, protože bylo strašlivě dusno.

Dávali Vám napít?

Ne, ale během dne přinesli kýbl s vodou a jednomu z naších starších spolužáků řekli, aby dal napít jenom dětem. Pamatuji si, že někdo z rodičů mu vytrhl hrnek s vodou a oni ho pak vyvedli a zbili. Za to, že jakoby si dovolil někomu z dětí vypít vodu. Ale tu vodu přinesli tak dvakrát, nepamatuji si, že by to bylo víckrát.

Co si myslíte, proč se rozhodli, že lidem nedají ani napít?

Nevím, proč se tak rozhodli. Ale první den nám dovolili jít na záchod a trochu se opláchnout. Odváděli nás tam po pěti. Když jsme se myli, stál vedle nás jeden z teroristů a pozoroval, jak se myjeme a přitom jsme se mohli jen umýt, nesměli jsme se při tom napít. Svého druhu to byl takový výsměch ve smyslu, chceš vodu, tady ji máš, ale napít se nesmíš.

Pamatujete si na druhý den?

Pamatuji si, že druhý den se porouchala ventilace a bylo tak horko, že vymlátili okna, aby tam proudil vzduch. Ale nepomohlo to, bylo příšerné vedro tak, že se to nedalo vydržet. Mnohé z dětí omdlévaly. Museli jsme jim nějak pomáhat vlastními silami. Dokonce i já jsem dostala napít. Jediné, co jim alespoň trochu mohlo pomoct, bylo vynést je do chodbičky, aby se mohly nadechnout, ale na druhý den nedovolovali ani to.

Pamatujete si, že by Vám někdo říkal, co a proč se stalo?

Byla jsem malá, jedenáct let, takže si toho moct nepamatuji, ale mluvili o nějakých armádách v Čečensku, o válce, nechápala jsem, co s tím máme společného, protože jsem nikdy nedržela v rukou zbraň, ale oni křičeli, že za to můžeme my a že za to musíme zaplatit.

Co bylo dál? Jaký byl sled událostí?

Na třetí den to bylo něco strašného! Mnozí prosili, aby je zabili, protože se to nedalo vydržet. Málokdo opravdu věřil, že to přežijeme. Vedle mne seděli bratří Betrozovy, Ruslan a Alan a oni mi třetího dne jednoduše řekli: „Alino, jestli se něco stane, utíkej! To je jedno kam, hlavně se nedívej ani dolů, ani nahoru. Pokud na tebe někdo bude volat, neotáčej se!“ Já jsem nechápala, proč mi říkali, abych utíkala k oknu, byla jsem malá a okna se mi zdála hrozně vysoká. Lekli se, že tam nepoběžím a řekli, že pokud bude ve zdi díra, abych utíkala tam. „Kdo by na tebe nekřičel, nezastavuj se!“ ale v podstatě to tak i dopadlo, že v průběhu teroristického útoku se ve zdi udělala poměrně velká díra, kam jsem se pak také protáhla.

Ještě bych se chtěla zeptat. Když jste byla ve škole, přišel tam někdo?

Já osobně ho neviděla, ale říkali mi, že tam byl Aušev. Nevím, možná, že jsem v tu dobu spala. Prý přišel do tělocvičny. Možná jsem ho nepoznala, protože měl vousy nebo něco takového, ale oni všichni vypadali stejně.

Věděla jste o tom, že probíhala nějaká jednání?

Ano, protože chodil do tělocvičny, mluvil přes vysílačku a po telefonu a příšerně se rozčiloval: „Nepotřebuje vás ani váš prezident, ani vláda!“ a hrozně se smál: „Rozumíte? Vás nikdo, kromě vašich rodičů nepotřebuje! Ale vaši rodiče jsou nikdo!“

Chovali se všichni stejně?

Ne, někteří z nich se chovali jako zvířata. Ale pamatuji si, že když nás první večer odváděli na záchod a dovolovali, abychom se umyli, jeden z nich mi řekl, že jsem velmi podobná jeho dceři a dovolil mi, se trochu napít vody, ale tak, aby to nikdo neviděl. Nevím, jestli i oni měli zákaz nám dávat vodu, ale přeci jen mi to dovolil.

Bylo víc takových případů?

Ne. Pamatuji si, jak nás vedl. Odváděli nás po pěti, čtyři šli v páru a já jsem zůstala sama. Vzal mne za ruku a řekl, abych se nedívala napravo, když jsme šli chodbou. Ale dítě je dítě a já jsem se tam podívala. Byla tam vyvrácena ruka a tělo přikryté záclonou, skrz kterou prosakovala krev. Vylekala jsem se a trhla rukou a on mi úplně klidně řekl: „Jednoduše jdi dál“. Tak jsme prošli celou chodbou.

Slyšela jste výstřely?

Ano. Před mýma očima zastřelili Ruslana Betrozova. A jinak vždy, když jsme začali plakat, o něco prosit, přišli k nějakému muži a řekli mu, aby vstal. Pokud jsme se během chvíle neuklidnili, odvedli je pryč.

Kolik takových případů bylo?

Nevím, ale v průběhu prvního dne zastřelili skoro všechny muže.

Kdy  všechno začalo? Myslím tím vojenský výpad třetího dne, kdy se začalo střílet.

Já si to nepamatuji, ale byla tam nějaká nepochopitelná koule, pamatuji si jen pocit, že to přiletělo zvně budovy. Přiletěl, zastavil se přibližně uprostřed a najednou to vybuchlo, takový jasně červený výbuch to byl. Pak jsem se snažila pochopit, co se vlastně stalo, ale lidé, kteří leželi pod tou koulí, se nehýbali. Byli rudí, možná, že hořeli, ale byli rudí a nehýbali se. Pak byl ještě jeden prudký výbuch a dál, jediné co si pamatuji, bylo to, že jsem mezi garážemi a padám.

V jakém stavu jste byla, když se to všechno začalo? Kde jste v tu dobu byla?

Byla jsem asi uprostřed tělocvičny, v šoku a už jsem vůbec nic nechtěla. Už jsem nechtěla pít, myslela jsem si, že už nikdy neuvidím rodiče, jediné, co jsem chtěla, aby to všechno hned skončilo. Už mi bylo jedno jak, hlavně, aby to všechno skončilo, protože bylo šílené vedro a příšerně se chtělo pít.

Ta vybuchnuvší koule tam vletěla zvenčí?

Ano, zvenčí. Nejprve přiletěla zvenčí a vybuchla pak už uvnitř.

Teroristi si té koule nevšimli?

Oni už do té doby říkali, že dnes zemřeme, ale že nás nezabijí oni. Říkali, že lidi zvenčí toho už mají plné zuby.

Co se událo pak?

Pak si pamatuji, že jsem byla v nemocnici. Byla spousta raněných dětí a mrtvoly, které ležely dokonce i na ulici. Jenom je přikryli a to bylo všechno.

Takže si nepamatujete, jak jste se dostala do nemocnice?

Pamatuji si, že mě vezl nějaký pán, seděla jsem vzadu. Jediné, na co se zeptal bylo, zda mohu chodit. Řekla jsem, že ne. Pak, když jsem se probrala, ležela jsem v nemocnici na posteli a sestra se snažila pochopit, jak se jmenuji. Mluvila jsem asi nesrozumitelně. Ona se mne ptala, jak se jmenuji a s kým jsem tam byla, asi proto, aby to mohla sdělit rodičům.

A to jste utíkala z tělocvičny si pamatujete nebo Vám to pak vyprávěli?

Viděla jsem fotografie. Pamatuji si jen dvě garáže a že padám.

Jaké fotografie? Zvenčí?

Ano zvenčí, poznala jsem se na nich. Víc si ale nepamatuji.

Pamatujete si, jaká byla situace v nemocnici?

Všichni byli v šoku. Nikdo nepředpokládal, že bude tolik raněných. Všichni chtěli pít, voda nestačila. Sestřičky běhaly od jednoho k druhému a z nějakého důvodu přišli asi pětkrát se zeptat na jméno. Chodili často a to nejen sestřičky, ale i obyčejní lidé, kteří hledali své známé a příbuzné. Pamatuji si, že za mnou přišel soused, který se zeptal na číslo k nám domů, zřejmě právě on volal rodičům.

Tehdy za Vámi přijeli rodiče?

Ne, má teta pracovala v nemocnici a všechny ty dny měla službu. Když mne uviděla, zjistilo se, že mám problémy s plícemi a odvezli mě do nemocnice ve Vladikavkazu, teprve tam k večeru přijeli rodiče. Takže ne hned.

Co se stalo s Vaším bratrem?

S bratrem jsme se potkala až, když mě přivezli z nemocnice. Nemohla jsem tam dlouho zůstat, protože chodili lidi s fotkami, ukazovali své blízké. Dokonce když jsem znala toho člověka, nebyla jsem schopná říct, že jejich syn umřel. Začala jsem pak hystericky plakat, křičet, takže táta se rozhodl mne vzít z nemocnice domů. A bratr už byl doma.

Jak to bylo s Vaším bratrem? Pamatuje si, co se stalo v tělocvičně?

Vyskočil z okna, doběhl ke garážím, tam už stáli naši, Osetinci. Dali mu napít a pak se ocitl v nemocnici.

Takže na moment, kdy se všechno skončilo, jste nebyli spolu?

Ne, nebyli. Jednoduše proto, že jsem velmi často střídala místo, pořád jsem chodila.

Takže oni už nic nenamítali ohledně toho, že se plazíte?

Oni už si zvykli na to, že jsme se plazili, hlavně že jsme nekřičeli a nic neprosili. Sem tam jsme mohli i vstát. Pamatuji si, že jsme na třetí den už vstávali a prosili je, abychom mohli vstát, že máme oteklé nohy. Oni to přeci jen dovolovali.

Spala jste alespoň hodinu?

Spala jsem, když jsem seděla s bratřími Betrozovými. Seděl na kolenou a já jsem seděla opřená o jeho nohy a abych alespoň trochu spala, dával mi ruce na uši.

A tihle dva bratři přežili?

Ne. Oba zahynuli.

Víte, jak se to stalo?

Jediné, co si pamatuji, že po výbuchu jeden z nich na mne volal „Utíkej!“.

Když jste byli v tělocvičně mluvili jste tam osetinsky?

Potichu a ne na osetinském. Pořád říkali: „Modlete se. Modlete se k vašemu Bohu. Modlete se k Alláhovi, možná, že vám někdo pomůže.“

O čem a s kým jste tam mluvili?

Ti dva chlapci mi vysvětlovali, co bude třeba udělat. „Pokud bude možné utíkat domů, utíkej domů. Jestli ne, utíkej, dokud neuvidíš někoho ze známých.“ Jinak s ostatními jsme si navzájem stěžovali, chtěli jsme domů. Chtěli jsme, aby rodiče byli nablízku.

Jak se chovali dospělí?

Dospělí nám velmi pomáhali. Dokonce holky a kluci, kteří byli starší než my, se snažili pomáhat a nějak nás chránit.

Poté, co jste vyšla z nemocnice, co se děl? Jaké byly reakce kolem?

Bylo to strašné. V našem dvoře několik dní v kuse byly pohřby. Ty trvaly až do konce září, protože hodně lidí nenacházelo mrtvá těla svých bližních. Mnozí dokonce pohřbívali prázdné hroby, neměli tělo. Jednoduše tam kladli věci a pohřbívali věci zemřelých. Všechny brečící matky, babičky, dědečkové chodili v černém, muži si nechávali narůst vousy, všechno to bylo strašlivé, protože to pořád připomínalo to, co se dělo v tělocvičně. Ty samé lidi v černém, ty samé vousy.

V jakém jste byla po tom všem stavu? Jak na tom byla Vaše rodina?

Pamatuji si, že mi nedovolovali chodit ven, protože všude se konaly pohřby a protože jsem hned začala brečet. Stačilo, abych uviděla člověka v černém a začínal hysterický pláč, nechtěla jsem je vidět a utíkala jsem domů.

Problém byl v tom, že všichni muži tam měli vousy?

Ne, všichni je neměli, bylo to ale takový pozůstatek, že když to byl vousáč, tak se něco musí stát.

Přijel někdo s nějakou pomocí nebo poskytl Vám někdo nějakou pomoc?

Ano. Posílali hračky, dopisy, psali nejen ze zahraničí, ale i z Ruska. Psali děti i dospělí, velmi silně nás psychicky podporovali podle svých možností jsme jim samozřejmě odpovídali.

Bylo to příjemné?

Ano, bylo. Je velice příjemné vědět, že se tě snaží lidi podržet a že se ti snaží nějak pomoci.

Kdy se znovu začalo učit?

Pro mne škola začala na začátku prosince. Přijeli teta se strýčkem z Gelindžiku a vzali mne s sebou do školy, protože bratr je starší, je mírnější a více emocionálně usebraný a já jsem hned začínala brečet. Také kvůli zdraví. Můj stav se po teroristickém útoku zhoršil, proto se rozhodli mne poslat tam. Učila jsem se tam několik měsíců. Pamatuji si, že to pro mě bylo velice těžké, protože do prosince jsem se neučila vůbec. Pamatuji si, že jsem tam zůstávala po vyučování, ale dohonila jsem to.

Tam, kde jste se učila, to byla vesnice?

Ne, to je lázeňské městečko, nedaleko od Soči.

Jak tam pak žili lidé? Vy jste tu zůstala do prosince, jak se lidi vyrovnávali s tím, co se stalo?

Bylo to velice těžké. Dlouhou dobu jsme se nemohli vzpamatovat. Bylo velice těžké si uvědomit, že někdo už není. Ještě včera jsme běhali, skákali a dnes jednoduše není. Měla jsem velmi zvláštní pocit právě z toho, že on už není a já jsem tady, živá a zdravá. Dokonce jsem se styděla podívat lidem do očí, protože lidi pochovali třebas svoje jediné dítě a já jsem tu.

Tenhle pocit pokračoval dlouho?

Asi rok, pak se přeci jen dostavil pocit, že je třeba žít pro ně, že je třeba si je pamatovat a ctít.

Jak od té doby žije Beslan?

Beslan se hrozně změnil. Nedá se říct, že k horšímu. Něco se změnilo k horšímu, něco k lepšímu, všechno se změnilo, všechno začalo být jiné, jen přetrvává pocit, že něco chybí.

Přemýšlela Vaše rodina o tom, že se přestěhuje?

Ne. My jsme z Beslanu, je to naše malinká vlast.

Teď uplynulo deset let. Jaké z toho máte pocity dnes, když o tom přemýšlíte?

Do teď nechápu, jak něco takového mohli dopustit. Byli tam děti, které absolutně za nic nemohly, prvňáčci a dokonce ze školky, protože ty byly ten den z nějakého důvodu zavřené. Takový pocit naprosté bezbrannosti, nemohoucnosti, tak silný, že se někdy nechce ani vycházet z domu.

Je pro Vás obtížné o tom mluvit?

Jestli čestně, tak mluvit o tom není obtížné. Ale mluvit spíš proto, aby si to člověk pamatoval. Právě pamatovat! Protože něco takového nejde zapomenout!

Kdybyste teď někomu, v souvislosti s těmito událostmi, mohla něco říct, co byste pověděla?

Asi všem, kdo zahynul, bych řekla promiňte. Protože je velice těžké chápat, že někdo není, ale ty jsi tady.

Dostala pak Vaše rodina nějakou peněžní kompensaci?

Ano, dostali jsme nějaký stupeň zranění a z toho vyplývala materiální pomoc. Pak ty peníze rozdali a poskytovali humanitární pomoc. Pamatuji si, že přijelo obrovské množství lékařů, kteří prohlíželi děti, snažili se pomoct, dokonce dávali léky. Dlouho po tom tady ještě pracovali psychologové, otevřeli Červený kříž. Psychologové pracovali se všemi. Byly děti, kteří zůstaly invalidními, k nim jezdili domů a snažili jim poskytnout rehabilitaci.

Teď se ještě někdo stará?

Červený kříž pracuje doteď. Znamená to, že můžeme kdykoli přijít a oni nám poskytnou pomoct. Pracují tam psychologové. Také otevřeli Severo-Kavkazské zdravotní středisko, tam můžeme kontaktovat lékaře, dostat bezplatnou konzultaci.

Chodíte tam?

Ležela jsem tam letos kvůli astmatu.

Když bývá výročí, chodíte ke škole?

Ano, snažím se tam chodit, pomáhat s přípravou. Dělají to všichni, děláme to jak pro sebe, tak proto, aby se nezapomnělo na ty, kdo tam zahynul. I v průběhu roku navštěvuji tělocvičnu a chodím na hřbitov. Snažím se tam chodit, jak možno častěji.

Je něco ve Vašem životě, co Vám dává energii, naději zapomenout na to, co bylo?

To že tu nejsou, je jakýmsi pohonem proto, aby člověk žil. To, že jsem přežila, znamená, že kvůli něčemu tady jsem a musím žít. Všechny děti, jak si je pamatuji, byly smějícími se, živými, jako by byli vyvolenými. Tenhle jejich úsměv ve mně přetrvává tak, že když se každé ráno probouzím, říkám si: „Musíš, musíš!“

Vaší specializací na univerzitě je žurnalistika?

To jste vybrala právě kvůli tomu, co se událo?

Ano, pamatuji si, že tam byla spousta novinářů, kamery, blesky. Pak jsem se hrozně dlouho chtěla stát lékařkou, v 9. třídě jsem pochopila, že se chci věnovat vojenské žurnalistice. To je moje! Moc se mi libí vojenská žurnalistika. Sice jsme teď vybrala žurnalistiku v osetinském jazyce, ale myslím si, že vojenská žurnalistika je něco, co mi vyloženě sedí. To je něco, co se mi opravdu chce dělat

Jaký je Váš sen, týkající se Vaší profese?

Nevím. Teď je to touha být v ohnisku události, protože to, co vypráví svědek, nikdy není takové, jak to předává kamera. Kamera je něco jiného.

Vy už jste ale byla v ohnisku události v pravém smyslu slova.

Ano, byla jsem, ale v úplně jiné roli.

Moc Vám děkujeme a přejeme Vám, aby chvíle strávené v ohnisku události, nebyly pro Vás tak krutými.

Děkuji.