Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Ota Nalezinek (* 1930)

• narozen 4. května 1930 v Lomnici nad Popelkou

• syn hudebníka Josefa Nalezinka

• od dětství se chtěl stát výtvarníkem

• vystudoval výtvarnou výchovu na pedagogické fakultě v Praze

• v 50. letech začal učit v pohraničí na severu Čech

• v roce 1969 se rozhodl pro emigraci

• usadil se v Lucembursku a postupem času se stal uznávaným výtvarníkem

• žije střídavě v České republice a v Lucembursku

Politika je špinavá věc

Ota Nalezinek se narodil 4. května 1930 v podkrkonošské Lomnici nad Popelkou. Jeho otec Josef byl hudebník, hrál na několik nástrojů, ale tím hlavním byly pro něho housle. Jeho nejstarší syn Ota po něm umělecké sklony podědil, ale ještě víc než hudba ho vábily obrazy. Už od útlého dětství věděl, že chce být výtvarníkem, přestože miloval i hudbu, která ho pak provázela po celý další život a z níž čerpal mnoho inspirace. Otec ho ale od nelehké dráhy umělce odrazoval. Věděl své, v Lomnici provozoval soukromou hudební školu a k uživení rodiny se čtyřmi dětmi to nestačilo. Do rodinného rozpočtu proto musela přispívat i pamětníkova maminka, která pracovala jako dělnice v továrně. V roce 1945 Josefa Nalezinka přijali po úspěšném konkurzu do ostravského rozhlasového orchestru a celá rodina se do Ostravy stěhovala spolu s ním.

Ota nastoupil do školy v roce 1937. Vzpomíná, jak lomnickou školu během války obsadila německá posádka, jak maminka chodívala s batohem do okolních vesnic pro jídlo a jak se o ni pokaždé báli. Nejvýrazněji mu ale ve vzpomínkách utkvělo otcovo varování, aby nikde neříkali, že doma poslouchá vysílání z Londýna, a aby se nikdy nehrnuli do politiky, protože politika je špinavá věc. Pamětník si to vzal k srdci, celý život se snažil politice vyhýbat, ale doba, ve které žil, mu to příliš nedovolovala.

Krajina dětství

Další vzpomínky Oty Nalezinka se týkají konce války v Lomnici a jejím okolí. Pro něho krajina dětství, jejíž obraz mu ze vzpomínek nikdy nevymizel, se však na konci války stala dějištěm mnoha dramatických událostí. Město leží v oblasti, kde se na severu zvedá horský masiv Krkonoš a kudy na konci války proudily zástupy odsouvaných Němců. Na opačné straně leží Český ráj, kraj plný skal a lesů, ve kterém se ukrývali a posléze i zapojovali do lokálních bojů partyzáni. Ota Nalezinek vzpomíná, že tři partyzáni se schovávali i u nich doma na zahradě. Ve městě se v posledních dnech války, ale i několik dní po jejím skončení bojovalo a také popravovalo. Dne 5. května nacisté na náměstí zastřelili tři lomnické povstalce a veřejné popravy se pro výstrahu museli zúčastnit všichni lomničtí občané včetně tehdy dospívajícího Oty. Jedním z popravených byl v jeho vzpomínkách také místní holič. Dobře ho znal, chodil se k němu stříhat odmala [podle dostupných materiálů lomnický holič František Vojtíšek bohužel zemřel mnohem drastičtějším způsobem, němečtí vojáci ho ukopali a umlátili pažbami pušek. Veřejná poprava se týkala tří jiných Čechů]. Na náměstí, kde Němci popravovali Čechy, pak o několik dní později popravovali Češi Němce. Byla to odplata za Františka Vojtíška a ostatní. 

Zdálo se mi, že máme málo výtvarné výchovy a hodně politiky

Po válce začal Ota v Ostravě studovat gymnázium a v té době mu krátce po sobě zemřeli oba rodiče. Poté se o něho starali členové občanského sdružení a mladší sourozence si vzali do péče příbuzní. Po maturitě odjel do Prahy, aby pokračoval na pedagogické fakultě studiem výtvarné výchovy pod vedením Cyrila Boudy. V předposledním ročníku se ale rozhodl studium v Praze ukončit. „Zdálo se mi, že máme málo výtvarné výchovy a hodně politiky,“ poznamenává ke svému tehdejšímu rozhodnutí. Vadilo mu, že komunistická ideologie zasahuje i do umění, které považoval v tomto ohledu za nedotknutelné. „V popředí byl dělník, ale já jsem chtěl malovat krajinu,“ dodává. Rozhodl se, že půjde učit, a na umístěnku byl odeslán do Krásné Lípy, městečka ležícího ve Šluknovském výběžku na severní hranici Čech. Poslední ročník pedagogické fakulty pak dostudoval dálkově v Liberci. Na své první místo vzpomíná rád. Učil starší děti, které pocházely z českých, ale i německých rodin. Přišel tam v době, kdy se stále ještě československé pohraničí potýkalo s důsledky poválečného odsunu a situace tam byla mnohem složitější než ve vnitrozemí.

Předsevzal si, že chce v dětech především vzbuzovat zájem o výtvarné umění, a dařilo se mu to. Děti výtvarná výchova s ním bavila a výsledky se dostavily v podobě úspěchů na dětských výtvarných soutěžích. I proto mu ředitel školy odpouštěl, že nedodržuje předepsané učební osnovy a snaží se vyhýbat tématům oslavujícím budování socialismu. Později mladého učitele přeložili do nedalekého Rumburku, učil již na větší škole a stal se zástupcem ředitele. Současně se věnoval vlastní tvorbě a společně s několika dalšími výtvarníky založili výtvarnou skupinu Kontrast. Název byl vybrán záměrně, chtěli se odlišovat od umění socialistického realismu. Ota Nalezinek vypráví, že se jim to poměrně dařilo, byli mimo hlavní dění, „výtvarníci z konce severu“. Jediné, čemu se prý nevyhnul, byly nástěnky ve škole, které musel vytvářet v souladu se socialistickými idejemi. Ale vadilo mu toho mnohem víc, necítil se svobodný, vnímal, že zůstává stát, že dál jdou jen ti, kteří se upsali komunistické straně, přestože v její ideály nevěří. Bylo mu třicet devět let, když se rozhodl, že svůj život od základů změní. 

Všichni neměli slitování s nějakým emigrantem

V létě roku 1969, rok po sovětské okupaci Československa, odjel do Rakouska a domů se už nevrátil. Opustil jisté zaměstnání, opustil přátele, opustil dceru, kterou pak dlouhé roky neviděl. Doma zůstalo i všechno, co kdy vytvořil. Měl plán, jak se dostane přes hranice, ale co bude dělat potom, nevěděl. Jediné, čím si byl jistý, bylo, že chce být svobodný. A čekalo ho mnoho těžkých chvil, zklamání a rozčarování. V Rakousku odmítl jít do tábora pro uprchlíky, měl obavy z velkého množství lidí, to však znamenalo zůstat na ulici a úplně sám. „První noci jsem bydlel u Dunaje, s ježkama... ve čtyřiceti jsem si připadal jako bezdomovec, bez peněz, bez přátel... ale nelitoval jsem se. Protože jsem si říkal: ‚Chtěl jsi svobodu, tak uvidíme, jestli ji dostaneš.‘“

Hledal práci a říká, že musel nachodit stovky kilometrů, než ji získal. Práci, kterou mu nabízeli, neuměl. Většinou se jednalo o řemeslné práce, ale on byl výtvarník a učitel. Nakonec musel zalhat, že je elektrikář, aby získal jedinou práci, která se nabízela. „Jen jsem pak nosil kabely, protože jsem nebyl elektrikář, za kterého jsem se vydával. O elektřině jsem nevěděl vůbec nic.“ Ale protože měl práci, měl zároveň už i nárok na přespávání v noclehárně. „To už bylo dobrý. Prostě jsem to přežil... jako podkrkonošský voříšek... cítil jsem se strašně sám... všechno bylo těžký. Všechno bylo hrozný. Ale říkal jsem si: ‚Jedině přežít, jedině to se hodnotí.‘ A to se mi podařilo.“ 

Vykulenej českej socialistickej učitýlek tam někde ze severu

Ještě v zimě roku 1969 si začal vyřizovat politický azyl v Lucembursku. Stále hledal zemi, ve které se nebudou ptát na to, k jaké politické straně nebo církvi patří. Ale jak v Rakousku, tak v Lucembursku se musel opakovaně podrobovat pohovorům, které pro něj nebyly příjemné a současně mu přinášely rozčarování o fungování západního světa. V hlavním městě Lucemburku bydlel v Českém domě, ubytovně, kterou pro své krajany zřídil jeden z československých prvorepublikových emigrantů. A začal pracovat jako zedník. Jiná práce nebyla, a jak dodává, zedničina nebyla zrovna jeho parketa. „Když jsem přišel na stavbu, tak na mě hned volali, že já to tam tedy vytrhnu... když viděli, že se bořím po kotníky v bahně a že ani nevím, že když prší, musím mít vysoký boty. No ale já jsem žádný neměl... a od tý doby mi říkali, abych si vzal fošnu, stoupnul si za zeď a že až půjde polír, tak ji mám zvednout a počkat, až přejde.“ A pokračuje: „Já jsem neměl jinou možnost, jen dělat to, co mi nabídli, a spát tam, kde mě nechali přespat. A v těch špinavejch a mokrejch hadrech jsem chodil pořád, protože jsem neměl jiný.“ Problém představovala i neznalost jazyka, zpočátku mluvil jen lámanou němčinou. Ale nejhorší bylo, že nemohl kreslit. „Neměl jsem žádnou tužku, žádný pero, žádný papír, žádné místo, kde bych kreslil... Ale když jsem se někde dostal ke stolu, tak jsem si hned něco čmáral.“

Ale změna k lepšímu přece jen přišla. Nejprve získal místo promítače v kině a současně začal kreslit drobné zakázky. Zásadní změna ale nastala po první samostatné výstavě. Předcházela jí nabídka majitelky jedné ze známých galerií a následoval úspěch. Prodalo se takové množství obrazů, aby si mohl dovolit opustit zaměstnání a konečně se věnovat jenom výtvarné tvorbě. „Bylo to k neuvěření, že si mě někdo všiml... že jsem asi dělal něco jiného než místní... Byl jsem tam cizinec, bez řeči, bez přátel, bez vlivu a bez pomoci. A zůstal jsem  naživu,“ uzavírá toto období Ota Nalezinek. 

Co takovej blbec dovede v rámci svobody vytrpět

V Československu byl v nepřítomnosti odsouzen za nedovolené opuštění republiky. V roce 1983 mu udělili milost a on se mohl po letech vrátit domů. V té době byl již ceněným výtvarníkem, měl za sebou výstavy v mnoha zemích západní Evropy a díky tomu o něho projevila zájem tehdejší československá zpravodajská služba. Prověřovala si ho, zda by jí mohl být svými kontakty užitečný, a zjistila, že nikoli. Tajní měli zájem především o československé emigranty a s těmi se Ota Nalezinek příliš nestýkal. A u prověřování všechno skončilo.

Po roce 1990 se pamětník začal vracet domů pravidelně a svoje pocity z pádu komunismu v Československu shrnuje následujícími slovy: „Tady byla svoboda, kterou jsme my dřív neznali. Pořád jsme jenom čekali, co kdo na koho řekne... nás malých lidí se to týkalo nejvíc... ale tu svobodu, kterou jsem si představoval, jsem nenašel ani v Lucembursku.“ 

Ota Nalezinek obsáhl ve své tvorbě mnoho technik, je nejen malířem a kreslířem, ale věnoval se také ilustraci, grafice, kolážím a plastice. Má za sebou mnoho výstav a ocenění, jeho díla vlastní i lucemburský velkovévoda. A nyní už může vystavovat také v České republice. Stále je v kontaktu se svými bývalými žáky a rád se vrací do Rumburku, kde prožil léta před emigrací. Říká, že vždy byl a bude Čechem, nikdy nechtěl odjet natrvalo a teď, když má možnost cestovat, kam chce, je nejraději doma, v České republice. Své vzpomínky na první roky emigrace, na to, kdy nejvíce propadal beznaději, zakončuje větou: „Co takovej blbec dovede v rámci svobody vytrpět. To je šílený...“