Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Pavel Návrat (* 1921  †︎ 2010)

• dětství na československo-polsko-německém pomezí (Hlučínsko)

• na začátku války nástup na nucené práce do Německa

• nástup do wehrmachtu

• válečné tažení do Ruska - operace Barbarossa

• ústup do Běloruska, válečné zranění

• sanatorium Sommerstein, Durynsko

• znovu nasazen do boje v Litvě, Lotyššku

• konec války, zajatec v Rusku

• 1949 propuštění ze sovětského zajetí a návrat domů

• ochotník, tlumočník, historik, loutkář, malíř, básník, turista, textilák a průvodce krnovskými výstavami

• zemřel 3. května 2010

První československý občan ve vesnici

Pavel Návrat se narodil do československo-polsko-německého prostředí. Oblast Hlučínska patřila původně Pruskému státu, byla v roce 1919 versailleskými mírovými smlouvami přidělena k Československu. Pavel Novák se tedy narodil původně pruským rodičům.

„Byl jsem prakticky v obci první československý občan, protože v únoru 1920 bylo právě Hlučínsko, které bylo od roku 1742 od prusko-rakouských válek, které Prusko vyhrálo, celých těch 180 roků pruský.“

Oba rodiče pracovali, maminka jezdila do Frankfurtu nad Mohanem do hadrárny a otec pracoval na panském statku jako řidič-strojník.

„Maminka jezdila s celou skupinou na celý rok až do předvánoční doby do, říkali tomu, hadrovna. Tam se staré hadry trhaly a zpracovávaly dál.“

„(Otec) Jezdil u knížete Lichnovského v Chuchelné, to je dneska, jak je ten rehabilitační ústav, jezdil jako strojník s těmi parními pluhy.“

Pavel Návrat se zde na statku vyučil holičem, maskérem, parukářem - vlásenkářem.

„V té době jsem se učil v Chuchelné u knížete Lichnovského, tam jsem chodil dva roky holit a stříhat.“

Později si otec založil vlastní živnost: opravoval zemědělské stroje a v létě jezdil s vlastní benzinovou mlátičkou.

„Tam od roku 1924 se pak osamostatnil jako strojní zámečník a zaměstnával se opravou zemědělských strojů, ale v menším měřítku - pro ty místní sedláky.“

Začátek války

Po obsazení Československa dostal Pavel Návrat automaticky říšské občanství a musel nastoupit do Reicharbeitsdienst.

„Moji rodiče, jako všichni ostatní, kteří se tam roku 1890 narodili, dostali potom později automaticky říšskoněmecké státní občanství. A na podkladě toho se odvíjel celý můj další život.“

Hned poté následoval nástup do německé armády - wehrmachtu. Pavel Návrat se dostal do skupiny armád Střed, která byla aktérem bojů operace Barbarossa – tažení na Sovětský svaz. Pan Návrat působil jako radista – tzv. funker. Jeho hlavním úkolem bylo zajišťovat a kontrolovat radiové spojení.

„To jsem z toho, z těch bitev prakticky nezažil žádnou, ostřelování a takový to jo, to bylo při těch opravách těch poruch, to se stalo mockrát, že jsem viděl, že přímo do koní to dělostřelectvo udeřilo. A tam z týlu jezdil oběd dopředu k těm všem klukům, co bojovali. No a oni měli body, které měli vyhlédnuté, ti letci a dělostřelci a ostřelovali křižovatky. A tak jsem v jednom tom trychtýru strávil dvě hodiny v takovým bahně a marastu. A viděl jsem, jak přímo do koně s jezdcem ten granát udeřil a ten kůň i on byl rozvěšený na všech stromech okolo, to jsem taky zažil.“

„22. června 1941 jsme překročili ve východním Prusku směrem na Litvu - Klajpeda dneska, překročili jsme hranice, jak jsem říkal, já teda jako voják - funker se tomu říkalo, jsme měli ten dres ještě s těmi těžkými polními přístroji a s těmi krabicovými telefonními přístroji.“

Během ústupu v Bělorusku byl Pavel Návrat zraněn. Dostal se do sanatoria Sommerstein v Durynsku.

„Tam bylo potom... v tom prosinci 1941 odrazili Rusi ten nápor od Vyazmy. Já jsem byl mezi Klinem a Vyazmou, to bylo si 35 km, Moskvu jsme měli před náma, jak na dlani, jsme byli přes 200 kilometrů vrácení zpět do Běloruska až po Smolensk a Vitebs. A tam jsem byl zraněn, to právě při hledání tohoto (poruchy spojení) nás ostřelovali a dostal jsem jednu do paty a jednu do plic střepinu. A to jsem ani nevěděl, že tu střepinu mám v plicích, a mě vezli do středního Německa lazaretním vlakem, kde jsem celou tu první dobu 1941, 1942 a ještě i 1943 byl v tom lazaretě.“

V roce 1944 byl počet německých vojáků tak nedostačující, že byli zpět do služby povoláni i zranění vojáci. Pavel Návrat se tak opět dostává na frontu.

„A tam jsem ještě dostal skvrnitý tyfus a na podkladě toho jsem ještě částečně ochrnul, a tak mě přeškolili úplně na saniťáka, pro zdravotnickou a medicínskou vědu, i pro koupele, rentgen, masáže a to. A tam jsem byl až do toho 44. roku, kdy znovu převzal Himmler náhradní vojska po atentátu na Hitlera. A on říkal, že ty služby v lazaretech mohou klidně dělat ženy. Tak nás zase všechny znovu přeregistrovali na aktivní vojáky a dostal jsem se vysoko nad Rigu až po Narvu (Estonsko). A když potom ten vrch začal odsun, protože Rusi tlačili nás dolů, tak jsem se dostal do přístavního města Liepaja, to je česky Lipava, to bylo první město nad Litvou. To byla Klajpeda – Memel, potom Litva a tam to bylo Lipava a Vindava.“

„Odtud taky už bylo osmdesátikilometrové pásmo, které ještě drželi Němci. Tam jsem měl možnost, tak jako tady s vámi sedím, setkat se se Schörnerem, on byl právě vedoucí toho Kuronska - Kurlandu a on to dělal tak, že když byla na té frontě, jelikož to bylo 8 km na délku a asi 30-40 km na šířku po pobřeží směrem na Estonsko, to bylo lotyšské území a tamto estonské. A on když potřeboval zaflikovat nějakou díru na frontě, sebral bez jakýchkoliv těhle (skrupulí) pár těch lidí tam z těch šandalů polních tam do náklaďáků, zajel do města, pár ulic uzavřeli a všechno, co tam bylo, naložili na vůz, a jestli měl výcvik, neměl výcvik, byl na frontě a za hodinu už nemusel být.“ Pan Návrat unikl jednomu takovému zátahu jen tím, že se schoval za promítací plátno v kině.

I po válce zajatcem

Na konci války byl pan Návrat zajat Rusy a převezen k Leningradu do Bokšitogorsku do závodu na výrobu hliníku.

„A tam jsem se odtud dostal ve vojenským zajateckým ešalonu daleko nad Moskvu do města zvaného Bokšitogorsk, bokšito je surovina, která je třeba pro výrobu hliníku. A tam byl obrovský závod na výrobu hliníku.“

Zde zůstal až do roku 1949, kdy se podařilo díky majoru Melnikovovi přesvědčit úřady, že je Pavel Návrat skutečně československý občan.

„Potom jsem se setkal, jak mě sebrali, tak mi ten major Melnikov vyřídil odjezd do mezinárodního tábora v Oděse u Černého moře.“

Po třinácti letech doma

„S aprílem jsem přijel do Bolatic - domů po třinácti letech.“

Korespondence nemohla do Československa chodit, posílal ji tedy oklikou přes bratra v Německu.

„Já jsem mohl psát ten mezinárodní lístek srpu a půlměsíce, tam jsem mohl napsat 24 slov. To bylo možné. Jenomže do Československa nechodila žádná pošta z Ruska.“

Po válce Pavel Návrat pracoval spolu se sestrou v punčochárně v Krnově, kde žije doposud.