Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Boris Navrátil (* 1927  †︎ 2023)

• narozen roku 26. listopadu 1927 v Praze

• dětství ve Stuttgartu, otec diplomatem

• od roku 1938 či 1939 skautem

• členem Pražské Dvojky vedené Jaroslavem Foglarem - Jestřábem

• roku 1941 natáčel s Jaroslavem Foglarem v rozhlasu gramodesky s příběhy Rychlých šípů

• aktivní účast v Pražském povstání v květnu 1945

• poválečný masakr Němců na bubenečském náměstí Svobody

• studium práv na Univerzitě Karlově

• roční jazykový kurz v rámci Czechoslovak College London v letech 1946-1947

• 22. března 1948 emigrace přeplavením Dunaje z Bratislavy do sovětského okupačního pásma v Rakousku

• útočiště na anglické vojenské misi ve Vídni

• práce v obchodním domě v Londýně

• roku 1949 získal roční stipendium pro uprchlíky na Louisiana State University v Baton Rouge, USA

• usadil se v USA, vystudoval práva

• pracoval jako advokát

• zemřel 8. prosince 2023

O své prvorepublikové skautské přezdívce říká: “Patrně jsem byl cyklon, very agile. Pořád tam a sem a všude.” A skutečně jeho život plný náhlých zvratů, prudkých činů a nečekaných rozhodnutí je mu dokladem. A i když svou češtinu prokládá americkou angličtinou, je s podivem, jak znamenitě svůj rodný jazyk 65 let po emigraci z Československa ovládá.

Boris Navrátil se narodil 26. listopadu 1927 v Praze Františkovi a Jindřišce Navrátilovým. Vyrůstal se starším bratrem Jiřím.“Měli jsme docela krásnej rodinnej velkej dům, kterej táta postavil ve Střešovicích.” Záhy se rodina stěhovala do Stuttgartu, kde otec v letech 1932 až 1936 působil jako československý konzul. Tak měl Boris možnost naučit se perfektně německy. “Byl jsem dítě, co vyrůstá se dvěma jazyky. Když jste se mě zeptali něco česky, odpověděl jsem česky, když německy, tak německy. Nežinýrovalo se to.”

V roce 1937 se Navrátilovi vrátili do Československa. Od té doby bydleli v Bubenči v ulici Na Piavě.[1] To bylo Borisovi deset let.

JEDNÍM Z RYCHLÝCH ŠÍPŮ

Po návratu z Německa začal Jiří skautovat. Brzy do oddílu přivedl i svého mladšího bratra Borise. Tak se pamětník dostal do 2. pražského oddílu,[2] tak řečené Dvojky, kterou tehdy vedl mladý, ale již velmi populární spisovatel Jaroslav Foglar, autor Rychlých šípů. “Foglar byl ohromnej člověk, měl velkou imagination. Pracoval pro Melantricha a tam každej tejden měli takový comic strips. A jedním z nich byly Rychlý šípy. A on měl inspiraci, že měl Dvojku, která dělala všechny ty věci, který pak on dal do comics.”

Do rukou bratra Jestřába čili Jaroslava Foglara složil Boris i skautský slib. “Skautskej slib je na správnýho člověka, aby žil správným životem. A správný život je těžkej!” 

S Dvojkou absolvoval mnoho výprav, schůzek a táborů, vštípil si důležité hodnoty, ale také se naučil řadě užitečných dovedností: “Mě to strašně ovlivnilo. Vždycky jsme šli do jednoho mlýna obstarat si dřevo na podsady. A každej měl sekyrku nebo pilku a pak se to stavělo. Stavěl jsi podsadu, musel jsi to vyměřit atd.” Není bez zajímavosti, že se Boris zúčastnil i natáčení příběhů Rychlých šípů na gramodesky roku 1941. Svůj hlas propůjčil Červenáčkovi.[3] “Už nevím, kdo to natáčel, ale já jsem byl jeden z Rychlejch šípů na jedný desce. Já jsem byl mladší Rychlej šíp a musel jsem zařvat. To já jsem udělal...”

Roku 1940 během letního tábora u řeky Chvojnice na Moravě přišel zákaz Junáka a skauti museli domů. “Pak přišli Němci a sklapli celý skautský hnutí, protože to bylo inspirovaný z Anglie a z Ameriky a celej skautskej pohyb byl zaměřenej na to, aby vytvořil úplně samostatný lidi, samostatný v přírodě - aby věděli, co jíst atd., aby přežili těžký circumstances – okolnosti. To bylo skautský hnutí. Na druhý straně mělo zaměření duševní, na pravdu, na justice – spravedlnost. A taky pomoc.”

Dvojka pokračovala stejně jako mnoho dalších jiných oddílů v ilegalitě. Oficiálně fungovala jako oddíl Klubu českých turistů. Někteří z členů se v rámci tzv. Revolučních oddílů Junáka zapojili i do odbojové činnosti. Proto byl roku 1944 zatčen gestapem také Borisův bratr Jiří. Naštěstí se mu podařilo uprchnout, poté se skrýval až do konce války. “Měli jsme tajnou společnost, bylo to zakázaný a to skautingu přineslo ještě zvláštní kouzlo. Víc tě to chytlo. Během války jsme nemohli nosit žádný kroje, byli jsme jenom civilisti. Ale hnutí šlo dál v podzemí. Nebyli jsme jenom skauti, ale byli jsme proti Němcům spolu, za pravdu a vítězství. To byla velmi satisfying experience - zadostiučinění, být v Dvojce,” vysvětluje Cyklon.

JEDEME NA DŘEVOPLYN

V roce 1938 měla celá rodina odjet do Casablanky, kde tatínek František získal diplomatickou pozici. “Ale byl trošku churavej, takže než jsme tam odjeli, tak to sklaplo – byla mnichovská konference, kde nás Francouzi prodali. A Angličani.”

Boris tehdy chodil na německé gymnázium, aby si udržel úroveň jazyka. To se změnilo s okupací, neboť gymnázium začalo sloužit především nové okupační elitě. “Tak jsem pak najednou seděl vedle kluka, jehož otec byl SS oficír. To nešlo. Dělali na mě tlak, abych se přidal k Hitlerjugend. Tak mě otec přesadil na akademický gymnázium Na Příkopě – to bylo fajn.”

Otec byl brzy vyhozen z práce. Byl masarykovec a to se v éře druhé republiky a po okupaci nenosilo. Jelikož ale investoval jmění zděděné po tchánovi a postavil v Praze několik vil a činžovních domů, nezůstala rodina bez prostředků. Navíc začal šéfovat soukromé autobusové lince, kterou založil a neúspěšně vedl Borisův strýc, otcův švagr Nedoma.[4] “Strýc Nedoma investoval peníze na autobusovou linku, která jezdila Praha/ Štěchovice na jižní Čechy a zpátky. Ale nevěděl, jak s tím dobře dělat. Celá linka zkrachovala a šla do bankrotu. Tatínek zažádal a byl soudem ustanoven nuceným správcem. Během posledních let války byl vlastně ředitelem. Velmi dobře to dirigoval, takže ke konci války linka zase začala dělat peníze! Němci nás nechali, protože tu linku taky potřebovali. Nebyl benzin, tak jsme jezdili na dřevěnej plyn. Každej autobus měl takovou destilační věž, zapasovanou do autobusu. Řidič každých padesát kilometrů našťouchal do kotle dřevěné brikety,” vzpomíná na období války Cyklon. V rodinném podniku pracoval v kanceláři i starší bratr Borise Jiří Navrátil. Ke konci války byly autobusy zrekvírovány wehrmachtem, ustupujícím z východní fronty. “Bezplatně samozřejmě,”uzavírá pamětník.

ZASTŘELILI BY MĚ, KDYBY TAM NEBYLI NĚMCI

Konec války zastihl Borise Navrátila coby studenta na akademickém gymnáziu. Bylo mu sedmnáct let, když se v květnu 1945 vydal na barikádu na Národní třídě: “Naše ozbrojení bylo velmi tenký. Já jsem nedostal ani pušku,” vzpomíná.

Posléze pomáhal obsazovat Štefánikova kasárna na Smíchově. Tam se ustanovilo jedno z hlavních center Pražského povstání.[5]

Jeho rodiče o něm přitom tři dny nic nevěděli a netušili, jestli během bojů nepadl. K tomu málem došlo, když se vrátil zpět do rodné Bubenče. S puškou v ruce zde jako jeden z českých dobrovolníků dohlížel na hladký průběh internace pražských Němců do budov základní školy na náměstí Svobody. “Já jsem byl jeden z těch povstalců, co říká: ´Jděte, jděte.´” Běžná služba se ale rychle změnila  v drama. Někdo z českých vojáků neudržel své vášně na uzdě a patrně vhodil do zástupu pochodujících Němců granát. “Panika. Němci začali utíkat. Přemohli tenkou řadu lidí s puškama, jako mě. Schoval jsem se do jednoho rohu školy. A naši lidi, vojáci možná, který měli samopaly,  je začali střílet. A já byl v rohu, Němci utíkali kolem mě a chytali kulky, který by mě vlastně zastřelily, kdyby tam nebyli oni. Padali.” Na tuto událost vzpomíná i skautský pamětník Jiří Zámečník,[6] který se těchto událostí coby dobrovolník rovněž zúčastnil: „A nějakej, já říkám, blbec tam začal z protější budovy, který se říká skleňák, to byly budovy zemský banky, ze střechy střílet na ty Němce.” Vždy se našlo dost lidí, kteří se chtěli za každou cenu blýsknout. Výsledkem bylo naprosto zbytečné krveprolití, během něhož málem přišel o život i Boris Navrátil.

Nebyl by to Cyklon, kdyby se hned po skončení nepokojů nevrhl do dalšího dobrodružného podniku. Praha byla po válce plná nebezpečné munice, nevybuchlých granátů a bomb z náletů. Vše bylo třeba co nejrychleji zlikvidovat, aby nedocházelo ke zbytečným nehodám. Do pyrotechnického týmu čsl. armády se jako dobrovolník přihlásil i Boris Navrátil. S touto jednotkou likvidoval například minové pole u Pražského hradu, posléze vždy na základě telefonátu vyjížděli po celém hlavním městě. “My jsme spolupracovali s nějakým plukovníkem čsl. armády. Ten věděl, jak se dělá disarming unexploded things… Vozili jsme to k Ruzyni, tam měli jámu, kde se všechno vyložilo. OPATRNĚ,”dodává se smíchem pamětník. V Ruzyni se v bezpečné vzdálenosti od osídlení nechalo  vše vybouchnout.

Tu a tam si Boris ponechal nějakou zbraň, kterou mu bylo líto zničit: “Pan velitel, se kterým jsem pracoval, mi řekl: ‘No, dyť si to vem, si to zasloužíš!’ Tak jsem si čas od času vzal nějakou hezkou pistoli… Měl jsem celý arzenál. Můj otec s matkou o tom nevěděli - jsem to neinzeroval.” Co tento jeho arzenál, uchovávaný ve sklepě rodinného domu, způsobil po roce 1948, si povíme později. Zní to skoro jako ze Zdivočelé země, nicméně musíme si uvědomit, že po válce byly zbraně všude volně k dostání v nepředstavitelném množství. Obrazně řečeno: u každé vesnice stál nepojízdný německý transportér, u každé cesty se válel samopal a tucet pistolí. Kluci, kterým se dostaly tyto věci do rukou, si samozřejmě hráli.

STUDENTEM VE TŘETÍ REPUBLICE

Nicméně brzy nastal čas navrátit se do kolejí každodennosti a běžného života. Boris Navrátil složil roku 1945 maturitu a nastoupil na Právnickou fakultu Univerzity Karlovy. Následoval tam staršího bratra Jiřího. Jelikož byl na fakultě volnější režim, rozhodl se vyjet na roční jazykový kurz do Londýna na tzv. Czechoslovak College in England. Zde pobýval od srpna 1946 do června 1947. Protože byl jeho otec diplomatem, byl mu k této příležitosti vydán speciální diplomatický pas, jehož měl ještě využít.

V novém akademickém roce 1947/8 na něj čekala řada nedodělaných zkoušek…

PŘES DUNAJ DO VÍDNĚ

“Přišel komunistickej puč 25. února. Můj brácha Jiří studoval taky na Karlovce o rok vejš. Okamžitě ho vyrazili. Byla tam komunistická buňka a ti hned věděli, kdo je kdo. Že náš otec byl v zahraničním ministerstvu, že jeho šéf byl Jan Masaryk a že jsme byli všichni konzervativní, jak se říká, pravičáci,” líčí pamětník situaci v rodině po únorovém komunistickém převratu roku 1948.  Bratr Jiří Navrátil se zúčastnil pochodu studentů na podporu prezidenta Beneše[7], za což byl okamžitě vyloučen ze školy. Boris nechtěl jen nečinně čekat, kdy bude z “kádrových důvodů” vyhozen on. “My jsme seděli každej večer doma a řešili jsme, co bude dál, že tu nemáme žádnou budoucnost. Otec pořád říkal: ‚Počkejte, počkejte, já mám vztahy v diplomatickej kroužcích a já to možná zařídím, že se můžeme vyvozit celá rodina spolu.’ A to byly debaty každej večer. Nakonec jsem řekl: ‘Dost, jedu sám!’“

Opět se prokázala rázná a činorodá povaha Cyklonova. Jak řekl, tak se stalo. Po puči utíkalo velké množství lidí přes západní hranici s Bavorskem. Ta byla velmi rychle posílena prokádrovanými komunistickými pohraničníky, takže i když ještě nestála nechvalně proslulá železná opona, útěk byl čím dál těžší. “Á tak jsem si řekl: ‘Tam já nejedu, udělám to jinak. My pojedem do Bratislavy a přeplavíme se přes Dunaj do rakouského sovětského pásma. Tam to nebude nikdo hlídat, protože kdo by byl tak blbej, aby utíkal do sovětskýho pásma?’ A to byla korektní myšlenka.” S kamarádem se skutečně dopravili do Bratislavy, kde v noci 22. března úspěšně přepluli na nafukovacím člunu Dunaj do Rakouska.

S sebou měl Boris již prošlý diplomatický pas a pistoli mauserovku ráže 9 mm. Výhodou mu byla perfektní němčina, kterou se naučil ve Stuttgartu a na německém gymnáziu v Praze. Koupil sobě a kamarádovi dvě jízdenky do Vídně a v ranním vlaku splynuli s dělníky, jedoucími na šichtu. Když nečekaně přistoupila sovětská patrola, Boris byl připraven na nejhorší… “Já jsem měl s sebou mauserovku. A když vojáci přicházeli, tak si říkám: ´No, podívejte, vy dva. Jste to vy, nebo jsem to já. Ale co se mě týče, budete to vy.´ Nicméně vojáci prošli a nedělali žádný problémy.”

Ve Vídni se cesty obou přátel rozloučily. Boris se přihlásil na britské legaci. Britové sídlili v zámku Schönbrunn a mladý Čechoslovák s prošlým pasem přicházející z východu zde způsobil menší pozdvižení.  “Oni se na mě koukali, kdo jim to tam přichází. Oni do té doby žádnýho uprchlíka neměli! Já jsem byl první.“

Po překonání prvotní nedůvěry a zjištění Borisovy totožnosti na československém zastupitelství se o něj Britové více než královsky postarali a byl poslán do Londýna. Mnoho jiných uprchlíků takové štěstí nemělo a muselo strávit měsíce až léta v utečeneckých táborech.

V Londýně Boris pracoval jako příručí v obchodním domě a seznámil se zde se svou budoucí manželkou. O rok a půl později se mu naskytla příležitost získat stipendium pro české uprchlíky. Díky němu mohl dostudovat práva na Louisiana State University[8] v městečku Baton Rouge, USA. “Tak mě poslali na universitu do Louisiany. Než rok uplynul, měl jsem tři různá zaměstnání.”

VĚC: DOPIS Z ANGLIE

Mezitím jeho rodina prožívala těžké období. Jeden syn byl jakožto vysoký skautský činovník a účastník studentského pochodu na Hrad vyhozen ze studií, druhý emigroval. Těžko říci, zda v této době mohla být ještě řeč o emigraci celé rodiny, ke které stejně nakonec nedošlo. Každopádně se rodiče Navrátilovi snažili nevybočovat z řady a příliš na sebe neupozorňovat. S Borisem vedli korespondenční styk.

Když se ale na jaře 1949 starší bratr Jiří zapojil do připravovaného protikomunistického povstání, které vešlo do historie jako Praha - Žatec,[9] jejich situace se rapidně zhoršila. 17. května 1949 byli Jiří společně s otcem zatčeni orgány StB. Pikantní na tom je, že běžný policejní orgán - obvodní SNB nebyla o jejich zatčení uvědoměna a začala jejich zmizení vyšetřovat jako pokus o útěk za Borisem.[10] K této domněnce posloužily i dva v té době zadržené dopisy z Anglie. Ty od Navrátilových ukradl (tedy zajistil pro vyšetřovací orgány) “důvěrný pramen - nezištný a spolehlivý příslušník strany KSČ”.[11]

V těchto lístcích Boris, který si patrně velmi dobře uvědomoval situaci doma, píše velmi neurčitě a zpravuje rodinu především o tom, jak se mu v Anglii daří atp. Na konci druhého zadrženého dopisu z června 1949 vyslovuje datum 16. 6., kdy by se rád s rodiči spojil telefonicky. V té době byl ještě otec držen ve vazbě na Ruzyni a oficiálně veden jako uprchlík.  Po pěti týdnech se vrátil domů, Jiří byl ve skautském monstrprocesu odsouzen ke dvaceti letům těžkého žaláře za velezradu. Uran na Jáchymovsku kutal do roku 1960, kdy byl amnestován.

Korespondenční styk byl pro jistotu na nějakou dobu přerušen. Brzy ale přichází další rána. Buď při domovní prohlídce spojené s vyšetřováním “zmizení” Františka a Jiřího Navrátilových, nebo později, jak popisuje Boris,[12] se do sklepa, kde měl ukryty zbraně z léta 1945, dostala Bezpečnost.

“Šli do toho sklepa a tam byly kulometní pásy, několik granátů, šest nebo osm různejch pistolí… A můj otec s matkou o tom nevěděli - jsem to neinzeroval. Dostal jsem od nich SOS dopis - co je to? Oni museli dokázat, že to není žádnej protinárodní boj. Tak jsem ji potom poslal dopis, ve kterým jsem jim vše popsal, já jsem ty pistole znal, skoro seriální čísla. Že jsem to vzal se souhlasem pana velitele, když jsem dělal pyrotechniku. Tak jsem jim to popsal přesně, aby věděli, že jsem to byl já a ne rodiče. Anebo Jiří!” Bezpečnost tehdy od dalšího vyšetřování upustila, nicméně alespoň vůči Borisovi sepsala trestní oznámení. Díky zachyceným dopisům bylo již nabíledni, že emigroval a že se nevrátí. Navíc mohli komunističtí policisté určit i jeho aktuální pohyb - věděli, že bydlel v Anglii, věděli, že přesídlil do USA.

Trestný čin: Opuštění republiky, místo činu: Anglie - Amerika, poškozený: veřejný zájem.[13]

PRÁVNÍKEM V BATON ROUGE, LOUISIANA, USA

Boris se rozhodl zůstat i s manželkou v Americe. “Dostal jsem na rok studijní vízum a musel jsem slíbit, že se vrátím. Ale zůstal jsem tam. Takže jsem vlastně křivopřísežník.” Stipendium skončilo, ale pamětník studia práv dokončil, našel si hned několik brigád, aby si mohl studia dovolit. “Českej postoj ke vzdělání právníka je vlastně filozofickej. Je to školení právnický filozofie, etika a principy justicie. V Americe to je training na advokáta. Jako tradeschool almost. Jako trénuješ inženýra, tak tam trénujou advokáta. Celý zaměření je praktický,“ porovnává pamětník studia práv v Čechách a v USA.

V Baton Rouge zakotvil natrvalo. Jako specialista na velké soudní procesy (Westinghouse, General Motors etc.) se etabloval u známé advokátní firmy, díky čemuž se dostal několikrát i zpět do Evropy. Časem si založil svou vlastní advokátní kancelář. “Ale mně nikdo penzi neplatí, to je jenom, co jsem si mohl sám našetřit. Naštěstí penze stačí, abych se občas dostal do Prahy.” Zde se konečně může znovu vídat se členy své rodiny.

Jelikož byl ze skautu zvyklý všechny práce zvládnout sám, přestavěl si vlastníma rukama a za pomoci černošského kamaráda i rodinný domek. “Když jsem se dostal do Baton Rouge, to ještě černoši nebyli páni. To byl ještě apartheid. Měli vlastní čtvrť, vlastní domy a kostely. S bělochy se vůbec nemíchali,” vzpomíná.

S manželkou mají čtyři děti, dva synové skautovali. Když přemýšlí o největším daru, který mu dal do života skauting, říká: “Ten pocit, že můžu bejt samostatnej, no matter what. Cokoliv se stane.” A tomu Cyklon skutečně vždy dostál.