Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Karel Navrátil (* 1915  †︎ 2012)

• narodil se 3. listopadu 1915

• pocházel z české rodiny žijící ve Vídni

• v letech 1938–39 jako Rakušan narukoval do armády

• emigrace do Anglie

• výcvik u RAF, do bojů však nestihl zasáhnout

• do roku 1969 byl členem KSČ

• do odchodu do penze (v 56 letech) působil ve školství

• zemřel v roce 2012

Mládí, odchod do armády

Karel Navrátil se narodil 3. listopadu 1915 v brněnském Králově Poli. Jeho rodiče se sem přestěhovali z Vídně po vypuknutí první světové války. Po jejím skončení se z existenčních důvodů opět vrátili do Rakouska, kde provozovali malý módní závod.

„Rodiče i my děti jsme byli velmi činní v českých spolcích. Na prvním místě byl Sokol. V roce 1938 jsem byl v Praze na 10. všesokolském sletu a přísahal jsem tam bránit republiku. Jako rakouskému občanu mi ale hrozila vojenská služba v rakouské armádě. Doufal jsem, že v Praze navážu potřebné kontakty, abych se nemusel vracet do Vídně. To se mi ale nepodařilo, a já chtě nechtě musel zpátky… Byl jsem tedy povolán do armády. Nejprve jsem byl u motorizované pěchoty, kde jsem absolvoval základní výcvik. Mezi Rakušáky, které jsem nepociťoval jako nacisty, mi nebylo zatěžko otevřeně hovořit proti rozhodnutí naší vlády bez boje ustoupit Němcům. Protestoval jsem proti zabírání českého pohraničí a byl jsem za to zavřený, ale po čtyřech měsících mě zase pustili. Předpokládám proto, aby nevznikl rozruch, tehdy ještě nežádoucí.“ Protest měl podobu provokativního položení věnce s trikolorou k pomníku: „Já jsem naučil nebát se. Protože jsem byl trošičku takový bázlivý, tak jsem začal chodit do hor. A pouštěl jsem se na túry (po Alpách) úplně sám.“

Pan Navrátil se do armády vrátil ještě jednou. Během polského tažení dělal instruktora rakouským vojákům: „Byl jsem tedy v civilu a doufal, že už to tak zůstane, ale po zahájení války s Polskem mě povolali znovu. Dali mě k dělostřelectvu. Hned po výcviku šla tato jednotka do Polska. Mně ale nabídli, abych zůstal a dělal cvičitele. Nakonec jsem se dostal i odtud – žádal jsem, abych byl jako Čech zbaven povinností v německé armádě. Hitler přeci řekl, že žádné Čechy v armádě nechce. Odvolával jsem se neustále výš, až jsem dosáhl svého.“

Odchod do zahraničí

„Doma jsem začal shánět kontakty a informace, jak se dostat ven. Chtěl jsem do Jugoslávie, ale náčelník Sokola mi radil, abych to nedělal. Od cesty do Ruska mě zase zrazoval otec, který to tam znal. Tak jsem začal organizovat skupinku, která by přešla do Anglie. To se nepodařilo, tak jsem šel nakonec sám.“

Odchodem do zahraničí samozřejmě Karel Navrátil vystavil svou rodinu šikaně: „Pro mou rodinu ve Vídni to samozřejmě znamenalo potíže. … Otec byl poslán na trestné práce – kopání zákopů.“ Nejstarší bratr unikl zatčení tak, že se nechal hospitalizovat v nemocnici se slepým střevem, odtud potom unikl a schovával se až do konce války. „Další můj bratr, Vilém, byl zapojen do činnosti ilegální skupiny, která posílala strategické informace z Rakouska do zahraničí. V roce 1945 byl zatčen, přestože jeho manželka čekala dítě, a za čtyři měsíce v Mauthausenu zemřel.“ Po Karlově emigraci rodina trest předpokládala, ale nečekalo se, že bude tak tvrdý.

Karel Navrátil se tedy vydal na cestu sám. Koncem zimy přeplaval přes Rýn do Švýcarska. Proud byl ale tak silný, že v něm přišel o zavazadlo, kde měl veškeré šaty, peníze a doklady na cestu. „Já jsem do Švýcarska přišel nahý… Běžel jsem asi 6 km od hranic, pak jsem zahlédl stavení, zaklepal jsem na okno a ona to byla vojenská posádka. Uvařili mi čaj, zabalili do deky a ráno jsem šel v (jejich) uniformě k raportu. Řekl jsem, že chci do Ženevy – ke konzulovi Kopeckému. Měsíc jsem byl ve vězení St. Galen, kde ověřovali, kdo skutečně jsem, a pak mi řekli, že buďto můžu zůstat ve Švýcarsku do konce války, nebo plavat nazpátek. Byl jsem znovu internován a těžce jsem onemocněl ischiasem. Byl jsem tam několik měsíců, než se mi podařilo získat místo v pracovním táboře v Luzernu. A odtamtud už jsem navázal kontakty do Ženevy a zorganizoval přechod čtyř chlapců přes Francii, Španělsko, Portugalsko do Anglie.“

Ve Francii pomohli uprchlíkům účastníci místního odboje. V Marseille získal Karel Navrátil pas na jméno Jaroslav Horák a zažádal o vízum do USA.

„Získal jsem ho, ale chybělo mi tranzitní vízum přes Španělsko a Portugalsko, a ty ne a ne sehnat. Tak jsem dal dohromady další skupinku a šli jsme přes Pyreneje. Daleko jsme se ale nedostali, rozdělili jsme se po dvou a všichni jsme se sešli ve španělském koncentráku Miranda de Ebro. … Nejdále se dostal Ostravák Burda, který si tajně vylezl na lokomotivu, dojel až do Madridu, ale tam ho chytili, když si šel chytrák vyměnit do banky nějaké dolary, co měl na cestu.“

Ve Španělsku vystřídali utečenci několik vězení. Během této anabáze se Karlu Navrátilovi „podařilo navázat kontakt s naším konzulem ve Francii – panem Formánkem. A ten nám poskytl nějaké finanční prostředky. Pak nás poslali do koncentráku Miranda de Ebro. I odtamtud jsme se ale nakonec dostali a transportem pokračovali do Madridu, pak do Lisabonu a nakonec přes Gibraltar konvojem do Anglie.“

Karel Navrátil vzpomíná, jak se běženci za pobytu ve vězeních a táborech po cestě snažili využívat navzájem k výuce cizích jazyků. V Anglii vstoupil do československé armády. Z Jaroslava Horáka se stal opět Karlem Navrátilem a absolvoval základní vojenský výcvik. Přihlásil se k letectvu a úspěšně absolvoval všechny stupně náročného výcviku v Anglii a Kanadě a stal se vojenským pilotem. Létání bylo jeho vysněnou činností už od dětství, ve stíhačce se Navrátil „cítil všemocný.“ Za zvláště náročnou bojovou činnost považuje skupinové létání. Obtížná byla pro řadu letců podle něj i navigace, zvláště výpočet zpátečního směru bez rádiového spojení.

Formálně byl Karel Navrátil veden u 310. stíhací perutě, k jeho bojovému nasazení ale už nedošlo, protože válka mezitím skončila. Na období výcviku vzpomíná Karel Navrátil v dobrém, zvláště na základně Harrogate ke konci války měli mnoho volného času i dostatek peněz. Hrál se golf a vedle výukových přednášek se hodně chodilo za děvčaty. Československá uniforma „otevírala dveře do společnosti… Letci všech národností byli za války vždy vítanými hosty.“

Vztah k SSSR

„Já jsem byl v mládí rusofil. … Líbila se mi ta sociální myšlenka.“ O hrůzách stalinského režimu pan Navrátil nevěděl, anebo, jak sám připouští, nechtěl vědět.

Zkušenosti se zpravodajskými službami

Zkušenosti se zpravodajskými službami měl pan Navrátil za války malé. Cestou na západ ve Švýcarsku byl ale považován za německého špiona, který se chce dostat na západ, s čímž měl drobné problémy.

Antisemitismus

Ve Vídni zažil pan Navrátil nechutné projevy antisemitismu po anšlusu, viděl například, jak židovské dívky byly nuceny drhnout chodníky apod. Z Anglie vzpomíná na některé třenice, konkrétně popisuje rvačku, ve které (paradoxně ze strany mladého Žida Alexandra Bächera – jednalo se o člena významné rodiny židovských průmyslníků z Roudnice nad Labem, firma Bächerovy závody na výrobu pluhů vyráběla zemědělské pluhy a úspěšně pronikala na světové trhy, zvl. SSSR a Latinská Amerika, pozn. red.) padly antisemitské urážky.

Po válce v Československu

„Původně jsem chtěl studovat strojařinu, ale to se mi nepodařilo, měl jsem textilní obchodní školu a za války jsem ve Vídni pracoval v textilních laboratořích. Když jsem po návratu do Československa hledal práci, poslali mě do Aše, protože tam byl textilní průmysl, že bych tam mohl pomoci.

Cestou jsem se stavil v Karlových Varech. Chtěl jsem to tu poznat, tak jsem se ubytoval, a že tu pár dní zůstanu. Zrovna ale otevírali obchodní akademii a potřebovali angličtináře. Chtěl jsem si přivydělat, tak mě poslali na přezkoušení do Prahy do Ústavu moderních jazyků. Nastoupil jsem a usadil se v Karlových Varech.

Po únoru mi jako západnímu letci začaly potíže. Měl jsem být propuštěn ze školství a prozatím mě poslali na nucenou dovolenou. Uvažoval jsem o emigraci, ale rodiče manželky mi to rozmluvili. Delegace žáků se potom za mě postavila, ale můj návrat byl podmíněn podpisem přihlášky do strany. Neměl jsem jinou možnost, musel jsem živit rodinu, a tak jsem to podepsal.“

V roce 1969 byl Karel Navrátil z KSČ vyloučen. O dva roky později odešel do důchodu. Po celou dobu působil v Karlových Varech jako učitel jazyků.

„Manželka se z toho všeho nervově zhroutila. Já jsem měl stále na paměti, z kolika různých nebezpečí jsem vyvázl a pokaždé jsem si říkal – ono to nějak dopadne…“

Poselství

„Já jsem byl antimilitarista. Šel jsem dobrovolně do války, abych bojoval proti tomu zlu. To se snad nevyskytne něco takového, jako byl ten nacismus. Bezohledný, surový… Já bych řekl: Snažit se každou zápletku nějak urovnat vyjednáváním a válku (nechat) jako poslední prostředek. …Ale když není jiné cesty, musí se proti tomu (zlu) bojovat.“ Pan Navrátil mj. podotýká, že ač naše členství v NATO považuje za správné, zásah v Jugoslávii byl podle něj nevhodný, poněvadž nebyly vyčerpány možnosti vyjednávání.