Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Eva Nebesářová (* 1928)

• narozena 24. listopadu 1928 v Brandýse nad Orlicí

• v letech druhé světové války byla nasazena na práci v továrnách

• po válce pracovala 3 měsíce kvůli nedostatku pracovních sil v zemědělství

• vyučila se řezbářkou

• pracovala v Mladé Boleslavi v průmyslovém závodě a ve Škodovce

• v roce 1948 se vdala za Vladimíra Nebesáře

• roku 1953 se s manželem přestěhovali do Mostu

• v 60. letech studovala na Institutu průmyslového vzdělávání v Praze

• působila jako metodička vzdělávání dospělých

Eva Nebesářová, roz. Pakostová, se narodila 24. listopadu 1928 v Brandýse nad Orlicí. Její otec František Pakosta pocházel z okolí Litomyšle. Maminka se jmenovala Marie Lukavská. Po svém seznámení se společně usadili právě v Brandýse a oba pracovali jako pošťáci. Významnou roli v Evině výchově hrála také babička Marie, která stejně jako její dcera pracovala na poště. Eva měla dva bratry Iva a Petra.

Dobré i špatné časy v Brandýse

Dětství Eva prožila hlavně v Brandýse a nejbližším okolí. Vychodila obecnou a měšťanskou školu – později také rok navštěvovala školu ve čtyři kilometry vzdálené Chocni. Evini rodiče působili jako cvičitelé v Sokolu, takže řada jejích vzpomínek je spojena se sokolskými aktivitami. Malé městečko Brandýs nabízelo před válkou řadu možností pro kulturní vyžití – bylo zde kino, ochotnické divadelní soubory a spousta dalších aktivit (nejen) pro lázeňské hosty. Taktéž zde fungovala řada občanských spolků, Eva vzpomíná například na karnevaly. „Vzali jsme si naschvál stejné masky, aby si nás lidé pletli.“ Chodila také do skautského oddílu, na který dodnes nedá dopustit. „Pro mě byl vždy určující skautský zákon a skautský slib.“  

V Brandýse Eva nezažila jen pěkné časy. Během mobilizace v roce 1938 pozorovala, jak se matky na nádraží loučily se svými syny. Důležitá železniční trať procházející Brandýsem hraje v Eviných vzpomínkách na druhou světovou válku zásadní roli. Jezdily tudy vlaky odvážející vězně do koncentračních táborů. Po průjezdu vlaků někdy zůstávala těla některých vězňů pohozená u tratě a muži z Brandýsa včetně Evina otce je chodívali odklízet. Několik těchto obětí nacistického režimu je dodnes pohřbeno u brandýského kostela. Jednou, taktéž v době války, zastavil v Brandýse vlak plný esesmanů. Na soupravu prý vystřelilo několik domobranců z brandýské sokolovny. Při odvetě, která následovala okamžitě poté, esesmani v sokolovně postříleli sedm mužů. Jen o chlup vyvázl jeden z Eviných spolužáků, který se schoval v divadelních kulisách.

Eva pamatuje ale i na ústup německých jednotek přes Brandýs, při němž vojáci ztráceli mnoho věcí, které potom její mladší bratr Petr sbíral. Jednou přinesl i pancéřovou pěst, z čehož měl u rodičů velký průšvih. Eva také popisuje, jak se ve vlaku bavili německy se staršími Němci, kteří rukovali na frontu. Ti byli rádi, že si s nimi někdo povídá, protože byli od Čechů zvyklí jen na pohrdání. „Já jsem věděla, že není Němec jako Němec. Oni nebyli zfanatizovaní, oni se jen museli podřídit tomu řádu, který tehdy panoval.“

Eva se dodnes k rodnému Brandýsu nad Orlicí hlásí, vnímá ho jako místo, které ji velmi pozitivně ovlivnilo.

Od řezbářství v Chrudimi k vzdělávání dospělých v Mostě  

Ještě před vypuknutím druhé světové války Eva nastoupila na střední školu do Chrudimi. Zde se učila řezbářství, což ji velmi bavilo, protože představovalo určitou tvůrčí činnost a „práci rukama“, ke které ji vedla už odmala i její babička. Školu ale během válečných let zavřeli a Eva byla nasazena na práci do různých továren. Po válce obor již nebyl znovu otevřen. „Vlastně jsem vyučenou řezbářkou,“ říká dnes. Po válce země trpěla nedostatkem pracovních sil v zemědělství a Evin ročník povinně nastoupil na tři měsíce do zemědělství. Eva sloužila v Oucmanicích na statku jako děvečka.

Po vyučení v Chrudimi nastoupila do Mladé Boleslavi do továrny. Zde se také seznámila se svým budoucím manželem Vladimírem Nebesářem – vyučeným strojařem, za války nuceně nasazeným v Německu. Netrvalo to dlouho a svou známost proměnili ve sňatek. Eva potom ještě jistý čas pracovala na výrobě motorů ve Škodovce. S manželem a již s dětmi se později přestěhovali do Liberce a poté do Mostu, kde Vladimír zastával funkci ředitele školy.

Eva pracovala po mateřské dovolené jako topička. Povolání jí ale způsobilo značné zdravotní problémy. Díky svým zkušenostem se ale nakonec stala dispečerkou kotelen. „Vždycky jsem si našla nějakou cestu, jak zabezpečit rodinu.“ V Praze vystudovala Institut průmyslového vzdělávání a pracovala na ředitelství Severočeských hnědouhelných dolů jako metodička vzdělávání dospělých. Ráda na toto zaměstnání vzpomíná, protože byla v přímém kontaktu s odborníky z řady oborů. V době stěhování kostela v Mostě a po otevření povrchových dolů také prováděla po Mostě a okolí delegace cizinců. „Já jsem měla bílé sandály, bílou sukni, oni všechno bílé, protože to bylo v létě. A my jsme přijeli ze šachty a byli jsme totálně černí.“

Protože se do Mostu nastěhovala ještě před demolicí starého města, silně tuto změnu prožívala. Během svého života se vyjadřovala i k řadě ekologických témat. Přes svého bratra Petra se účastnila také řady akcí tehdy tolerovaného ekologického hnutí Brontosaurus.

Změny po roce 1989 a tvůrčí činnost

Na rok 1989 Eva vzpomíná s pocitem zadostiučinění. „Já jsem tou diktaturou nebyla poškozena nebo zasažena. (…) Já si říkám, že jsme se konečně dostali někam, kde jsme měli být.“ Klade důraz na možnost cestování do zahraničí. „Myslím, že je velice důležité, aby děti poznávaly jiné kultury.“ Na druhou stranu také dodává, že má někdy pocit, že si mladá generace neváží skutečnosti, že žije v míru a že nezažila válku.

Dnes má Eva Nebesářová tři děti, osm vnoučat a dvanáct pravnoučat. Její dcera Vladimíra byla rehabilitační lékařkou, syn Ivo podnikal a syn Martin se v Mostu věnoval práci s romskou komunitou. Eva sama má dodnes velmi kladný vztah k manuální práci a snaží se být stále aktivní i na poli tvůrčí činnosti. Je taktéž autorkou několika drobných textů. „Když se mi něco líbí nebo nelíbí, tak to napíšu.“ Navíc Eva velmi ráda čte. Protože sama dle svých slov již dnes cestovat nemůže, má předplacených několik cestopisných časopisů. Stále se také snaží sledovat aktuální dění, ke kterému však zůstává kritická. „Za vším jsou prachy – to myslím vládne světem. (…) Kéž by to tak nebylo.“