Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Vlastimil Nedoma (* 1927)

• narozen 16. dubna 1927 v Chudobíně na Litovelsku

• pamatuje dění v obci v březnu 1939 i květnu 1945

• ve 40. letech byl členem Československé strany národně socialistické

• v roce 1949 vstoupil do KSČ

• do roku 1955 působil na Ministerstvu lesního a vodního hospodářství ČSR

• od druhé poloviny 50. let pracoval v Lesních závodech v Litovli

• v prosinci 1968 veřejně vystoupil proti invazi vojsk Varšavské smlouvy, pár měsíců nato opustil KSČ

• v dubnu 1969 vystoupil z KSČ, následně byl vyloučen během stranických prověrek v roce 1971

• v listopadu 1989 se účastnil protestních akcí v Litovli

• celý život hrál na housle a violoncello

Pamatuje dobu první i druhé republiky, protektorátu, socialismu a polistopadové éry. V životě stihl sehrát mnoho rolí – muzikanta a sbormistra, myslivce, plánovače, člena strany národně sociální i komunistické a nakonec i nepřítele režimu. „Já jsem žil život nesmírně pestrý. Bylo v něm hodně dobrého a pěkného, ale i hodně špatného. Byl bych rád, kdyby se příští generace toho násilí a té zločinnosti vyvarovaly a kdyby žily spolu v souladu a v míru.“

Na lupu meruněk u paní baronky

Vlastimil Nedoma se narodil 16. dubna 1927 v malé obci Chudobín na Litovelsku. Dětství za první republiky má spojené především s klukovskými hrami, příležitostnými lumpárnami a trávením času venku. „Jednou jsme se vydali s kamarády na lup. Zámecká paní, baronka Marie von Fries-Terschová, měla v zahradě dva stromy meruněk. Pro nás to tehdy byla novinka, v té době se meruňky moc neobjevovaly. Tak jsme s kamarády přelezli plot a šli jsme na meruňky. Paní baronka nás uviděla, šla za starostou Dokoupilem a žádala ho, aby nás potrestal. Starosta si nás pozval a říkal: ,Tak, hoši, já vás musím potrestat. Takže uděláte tabuli a napíšete tam silně: Kradl jsem paní baronce meruňky. A budete chodit od dvanácti do jedné po Chudobíně, aby se to celá obec dozvěděla.‘ No a celá obec z toho měla legraci. A my taky. To byla nejkrásnější léta v mém životě. Na to rád vzpomínám.“ Pamětník měl už od dětství vztah k přírodě a hudbě. Od pěti let hrál na housle a hudba se stala jeho celoživotní vášní.

Náboženská segregace ve vsi

V Chudobíně působil původně římskokatolický farář Josef Žídek. Ten ve dvacátých letech konvertoval k tehdy nově vzniklé církvi československé husitské a mnoho obyvatel obce jej následovalo – včetně pamětníkových rodičů. Faráři Žídkovi se následně podařilo sehnat prostředky a zorganizovat výstavbu husitského kostela v obci v roce 1924. Jenomže Josef Žídek později navázal vztahy s představiteli církve pravoslavné a rozhodl se pro další konverzi i pro další stavbu kostela – pravoslavného chrámu svatého Cyrila a Metoděje (1935). Ten přijel do Chudobína vysvětit pražský biskup Gorazd, který v roce 1942 pomáhal ukrýt Heydrichovy atentátníky ve stejnojmenném kostele v Praze, za což byl nacisty mučen a popraven.

Na základě pozdějších sporů mezi farářem Žídkem a biskupem Gorazdem však pravoslavná církev Žídka exkomunikovala a ten požádal olomouckého arcibiskupa Leopolda Prečana o přijetí zpět do církve římskokatolické, čemuž bylo vyhověno. Tyto náboženské peripetie se podepsaly na vzájemných vztazích i atmosféře ve vsi: „Žídkovi se povedlo doslova rozeštvat lidi. To byla zlá doba. Lidi se hádali nebo spolu přestali mluvit. Například do hospody k Mazánkům chodili pravoslavní a hasiči, do hospody ke Gargelům chodili lidi z československé církve a sokoli. A katolíci chodili do hospody málo.“ Překlenout tyto rozpory ve vsi tak paradoxně napomohl až nástup komunistického režimu, který náboženské aktivity potlačoval.

A za lípou byl najednou Reich

V letech 1933 až 1938 navštěvoval Vlastimil Nedoma základní školu v Chudobíně, přičemž čtvrtou a pátou třídu učil jeho otec, Tomáš Nedoma. „No neměl jsem to nijak lehké, žádné úlevy, spíše naopak,“ vzpomíná s úsměvem. Po základní škole nastoupil na litovelské gymnázium. „Když Němci obsadili Sudety, natáhli se až po obec Sobáčov, která leží osm set metrů od Chudobína. Tam shodili přes silnici lípu a za lípou byl Reich.“ Dodnes si pamatuje také svoji cestu do školy 15. března 1939: „To jsem byl v sekundě. Jel jsem do školy na kole, bylo špatné počasí a rozbředlý sníh. Vjel jsem na státní silnici k Litovli a najednou začaly jezdit směrem od Olomouce kolony – tanky, děla, nákladní auta, motocykly. No to byl úplný šok. Valilo se to nepřetržitě po té silnici. To bylo zděšení. Všeobecné zděšení.“ Po okupaci se na gymnáziu okamžitě zintenzivnila výuka němčiny. „Nikdo ze studentů ani kantorů nebyl situaci nakloněn, všichni to odsuzovali.“

Zoufalá doba

Za války Nedomovi dennodenně poslouchali zakázané rádio. „Na ladicím knoflíku byl takový kroužek s textem: ,Poslouchání cizího rozhlasu se trestá smrtí.‘ A skutečně k tomu v Chudobíně došlo. Někdo totiž udal správce panského hospodářství, nějakého Františka Fuňku, gestapo si pro něho přijelo a zastřelili ho v Rakousku u Wiener Neustadtu.“ Vlastimil také vzpomíná, jak měli doma pověšené mapy, na kterých si špendlíky vyznačovali postup fronty: „Například to vylodění ve Francii, to byla obrovská událost, která měla vliv na všechny. Pak už jsme pevně věřili, že se blíží konec války.“ Ne všechny události však přinášely naději. Po atentátu na Reinharda Heydricha „byl otřesený celý národ. Pamatuju si ty červené vyhlášky, které visely na každém rohu, se jmény těch, kteří byli popraveni za schvalování atentátu. Sledovali jsme pochopitelně ze zahraničního rozhlasu celou akci, úkryt parašutistů v Resslově ulici i jejich likvidaci. To byla zoufalá doba.“

Ukryjte ženy!

Když se na jaře 1945 blížila osvobozenecká armáda, nad Litovlí přelétávaly sovětské stíhačky. „Jedna ta ,rata‘ tam byla sestřelena. A my jsme si kopali na zahradách bunkry, protože jsme čekali, že se to přežene až k nám. Ale Němci se stáhli a přišli Rusové. Trvalo to myslím tři dny – neustálé kolony aut, výzbroje, tanků, děl a bryček s koňmi. No to byly skutečně šňůry. A taky se rychle rozšířila zpráva, že ženy se musí před Rusy schovávat. A skutečně se schovávaly.“ Podle vzpomínek byli němečtí vojáci v Chudobíně ještě 8. května. „Dva důstojníci dokonce u nás nocovali a požádali otce, aby jim pustil londýnský rozhlas v němčině. Oni už věděli, na čem jsou. Byla na nich vidět únava i to, že jsou smířeni s osudem. A měli panický, panický strach z Rusů.“ Nazítří, 9. května, potom přijeli do vsi sovětští osvoboditelé. Ti poté tři dny skrze Chudobín projížděli a příliš se – vyjma zdemolování zámku šlechtického rodu Fries-Terschů – nezdržovali.

Podepište jim to

Po válce, 1. září 1945, nastoupil Vlastimil Nedoma na lesnickou školu v Hranicích. Na první dva ročníky vzpomíná se spokojeností, „jenomže pak přišel únor 1948 a byl průšvih“. V té době byl pamětník členem Československé strany národně socialistické. „U nás doma se během války poslouchal Londýn, takže jsem měl kontakt s těmi projevy prezidenta Beneše, Zenkla, Ripky, Šrámka a tak dále. Tito lidé mě ovlivnili, když jsem se pak začal politicky profilovat, takže jsem vstoupil do národně socialistické strany.“

Bezprostředně po únorovém puči byli ze školy vyhozeni dva studenti a jeden vyučující. „Ráno, když jsme přišli do třídy, už byly na každé lavici přihlášky do komunistické strany. Tak jsem opustil národně socialistickou stranu, jejíž nové vedení bylo poplatné nové moci ve státě. Byl jsem bezpartijní a cítil jsem se dobře a spokojeně.“ Ve čtvrtém ročníku, po úspěšném složení maturitní zkoušky, se naskytla příležitost absolvovat jednoletý plánovací kurz v Praze. Jenomže tři dny po podání přihlášky „mě paní sekretářka volala k řediteli. A pan ředitel Oldřich Pacák, vzácný člověk, mi povídá: ,Vlastimile, dneska mi volali a přihlášky berou pouze od členů strany.‘ No tak to byl šok. Prosil jsem pana ředitele, aby mně řekl svůj názor, jestli se mám zlomit. A on mi tehdy navrhl: ,Vlastimile, do hlavy vám nikdo nevleze. Vy máte budoucnost před sebou a ta budoucnost se ukazuje už dneska, jaká bude. Já bych vám doporučoval, podepište jim to.‘ Tak jsem zkrátka tu přihlášku na kandidáta KSČ podepsal.“ To se psal rok 1949.

Tak ty si chceš vzít dceru kulaka, soudruhu?

Po absolvování plánovacího kurzu a následném splnění povinné vojenské služby v Olomouci nastoupil Vlastimil Nedoma na plánovací oddělení ministerstva lesního a vodního hospodářství, kde působil do roku 1955. Během svého pracovního angažmá v Praze se seznámil se svou budoucí manželkou Evou Novotnou. Svatba byla naplánována na 27. srpna 1955, nicméně režim budoucím novomanželům příliš nepřál: „Zavolali si mě kádrováci, abych šel k nim na pohovor. Nejdřív dělali nějaké okolky a najednou z nich vylezlo: ,Ale soudruhu, my jsme se dozvěděli, že se budeš ženit a že si budeš brát dceru kulaka. A co ti říká pojem třídní původ? To ti neříká nic? My ti doporučujeme, zvaž to. Ty si musíš uvědomit, že pracuješ na ústředním orgánu.‘  A já jsem vylezl z jejich kanceláře a řekl jsem: A dost!“ Po této události si našel Vlastimil Nedoma pracovní místo v lesním závodě v Litovli a manželka Eva v nedalekých Nasobůrkách. Společně se přestěhovali do Chudobína, kde si svépomocí přestavěli stodolu, která patřila k rodnému stavení Nedomových, na bytovou jednotku. V ní žije Vlastimil Nedoma dodnes.

Strana nepřipouští vystoupení

„Ta invaze, to byla hrůza hrůzoucí,“ vzpomíná Vlastimil na rok 1968. Ve dnech 10. a 11. prosince 1968 se v Praze uskutečnil sjezd Odborového svazu pracovníků dřevoprůmyslu, lesního a vodního hospodářství, na kterém Vlastimil Nedoma zastupoval lesní závody v Zábřehu, Litovli a Šternberku. „Přišel za mnou předseda krajské odborové organizace a říká: ,Poslechni, při svém projevu se nezmiňuj o politické situaci, dostali jsme z ÚV KSČ příkaz, že máme zabránit tomu, aby se o tom mluvilo.‘ Když jsem druhý den přišel na řadu, řekl jsem, že žádáme odvolání vojsk, a poslali jsme depeše na ústřední orgány. Pak kolem mě přešel tehdejší ministr lesního a vodního hospodářství Ladislav Hruzík a říkal: ,Nedomo, nemysli si, že ti budu dělat advokáta!‘“

Pomyslnou poslední kapkou se potom stal 17. duben 1969, kdy byl z funkce odvolán Alexander Dubček. „Druhý den jsem přišel do práce a hned ráno jsem šel za jednatelem místní organizace KSČ a vrátil jsem mu legitimaci. A tímto okamžikem jsem se cítil jako svobodný člověk.“ Pocit svobody zpřetrhala až prověrková komise v roce 1971. „Snažil jsem se jim vysvětlit, že nejsem členem, že jsem legitimaci odevzdal už před půldruhým rokem. A oni na to: ,Soudruhu, ty neznáš stanovy strany. Strana nepřipouští vystoupení, jedině vyškrtnutí nebo vyloučení. A jak tady s tebou jednáme, tak to je na vyloučení. Odedneška přestáváš být členem strany.‘ No tak to jsem se dozvěděl novinku.“ Další prověrka a vyloučení – s doživotní platností – následovaly v mysliveckém svazu, jehož členem byl od roku 1945. V neposlední řadě byl v Lesním závodě Litovel zbaven své pracovní funkce plánovače a přeřazen na nižší pozici. „Ale protože neměli nikoho, kdo by to dělal, tak jsem dělal za méně peněz tu samou práci plánovače.“ V litovelském závodě zůstal pamětník až do svého odchodu do důchodu v roce 1987 a jako důchodce se potom v listopadu 1989 účastnil manifestací na náměstí v Litovli.

Život v hudbě, hudba v životě

Až doposud bylo řečeno jen málo o pamětníkově vztahu k muzice, která jej provází prakticky celým životem. V pěti letech začal hrát na housle a coby malý kluk se stal členem chudobínského houslového kvarteta. Během studií lesnické školy vystupoval v rámci čtyřhlasého mužského sboru na mysliveckých plesech. Na vojně v padesátých letech působil v orchestru a pěveckém sboru Dukla. Během zaměstnání v Praze hrával v podnikovém hudebním orchestru Dřevona, ve kterém se seznámil se svou budoucí manželkou Evou Novotnou, která v souboru hrála na harmoniku.

V roce 1968 založil pěvecký sbor Kantika, který poté pětatřicet let vedl. Se sborem se během minulého režimu podíval do východoněmecké Míšně, ale také do Polska a na Slovensko. Od šedesátých let zároveň vystupoval s litovelským kvartetem, ve kterém hrával na violoncello. Dále v sedmdesátých letech inicioval vznik Kruhu přátel hudby a po sametové revoluci založil sbor Koledníci. Hru na housle, violoncello a zobcovou flétnu v minulosti také vyučoval. Také obě jeho děti se hudbou živí. Dcera Eva Nedomová (nar. 1958) působí v pražském Symfonickém orchestru Českého rozhlasu a syn Jan Nedoma (nar. 1956) ve zlínské Filharmonii Bohuslava Martinů.