Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

František Nedvěd (* 1948)

Když nás vezli do Baraganu, lidi v dobytčácích si vytloukli díru do podlahy

  • narozen 3. října 1948 v hornické kolonii Nové Doly (Baia Nuoa) v Rumunsku

  • otec za druhé světové války rekrutován do řad německých vojenských jednotek

  • v červnu 1951 rodina deportována do oblasti Baragan

  • neumožněn návrat a do konce roku 1955 žili v hornickém městě Comanesti

  • v roce 1958 se přestěhovali do Oršavy, kde si pořídili dům

  • v rámci výstavby vodní elektrárny (1966 až 1976) bylo staré město včetně pořízeného stavení zbouráno

  • pamětník v době svého zaměstnání v loděnicích vstoupil do komunistické strany

  • za deportaci do Baraganu po roce 1990 finančně odškodněn

  • v 90. letech pracoval několik let na severu Čech

V českých vesnicích v rumunském Banátu žije dodnes několik lidí, kteří byli v červnu 1951 deportovaní do oblasti Baragan. V době zajetí měli tito pamětníci často jen několik let, a proto si vybavují jen drobné úlomky anebo převypravují to málo, co se jim rodiče odvážili říct, protože většina z nich se nedožila pádu komunistického režimu. Jedním z deportovaných dětí do Baraganu je i František Nedvěd, kterému v době deportace nebyly ani dva roky.

Táta, strýček a další byli za války na vojně u Němců

František Nedvěd (Francisc Nedvet) se narodil 3. října 1948 v hornické kolonii Baia Nuoa v Rumunsku, známé také jako Nové Doly nebo Ujbánie, která sousedí s českou vsí Eibenthal v oblasti Banát. Ujbánie byla zpočátku osídlena Němci a Maďary, ale teprve během 20. století se sem postupně stěhovali i Češi z Eibenthalu a po roce 1918 především Rumuni.

Františkův otec se jmenoval Dominik Nedvěd (* 1920) a do Eibenthalu se přiženil z české vesnice Gerník. Za ženu si vzal Magdalenu Jágrovou, dceru věhlasného kolaře Martina Jágra z Eibenthalu. Nejprve se jim v roce 1947 narodil syn Ernest a rok poté na svět přišel František.

Františkův otec Dominik se živil prací v lesích nebo pomáhal dolovat železniční tunely na trase Oršava – Temešvár a také pracoval v antracitových dolech na Ujbánii. V době druhé světové války, kdy Rumunsko podepsalo Pakt tří, byl s několika dalšími místními hochy rekrutován do řad německých jednotek. „Otec, jeho bratr nebo strýček Kobau a další byli za druhé světové války odvedeni k Němcům. Měli jsme tátovy fotky v polní kuchyni, ale naši pak ze strachu všechny dokumenty spálili,“ vypráví František.

V dobytčáku si vytloukli díru do podlahy

Z obav rodina po nastolení komunistického režimu spálila dokumenty dokazující otcovu účast v německých jednotkách. Rumunský diktátor Gheorghiu-Deje s podporou Stalina dosáhl po roce 1947 plné kontroly nad komunistickou stranou i zemí. Poté, co Jugoslávie byla roku 1948 vyloučena z Kominformy, se rumunsko-jugoslávské vztahy vyostřily natolik, že Státní bezpečnost (Securitate) v únoru 1950 vypracovala Plán pro vyklizení pohraničního pásma s Jugoslávií. Masové deportace do tehdy zaostalé a vylidněné baraganské stepi kopírovaly Stalinův sovětský model pracovních táborů. Nucené přesuny postihly více než čtyřicet tisíc obyvatel Banátu či Olténie a jednalo se o Rumuny, Srby, Němce, Makedonce, Čechy nebo Židy, ale i další národy žijící na hranici s Jugoslávií. Nucené přemístění se pak zejména týkalo těch, které komunistický režim řadil mezi příslušníky politické opozice.

V červnu 1951 čety vojenských jednotek spolu s milicionáři obklíčily Eibenthal a v ranních hodinách vtrhly do několika hospodářských stavení včetně domu Dominika Nedvěda. Celou jeho rodinu bez jakéhokoliv slitování a předchozího varování vojáci zajali a odvlekli k připravenému vlaku. S nimi byla deportovaná také rodina Dominikova bratra, Fiklovi, Jágrovi, Havlíčkovi, Visketovi, Kobauovi či Šrámkovi. „Čekaly na nás připravené vagony, které z Eibenthalu k Dunaji svážely uhlí. Museli jsme se narychlo sbalit, každý si vzal jen pár věcí, kastrol, deku, peřinu, dětské oblečení, a pak nás nahnali do vagonu spolu s dalšími rodinami uvedenými na seznamu,“ popisuje František Nedvěd.

Nikdo ze zajatých rodin netušil, kam jedou ani co je čeká. V přístavu Hlubotina je vojáci vyhnali do nákladní vozů, které deportované obyvatele odvezly na vlakové nádraží v Oršavě. Odsud pak vlak pokračoval směrem na východ do rovinaté krajiny Baraganu. „Jak mi rodiče řekli, naložili nás do vagonů na dobytek a jelo se spoustu kilometrů bez toho, aniž by se někdo staral a ptal, jestli máme vodu nebo chceme na záchod. Ve vagonu si prý vytloukli díru do podlahy a tam si chodili ulevovat.“

Ve vodě cítili petrolín

Vlak s nimi zastavil až po několika dnech a vojska je v nákladních vozech rozvezla do pustých polí. Tady je pak rumunské úřady nechaly na pospas nehostinným pláním Baraganu. „Mamka vyprávěla, že nás děti, tam schovali do vykopaných jam a přikrývali kdejakým lavorem a vším, co si stihli s sebou odvézt, než přestalo pršet,“ vypráví František Nedvěd. „Přiváželi nám vodu, která smrděla prý všelijakými petrolíny. Jmenovalo se to Insula Marei a Brile, takový ostrov, všude kolem rostl rákos. Několik mužů tam odešlo nasekat rákos a tím se přikrývala malinkatá stavení, která měla polovičku usazenou v zemi.“

Deportovaní obyvatelé tu na pozemcích státních statků museli sbírat bavlnu a dostávali ke splnění vysoké pracovní normy, které se často nevyhnuly ani dětem.

Koukali jsme k nádraží a říkali: Odtamtud pojedeme k dědovi!

Kniha Historie českých komunit v Rumunsku od Desideriu Gecse uvádí, že deportované rodiny z Eibenthalu měly být v roce 1952 přesunuty do havířského města Comanesti. František Nedvěd však udává, že ze sevření trýznivého Baraganu jim bylo umožněno odejít až po dvou a půl letech. „V Comanesti totiž potřebovali naše rodiny na práci v dolech. Byla tam strašně těžká práce. Uhel byl jen sedmdesát centimetrů a zbytek skála. Táta vyprávěl, že člověk tam musel ležet na břiše a fárat. Uhlí prý vynášeli jen na pekáčích,“ vypráví pamětník.

Úřady v Comanesti měly Nedvědovým, ale i dalším rodinám přidělit vybudované byty v několika patrových budovách. Nedvědovi prý před každou zimou obdrželi i několik metráků uhlí a mohli využívat i možnost lékařské péče. „Pamatuji si, jak tam maminka trpěla alergií na pyl a dalšími různými kožními onemocněními; drolila se jí kůže. Nesměli jsme ale místo opustit a museli jsme tam zůstat. Dodnes vidím, jak jsme vylezli na plot, dívali se směrem k nádraží a říkali: Odtamtud pojedeme k dědovi Jágrovi! Nakonec ale přijel on za námi. Tuším, že to bylo někdy před příchodem nového roku, přivezl nám maso a my jsme si hráli s jeho fousy,“ vzpomíná František Nedvěd.

Pamětníkův prarodič Jágr se vydal na dlouhou a dobrodružnou cestu z Eibenthalu. Urazil stovky kilometrů, jen aby po letech mohl spatřit svého syna a tři vnuky, jelikož v Comanesti se Nedvědovým narodil ještě třetí syn, který po svém dědovi dostal jméno Martin.

Po návratu z vyhnanství život s komunisty pokračoval

O návratu deportovaných Čechů domů rozhodlo až rumunské ministerstvo vnitra 20. prosince 1955. Zpátky do svých domovů se však vraceli až na jaře 1956. „Myslím, že to mohlo být někdy v dubnu, když jsme přišli domů. Tím zase začal život s komunisty. Buďte si jistí, že rodiče ani další deportovaní, kteří se vrátili, to neměli lehké. Nic jim doma nezůstalo, všechno jim tu mezitím rozkradli. Moji rodiče, kteří zemřeli ve svých šedesáti letech, trpěli hodně. Pamatuji si, jak se nás v roce 1958 zeptali, kde bychom chtěli žít, jestli v Eibenthalu, nebo v Oršavě. Všichni tři jsme radostí vyskočili a vykřikli, že v Oršavě,“ prozrazuje pamětník další kroky rodiny.

Bolí mě, že se rodiče nedožili snahy o narovnání křivdy

Manželé Nedvědovi zakoupili v roce 1958 rodinný dům v Oršavě, kam se přestěhovali. Jenomže po pár letech o své stavení přišli, protože v letech 1966 až 1976 muselo celé historické město ustoupit výstavbě vodní přehrady Železná vrata. Po přetrpěných letech v Baraganu a Comanesti tak ani tady nenašli pokoj. „Když starou Oršavu zatopili, moji rodiče si museli vystavět nové stavení. Trpěli hodně. Chodili pak furt jen ve strachu, co se bude zase dít. Taky oba zemřeli ve svých šedesáti letech, táta v roce 1980 a máma o dva roky později. Bolí mě, že zemřeli tak brzy, aniž by se dožili toho, že došlo k nějaké určité snaze narovnat křivdu, která nám byla v minulosti způsobena,“ shrnuje František Nedvěd.

Po pádu diktátora Nicolae Ceausesca a násilném svržení komunistického režimu v Rumunsku začali přeživší deportací do Baraganu pobírat finanční odškodnění, ovšem tato kompenzace jim bývá mnohými zazlívána a někteří si myslí, že si ze života v Baraganu nemohli jako malí nic zlého odnést.

Kvůli bytu v činžáku jsem vstoupil ke komunistům

František Nedvěd se vyučil v Oršavě, kde později založil rodinu, a od roku 1972 pracoval spolu se starším bratrem v loděnicích. Do zaměstnání nastoupil jen krátce po vojenské službě a v podniku oba dva bratry motivovali možností získat pro svou rodinu byt, tedy za předpokladu, že budou souhlasit se vstupem do komunistické strany. „Řekli jsme o tom tátovi a ten nám pověděl: ‚Chlapci, dělejte si, co chcete. Já nevím, co vám mám říct. Pro vás a vaše rodiny bude lepší, když do strany vstoupíte. Mě už se to dnes netýká,‘“ převypravuje slova svého otce jeho syn.

A protože si František Nedvěd přál pro svou rodinu byt v činžovním domě, členství v komunistické partaji přijal, z čehož kromě moderního bydlení plynuly i další výhody. Mimo jiné se mohl těšit i z kariérního postupu, v zaměstnání se za minulého režimu postupně stal technickým mistrem a pracovalo pod ním několik zaměstnanců. Krátce před revolučními dny roku 1989 měl podle svých slov převzít vedení odloučeného pracoviště s několika desítkami pracovníků, k čemuž prý ale vzhledem k další situaci nedošlo.

Od května 1993 pracoval jako technický mistr v chemickém průmyslu na severu Čech, jenomže z rodinných důvodů se po dvou letech vrátil do Rumunska a vrátil se k práci v loděnicích a dodnes žije v Oršavě.

 

Poznámka: Pamětník používá své příjmení ve znění „Nedvět“, vzhledem k provázanosti deportované rodiny otcova bratra bylo použito původní znění příjmení Nedvěd.

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Paměť Banátu

  • Příbeh pamětníka v rámci projektu Paměť Banátu (Rostislav Šíma)