Bronislava Nedvědová

„Nastupovali jsme v prosinci, před Vánocemi. To se lítalo speciálem, to bylo speciálně pro montéry, kteří dělali na Orenburgu. Vánoce jsme si udělali s dětma, protože dceři byly v říjnu dva roky. My jsme v prosinci odlétali a Marek nastoupil v září do první třídy. Takže maminka mi děti hlídala, přestěhovala se k nám do bytu i s manželem svým. Pak měla druhého manžela a žili vlastně tam. No takže tam na tom Orenburgu, byli jsme na Pallasovce, to byla kompresní stanice Pallasovka, a ta byla přímo u kazašských hranic ve stepi. Nejdřív jsme jeli do Kamyšina, to bylo na pobřeží, na břehu Volhy. Muselo se přes Volhu, do té Pallasovky to bylo asi tři sta kilometrů. A musím to říct, když jsem poprvé viděla Volhu, tak jsem se rozbrečela. Takovou ohromnou řeku jsem nikdy v životě neviděla a v takovém koridoru, nebo jak to mám říct, to teklo... no, my tam stáli a tam proud řeky, ohromný. V tom místě byla asi osm kilometrů široká a to si nikdo nedovede představit. To se jezdilo přívozem na druhou stranu a ještě asi sto kilometrů stepí do toho gorodku, kde byla základna. Tam bylo asi tři sta montérů, možná ještě víc, já nevím. Jezdilo se vozem. A muž tam dělal vedoucího montážní správy od ČKD a já jsem dělala takovou tu holku pro všechno, stazky, výplaty a v kanceláři s ním. A to vždycky říkal, že nejhorší je dělat s vlastní manželkou v kanceláři. Protože vždycky říkal, že cizí ženská by si to nedovolila. Vždycky říkal: ‚Udělej to,‘ a já: ‚No jo, počkej, zítra...‘ Je pravda, že k jinému šéfovi bych si to nedovolila. No a žili jsme tam v takových tesko barácích, to stavělo VOKD Ostrava. Ti to tam i spravovali, měli tam svoje uklízečky a údržbáře. A ČKD dělalo technologii na té kompresní stanici. To jsme jezdili na tu kompresku z toho gorodku asi pět kilometrů stepí. Rovina, podél železniční trati. To bylo strašně... směšný, jak tam v té době žily ženy. Tam pracovaly jenom ženy. A to jsme jeli autobusem a podél té trati byla daleko široko rovina. Tam ty ženy, třeba jich bylo deset, a jak jsou pražce, tak tam zatloukaly nějaké šrouby. To zatloukaly do té země, ty pražce. A s nimi byl jeden chlap, ten tam stál a koukal, jestli nejede vlak. Ten měl takový úkol, no něco strašného. A ty ženský dřely!“

„Já jsem se narodila toho 27. srpna, oni nás 21. okupovali a sedmadvacátého mi bylo osmnáct. A v tom týdnu ještě hned po té okupaci probíhaly besedy, k lidem mluvili a u nás byl pan Vaculík, v kulturáku. To byla doba, kdy chtěli, aby se ta komunistická strana posílila, protože oni byli taky překvapení z té okupace. No a já jsem teda nadšená... a přišla jsem domů, a že tedy k těm osmnáctým narozeninám vstoupím do strany. Jéžiš Marja! No můj tatínek: ‚Opovaž se! Nepřekročíš práh, jestli tohle uděláš! Půjdeš z baráku!‘ Takže mě vlastně zachránil od velkého průšvihu, tak já jsem nevstoupila do té strany, protože pak bych měla hodně velké problémy zase vystoupit, jo. Já bych tam nezůstala určitě, když potom se to všechno otočilo. No, ale to byla doba, kdy tedy ty naši... opravdu to Pražské jaro, to byl socialismus s lidskou tváří... opravdu byli nadšení. Teď nás pustili do toho Dánska, naši opravdu byli pro to nadšení. No a takováhle bomba... Že nám jezdili kolem domu, jsme bydleli v Kadani ve věžáku, a od Klášterce je hlavní silnice taková, no a tam jezdili. My jsme koukali z okna, bydleli jsme v devátém poschodí, a dívali jsme se dolů, jak jezdily tanky, hrozný, no. Můj tatínek ještě se svým kamarádem tam otáčeli, tam vprostřed té křižovatky byly směrovky, tak jim to tam otáčeli a tak.“