Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Irma Nedvědová (* 1948)

• narozena 20. února 1948 v Eibenthalu v rumunském Banátu

• studovala obor porodní asistentka v Aradu

• během studií asistovala u porodů v Eibenthalu

• manželova rodina v červnu 1951 deportována do Baraganu

• ve svých 21 letech odešla s manželem do Oršavy

• pracovala 38 let ve zdravotnictví

• od roku 2006 žije v Eibenthalu

Vesnice Eibenthal, založená českými kolonisty počátkem 19. století, leží v oblasti rumunského Banátu a je rozprostřena v táhlém údolí, jež je pevně sevřeno přilehlými kopci. V dřívějších časech, zejména v zimním období, kdy vesnici sužovaly silné mrazy a sněhové přívaly, byli místní často odříznuti od okolního světa. Nebylo vůbec snadné a často i nemožné sem přivolat pomoc z města, a proto tu více než kde jinde platilo spojení: umět být soběstačný a dokázat si poradit i v kritických situacích. Své o tom ví rodačka Irma Nedvědová, porodní asistentka, která na svět pomohla přivést desítky místních dětí.

Život tu byl vždycky tvrdý

Irma Nedvědová, rozená Havlíčková, se narodila 20. února 1948 v Eibenthalu v Rumunsku jako poslední dítě Štefana a Marie Havlíčkových. Oba rodiče měli v té době už přes čtyřicet let, a nebýt smrti jejich čtyřleté dcery, další dítě by si pravděpodobně nepořídili. „Táta se ze smrti své dcery málem dočista zbláznil a každou noc prý chodíval na hřbitov. Proto se pak rozhodli pořídit si ještě mě, jinak bych tu dnes nebyla,“ vysvětluje Irma Nedvědová. „Život tu byl vždycky tvrdý. Neměli jsme blízko do města a neměli tu ani doktora. Pamatuji si, jak jsem v zimě onemocněla spálou, otec zapřáhl voly se saněmi, aby sem přivezl doktora. Bál se, aby mě neztratili.“

U porodů jsem asistovala už před dokončením školy

Po dokončení školy v Eibenthalu pamětnice využila možnost dalšího vzdělávání a odešla studovat zdravotnickou školu do Aradu. Přála si stát se dětskou praktickou lékařkou, ale nakonec o profesním zaměření rozhodli jiní. Studentky totiž po příchodu rozřadili do oborů, jež bylo nutné pro nedostatečnou obsazenost naplnit. Praxi sice získávala během studia v nemocnici, kde na ni dohlíželi i odborní lékaři, ale u porodu v Eibenthalu asistovala ještě před absolvováním závěrečné zkoušky. „Byl to zrovna dost složitý porod. Všichni přítomní mi říkali, ať si nedělám starosti, že to musí vyjít, že přece dítě v matce nezůstane,“ vzpomíná Irma Nedvědová na své začátky s úsměvem.

S porody jsem si musela poradit sama

V rodné vsi pak tři roky působila jako porodní asistentka a za tu dobu pomohla nejméně třem desítkám místních žen odrodit. Budoucí matky, u nichž předem zjistila komplikace, které by mohly porod ohrozit, nabádala, aby rodily v nemocnici. Většina z nich však něco takového odmítala a dávala přednost domácímu prostředí. „Když jsem přišla sem, tak ženy odmítaly chodit do nemocnice a musela jsem si poradit sama. Nebyl doktor ani telefon. Některé děti mi říkají: ‚Vy jste byla tenkrát při mně!‘ Při prvních porodech jsem rodinám říkala, že nemají rozum, když svůj život svěří do mých rukou. Sotva jsem vyšla ze školy – a měla jsem si s tím poradit sama,“ vypráví Irma Nedvědová.

Žádní velcí boháči tu nebyli

Se svým manželem odešla ve svých jedenadvaceti letech do Oršavy. Bydlení ve městě nabízelo mladé rodině mnohem jednodušší způsob života než na vesnici a pamětnice navíc začala pracovat v tamní nemocnici.

Její manžel Ernest Nedvěd pocházel taktéž z Eibenthalu a vyrůstal zde, až na bezmála pětileté období, které nedobrovolně strávil spolu s rodinou ve vyhnanství. Nedvědovi byli jednou z tisíců rodin zařazených na seznam deportovaných obyvatel. Na nátlak rumunské komunistické strany byli 16. června 1951 nuceni opustit své domovy a následovalo jejich vysídlení do oblasti zvané Baragan. Podle historických pramenů se násilné vyhoštění mělo týkat nepřátel socialistického lidu: příslušníků politické opozice, buržoazie, kléru nebo národnostních menšin, zejména Srbů a Němců.

„Žádní velcí boháči tu nebyli, některý měl leda tak o vola nebo krávu navíc. Manželův otec trávil vojenskou službu v druhé světové válce při Němcích, kde dělal kuchaře,“ popisuje Irma Nedvědová. „Můj strýc dělal v té době tady na dráze s lokomotivou, která z Eibenthalu vozila uhlí k Dunaji. Večer mu bylo řečeno, aby ráno v pět byl připraven s mašinou k odjezdu. Nic víc. Nevěděl, oč se jedná. Až když začali nakládat místní, tak se teprve dozvěděl, co se bude dít.“

Už jako dítě musel v Baraganu plnit normu

Jak zmiňuji autoři knihy Dějiny a tradice české menšiny v Rumunsku: Místní byli se svými zavazadly naloženi do vagonů na uhlí a svezeni do přístavu Hlubotina. Odtud pak byli ve vojenských vozech odvezeni na nádraží v Oršavě a v nákladních vagonech měli pokračovat až na nádraží města Fetesti. „Nikdo z nich nevěděl, co je čeká,“ vypráví Irma Nedvědová. „Vysadili je v polích, kde nebylo nic. Přišla bouřka, neměli se kam skrýt, měli s sebou děti, tak vykopali jámu, kterou zakryli. Manžel vyprávěl, jak je matka spolu s bratrem strčila do skříně, aby je schovala před deštěm. Měl pár let – a už musel pracovat na poli a sklízet bavlnu, dostal půl normy.“

Z vyprahlé baraganské stepi rodinu Nedvědových přesunuli stejně jako mnohé další rodiny horníků do města Comunest. Nazpět do Eibenthalu se podle dochovaných dokumentů vrátili v prosinci 1955, o čemž vypráví Ernestův bratr František, jemuž v době deportací nebyly ani tři roky.

Irma Nedvědová potvrzuje, že manželovo prožité trauma z dětství se později odráželo i v jeho osobním životě a peněžní odškodnění, které obětem deportací po pádu komunistického režimu v Rumunsku náleží, je podle ní zasloužené.

Po osmatřiceti letech strávených ve zdravotnictví odešla Irma Nedvědová do penze a spolu se svým manželem se kolem roku 2006 vrátila do svého rodiště, do Eibenthalu, kde pobývá dodnes. Její manžel Ernest Nedvěd zemřel roku 2017.

Českou republiku pamětnice navštívila až v průběhu devadesátých let. O odchodu do Čech ale nikdy neuvažovala. Jinak se rozhodl její syn, kterého zaměstnávaly zdejší uhelné doly, ale později využil příležitosti odejít na zkušenou do Čech, kde se s rodinou usadili.