Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Josef Nekl (* 1951)

• narozen 14. března 1951 v Konici

• vyučen strojním zámečníkem

• pracoval jako zámečník v Prostějově

• v letech 1969 až 1971 sloužil na vojně v Michalovcích a Benešově u Prahy

• po vojně pracoval v Tatře Kopřivnice

• dálkově vystudoval střední ekonomickou školu a FTVS

• od roku 1980 se naplno věnoval organizaci sportovních akcí podniku

• působil jako trenér plavání, od roku 1989 trenérem reprezentačního týmu

Nádherné mládí

„Měl jsem to štěstí, že jsem vyrůstal v moderní rodině. Od malička jsme byli vedeni ke sportu a chodili jsme na procházky do přírody. Bylo to nádherné mládí.“ Josef Nekl se narodil 14. března 1951 a celé dětství a dospívání prožil v Konici u Prostějova, obci mezi Drahanskou a Zábřežskou vrchovinou. On i jeho dva starší bráškové byli všestranní sportovci. Hráli ping pong, fotbal, lední hokej a v létě plavali – v místních rybnících i v prostějovském krytém bazénu. Právě k plavání měl Josef nejblíž. To ještě nevěděl, jak důležitou roli bude v jeho životě hrát.

Vědátoři a závody

Ovlivnili ho i někteří učitelé z místní základní školy. Třeba ti, kteří vyučovali zeměpis a fyziku. „Tihle lidé v té době žili skoro jako vědátoři, a o té vědě věděli strašně moc. A také jsme z těchto předmětů hodně pochytili. Možná, že toho učení bylo trochu méně, než je dnes, ale ten záznam z toho byl veliký.“ Ve třídě patřil k lepším žákům, ale protože se chtěl plavání věnovat závodně, nedal se na studia a místo toho nastoupil do učení. Účastnil se závodů za místní Galu, pro kterou vyhrál řadu medailí na okresní i krajské úrovni. Na tratích 50 a 100 metrů motýlka dokonce překonal i tehdejší rekordy.

Bratrská pomoc

Ještě mu nebylo 18 a nastoupil v Prostějově do práce jako čerstvě vyučený strojní zámečník. Jezdíval tam prvním ranním vlakem, po čtvrté hodině. Stejně tomu bylo i ve středu 21. srpna 1968. „A teď jsme přišli do práce a stály tam všude tanky.“ Ze školy uměli rusky a každý den chodili ke kasárnám a snažili se ruským vojákům vysvětlit, že v Československu žádná kontrarevoluce neprobíhá. „Oni na to vůbec nedbali a to jsem poprvé pochopil, že je to špatně.“ Nezůstalo bohužel jen u debat. „V tom Prostějově se i střílelo. Nejenom po fasádách, ale bylo tam zastřeleno i pár lidí.“ Mezi nimi i Josefův kamarád Josef Boháč, který byl 25. srpna na opušťáku během výkonu vojenské služby. „Byl u tatínka v restauraci u divadla a vyběhl. No a jak vyběhl ven, tak ho zasáhla kulka a zemřel. Na místě.“ Josef Boháč byl také plavec a na jeho počest byl uspořádán plavecký memoriál. Měl se konat každý rok. Když se Josef Nekl vrátil v roce 1971 z vojny a zajímal se, kdy bude další ročník, soudruzi mlčeli.

Rok by stačil

Josef chtěl k „paragánům“. Fyzické testy měl nejlepší z celé skupiny branců. Jenže dědeček z maminčiny strany a tři tety se po válce odstěhovali do Západního Německa. Mohl být rád za pěchotu. Vojna ho přesto bavila. I když sloužil až na samém východě republiky, v poddůstojnické škole v Michalovcích. Fyzická dřina mladému sportovci nevadila. „Čím větší zátěž, tím to bylo lepší.“ Kolikrát ostatním i pomáhal. „Rok by stačil, ale potřebovali by ho všichni.“ Dotáhl to na četaře a velitele roty. S vojáky si rozuměl a ve své rotě ale šikanu nedovolil. „Nad nikoho se nepovyšuj a před nikým se neponižuj,“ opakoval svým svěřencům pohádkové heslo.

Na limču

Kde jinde se Josef mohl seznámit se svou nastávající než v prostějovském bazénu. Tou dobou si dálkově dodělával střední ekonomickou školu, Vlasta chodila o dva roky níž a nápadně často se zdržovala s kamarádkou na galerii, když Josef předváděl v bazénu své svaly. Následovalo pozvání na limču do místního bufetu, svatba, René (nar. 1976) a Kateřina (nar. 1979). Na motorce objezdili republiku, prochodili všechny československé hory a později společně organizovali tělovýchovné zájezdy v rámci Tatry. „A bylo dobré, že jsme to dělali všechno spolu. Organizovali jsme akce pro spoustu lidí. Takže jsme ten čas zbůhdarma neprobendili jenom nějakým lelkováním.“

Tatra

Jenže rodina si žádá byt. A ten nabízela kopřivnická Tatra. Josef se tedy stěhoval. V šenovské pobočce vyráběl rámy pro nákladní automobily. Byla to tvrdá práce, ale byl na ni hrdý. „Tam jsme poskládali rám, což je obrovská součást celého podvozku vážící několik tun, a ten výrobek potom šel do celého světa. Ale základ vozu pochází právě z té naší Tatry v Šenově.“ Dodnes ho potěší, když jeho vrstevníci i mladší lidé vzpomínají na slavné české náklaďáky s vysokou průjezdností a nízkou poruchovostí. Vždyť stále závodí ve vyhlášené rallye Paříž–Dakar.

Plavání

Plavat Josef nikdy nepřestal. Od roku 1975 začal plavání i trénovat. Dokonce si splnil i svůj dávný sen a dálkově vystudoval pražskou Fakultu tělesné výchovy a sportu (FTVS). Zde si uvědomil důležitost všestranného sportování a také prospěšnost kombinace fyzické zdatnosti a vzdělání. Trénování a organizování sportovních akcí pro zaměstnance Tatry a jejich děti mu postupně zabíralo stále více času, až se od roku 1980 stalo jeho hlavní pracovní náplní. „My jsme pořád vymýšleli, co bychom ještě udělali. A měli jsme strašnou radost, když tam přišli zaměstnanci Tatry i se svými rodinami – a třeba někteří už byli v důchodu. Přišli, přinesli si plavky, my jsme je dali do kategorie senior, vlezli si do vody, bylo to úžasné.“ Do politiky se nikdy moc nepletl, ale se svými názory, jak by se měl provozovat sport, u soudruhů často narazil. Ještěže přišla listopadová revoluce, která mu uvolnila ruce.

Klub vodních sportů

Hned v roce 1990 založil v Novém Jičíně Klub vodních sportů Laguna zaměřený na výuku plavání, sportovní potápění a vodní záchranné služby. Začal trénovat i reprezentaci v ploutvovém plavání. Jednou z jeho svěřenkyň byla i dcera Kateřina. I jako plavecký trenér kladl důraz na pestrou přípravu. „Pořádali jsme zimní tábory na běžkách, letní tábory, branné závody, střelbu… Aby se jim ten sport neomrzel, aby to ty děti bavilo a vyrůstaly všestranně.“ S odstupem let připouští, že toho dělal snad až moc. A možná se trochu vzdálil od Komenského ideálu správně prožitého života, který zahrnuje osm hodin práce, osm hodin zábavy a osm hodin spánku. „Ale já jsem tím sportem žil.“