Milada Neklanová

„Klub českých turistů ty vedoucí, a já byla z jedněch hlavních tehdy, posílal na školení s kuratoriem. To kuratorium už nás pozvalo na první tábor, kde jsem byla s Luďkou, a my jsme tam přijely, byl tam první den a ještě jsme nepřespaly ani a byla večerka. Večerka se nezpívala, protože tam nic skautskýho nesmělo být, pochopitelně, protože to bylo kuratorní, jako Hitlerjugend ovlivněný program, ale my jsme při stahování vlajky, ten náš vedoucí, nevím, kdo to byl... všichni vztyčovali paži. Načež ten, kdo úplně byl postiženej, já taky teda, ale nejvíc ta Luďka vedle mě, ta úplně vypadala, že ji klepne pepka. My jsme se sbalily hned. Já jsem oznámila, že je mi hrozně špatně, že musím k doktorovi, a dlouhou cestu, já nevím, kolik kilometrů pěšky, jsme šly na nádraží a odjely z tohoto kuratorního tábora.“

„A současně okamžitě vyslýchali mě v bytě, a to už jsem jako měla věci... jsem věděla už, že Pavel byl zatčenej a že cokoliv s Kruhem a ani skautskýho jsem v bytě neměla, a všechno jsem dala do sklepa a pečlivě uschovala, ale ty estébáci byli dva a hned se ptali po tom sklepě. Byla tam se mnou velice stará, schopná tetička a říkala: ,Prosím vás, co chcete, tady vůbec žádný sklep ty byty nemají.‘ Takže tím mě zachránila, tam by byli asi všelicos našli, hlavně dopisy Pavla třeba tam byly. Ty estébáci byli ale takový podivný, že kontrolovali, jaký jsem si brala prášky, ale byl metronom na klavíru a oni se báli k tomu metronomu, který odměřuje čas, že tam bude něco výbušnýho.“