Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.
Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)
Nejsem sám, kdo na tyto témata nikdy s rodiči uceleně nehovořil. (…) Myslím si, že se styděli za to, že se jejich ideály, po tom, co zvítězily, obrátily proti nim. Nikdy neměli motivaci o tom spontánně hovořit.
Vladimír Nekvasil se narodil 20. dubna 1944, vzpomíná na svého otce interbrigadistu
Miloš Nekvasil se narodil 2. ledna 1910 v rodině táborského truhláře
rodina byla levicově orientovaná
studoval střední školu v Praze, vstoupil do KSČ
během vojenské služby několikrát krátkodobě vězněn za komunistickou propagandu
ve 30. letech se dostal do SSSR
učil se na Frunzeho vojenské akademii
během španělské občanské války byl velitelem praporu TGM
po rozpuštění brigád žil ve svobodné zóně ve Francii
účastnil se partyzánského hnutí ve Francii
ředitel Čs. národního výboru v Paříži
po válce vyloučen z KSČ, bez soudu vězněn v samovazbě v letech 1949–1952
rehabilitován v 60. letech
v roce 1968 přispíval do časopisu Reportér
pracoval v Tyršově muzeu tělesné výchovy a sportu
v roce 1996 pozván do Španělska na 60. výročí interbrigád
měl hodnost majora, byl vyznamenán francouzským válečným křížem
Dětství a mládí
Miloš Nekvasil se narodil 2. ledna 1910 v rodině táborského truhláře. Rodina byla levicového smýšlení. Podle slov Vladimíra Nekvasila vystoupili všichni táborští Nekvasilové z katolické církve a přidali se k sociálnědemokratické straně. Miloš Nekvasil jako jediný z rodiny odešel na studia. Střední školu studoval v Praze, ale ani zde ho neopustily levicové ideály, a tak vstoupil do Komunistické strany Československa. Kvůli svému politickému přesvědčení a propagandě během vojenské služby pak byl několikrát krátce uvězněn.
Španělská občanská válka
Miloš Nekvasil se ve 30. letech dostal jako tzv. mladý kádr do Sovětského svazu. Během jeho pobytu v SSSR vypukla občanská válka ve Španělsku. Společně s dalšími dobrovolníky nastoupil na důstojnickou školu, Frunzeho [vojenskou – pozn. aut.] akademii. Do Španělska se dostal s pomocí falešných dokumentů a díky síti kontaktů, která vedla přes Skandinávii a Francii. Přechod hranic byl ilegální i pro dobrovolníky, kteří se zdržovali na území Československa, protože český voják nemohl bojovat v cizí armádě.
Jako důvody vstupu svého otce do interbrigád vidí Vladimír Nekvasil ideologickou motivaci („ve Španělsku se bojuje za pokrok proti silám minulosti“) a také relativně nízký věk (26 let) a smysl pro romantiku – pro mladého muže z malého města představovalo Španělsko v této době exotickou a vzdálenou zemi.
Ve Španělsku byl Miloš Nekvasil velitelem motostřeleckého praporu TGM. Během bojů byl jednou raněn, ale jelikož se jednalo o čistý průstřel, neměl později vážnější zdravotní komplikace. Podle slov svého syna byl celý život hrdý na to, že interbrigadisté, jako jediná složka čs. armády, nikdy nepřijali rozhodnutí Mnichovské konference. Až do rozpuštění mezinárodních brigád se totiž dobrovolníci považovali za součást čs. vojenských struktur.
Ve Francii
Interbrigády byly rozpuštěny ještě před koncem občanské války, vojákům byl po složení zbraní povolen přechod do Francie. Zde byli internováni ve sběrném táboře na břehu moře. Jak vypráví Vladimír Nekvasil, jeho otec do konce života vzpomínal na moře a krásu života na mořském pobřeží, navzdory velmi skromným materiálním podmínkám v internačním táboře. Vojáci např. hráli volejbal, vytvořili pěvecký sbor nebo pořádali sokolská cvičení.
Po vypuknutí druhé světové války chtěl pan Nekvasil vstoupit do čs. armády ve Francii, ale byl odmítnut. Roli v tom hrála nepochybně skutečnost, že byl členem KSČ. Pravděpodobně byl považován za nedůvěryhodného. Po porážce Francie odešel do svobodné části, do Marseille, kde v té době existovala jakási „česká kolonie“. Zde v této době pobývala i Lenka Reinerová, která bývá označována za poslední pražskou německo-židovskou spisovatelku. Miloš Nekvasil se zde seznámil se svou budoucí manželkou, která do Francie přijela před válkou kvůli studiu. V roce 1944 se jim v Paříži narodil syn Vladimír.
Na sklonku roku 1943 se Miloš Nekvasil zapojil do partyzánského hnutí, dělal spojku mezi svobodnou a okupovanou částí Francie. Používal falešné doklady slovenského občana (krycí jméno Ján Gaspar), protože Slovenský štát byl nacistickým spojencem. Za svoji činnost obdržel francouzský válečný kříž.
Po návratu do Československa
Na podzim roku 1945 se Miloš Nekvasil s rodinou vrátil do Československa. Doma se však nechtěl zapojit do armády. Jeho celoživotní touhou bylo pracovat jako novinář, popř. spisovatel. Do svého zatčení pracoval jako tiskový mluvčí poslance a předsedy Národního pozemkového fondu, Josefa Smrkovského. Roku 1949 byl zatčen a vyloučen z KSČ. Bez soudu byl skoro tři roky vězněn v samovazbě. Po propuštění nemohl dlouho sehnat práci (perzekuce zasáhly také mnoho dalších veteránů ze Španělska). Rychle střídal různá pracovní místa – pokaždé, když ho někde přijali do zaměstnání, zde vydržel tak dlouho, dokud zaměstnavatel nezjistil, „co je zač“, tj. asi dva týdny. Rodina proto žila v nouzi. Nakonec si pamětník našel práci v Tyršově muzeu tělesné výchovy a sportu, měl na starosti Tyršův odkaz a sokolstvo.V době pražského jara přispíval svými články do časopisu Reportér. Ačkoliv byl rehabilitován, nepodlehl pokušení vrátit se do KSČ.
Během svého života se zajímal o historii, studoval a psal např. o roli církve během občanské války ve Španělsku. V roce šedesátého výročí interbrigád byl spolu s ostatními dobrovolníky pozván do Španělska. V tomto roce španělský parlament jednohlasně potvrdil rozhodnutí z doby občanské války, že všichni členové mezinárodních brigád mají nárok na španělské občanství. Rezoluce byla přijata v době občanské války, protože dobrovolníkům hrozil postih po návratu do vlasti, roku 1996 se jednalo o čestnou výsadu a ocenění nasazení dobrovolníků. Miloš Nekvasil byl celkem spokojen s polistopadovým vývojem, mrzelo ho jen rozdělení Československa.
© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Stories of 20th Century
Příbeh pamětníka v rámci projektu Stories of 20th Century (Vladimír Kadlec)