„Na Městském výboru KSČ v Praze vystoupil Karel Kyncl, později redaktor BBC. A dnes se dokonce uděluje Cena Karla Kyncla. Všichni novináři vědí, kdo Karel Kyncl byl. Ozýval se z Londýna, já jsem ho poslouchal. Takže tyhlety dva projevy se ke mně dostaly. A já jsem je opisoval na průklepový papír. Protože jiné možnosti rozmnožování nebyly. Byl sice ormik nebo cyklostyl, ale všechny blány musely být evidovány a musely být skladovány. Chodily na to kontroly od StB a nebylo jednoduché v tomhletom nějak podvádět, protože když to mělo evidenční číslo, tak tam nesměla žádná blána chybět, a pokud by tam něco takového našli, tak by to byl pochopitelně podnět k nějakému trestnímu stíhání. Takže jsem to opisoval na průklepový papír. Těch kopií se nechalo udělat deset, ale ta desátá byla už velmi málo čitelná a ta první od psacího stroje tak nějak poškozená, přeražený papír. Takže to bylo velmi pracné. Když jsem takhle vyrobil pár letáků, tak to bylo strašně pracné. Opisoval jsem teda ten projev Karla Kyncla a doktora Kriegela, a aby to mělo nějakou účinnost, abych to nehodil jen tak někde ve svém nejbližším okolí, tak jsem v noci jezdil vlakem, většinou rychlíkem z Chocně do Pardubic, a vždycky, když jsme projeli stanicí, tak jsem prošel do zadního vagonu a z okýnka záchodu z posledního vagonu jsem tam nějaké letáky hodil.“
„Čtrnáct dnů po měnové reformě u nás byla domovní prohlídka. Já jsem cvičil v sokolovně na hřišti. Bylo tam nějaké vystoupení. Říkalo se tomu Sokolský den. Čili místní Sokol předváděl nějaké veřejné cvičení. Na to hřiště se vynesla třeba hrazda, takže tam předváděli i cvičení na nářadí. Já jsem to měl blízko domů. Tak jsem si zaběhl domů, abych se tam ukázal v tom cvičebním a abych se nějak občerstvil. A když jsem vyběhl na náměstí, tak jsem viděl, že z druhé strany náměstí chodí lidé a dívají se takhle doprava. Bylo to v neděli v devět hodin. Takhle se ohlíželi všichni směrem k našemu domu. Tak jsem se podíval a před naším domem stály dva bojové tudory. A tehdy měla ještě bezpečnost auta v barvě khaki jako vojenské. Čili to byly dva vojenské bojové tudory. A měli jsme prosklené dveře a viděl jsem, že u nich stojí uniformovaný příslušník SNB se samopalem, a věděl jsem, že je zle. Pověsil jsem se na kliku a dal jsem se do pláče. Protože v sobotu zavřeli mého strýce v Nových Hradech. To je sedm kilometrů od Proseče. Také měli obchod, stejný jako náš. A tetu zavřeli později také, když zjistili, že polovina domu patří jí. Takže my jsme už věděli, že tam byla domovní prohlídka. Že strejdu zavřeli. Že ho odvezli. Teď já jsem přiběhl od té sokolovny domů a vidím tam ty bojové tudory. A pohledy těch lidí a teď toho uniformovanýho esenbáka se samopalem. Přivedli maminku. Já jsem tam brečel a do těch dveří jsem kopal. Přivedli maminku a ta se mě snažila uklidnit a říkala: ,Neboj se. Tatínek má všechno v pořádku. Neboj se, nic zlého se nestane.‘“
„Tak ty nejlepší učitele, které jsem znal, tak je vyházeli. Vyhodili pana učitele Morávku, ten nosil pytle v hospodářském družstvu. Když jsme šli kolem něj do školy, tak jsme ho vždycky zdravili a on s tím pytlem na zádech pokyvoval hlavou. Pan učitel Háb pracoval v kamenolomu. Toho vyhodili dokonce dvakrát. Pak to v tom lomu dotáhl dokonce na nějakého úředníka. Dál tam vyhodili pana učitele Kmentu. To byl člověk, který byl velmi tělesně slabý. Byl malé postavy a byl slabý a ten navážel cihly do cihlářské pece v Poličce. Jeho ženu vyhodili. Ta pletla ručně na jehlicích svetry. Vydělávala asi dvě stě padesát korun za měsíc. Vyhodili pana učitele Krejcara. Toho, co mě poslal pro ty větvičky, jak jsem přitom objevil tu nastrčenou pistoli. Ten jezdil s traktorem v JZD. To byl člověk, který měřil skoro dva metry. Než tam ty nohy naskládal za traktor, tak mu to dalo dost práce. A měl na hlavě čepičku. Tu ruskou forušku nebo masaryčku, jak se jí říkalo. A vždycky nás zdravil a v ústech měl prázdnou špičku bez cigarety. S tou špičkou a tou čepičkou byl typická postava. A s tím traktorem. A my jsme ho vždycky zdravili. Byl jsem mu samozřejmě i na pohřbu.“
„Já jsem po roce 68 taky byl vyhozenej ze školy. Protože byly prověrky. Každej okusoval tužku a přemýšlel, jak to napsat. Já jsem si to teda udělal trošku sám, protože jsem v dotazníku, který jsme dostali, napsal. Doslova si pamatuju: ,K vyjádření k dotazníku k bodu 1-10: domnívám se, že dotazník sám se rovná kampani, která nemá v československém školství obdoby. Po dosavadních zkušenostech se domnívám, že dotazník nebude sloužit k objektivnímu posouzení odborných a morálních hodnot, ale pouze jako prostředek k eventuálním represáliím. Z tohoto důvodu žádám, aby moje nedůvěra k této kampani byla pochopena, proč se jí nezúčastňuji.‘ Podepsal, odevzdal, letěl jsem jako špinavý prádlo.“
„Dá se říct, že jsem byl ještě opravdu malé dítě. A všichni ti starší mi říkali: ,Ty nic nepamatuješ.‘ Ale přesto mám takové útržkové vzpomínky na konec války. Pamatuji si, jak u nás před domem zastřelili vlasovce. Byl to takový blonďák. Mohlo mu být takových osmnáct let. A já jsem se tam zrovna do té přestřelky nějak připletl. Maminka přiběhla a rychle mě odvedla domů. Pak jsem vyběhl před dům a byl tam nádherný žlutý písek. Dítě a písek, to patří k sobě. Já jsem si nabral do rukou ten krásný žlutý píseček a najednou jsem měl ruce od krve. A přiběhla maminka, ruce mně umyla, protože tím pískem byla zasypána právě krev toho vlasovce.“
Mgr. František Nekvinda se narodil v roce 1941 v Proseči u Skutče. Jako dítě zažil, jak komunisté znárodňují rodinný obchod a snaží se zdiskreditovat celou rodinu. Jeho teta a strýc z Nových Hradů skončili ve vězení. StB rodičům na zahradu podstrčila pistoli, kterou pamětník náhodou nalezl a zachránil tím otce před dlouholetým vězením. Přesto byl otec na konci padesátých let trestně stíhán za spekulaci. Soud byl několikrát odročen a nakonec otce neodsoudil. František Nekvinda měl jako syn bývalého živnostníka omezené možnosti studia, přesto nakonec dálkově vystudoval a stal se učitelem. Během pražského jara 1968 se jako učitel angažoval v boji za demokracii a lidská práva v Dolním Újezdu a po invazi vojsk Varšavské smlouvy se v tom snažil pokračovat. Rozšiřoval letáky s texty o pravdivých poměrech v zemi, angažoval se na schůzích a pomáhal neprávem odsouzeným politickým vězňům z padesátých letech. V roce 1969 za to byl vyhozen ze zaměstnání a několik let musel pracovat na těch nejhorších místech v dělnických profesích a StB ho neustále sledovala. Na konci sedmdesátých let mu pomohl jeho známý Jiří Šeda a díky tomu se vrátil k povolání učitele a nakonec na dálkových studiích získal titul magistra. Dnes je členem svazu učitelů a školských pracovníků postižených z politických důvodů. V roce 2009 byl oceněn největším resortním vyznamenáním - Medailí Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy. Zemřel 15. srpna 2019.
