Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Rudolf Němček (* 1929)

• původem ze Slovenska

• v roce 1948 pracoval ve Šlapaných u Chebu u německých hranic

• přechod hranic do Německa v květnu 1949

• vstup do cizinecké legie

• služba v Indočíně (1949-1950)

• 18 měsíců v zajetí vietnamské armády (1950-1952)

• 18 měsíců vyšetřování a věznění na Pankráci a v Mladé Boleslavi (1952-1953)

• služba u PTP

Sedmého dubna 1952 přijel do Čierné nad Tisou, tak jako každý den, vlak ze Sovětského svazu. Jeden vagon byl však rezervovaný pro zvláštní typ pasažérů. Bylo v něm jednadvacet repatriantů z Vietnamu, složených ze zajatců a dezertérů, kteří bojovali ve službách francouzské cizinecké legie v Indočíně. Vagon obstoupila hlídka pohraniční stráže mající dohled nad tím, aby pasažéři nemohli vystoupit. Vagon tam stál osamoceně celý den, pak nastoupilo několik mužů v civilu, kteří doprovázeli pasažéry až do Prahy. Mezi nimi byl i Rudolf Němček, původem ze Žiliny. Muži v civilu byli ze Státní bezpečnosti. V Praze pasažéři vystoupili do připraveného autobusu a byli převezeni přímo do ruzyňské věznice.

Rudolf Němček nechce vzpomínat na službu v legii, považuje to za uzavřenou epizodu svého života. V současné navíc už hodně zapomíná, před pár lety si toho pamatoval mnohem víc. Navíc má s novináři špatné zkušenosti. V roce 2004 o něm vyšel článek ve víkendové příloze Hospodářských novin, autor článku si prý mnoho informací přibarvil a domyslel.

Rudolf Němček se narodil v chudé rodině, měl šest sourozenců. Matka zemřela, vychovávala ho macecha. Vztahy mezi nimi nebyly nejlepší, Rudolf tak využil nejbližší příležitosti a odjel za starším bratrem a sestrou do Šlapan u Chebu, kde pracoval v textilní továrně. V roce 1949 mu končilo pracovní povolení v českém pohraničí a měl se vracet do Žiliny. V květnu 1949 utekl do Německa, jako hlavní důvod uvádí, že se nechtěl vracet na Slovensko. „Politika v tom nehrála roli, o politiku jsem se nezajímal, “ dodává Rudolf Němček.

„Byli jsme tři kamarádi ve Šlapanech, zabalili jsme věci. Slyšeli jsme, že jsou tam americké lágry, v té době utíkalo hodně lidí. Nedostali jsme se však do amerického lágru, jinak bysme mohli do Ameriky.“

Přejít hranice nebyl problém, Šlapany byly přímo na hranicích. „Financové nebo pohraničníci nás všichni znali,“ měli poblíž kasárna. Byli v německém uprchlickém táboře a pomáhali u sedláků, aby měli něco k jídlu. V lágru prý panoval velký hlad. Do utečeneckého lágru poblíž Landau přišel agent cizinecké legie a za těchto podmínek se mu dařilo nalákat nové adepty na službu v legii, mezi nimi i Rudolfa Němčeka:
„Přišel agent, nabídl nám dobré jídlo, peníze. V tom nebyla žádná politika. Všechno byla klukovina, že jsme byli mladí.“ Agent jim zaplatil lístek na vlak do Francie a spolu odjeli do Marseille. V tomto přístavním městě podepsali závazek k legii a byli co nejdříve převezeni do Oranu v Alžírsku a pak do Sidi Bel Abbes. Třicátého listopadu 1949 je naložili na loď Nantes, která je přes Port Said, Džibuti a Singapur odvezla do Saigonu. 

Ne všichni Vietnamci prý nenáviděli Francouze. Někteří obyvatelé Vietnamu měli přátelské vztahy s vojáky, situace se samozřejmě s postupujícími boji zhoršovala. Rudolf Němček si vzpomíná na jednoho staříka, který nabízel vojákům kávu. „Starej Vietnamec, takový dědeček, bylo mu tak šedesát, oni vypadají brzy staře. Říká nám: ,Café, café. Já též – Moi aussi soldat français’, že byl také ve francouzské armádě. Hrnek kafe mi donesl. Já jsem byl rád.“

Boje o Dong Khe

Rudolf Němček zpočátku nepociťoval boje v Indočíně jako nějak zvlášť těžké, ovšem v průběhu léta 1950 se vojenská síla vietnamských bojovníků posilovala. Francouzi začali ztrácet své pozice v Tonkinu (severní Vietnam). Jednotka 3. REI (regiment étranger d’infanterie - pěchota), ve které sloužil, byla poslána bránit pozice v okolí pevnosti Dong Khe. Intenzita bojů se stupňovala a kulminovala během září 1950, kdy Francouzi Dong Khe ztratili. Při obsazovaní pevnosti Vietnamci byl Rudolf Němček zraněn do zad střepinou z minometu. „To se nedá všechno vypovídat. Tam popadali chlapi jak pokosení. Bylo jich strašně moc těch Vietnamců. Z druhé strany na nás nemohli, tak nás odstřelovali tam dole. Já jsem naštěstí byl na druhé straně bunkru, tam to tolik nepadalo. Ale bylo to hrozný. Stejně jsem byl raněný. Dostal jsem z minometu střepinu, dvanáct drobných střepin a jednu velkou. To se stalo v den, kdy jsem byl zajatý.“

Když Vietnamci prorazili jejich obranné linie, došlo na přímou konfrontaci bojovníků. V ten okamžik se bojovalo až na bajonety. Většina vojáků se však bez větších problémů vzdávala. „Takhle mi tam nějaký Vietnamec strčil zezadu hlaveň. Tak jsem hodil samopal dolů. Zvedl jsem ruce. Byl jsem raněný, tak mně ani nějak neubližovali. Zavázali mne, ale mohl jsem chodit. Měli jsme štěstí, že nás zajala regulérní vietnamská armáda. Kdyby nás zajali ti lotři, rebelové všelijací, tak nevím. … Strkali do nás sem tam s bodáky, ale že by nám nějak ubližovali, to ne.“

Pamatuje si, že měl obrovskou žízeň, obléhání trvalo dva dny a během bojů se vojáci nemohli pořádně napít. Rudolf Němček vzpomíná: „Napil jsem se, pili jsme furt, až do mne kopnul, abych už vstal. Taky se báli, protože se furt střílelo. Tak jsem vstal, bylo mi všechno jedno, jestli mne zastřelí.“

Největší střepinu mu vyndal ve vietnamském zajetí jakýsi francouzský lékař. Drobné střepiny mu v těle zůstaly, při každém vyšetřovaní na rentgenu se dodnes zobrazují. Lékaři jsou prý vždy překvapení. „Ježíš, co to tam máte? Vy tam máte nějaké stíny?“ O padesát let později manželé Němčekovi kvůli žádosti o důchod posílali francouzskému velvyslanectví lékařské zprávy o tom, že byl zraněn. Marně. Francouzská strana tuto žádost neuznala, protože v jejích archivních dokladech stojí, že obránci Dong Khe padli všichni do jednoho. S tím Rudolf Němček nesouhlasí, do případného soudního sporu však jít nehodlá.

Podobnou informaci jako mají archivy cizinecké legie přejímá i většina literatury. Například v knize Petera Macdonalda „Cizinecká legie“, která byla přeložena do češtiny a vydána nakladatelstvím Naše vojsko, se na stránce 96 uvádí: „Útok byl zahájen 16. září 1950 intenzivní dělostřeleckou uzavírací palbou, po níž následovala mohutná zteč pozemních jednotek v čele s šesti pěchotními prapory. Obrana pevnosti ztratila tři ze čtyř opevněných rohových strážních věží a vzhledem k opakovaným pokusům dobýt je zpět ztrácela další území i další muže. K večeru osudného dne měli legionáři ztráty v počtu 40 padlých a 100 raněných. Nepřítel obklíčil poslední odolávající baštu s úmyslem ji zapálit a obránce vykouřit. Legionáři se zformovali k protiútoku a vyrazili na protivníka s obnaženými bajonety. Nepřežil ani jediný.“ Tolik kniha. Právě s poslední větou Rudolf Němček nesouhlasí. Vietnamci prý okamžitě odvedli zajatce po horských stezkách mimo bojiště. Těžko říci, po takových letech, na které straně je pravda.

Furt jsme žrali rejži

V zajateckém táboře nebyly moc příjemné podmínky. Vietnamci se prý relativně snažili, ale klima dělalo své, mnozí zajatci onemocněli a někteří i umírali. Ani jídlo nebylo pro Středoevropana příliš přitažlivé. „Furt jsme žrali rejži. Furt rejži, rejži, rejži. Dostali jsme ji a trochu jsme jí vysypávali, aby to neviděli. Ráno nám dali v osm rejži a večer v pět. Jinak mezitím se nejedlo. Černý chleba nebyl, jen rýže.“ „Od té doby nemá rád rýži, až teď na stará kolena vzal rýži na milost,“ se smíchem doplňuje jeho manželka.

Rudolfa Němčeka životem provází číslo osmnáct. Zajali ho 18. září 1950, přesně v den jeho narozenin. Osmnáct měsíců byl zajatý u Vietnamců, po repatriaci strávil podobně dlouhou dobu ve vyšetřovací vazbě. „Osmnáct měsíců jsem byl také zavřený,“ dodává.

Nic se vám nestane, ničeho se nemusíte bát

Na začátku roku 1952 před německé a československé zajatce nastoupil velitel tábora. Oznámil jim repatriaci do jejich zemí původu s tím, že se nemusí ničeho bát. „Zavolal nás velitel s francouzským tlumočníkem, že se nemusíme bát. Že mají smlouvu s Československem, že Československo je spřátelený národ, že se nám nic nestane. Bylo to na velkém dvoře, po těch osmnácti měsících nás byla hromada nemocných, tak jsme jim tam pomáhali. Velitel sice mluvil francouzsky, ale hrozně bleptal a nikdo mu nerozuměl, co povídá. Tlumočník nám řekl, že nám zaručujou, že se nám nic nestane doma.“ Skutečnost však byla jiná.

Po převozu z Vietnamu přes jihočínský Nanning, hlavní město Peking a Sovětský svaz, byli repatrianti zatčeni. Už v Čierné nad Tisou vlak obstoupili pohraničníci a muži v civilu ze Státní bezpečnosti s nimi cestovali do Prahy a hlídali, aby nikdo nemohl vystoupit. V Praze byli naloženi do vězeňského autobusu. Po dlouhém vyšetřování byli někteří repatrianti odsouzeni.

Dlouho nevěděl, proč je vyšetřovatelé rozdělili do dvou skupin. Rudolf Němček překvapivě tvrdí, že nevěděl, kteří z repatriovaných byli zajatci a kteří dezertéři. Prý se to o některých jen tušilo, přesně to však nevěděli. On sám patřil mezi těch čtrnáct, kteří byli odsouzeni, dostal trest osmnácti měsíců za službu v cizí armádě a nedovolený přechod státních hranic.

Po propuštění z vězení musel nastoupit na vojnu. Pro československé úřady byl oficiálně nevoják, službu v cizinecké legii nebraly úřady v potaz. Jako člověk, který byl odsouzený, nemohl nastoupit do normálního útvaru, a tak byl odveden do technického praporu, k takzvaným PTP. Posádku měli v Orlové, fáral v Karvinském uhelném revíru, ale naštěstí se mu po nějaké době podařilo dostat na povrch. Vojnu měl dokonce o několik týdnů prodlouženou. Také ti, kteří sloužili v pomocných praporech, měli pohotovost při maďarských událostech roku 1956.

Po propuštění z vojny mohl konečně začít žít normální život. Oženil se, narodili se mu dva synové. Odstěhoval se na Chebsko, které znal už před svým útěkem na Západ. Práci si mohl sehnat jen v povrchových dolech na Sokolovsku. Postupně se vypracoval a udělal si strojvůdcovské zkoušky na lokomotivy jezdící v hnědouhelných dolech. Směnný provoz po letech přestal vyhovovat jeho rodině, Rudolf Němček změnil zaměstnání a jako údržbář v lázeňském domě dostal byt ve Františkových Lázních.

V lázeňském městě žili až do roku 2005, kdy je jejich syn přesvědčil, aby se přestěhovali za ním do Jablonce nad Nisou. Jejich františkolázeňský byt pronajímají vietnamské rodině. Kruh se tak uzavírá. Rudolf Němček mnoho ze svých beztak nepříliš velkých znalostí vietnamštiny po více než padesáti letech zapomněl. Nicméně občas překvapí své vietnamské sousedy tím, že umí vietnamsky počítat. Nestojí však o to, aby se o jeho službě v cizinecké legii vědělo. Svůj útěk považuje za klukovinu, blbost, kterou si již odpykal. Považuje to jen za krátký uzavřený úsek svého života, nechce, aby to mělo nějaký velký vliv na jeho život. V devadesátých letech mu tuto životní epizodu připomenul jeho dávný známý z legie, Otakar Hašek. Podle telefonního seznamu ho vyhledal a po letech se setkali. Otakar Hašek mu poradil, aby si zažádal o důchod u francouzské armády. Napsali dopis a přiložili lékařskou zprávu. Pozitivní odpověď však dodnes nedostali. Podle francouzských záznamů nikdo v ten den zajat nebyl. Do soudního sporu s francouzskou stranou se mu nechce, ani nemá zájem o to si zdlouhavě korespondovat s francouzskými úřady. Pro něj je to uzavřená životní kapitola.